Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pokrevní spřízněnost

Hanka prožívala další fádní den, vyplněný jako obvykle několika rozhovory mezi snídaní, obědem a večeří. Její kamarád, obdařený cestovatelskými schopnostmi, se už tři dny zdržoval jinde než ona, a Hance to připadalo jako věčnost. Toužila po tom, aby se Matyáš aspoň na chvíli vrátil a mohli si spolu docela obyčejně pokecat. Začínala na ni doléhat samota a smutek. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti. Momentálně jí nenabízela nic, co by člověka povzbudilo. Právě kráčela na vyhlídku, aby nezmeškala chvíli určenou pro komunikaci, když se jí přihodilo něco naprosto neuvěřitelného.

Do mysli jí zabušil tak silný kontakt, že se zapotácela. Nějaký drak ji volal jménem a vyzýval ji, aby se ozvala, pokud je v doslechu. Oni ji hledají... Oni ji neopustili a hledají ji. Oni ji hledají!!!

Pod tím návalem radosti a naděje se rozbrečela. Tohle sice nebyl Plam, ale byl to hlas z jejího světa. Drakův krystal byl Hance povědomý. Křišťálově průsvitný se spoustou odrazových plošek a hluboko uvnitř temně rudý pulsující útvar.

„Jsem tady, jsem hostem fagliniů, kdo mě volá?“ snažila se odpovědět, ale s hrůzou si uvědomila, že bez magie to nedokáže. Zmocnila se jí panika. Rozběhla se ke komunikačnímu místu. Tentokrát na sebe vzal diskutující Rafovu podobu.

„Slyšel jste? Někdo mě volal,“ potlačovala touhu chytit tu iluzi pod krkem a zatřepat s ní pro zdůraznění vlastních slov. „Pusťte mě k němu. Nebo mě s ním spojte. Chci s ním mluvit!“

„To není dobrý nápad, Hanko. Jen tě to rozruší.“

„Copak sakra nevidíte, že už mě to rozrušilo?!“

„Ten, kdo tě hledá, ti nemůže pomoci ani v tom nejmenším. Akorát rozhodí tvou křehkou vyrovnanost. Věř nám a netrvej prosím na svém požadavku. Je to pro tvé dobro.“

„Možná jste si v mé mysli nepřečetli, že právě na tahle slova jsem už odmalička hodně alergická! A na svém požadavku trvám! Pokud se tu mám cítit jako host a ne jako vězeň, umožněte mi ten kontakt!“ mluvila se svým hostitelem bez sebemenší stopy po zdvořilosti.

„Dobrá, umožníme ti ho, ale pak to pro tebe bude mnohem horší než dosud,“ iluze Rafovy podoby se rozplynula ve vzduchu. Znovu zoufale zatápala po své magii, ačkoliv dobře věděla, že ji nedokáže použít. Nevydržela sedět na místě. Vydala se tedy zpátky k domu. Netušila, kdo ji kontaktoval, ale musel to být drak. Jenže kde by se tu vzal drak? Ledaže... I drak by přece mohl být cestovatelem...

Už stála skoro před domem, když se před ní zhmotnila iluze velikého černého draka. Pohlédla na něj a naděje ji zahřála až ve špičkách prstů u nohou. Jestli jí dokáže někdo pomoci, tak jedině on, mocný dračí mág Horo. Zavanul k ní charakteristický dračí pach. On není iluze, je tu doopravdy!

„Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím, Hore.“

„No jo, vytvořili ti tu slušnou iluzi, včetně základních podmínek k přežití. Ale jinde by do uměli ještě líp. Pročpak byli tak neochotní a snažili se zatajit, že tu jsi? Ukrýváš se tu snad před nějakou hrozbou?“

„Tvrdili, že mi nemůžeš pomoct, a tak prý bude pro mě lepší, když se s tebou nesetkám. Takový nesmysl!“

Drak se otočil kolem své osy a ulehl na zem. Vypadal trochu unaveně.

„Tak povídej,“ vyzval dívku, „moc mě zajímá, jak se ti sem podařilo dostat a přitom zůstat naživu.“

Taky mám spoustu otázek, pomyslela si trochu dotčeně Hanka, ale to asi bude muset počkat. Usadila se na nejbližším vhodném pařezu začala vyprávět o svých příhodách v Quinwalu a pak i o tom, jak je člověk, co jim slíbil pomoc, hodil s Matyášem přes zábradlí.

