Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Invaze spídů

Vtom večerní klid narušilo tiché zaškrábání kolem okna. Vzápětí do místnosti proskočila jakási postava. Hanka vyletěla z postele a sáhla po trpasličím tesáku. Neodvážila se zahalekat, protože to dost dobře mohl být Vron. Ale ta ve stínu skrytá postava vypadala menší.

„Kdo je to, sakra?“ zasyčela ostře a sevřela nůž pevněji.

„Neboj se,“ odpověděl jí šeptem vetřelec, „to jsem jenom já. Dala jsi mi na tržišti jablko.“

„Ukaž se,“ nařídila rovněž šeptem. Postava se narovnala, sundala si šedý zašpiněný plášť, a dívka poznala malého zlodějíčka.

Schovala nenápadně nůž a vystoupila ze stínu u zdi.

„Co tu děláš? A jak jsi se sem dostal?“

„Přiletěl jsem cestou ptáků a chci splatit svůj dluh. Doprovodím tě na místa, kam se chceš dostat.“

„To myslíš vážně?“ podivila se Hanka.

„Tak chceš na ten výlet, nebo ne?“ prohlížel si zaujatě její postavu v tenké košilce.

„To máš na mysli teď, v noci?“

„Pokud to má být tajný výlet, tak to snad ani jindy udělat nejde, ne? Ale jestli sis to rozmyslela, stačí říct a já zase zmizím.“

„Ne, počkej,“ zarazila ho dívka, „já to beru. Jen se na chvíli otoč, abych se mohla obléknout.“

„Ty naděláš,“ ušklíbl se, ale obrátil se k Hance zády, „hlavně si neber nic načančaného, budeme se muset protáhnout křovím a starou plesnivou chodbou.“

„Žádnej strach,“ odsekla, „něco praktického s sebou mám taky.“

Natáhla si lehkou, ale odolnou halenu s dlouhým rukávem a k tomu kalhoty a boty od trpaslíků. Pod halenu si k pásku připnula dýku a po krátkém zaváhání i váček s magickými kameny a několika drahokamy.

„Docela dobrý,“ šklebil se uznale kluk, když ji uviděl, „jenom ještě ty vlasy...“

„Nečekáš doufám, že si je ustřihnu,“ šlehla po něm nesouhlasným pohledem Hanka a stočila si je do uzlu, který natrénovala s Gábinou.

„Jasně, že ne. Ale natáhni si na hlavu tohle,“ podal jí čepici neurčité barvy. Hanka k ní čichla, ale zdála se být docela čistá. Neochotně zastrčila vlasy pod ni.

„A ještě tohle,“ podával jí kluk plášť, stejně umolousaný jako měl i on.

„Musí to být?“ prohlížela si ho trochu štítivě.

„Jestli chceš jít se mnou, je nutné se přizpůsobit,“ prohlásil rezolutně.

„Dokážeš sešplhat z okna po provaze?“ zeptal se pak.

„To si piš, že jo.“

„Fajn. Tak polez tiše za mnou. Já jdu první.“

Přistoupili k oknu, když tu náhle prořízl noční klid táhlý zvuk mlžného rohu. Po krátké přestávce následovalo další zahoukání a pak ještě třetí.

„A do háje, to mi tak ještě scházelo!“ přestal kluk šeptat.

„Co se děje? Co znamená to troubení?“ zamračila se Hanka.

„Malér, zatraceně velkej malér. Rušíme výlet! Až odejdu, pořádně zavři okno i okenice. A pak běž vzbudit muže, aby zabezpečili barák.“

Odněkud zezdola se ozvaly hlasy a zaklení.

„Zdá se, že už se vzbudili i bez mého přičinění,“ ušklíbla se Hanka, „jestli vážně něco hrozí, tak zůstaň u mě, já už to ostatním nějak vysvětlím.“

„To je sice lákavá nabídka, ale já nemůžu. Promiň.“

Kluk vyhlédl z okna a pak prudce couvl. „A do háje! Je to horší, než jsem myslel. Už jsou i tady.“

„Co je tam?“ chtěla se nahnout z okna i Hanka, ale její malý společník ji strhl zpět a přitiskl prst na ústa. Chvíli setrvali v naprostém klidu. Zvenčí se ozývalo jakési tiché ňafání. Pak vše utichlo a kluk se opatrně vyklonil z okna.

