Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Penzion na třetích hradbách

Během pár minut uvázali lana u přístavního mola. V tom okamžiku se obyčejní čumilové na hrázi a na molu změnili k nepoznání. Odhodili přestrojení, vytasili zbraně a vtrhli na loď. Než se kdo vzpamatoval, ocitl se v dosahu meče nebo samostřílu.

„Zachovejte klid, prosím,“ ozval se zvučný hlas a mezi cestující vstoupil muž v černém. „Nemějte obavy, nehrozí vám žádná újma na zdraví ani na majetku. Během vaší nepřítomnosti došlo k několika menším změnám na vládních místech, ale v podstatě město funguje stejně jako dřív. Jen vás musíme každého osobně prověřit na strážnici, jak si žádají předpisy. Takže nedělejte potíže a následujte mě. Pak se budete moci vrátit na loď a vyzvednout svá zavazadla.“

Jeden po druhém se uprostřed ozbrojeného špalíru vydali označeným směrem. Hanka pohledem zavadila o Vronovy oči, aby se ujistila, co dělat. Její přítel ale jen nepatrně kývl naznačeným směrem. Zařadil se těsně před ni. U mola zakopl a jakoby nechtěně vrazil do Hanky. Do ruky jí při tom vtiskl obálku.

„Tvoje doklady,“ sotva pohnul rty, aby to slyšela jen ona. Rychle strčila papíry do rukávu a ve vhodné chvíli je přesunula do kapsy. Sice nechápala, proč takové tajnosti, ale věřila Vronovu úsudku. Zřejmě má ke svému chování důvod.

Když se ocitli v kanceláři, najednou tu Vron nebyl, zato byl slyšet pronikavý hlas Evelíny, která se dožadovala svých práv a protestovala proti razítku, které jí úředník otiskl na hřbet ruky.

„Razítko si musíte nechat na úřadě obnovit dřív, než zmizí jeho čitelnost, jinak už se na třetí hradby nedostanete, rozumíte mi?!“

„Přivezla jsem si s sebou hosta, tak doufám, že v tomhle případě...“

„Razítka jsou povinná pro všechny,“ kývl úředník na Hanku, aby přistoupila. Podala mu obálku, kterou jí podstrčil Vron. Muž vytáhl papíry a jeho tvář rozkvetla údivem.

„Okamžik strpení, prosím,“ zakoktal a vtrhl do dveří za sebou. Po chviličce se objevil ve společnosti tlouštíka s dobrosrdečným výrazem na tváři.

„Ale to je samozřejmé, že hosty nebudeme značkovat, jako dobytek,“ rozplýval se a vykročil k Hance. Natáhl ruku a podal jí jakousi destičku na šňůrce. „Kdybyste toto laskavě nosila během pohybu v naší městské lokalitě, bylo by to od vás, slečno, velice milé a prozíravé. Budete-li mít zájem si prohlédnout i naše druhé hradby, rádi vám poskytneme průvodce a ukážeme vše zajímavé, co je tu k vidění. Čtvrté a páté hradby raději nenavštěvujte, momentálně tam není zcela bezpečno. Je nám velkou ctí a potěšením vás uvítat v Quinwalu.“

Vrátil Hance doklady a klaněl se málem až k zemi, když spolu s Evelínou odcházely.

„Koukám, že ti Vron sehnal opravdu skvělé doporučující listy,“ pokývala chůva spokojeně hlavou.

„To by mě zajímalo, kam zmizel,“ rozhlížela se Hanka kolem sebe, ale přítele nikde neviděla.

„To nevím,“ zavrtěla hlavou Evelína, „mně jenom přikázal, abych o něm vůbec nemluvila.“

„A co zavazadla?“

„No vidíš, málem bych na to v tom zmatku zapomněla. Musím sehnat nějaké nosiče pro své věci. Počkej tu na mě, hned jsem zpět.“

Evelína se obrátila na nějakého člověka, co lelkoval u mola. K Hance se mezitím přitočil jakýsi žebrák. Právě když se chtěla odtáhnout, odhrnul špinavý hadr, který mu halil tvář a spiklenecky na ni mrklo Vronovo oko.

„Fuj, ty smrdíš,“ ušklíbla se na něj.

„No jasně. Bez toho by ten převlek nefungoval,“ podrbal se na rameni, „bohužel v tom hadru byly i blechy, a než jsem je vyhnal, stačily mě mrchy pokousat. No nic. Jsem tu hlavně proto, abych ti dal tenhle měšec. Dobře ho schovej, ať máš dost prostředků na nečekaná vydání. Taky je tam pár kamínků s magií, kdybys potřebovala nějakou doplnit.“

„To všechno jsi pronesl z lodi?“ podivila se Hanka.