„Zavři za mnou, jak nejdůkladněji dokážeš,“ zašeptal naléhavě.

„A proč tu nemůžeš zůstat?“ nechápala Hanka.

„Mám nemocného přítele. Jestli ho najdou dřív, než se k němu dostanu, zabijou ho.“

„V tom případě jdu s tebou a pomůžu ti,“ odpověděla bez rozmýšlení.

Kluk už se držel provazu pod oknem a zdvihl k ní hlavu.

„Okamžitě zalez a všechno zavři,“ zasyčel na ni vztekle, „to je rozkaz.“

Potom sklouzl do tmy.

„Ty mi nemáš co rozkazovat,“ zavrčela spíš jen sama pro sebe Hanka a sklouzla po provaze dolů.

„Náno, pitomá! Hned se vrať! Stejně mi nebudeš stačit,“ strčil do ní dole a rozběhl se tiše ulicí. Vtom Hanka ucítila Vronův kontakt. Podle úsečnosti sdělení odhadovala, že právě čelí nějakému nebezpečí.

„Zůstaň doma a pořádně se zabarikáduj. Dorazím za tebou, co nejdříve to půjde. Ve městě teď není bezpečno,“ varoval ji přítel. Jenže právě nyní neměla čas se s ním vybavovat.

„Jasně,“ vzala to zkrátka a přerušila kontakt.

Musela si pospíšit. Vyrazila za chlapcem a snažila se nepůsobit hluk. Utíkal opravdu rychle a Hanka měla co dělat, aby s ním držela krok. Pak najednou zmizel. Zastavila se, aby se rozhlédla. Někde blízko se ozvalo zaňafání. Z křoví u zdi se natáhla dětská ruka a nečekanou silou ji strhla k zemi a vlekla ji trním někam dozadu. Nebránila se, jen si předloktím chránila oči a po kolenou se prodírala do stále hustějšího porostu.

„Pst, ani se nehni,“ zašeptal hlas vedle jejího ucha sotva slyšitelně. Strnula v pozici, ve které se právě nacházela, a poslouchala ňafání, které signalizovalo blízkost několika zvířat. Také zaslechla něco jako čenichání, ale po pár minutách se zvuky začaly vzdalovat a všechno kolem nich se opět ponořilo do nočního ticha. Jen odněkud zdálky se ozvalo několik bolestivých výkřiků a zasténání.

„Teď nebo nikdy. Drž se mě za plášť a bacha na hlavu,“ zdvihl se kluk a zamířil křovím dál. Pak se před nimi otevřel temný otvor, do kterého vklouzli. Páchlo to tam zatuchlinou a možná i výkaly. Ve tmě ale stejně neviděli, kam šlapou. Hanka se držela cípu pláště svého průvodce a poprvé za celou dobu ji napadlo, jestli neudělala chybu, když se tak bezhlavě rozhodla. Teď už se ale couvnout dost dobře nedalo.

Chlapec ji najednou chytil za ruku, zatáhl ji někam za roh a škrtl sirkou. Výklenek ve skále osvětlil malý mihotavý plamínek svíčky.

„Víš, jak jsi mi zkomplikovala život?“ obořil se na Hanku nevlídně její průvodce. „Jak mám zachránit přítele, když mám na krku tebe?!“

„Co kdybys mi raději řekl něco o těch potvorách, co se před nimi schováváme. Čím jsou nebezpečné? A jak se mám bránit?“

„Jsou to spídové. Jsou tak rychlí, že prostě člověk nemá šanci.“

„A co dělají? Koušou?“

„To taky. Hlavně se ti snaží přehryzat šlachy, abys jim neutekla. Pod krkem mají jakési třetí oko s dutým zubem. Jak se jim podaří napíchnout tepnu nebo žílu, jsi ztracená. Vycucnou z tebe tělní tekutiny a je po tobě.“

„Dají se zabít?“

„Už jsi někdy někoho zabila?“

„Jo. Pár potvor už jsem pomáhala zabít.“

„A kde vezmeš zbraň?“

„Jednu menší mám s sebou,“ vytáhla Hanka trpasličí tesák. Chlapci se úžasem rozšířily oči. Najednou se začal chovat vstřícněji.