„A co myslíš, že se dělo po našem odchodu? Do kajut vtrhli lidé a prohledali úplně všechno. Kdyby tam tohle zůstalo, už bychom se s tím neshledali. Ještě tu mám pro tebe tvoji zbraň. O tu jsem se bál nejvíc, takže jsem ji vzal také s sebou.“

Podal Hance její lovecký tesák, vyrobený u trpaslíků. Rychle si ho zastrčila pod oblečení.

„Co hodláš podniknout?“ zeptala se dívka.

„Omrknu zdejší přístavní krčmy a bazary. Kdybych se dozvěděl něco zajímavého, ozvu se. Pokud nic nenajdu, objevím se za tři dny a poradíme se, co dál. Kdybys mě potřebovala, použij dračí komunikaci. Jinak raději magií šetři, člověk nikdy neví, kdy ji bude naléhavě potřebovat.“

„Koukej odprejsknout, ty jeden hnusnej pobudo,“ halekala už zdálky vracející se Evelína.

„No jo, tak já raději mizím,“ vzdychl Vron, „abys ode mě ještě náhodou nenačichla.“

„Dej na sebe pozor,“ mrkla na něj Hanka a sledovala, jak se její přítel celý zkroucený belhá pryč.

„Hančo, holka jedna nešťastná, nemůžeš se tu vybavovat s každým individuem, co potkáš. Pojď honem, musíme dohlédnout, aby nosiči naložili na vůz všechna naše zavazadla.“

Evelína byla, co se týkalo organizování práce, rozený generál. Pod jejím dozorem se všechno přesunulo na vůz, tažený dvěma muži, a za pomoci dalších dvou chlápků se kodrcali cestou k hlavní bráně, která byla střežená nejméně osmi vojáky. Hanka měla sto chutí se přidat k mužům, kteří pomáhali vůz tlačit, ale při pohledu na chůvu si to rozmyslela. Musela to být pěkná makačka, protože cesta vedla strmě do kopce. Když procházeli druhou branou, tahouni u jejich vozíku se vyměnili, protože ti první neměli oprávnění pro třetí hradby. Třetí brána vypadala mnohem honosněji než první dvě. Boky byly zdobené květinovým motivem a portál hlavami koní. Přitom tu Hanka nikde žádného koně ani nezahlédla. Dláždění za branou bylo méně hrbolaté a lidé tu působili důstojně a úpravně, skoro jako v Santareně. Došli až k baráku z červených cihel, který měl v průčelí vymalován motiv rajské zahrady. Na Hanku tedy moc útulně nepůsobil. Vstříc jim vyšel muž mohutného vzrůstu s plnovousem, který by mohl směle konkurovat i trpaslíkům.

„Josífku, ani nevíš, jak ráda tě zase vidím,“ spráskla ruce Evelína a vrhla se k muži, aby mu dala mlaskavou pusu na tvář.

„No, holka,“ plácnul ji muž po zadku, až nadskočila, „trochu jsem se o tebe bál, ale teď už je zase všechno v cajku. Tak ukaž, co jsi přivezla.“

Evelína představila Hanku a krátce vysvětlila, proč přijela.

„Tak to sis na to vybrala špatnej čas, moje milá,“ zavrtěl pochybovačně hlavou chůvin manžel, „ale vítej u nás a chovej se tu jako doma.“

Pak se chopil zavazadel a všechno rychle odnosil dovnitř. Prostorná chodba se zaplnila vaky a bednami. Evelína dívku zavedla po schodech do nejvyššího patra a tam otevřela dveře do útulné místnosti, kde se dívce okamžitě zalíbilo.

„Tady se můžeš umýt, převléknout do nějakých neformálních šatů, a až budeš hotová, přijď dolů na oběd.“

Hanka si vybalila oblečení a vyhlédla z okna. Už předtím si všimla, že město si na zeleň v ulicích moc nepotrpí. Jen tu a tam nějaká květina na balkoně a několik pnoucích keříků, jinak všude byly jen domy, zdi a další domy. Maximálně tu zapadlé kouty zarůstalo skomírající trnité křoví.

Sešla pomalu dolů a zastihla Evelínu, jak se rozčiluje nad jednou bednou.

„Budu muset podat stížnost, někdo z bedny ukradl dva artefakty, co jsem je vezla na magické dobití.“

„Uklidni se. Komu ty věci patřily?“ naklonil se nad bednu její muž.

„Soudci Seanovi a nadstrážmistru Gedovi. To přece nemohu jen tak přejít. Hned zítra ráno zajdu na strážnici.“

„Nezajdeš nikam,“ rázně řekl Josef, „Sean i Geda už nejsou ve svých funkcích a nejspíš skončili v žaláři. A každý, kdo strčí na strážnici nos, si koleduje o zařazení mezi otroky. Ty vůbec nemáš ponětí, co se tu děje od chvíle, kdy se k moci dostali Rasiové. Buď ráda, že tě vůbec pustili domů i se zavazadly. A ne aby sis pouštěla v hospodě hubu na špacír. Každé nevhodné slovo může být tvoje jízdenka do podzemí. Mysli na to a chovej se podle toho.“

„Jistě, Josífku,“ pokorně kývla Evelína.

Hanka hlučně seběhla zbytek schodů.

„Tak co, jak se ti u nás líbí?“ zahalekal muž.

„Ještě nevím, zatím jsem toho z Quinwalu moc neviděla,“ usmála se na něj.

„Tak to bude trochu problém, samotnou tě do města zrovna teď pustit nemůžeme.“

„Stráží bych se nebála, má skvělé doporučující listy. Spíš bude problém, aby ji někdo neokradl,“ podotkla Evelína.

„Víte co, děvčata? Pojďme na oběd a necháme si to projít hlavou a žaludkem,“ kývl směrem ke kuchyni Josef.

„Jak to vypadá v lokále? Je tam hodně lidí?“ zeptal se muže, který nervózně podupával u kuchařky.

„Je tam vosum novejch strážnejch a hrozně buzerujou,“ odpověděl číšník.

„Tak to se radši najíme vzadu v kuchyni,“ usoudil Josef a všichni tři se usadili v koutku pod oknem. Po výborné nudlové polévce následovalo kuře na zelenině a Hance moc chutnalo.

„Přidej tam ještě špetku tymiánu,“ houkla na kuchařku Evelína.

„Vždyť je to výborné,“ namítla Hanka.

„No jistě. Proto k nám taky chodí tolik lidí.“

„Většina jich bohužel odešla, když dorazili strážní,“ ušklíbl se číšník a vyrazil s naservírovanými porcemi do lokálu.

„Možná bychom mohli Hanku svěřit Gábině,“ navrhla nesměle Evelína.

„Pokud neopustí třetí hradby, tak souhlasím,“ přikývl manžel.

„Kde je Gábina?“ zeptala se Evelína kuchařky.

„Ve skladu třídí dovezené zásoby.“

„Tak jdeme za ní.“

Hanka byla zvědavá, komu ji chtějí svěřit. Byla téměř šokovaná, když v místnosti spatřila malou holku, možná o něco mladší než ona, s bohatou záplavou černých vlasů a nádhernými řasami, které lemovaly šibalské oči.

„Co je? Mám snad nějaký průšvih, paní?“ vykulila své už tak dost velké oči a nasadila andělský výraz.

„Hele, holka, nech si ty svoje kukadlové kreace pro hosty. Momentálně mám na tebe prosbu.“

„Mám jít za strážnými?“ hádala a její výraz prošel tak radikální proměnou, že teď vypadla, jako by ji bolelo břicho.

Evelíně zacukal v koutcích úst úsměv.

„Tady můj vzácný host by potřeboval průvodce po městě. Jestli ti to není proti srsti, můžeš odpoledne ukázat Hance všechno zajímavé v prostoru třetích hradeb.“

Dívčin výraz opět prodělal změnu a oči se rozzářily nadšením: „Tak to teda beru. Moc ráda.“

„Nenech se mýlit její roztomilostí a jejím mládím,“ otočila se Evelína k Hance, „Gábina je protřelé kvítko, které vyrostlo v čertově zahrádce. Zná všechny záludnosti města a doufám, že na tebe dá pozor.“

Gábina trvala na tom, aby si Hanka oblékla svoje nejšedivější šaty a vlasy jí zapletla do neslušivého drdolu. Sama vypadala podobně, navíc si vlasy přetáhla divnou potrhanou síťkou a přes ramena si hodila bezbarvý pomačkaný hedvábný přehoz. Rázem z ní byla nezajímavá holka, po které se nikdo neohlédne.