„Nejosvědčenějším způsobem je připravit je o zrak a pak jim useknout útočný zub. To je ochromí a ostatní se na takové chudáky vrhnou a roztrhají je.“

„Dá se na ně kouzlit?“

„Ty to umíš?“

„No jasně.“

Spokojeně přikývl. Svíčka zaprskala a dohořela. Opět se ocitli potmě. Hanka magicky přivolala trochu světla.

„Být tebou, tak bych magií neplýtval. Teď vylezeme v nebezpečné oblasti. Není tam kde se schovat. Musíme se zatraceně rychle přesunout k mému příteli. Kdybychom potkali spídy, snaž se mít záda u zdi a sekej kolem sebe jako zběsilá. Jedině tak máš šanci nějakého náhodou zasáhnout.“

„Dobře. Ale snad už bychom měli jít, ne?“

Opatrně se sunuli k výlezu z chodby. Tady bylo navršené smetiště ze všeho možného haraburdí. Přešplhali hromadu a kolem polorozpadlé zdi se dostali do širší ulice.

„Zatím dobrý,“ rozhlédl se kluk do všech stran. Hanka napínala sluch, ale všude kolem vládlo strašidelné ticho.

„Drž se za mnou,“ zašeptal její malý průvodce a poklusem vyrazil ulicí. Běželi podél domů se zabedněnými okny a zavřenými dveřmi. Z jedné boční ulice se ozvalo několik výkřiků a zavytí. Beze slova zrychlili.

Na další křižovatce s boční ulicí však měli smůlu. Skoro čelně se srazili se dvěma spídy. Skočili zády ke zdi a v ten moment už byly ty dvě potvory u nich. Hanka sotva stačila magicky zaútočit, aby je zpomalila, a už pocítila na noze drápy. Rychle vykopla a podařilo se jí odrazit útočící bestii o kousek od sebe. Ještě jednou k ní vyslala magické zpomalení a konečně se šance vyrovnaly. Tesákem se jí podařilo při dalším útoku seknout spída nad čumákem a zasáhnout jedno oko. Vtom zpod krku vystřelilo něco jako chlupatý had a pokusilo se to Hanku zasáhnout. Naštěstí se tvrdý spídův zub trefil do páskové spony a než stihl rozzuřený tvor zubem znovu zaútočit, dívka švihla tesákem a přesně podle chlapcovy rady zub s jakýmsi kožovitým okem nad ním, usekla. Spíd couvl a začal kňučet. Jeho druh přestal útočit na chlapce a otočil se proti svému druhovi. Jediným tvrdým úderem zasekl zub do jeho krku a strnul na okamžik nehybně nad ním. Toho využil chlapec a oba spojené tvory zabil jakýmsi zavírákem s dlouhou rukojetí. Otřel čepel o jejich srst a schoval zbraň pod plášť.

„Rychle pryč, než sem dorazí další,“ chytil dívku za loket a rozběhl se ulicí dál. Jedny dveře se otevřely a muž na ně kývl, aby se k němu šli schovat. Ale kluk jen zavrtěl hlavou a rozběhl se ulicí dál. Hanka se mu držela v patách. Zabočili do jakési úzké uličky a skoro na jejím konci chlapec zmizel v jedněch dveřích. No, dveřích... Vlastně tam ani dveře nebyly. Otvor možná původně kryla jen dřevěná deska, která teď ležela odhozená v ulici.

Kluk vtrhl dovnitř a Hanka vklouzla hned za ním. Tam se jí naskytl děsivý pohled. Na zemi ležel zmasakrovaný spíd a kousek od něj se vsedě opíral o stěnu zraněný muž. Všude po podlaze bylo plno podivné tekutiny, nebyla si jistá, zda je to krev či něco jiného. Musela dávat pozor, aby po tom neuklouzla.

Její průvodce poklekl u muže a vzal ho za ramena.

„Pane, probuď se! Co ti, sakra, je? Neumírej mi, Tiane, neumírej! Prosím!“ třásl jím zoufale, ale muž nereagoval.