„A nezapomeň si doklady a pečeť volného pohybu. Počkám na tebe před vchodem,“ řekla Gábina a dopřála Hance kousek soukromí, čehož dívka využila k tomu, aby si pod oblečení připnula svoji dýku a vzala si prostředky na případné nakupování.

Gábina už netrpělivě přešlapovala u vchodu a hned určila směr cesty.

„Nejdřív se stavíme v chrámu, abych zapálila svíčku za dnešní skvělé odpoledne,“ zatáhla Hanku do malého kostelíku poblíž brány.

Vnitřek svatostánku byl vybaven skromněji, než by se na třetích hradbách dalo očekávat. Pod oltářem hořely desítky svíček a právě tam Gábina zamířila. Místo pro svou svíčku si vybírala tak pečlivě, až to Hanku zaujalo. Zvedla hlavu, jako by si prohlížela malby na stropě, ale koutkem oka sledovala svou malou průvodkyni. A opravdu – její ručka se natáhla mezi svíčky a pak se Gábina ohlédla po Hance. Spokojena s tím, že si prohlíží kostel, rozbalila malý lístek a rychle si ho přečetla. Vzápětí ho zapálila nad jedním plamínkem a upustila hořící papírek do záplavy vosku pod svíčkami. Hanka nadále předstírala zájem o výzdobu kostela.

„Ukážu ti i hezčí kostel, který tu máme. Tenhle je určen pro ty chudší a je otevřen nepřetržitě i v noci. Takže tu vlastně není nic moc cenného,“ usmála se sladce Gábina a pokynula rukou k východu.

„A kam teď?“ zeptala se Hanka.

„Vezmeme to po třetí okružní. Ta vede kolem celého města a asi po třech hodinách ostré chůze nás z druhé strany zase přivede sem Jestli ale nemáš zájem o tak dlouhou procházku, tak to můžeme otočit domů dřív. Jen si klidně řekni.“

„Tak dobře,“ souhlasila Hanka, „můžeme to obejít.“

„Fajn, ale nejdřív ti ukážu obchodní čtvrť. Můžeš si tam vyhlídnout nějaké suvenýry.“

Hance připadalo divné, že po tak velkém městě chodí tak málo lidí. V obchodní čtvrti by bývala čekala větší hemžení. Těch pár zákazníků, které tu bylo vidět, ani nestálo za řeč.

„Tohle je obchod s magickými drobnostmi,“ zatáhla průvodkyně Hanku do obchůdku přeplněného regály. Na první pohled měla Hanka dojem, že je to spíš šunt než seriózní zboží.

„Trochu se tu porozhlédni, já zatím skočím za majitelem a vymámím z něj nějakou tu slevu na to, co si vybereš,“ postrčila ji Gábina mezi regály a sama se propletla mezi vystaveným zbožím kamsi dozadu.

Hanka se za jejími zády ušklíbla. To děvče ji viditelně využívá, aby zamaskovalo svůj vlastní odpolední program. Rozhodla se obětovat trochu magie a poslechnout si, co tam vzadu s obchodníkem projednává.

„...nesmysl! Je fakt zbytečné, abych tam ztrácela čas. Oba jsou podělaní až za ušima, garantuji ti, že od nich nehrozí ani to nejmenší.“

„Copak, nelíbí se ti u nich?“

„Nic moc, celé dny musím makat.“

„Však ono tě neubude. Osobně si myslím, že se pleteš. Josef rozhodně nepatří do kategorie podělaných. Navíc provozuje oblíbenou hospodu a tam se mohou paktovat nejrůznější skupiny. Takže buď tak laskavá a měj i nadále oči otevřené.“

„Pokud tam budou trávit tolik času naši strážní, nikdo se tam paktovat nebude, za to ti ručím.“

„Naši strážní, říkáš? Neměj strach, to jim zatrhneme.“

„To se ti snadno řekne. Jenže teď mi asi hodí na krk tu hloupou holku, co k nim přijela na návštěvu, a budu s ní muset courat po městě.“

„A to je druhý důvod, proč potřebujeme, abys u Josefa zůstala. Ta holka má doporučující list od samotného Bdělého. Možná už se doslechli o převratu v Quinwalu a vyslali ji jako pozorovatele.“

„Ale kdepak! Hledá tu svýho ztracenýho fotra. O převratu nic nevěděla.“

„Skvělá záminka, aby mohla courat po celém městě. Nepodceňuj ji. Je důležité, aby viděla jen klidné, bez problémů fungující město.“

„A co když se bude chtít kouknout i na čtvrté a páté hradby?“

„Na páté ji nepustíš, ostatně, tam ji nepustí ani Josef, jestli má dost rozumu, ale můžeš ji zítra vzít na potravinový trh do čtyřky. Posílíme tam stráže, aby se nic nesemlelo.“

„No tak teda jo, když myslíš,“ odpověděla otráveně Gábina, „postarám se, aby viděla jen to, co se sluší.“

Vzápětí vyrazila k Hance tak rychle, že měla dívka co dělat, aby zrušila kouzlo a sáhla do regálu po první věci, která jí padla do ruky. Byl to jakýsi nepříliš povedený náramek s velkým těžkým kamenem.

„Skvělá volba,“ usmála se Gábina. To už se k nim došoural i obchodník. Byl to malý plešatý muž s jiskrnýma očima.

„To drahé zboží, na to žádná sleva nevztahovat,“ hovořil najednou s cizokrajným přízvukem.

„V tom případě ho nechci,“ položila Hanka náramek zpět v naději, že si ho nebude muset koupit.

Gábina si rozpustila vlasy, svůdně zamrkala a rozehrála nádherné představení o tom, jak svůdná dívka vymámí z obchodníka poklad za pakatel původní hodnoty. Hanka obdivovala proměny jejího výrazu a musela uznat její nesporné kvality. Kdyby před chvílí nenaslouchala jejich hovoru, určitě by ji tento úžasný herecký výkon přesvědčil. Takže náramek nakonec opravdu skončil v její kapse. To odpoledne už se nic zajímavého nestalo. Obešly společně třetí hradby, občas se zastavily u nějaké městské zajímavosti a nakonec dorazily zpět do výchozího bodu. Hanka už předstírala zájem z posledních sil. Všude jen domy, domy, domy. Jak a čím se tu proboha lidé baví? Rozhodla se respektovat Gábinin program a po návratu ji požádala, zda by ji nemohla propašovat na území čtvrtých a pátých hradeb. Dívka spiklenecky zamrkala a slíbila, že pro to udělá vše, co bude v jejích silách.

Hanka osaměla a oddechla si, že už nemusí předstírat vstřícnost. Zatoužila si popovídat s Vronem, ale pak si to rozmyslela. Zatím neměla dost informací, raději počká, až toho bude víc, aby neplýtvala magií nadarmo. Začala přemýšlet o své mladé průvodkyni. Asi bude dobré hrát si trochu na naivku z cizí země, co neumí do pěti počítat. Ale bylo by fér varovat Josefa, že má v domě vyzvědačku. Přemýšlela, jak to udělat dostatečně nenápadně. Zdálo se, že Gábina je informována úplně o všem, co se tu řekne nahlas. Jak by jinak věděla o tom, že hledá otce? To přece Evelína řekla jen manželovi. Asi tu bude nějaké naslouchací zařízení. Doufala, že Vron bude dostatečně opatrný, až se objeví. Situace tu asi není zdaleka tak růžová, jak na první pohled vypadá. Vzdychla a připustila si, že se asi vyplní R‘íhanovo přání, a během týdne, než se loď bude vracet, nic nenajdou. No co, aspoň si nebude muset vyčítat, že to nezkusila.

Druhý den u snídaně Hanka nahlas nadhodila své přání podívat se na čtvrté hradby. Evelína se zděsila, ale Gábina prohlásila, že je stejně potřeba doplnit zásoby brambor a čerstvé zeleniny, takže by možná bylo dobré vyrazit na trh. Josef chvíli mlčel, ale pak přikývl.

„Ty Evelíno, zařiď, ať nám připraví menší vozík, ten utáhnu sám, a se mnou se obě holky mohou podívat na tržiště. Ovšem na páté hradby, Hanko, zapomeň. Nebudu riskovat život svého hosta ani náhodou. Rozumíš?!“ podtrhl důraz slov upřeným pohledem, který trval, dokud Hanka s povzdechem nepřikývla.

V pokoji se upravila podobně jako předchozí den a nadšeně se připojila ke Gábině a Josefovi. Doufala, že tentokrát to nebude taková nuda jako procházka po třetích hradbách. Když projeli branou a vjeli do obrovského prostoru, zaplněného stánky a prodejními pulty, celá pookřála. Tohle opravdu bylo konečně něco živoucího a nespoutaného. Zvědavě omrkla své okolí, jestli zahlédne ty posílené stráže. Uniformy neviděla, ale všimla si míst, kde výrazně utichal ruch, když se přiblížil nenápadný člověk s podobnou známkou kolem krku, jako měla ona.