„Ukaž, pusť mě k němu,“ odstrčila ho Hanka. Opatrně zkontrolovala mužovy životní funkce. Byl na živu, ale v bezvědomí. Několik míst na těle vypadalo hodně problematicky. Nejhorší to bylo na stehně. Přetočila ho a podepřela mu hlavu, aby ho mohla položit. Pak zvedla jeho levou nohu a uviděla ošklivou ránu, která dosud krvácela. Nožem nařízla kalhoty, aby se dostala ke zranění.

„Uřízni mu kus košile,“ nařídila svému malému průvodci a stlačila krvácející ránu. Než kluk upižlal látku, magicky se snažila krvácení zastavit, což se jí vzápětí podařilo. Ovázala mu pro jistotu poraněné místo obvazem z košile, aby zabezpečila nedostatečně přeléčenou tkáň. Muž vzdychl a otevřel oči.

„Pane, jak ti je, pane?“

„Spídové jsou tady,“ těžce ze sebe vypravil muž.

„Já vím, už jsme po cestě sem dva z nich zabili. Bál jsem se o tebe.“

„Jestli jich sem dorazí víc, neubráníme se tu,“ vzdychl muž, „taky už tu nejsou žádné zásoby.“

„No jo, jenže nejbližší místo, kam bychom se mohli schovat, je v týdle situaci moc daleko.“

„Co máš, Ziku, na mysli? Ubytovnu stájníků?“

Konečně Hanka zjistila, jak se její malý průvodce jmenuje.

„Možná bychom tě tam mohli odtáhnout,“ navrhl kluk.

Muž ale zavrtěl hlavou: „To by byl problém i dřív, natož teď! Musíte se tam jít schovat sami.“

„Nenecháme tě tu,“ protestoval Zik.

„A v čem je sakra problém?“ vložila se do jejich rozhovoru Hanka.

„Nejspíš v tom, že mám zlomenou nohu a pochroumanou páteř,“ ušklíbl se hořce muž, „nemůžu chodit. Tady mladej mě sem nějakým zázrakem dotáhl a od té doby se o mě stará. Teď se to ale zatraceně zkomplikovalo. Není jiná možnost, než abyste se běželi schovat ke stájím sami.“

„Pokusím se vás vyléčit natolik, abyste mohl jít s námi,“ sklonila se k němu.

Chytil ji za zápěstí a podíval se jí zpříma do očí: „Na to tvoje magie v žádném případě nestačí. Schovej si ji radši na cestu ke stájím. A už kruci koukejte mazat, než nás vyčmuchá další smečka.“

„Ubráníme se,“ namítl Zik, ale neznělo to moc přesvědčivě.

Hanka vytrhla svou ruku z mužova sevření a zamračila se.

„Ležte klidně, pane, a šetřete dechem. Já to přece jen zkusím,“ řekla odhodlaně.

„Zakazuji ti to,“ namířil muž ukazováček na její hruď, ale Hanka ho plácla přes ruku.

„Běž zatím hlídat ke dveřím, ať nás nepřekvapí,“ nařídila Zikovi.

„A vy, Tiane, nebo jak se jmenujete,“ zlostně sjela pohledem zraněného, „mi nemáte co zakazovat. Tohle je moje volba a vy koukejte mlčet a uvolnit se, ať mohu pracovat!“

Ponořila se do magického soustředění a začala napravovat škody na páteři. Bylo to zlé. Dva obratle byly poškozené a kolem nich se šířil zánět. Srovnala kosti a zafixovala momentální stav. Pak se soustředila na kosti v noze. Tady to bylo ještě horší. Zlomenin bylo hned několik. Zabralo to víc času, než si mohli dovolit, a srůsty stejně nebyly dokonalé. Pak se ještě soustředila na kotník, kde kromě zlomenin byly potrhané i šlachy. Stálo ji to hodně magie, ale pořád ještě nespotřebovala víc než třetinu svých sil. Vysála dva ze svých magických kamenů a pokračovala.

„A sakra,“ zaklel u dveří Zik, „blíží se sem celá skupina těch potvor.“

Muž odstrčil Hanku a chystal se plazit k východu. Pak se ale zdvihl na čtyři a nakonec se i váhavě postavil. Došel k chlapci a vyhlédl ven. Hanka ucítila závan síly. Ten muž měl také magické schopnosti. Nedokázala odhalit, co zkouší. Dveře byly tak malé, že přes ty dva ven nedohlédla. Pokud ale dobře slyšela, tak se ňafání nepřibližovalo, ale naopak vzdalovalo. Po chvíli už zase bylo ticho.