Josef vytáhl z kapsy peníze a podal je Gábině spolu s papírkem. Řekl: „Tohle všechno se pokus koupit za nějakou přijatelnou cenu, já se tu zatím s Hankou projdu, aby viděla, co nejvíc lidí.“

Gábina se zklamaně zakabonila, ale beze slova odmluvy se otočila a odkráčela do uličky s nabídkou zeleniny.

„Tak co?“ mrkl Josef na Hanku. „Jak se ti Gabča zamlouvá?“

„Je krásná, schopná, skvělé herecké nadání, prostě ideální vlastnosti pro vyzvědačku.“

„Tys ji prokoukla za jediné odpoledne? Tak to fakt smekám,“ uznale pokýval hlavou.

„Vy to o ní víte? Páni! Tak proč ji u vás necháváte?“ podivila se.

„V hospodě ani v penzionu se neděje nic, co by mohla nahlásit. Proč tedy nevyužít jejích služeb, když je nabízí tak lacino?“

„Připomínáte mi Zachariáše, u kterého bydlím v Santareně. Vousy má jen o málo delší než vy a je skvělý obchodník. Jenom není tak vysoký. Domnívám se, že by zvolil stejnou taktiku.“

„Škoda, že bydlí tak daleko, rád bych ho poznal,“ usmál se Josef.

Pomalu procházeli tržištěm a Hanka se se zájmem rozhlížela.

„Jéje, tady mají nádherná jablka. Pár si jich koupím,“ zajásala, když spatřila stánek nabízející její oblíbené ovoce.

„Tady nerostou, takže budou nepřiměřeně drahá,“ varoval ji Josef.

„To nevadí, mám na ně hroznou chuť,“ nedala se odradit.

V té chvíli Josefa oslovil nějaký známý a tiše mu začal něco vykládat. Hanka toho využila a přistoupila k prodejci.

„Co stojí ta jablka?“ zeptala se a otevřela dlaň s malým polodrahokamem.

„Dám ti za něj tři,“ naklonil se blíž obchodník a vybral tři nejkrásnější. Opatrně je vyskládal na kraj pultu a tázavě pohlédl na dívku.

Položila kámen před něj na pult. „A co kdybyste mi k nim ještě přidal támhlety dvě hrušky?“

„Maximálně jednu, milá dámo, jinak bych na tom neúnosně tratil.“

„No dobře,“ vzdychla na oko nešťastně a natáhla se pro tu větší. Vtom koutkem oka zaznamenala kradmý pohyb u kraje pultu. Malý chlapec svíral v ruce jedno její jablko a byla by stačila vteřina, aby se mu podařilo s lupem zmizet. Jenže Hanka byla trénovaná a bleskurychlým pohybem ho chytila za loket. Vůbec se nerozpakovala ho důkladně sevřít, aby se jí nemohl vytrhnout.

„Právě jsem za to ovoce zaplatila majlant! Co si to vůbec dovoluješ?“

„Chtěl jsem ho pro maminku, ale nemám na něj peníze,“ odpověděl téměř plačtivě, ale v jeho očích žádná lítost ani slza nebyla.

„Byla bych blázen, kdybych ti věřila,“ zamračila se.

„Nějaké problémy?“ ozval se za ní ostrý hlas. „Snad něco neukradl?“ zaznělo v mužově hlase jakési zvrácené potěšení.

Teprve teď dostaly chlapcovy oči nějaký výraz. Bylo v nich nefalšované zděšení. Než se stihla otočit k muži, který promluvil, střetla se i s pohledem obchodníka. Také on jen stěží potlačoval strach. Musela se bleskově rozhodnout, co odpoví. Pak si v duchu řekla, že ani drahé jablko nestojí za potíže, které by toho malého kluka mohly potkat, a upřela zrak do očí strážného bez uniformy.

„Žádné problémy,“ odpověděla pevně, „jen ho peskuji, aby s tak drahými jablky zacházel opatrně a nepomačkal mi je, než je odneseme domů.“

Obchodník se natáhl a podal Hance malý košíček. Vrazila ho do ruky klukovi a modlila se, aby byl natolik inteligentní a nedal se na útěk, sotva ho pustí. Ten však viditelně pochopil, jakou šanci mu nabízí, a začal ovoce s provinilým výrazem skládat dovnitř.

Muž zklamaně protáhl obličej. Zrakem přejel dívčinu pečeť, kterou měla zavěšenou na krku, a znechuceně se začal proplétat proudem lidí někam dál.

„Uf, to bylo nahnutý,“ utřel si obchodník pot z čela, „tady máte ještě tu druhou hrušku za to, jak jste se z toho krásně vylhala. Příště u mě máte jablka se slevou.“

Kluk přidal hrušku do košíku a vypadal vděčně.

„Pojď,“ kývla na něj Hanka a zastavila se opodál, kde viděla na všechny, kdo by se chtěli přiblížit. Natáhla se pro košík a chlapec jí ho beze slova podal. Vyndala z něj jedno jablko a podala mu ho.

„Nech si chutnat,“ řekla s ironickým podtónem.

Rychle ho schoval do kapsy a omluvně pokrčil rameny: „Když ono je opravdu pro mámu. V tom jsem nelhal.“

„Tak už běž,“ usmála se na něj.

„Jsem vaším dlužníkem, nemůžu pro vás něco udělat?“

„Kdybys byl větší, mohl bys mi dělat průvodce po čtvrtých hradbách, abych zkusila najít toho, koho hledám, ale v tomhle případě to nepadá v úvahu.“

„Proč ne? Bezpečně vás protáhnu čtvrtými a třeba i pátými hradbami. Stačí jen říct,“ nabízel vemlouvavě.

„Tam by mě stejně nepustili,“ pokrčila rameny a pohledem ukázala na mohutnou Josefovu postavu, která se k nim rychle blížila.

„Aha, už asi vím, kde bydlíte. Žádnej strach, to se dá zařídit,“ mrkl na ni kluk, otočil se, krátce na ni zamával a zmizel v davu.

„Kdo to byl?“ zeptal se Josef.

„Nevím. Nabízel mi průvodcovské služby po čtvrtých a pátých hradbách.“

„A někde za rohem by tě jeho kumpán zavraždil, aby získal tvůj majetek,“ odfrkl nespokojeně muž, „takové dobře známe.“

Hanka jen pokrčila rameny, neměla v úmyslu to rozvádět. Prošli společně zbytek tržiště, až nakonec našli Gábinu u naplněného vozíku. Josef se ho chopil a pomalu se vrátili do penzionu. Hanka byla zvědavá, kdy se objeví Vron, ale zatím na něj čekala marně.

Následující den Hanku neuspokojil, přestože pro ni Evelína domluvila výlet na druhé hradby. U bytelné vstupní brány na ně čekal skutečný kočár tažený koňmi. Jako doprovod s nimi jel kulatý úředník, kterého znaly z přístavu. Evelína si ten výlet vyloženě užívala, Hanka už méně. Druhé hradby vypadaly jako jedno veliké luxusní sídlo, kde byl ponechán i prostor pro parky a volné plochy, které mohly sloužit jako sportoviště. Ale ani tady se nepohybovalo mnoho lidí. Neměla z toho dobrý pocit. Jako by město převálcovala nějaká epidemie. Muž jim dopřál čas na prohlídku lázní a nákupního centra, kde kromě nich nebyl jediný nakupující.

„Máte tu také knihovnu?“ zajímala se Hanka.

„Jistě. ale ta je zrovna v rekonstrukci. Ale můžete ještě navštívit park s fontánou a vyhlídku.“

Nadšení Evelíny zachraňovalo situaci. Fontána byla nádherná, ale park byl liduprázdný.

Na vyhlídku vedlo schodiště a ne právě široká cesta, vytesaná do strmé skály.

„Račte, mé dámy, vyšplhat až nahoru. Ta cesta stojí za trochu námahy. Nejlepší rozhled je z náměstí tam nad námi,“ zamířil průvodcův prst vzhůru.

Do dalšího vyššího patra se šplhalo po ošlapaných kamenných schodech a jen zábradlí oddělovalo pěší od srázu pod nimi. Tato část skály, jejíž masiv byl základem celého města, sice umožňovala neobvyklý výhled, ale Hanka si s nedůvěrou prohlížela zábradlí nad hlubinou. Bylo totiž ozdobeno tepaným květinovým motivem a dívky se zmocnil nepříjemný pocit, když si vybavila Rafovo varování.

„Nelíbí se mi tu. Mám závrať,“ řekla muži a Evelína se zklamaně zamračila.

„Je tu k vidění ještě něco jiného než skály, domy a poušť?“ přejela očima výhled na město a jeho okolí.