„Uf, to jsme měli kliku,“ vydechl s úlevou Zik, „vyrazili někam dál.“

Pak zdvihl oči a šokovaně pohlédl na muže: „Pane? Ty můžeš chodit?“

„Už to tak vypadá. Tak sebou hoďte. Musíme se dostat do bezpečí, než mi dojdou síly.“

„Ta noha by chtěla do dlahy,“ namítla Hanka, a sáhla po jednom prknu, co nejspíš odpadlo z provizorních dveří. Magicky ho vytvarovala a podala muži. Ten přikývl, utrhl další pás ze své košile a Hanka mu pomohla připevnit dlahu k čerstvě vyléčené noze. Pak se všichni protáhli ven. Měli štěstí. Do stájí se dostali, aniž by se střetli s jediným spídem. Už se úplně setmělo.

Stájníci je pustili dovnitř a hned za dveřmi se jejich vyčerpaný přítel zhroutil. Muži ho popadli a donesli na jeden slamník v místnosti. Hanka ho šla zkontrolovat, ale zdálo se, že jen omdlel slabostí ze ztráty krve.

„Ziku, dobře víš, že jsi tu vždycky vítán, ale ručíš i za ty dva, co jsi přivedl?“ otočil se na chlapce stájník, který tu očividně velel.

„Ale, Tamíre, snad bys je nevydal napospas smrti,“ ušklíbl se Zik, „podle mě jsou oba v pohodě.“

„No tak dobrá. Kde jsou deky, už víš, tak si každý vezměte dvě a uložte se někde na podlaze. Momentálně žádné volné lůžko nemám. Doufám, že se tvoje kámoška nebude ošklíbat.“

Hanka sundala čepici a zatřepala hlavou, aby rozhodila a srovnala dlouhé vlasy. Tamír jen překvapeně zamrkal, když se před ním z nenápadné umolousané cuchty vyklubala krásná holka.

„Nó, možná by se jedno lůžko našlo,“ řekl s nádechem obdivu.

„Nezájem,“ ohlédla se přes rameno a ušklíbla se na šéfa stájí, „mně budou ty dvě deky úplně stačit.“

Uvelebila se se Zikem poblíž slamníku, kam stájníci uložili jejich přítele. Obávala se, že neusne. Dnešní večer se zvrtnul v poněkud nepodařené dobrodružství. Nepochybovala o tom, že ji za její aktivity ani Vron ani její chůva nepochválí. Uvědomovala si, že by měla kontaktovat Vrona, ale nějak se jí do toho nechtělo. Rozhodla se to odložit do rána. Obrátila se na Zika, který se skláněl nad mužem ležícím na slamníku.

„Kdo vlastně je ten tvůj zraněný přítel?“ zeptala se.

„On tvrdí, že neví, kdo je, že ztratil paměť. Jenom si přál, abych mu říkal Tiane.“

„To jsi takhle namáhavě zachraňoval úplného cizáka?“

„Potřeboval pomoc, tak jsem mu pomohl,“ odpověděl Zik vyhýbavě. Hanka vycítila jeho neochotu mluvit o mužově totožnosti. Asi má důvod, proč se vyhýbá odpovědi, pomyslela si, a přestala se vyptávat. Raději se sklonila vedle něj a rozhodla se obětovat ještě trochu magie na podporu mužova zdraví. Během léčení se probral a okamžitě se zorientoval. Chytil Hanku pod krkem a přitáhl si blíž k sobě, aby slyšela jeho šeptání.

„Okamžitě toho nech! Magii si schovej na záchranu vlastního života. Budeš ji zatraceně potřebovat! Věř mi.“

Poslechla ho a usmála se. Teď už je natolik v pořádku, aby mohl normálně fungovat. Ten muž byl očividně zvyklý poroučet. Na žádného chudáka ani bezdomovce nevypadal, spíš na vojáka nebo velitele.

Najedou na ni zničehonic dolehla únava. Pomalu se sesunula na svou deku a druhou hodila přes sebe. Zik jí pod hlavu strčil kus čisté slámy. Usnula dřív, než stihla poděkovat.

Errata:

12.08.2021 12:51