„No, vlastně ne,“ připustil muž, „nejkrásnější pohled je odtud na vycházející slunce.“

„Na to doufám čekat nebudeme,“ zatvářila se Hanka otráveně a projevila přání se vrátit do penzionu. Mrazivé napětí v zádech ji zrazovalo od nutkání zajít do PSI a najmout si člověka, který by pátral po jejím otci. Poslechla svůj instinkt, a než je kočár zavezl zpět, předstírala znuděný nezájem.

Muž div nepředl spokojeností, když to viděl. Evelína mlčela a Hanka měla nepříjemný pocit, že ji doma čeká kázání.

„Chovala ses poněkud nevděčně,“ vyčetla jí chůva, jakmile vystoupily a jejich průvodce odjel.

„Omlouvám se, nějak mi nebylo dobře,“ snažila se vycouvat z kázání Hanka a zdálo se, že se jí to povedlo. S úlevou zapadla do svého pokoje.

Zaškrábání na dveře se ozvalo dřív, než se stihla vyzout z nepohodlných společenských bot. Když otevřela, do místnosti vklouzl Vron. Okamžitě magicky zabezpečila pokoj před nahlížením a odposlechem.

„Je to nutné?“ zeptal se Vron překvapeně. „Jsem si jist, že mě nikdo neviděl.“

„V domě je krásná roztomilá špiónka, která donáší informace někam dál. Mám pocit, že je velice schopná.“

„Tak to abychom se příště raději sešli někde jinde.“

„To se snadno řekne. Ale kde?“

„Něco najdu a pošlu ti vzkaz,“ usmál se Vron a nalil si do sklenice trochu moštu, který měla Hanka na stole.

„Tak co? Vypátral jsi něco?“

„Ohledně tvého otce vůbec nic. Lidé nejsou právě ochotní mluvit. Bojí se. Jestli jsi ještě nenajala žádného zdejšího detektiva, tak se na to vykašli. Bylo by to jen zbytečné plýtvání penězi. Nikdo neřekne ani o slůvko víc, než musí. Ve městě probíhají čistky a už mnoho lidí nenávratně zmizelo. Minulí vládcové nebyli v příliš velké oblibě, ale ti současní dělají všechno pro to, aby je lidé přímo nenáviděli. Měli bychom odtud vypadnout co nejdřív, než se do něčeho namočíme.“

„Souhlasím. Místa na lodi zajistíš ty, Vrone, nebo je mám objednat já?“

„Ať je pro tebe objedná Evelína. Ty buď opatrná a do ničeho se nezapleť.“

„To se mi nepodaří, ani kdybych chtěla,“ ušklíbla se Hanka, „chůva s Josefem mě střeží jako rodinný poklad.“

„Hned jsem o něco klidnější,“ zvedl se Vron k odchodu. „Ozvu se pozítří a ty obstarej místa na lodi.“

„Rozkaz, šéfe,“ zasalutovala Hanka.

„A dej na sebe pozor,“ dodala, když ho pouštěla do chodby.

Celý večer proběhl v poněkud tísnivé atmosféře. Chůva Hance dosud neodpustila její nezdvořilé chování vůči těm, kdo jí umožnili návštěvu druhých hradeb. Napětí nezmizelo ani během jídla, tak se dívka příliš nezdržovala a uchýlila se do svého pokoje, hned jak to bylo možné. Zatím nebyla s vývojem návštěvy příliš spokojená. Všechno tu bylo nevlídné, lidé uzavření a nevstřícní. V tomhle prostředí těžko někoho najde. Ale kdo mohl tušit, že tu převrat o tolik zhorší podmínky. Musela by mít neuvěřitelné štěstí, aby tu objevila muže, o kterém Evelína tvrdí, že je jejím otcem.

Hanka na sebe hodila lehkou noční košili a otevřela okno v naději, že se večer ochladí. Natáhla se na postel a v duchu začala hledat možnosti, jak se dostat nenápadně na čtvrté nebo páté hradby. Jako jediná varianta připadala v úvahu Gábina. Na páté ji sice asi nevezme, ale kdyby znovu spolu s ní prošla tržiště, neměla by tak nepříjemný pocit, že tu jen zbůhdarma ztrácí čas. Muže, kterého jí Evelína popsala, by nejspíš nepřehlédla. Také poslední kouzlo od harpyjí by jí mohlo pomoci příbuzenský poměr celkem bez velké ztráty magie bezpečně odhalit. Jen se nějak dostat mezi lidi.

Pomalu se zešeřilo.

Errata:

12.08.2021 12:51