„Byla tam hrozná hloubka a už nebylo v mých silách náš pád ubrzdit. Tak jsem jako poslední možnost záchrany vykouzlila bránu. Věděla jsem, že se to v Quinwalu nesmí, ale bohužel jsem neměla tušení, co všechno tím způsobím. Fagliniové mi ukazovali, kolik lidí umřelo před hradbami, než se jim podařilo krizovou situaci u Motýlí brány zvládnout. Mrzí mě to. Bylo to asi špatné rozhodnutí. Kdybych bránu nepoužila, umřela bych nejspíš jen já a Matyáš.“

„Kdyby, kdyby,“ odfrkl drak, „kdyby tě nedohnali do takové situace, mohli to přežít všichni. Tohle pitvání se v minulosti je zbytečná ztráta času. Radši mi řekni, co se dělo potom. To je to, co mě zajímá.“

Hanka Horovi vylíčila, co zažila a pociťovala při přesunu k fagliniům.

„Bez artefaktů a jen s cestovatelem za ruku? A přesto žiješ? To je opravdu zvláštní,“ mumlal drak.

„Fagliniové po Matym chtěli, aby se u nich učil. Vysvětlili mi, že dávali pozor, až se zase ocitne někde blízko u brány, aby ho co nejdřív přitáhli sem. A když jsme se mou nepodařenou branou propadli do toho podivného prostředí, hned věděli, co se děje, a usměrňovali náš přesun. Taky jim bylo divné, že jsem přežila.“

„Ty jsi vlastně už třikrát byla v Posvátném háji jednorožců, že?“

„Ano.“

„Aha. I tam svým způsobem přecházíš do světa mezi světy. Domnívám se, že jsi tam mohla získat určitou imunitu a zkušenost, jak se při přesunu chovat. Ačkoliv nejsi cestovatel, máš oproti ostatním určité výhody: dračí odolnost a možná částečně i schopnost jednorožců plynule procházet branami.“

„To znamená, že mě odtud dokážete odvést?“ zeptala se Hanka se směsicí obav a naděje.

„Abych řekl pravdu, nevím. Nemohu zaručit, že to přežiješ. K takové cestě je totiž základní podmínkou, abys byla s cestovatelem pokrevně spřízněná.“

„Já vím. Fagliniové mi to vysvětlovali. Ale s vámi bych to riskla.“

Vedle draka se zhmotnila iluze starce a ten se hned aktivně zapojil do jejich rozhovoru: „To nepřipadá v úvahu. Naděje na přežití je tak mizivá, že nedovolíme, aby život našeho hosta byl tak hloupě ukončen.“

Drak pomalu natočil hlavu k té iluzi člověka a udělal: „Pha.“

Bylo to jen takové malé ohnivé plivnutí do míst, kde stařec stál. Vzduch se zachvěl a obraz v těch místech zešedl a chvíli trvalo, než se tam obnovil obraz lesa.

„Zdá se, že se nám do toho tvoji hostitelé budou vměšovat. Řekl bych, že to je od nich nezdvořiĺé,“ ušklíbl se Horo, když viděl, jak Hanka leknutím vyskočila z pařezu a začala se ohlížet do všech stran.

„Neboj se, neublížil jsem jim, jen jsem jim tím chtěl naznačit, že jsou příliš vlezlí a nezdvořilí.“

Počkal, až se dívka zase usadí na pařezu a pak jí magicky na klín poslal amulet: „A tohle ti posílá Rafael. Prý je to určeno výhradně pro tebe.“

Hanka si opatrně prohlédla křišťálovou mušličku: „K čemu mi to bude?“

„Povídal, že se to hodí při určování pokrevní spřízněnosti.“

„Ale to já přece docela dobře umím i kouzlem,“ namítla, ale hned si uvědomila, že tady se svými magickými schopnostmi dost dobře chlubit nemůže.

Pokrčila rameny a přiložila si mušličku k oku. Ta v té chvíli zprůhledněla a ukázala tenkou nitku mezi ní a drakem.

„Navíc to asi ani správně nefunguje. Ukazuje mi to, že my dva jsme vzdáleně pokrevně spříznění, což je samozřejmě nesmysl.“

Drak zdvihl hlavu a pronikavě se na ni zadíval. Hanka si amulet navlékla na krk a schovala ho pod oblečení.

„Co je?“ zeptala se nervózně, když se Horo jen díval a nic neříkal.

„Ten amulet má pravdu,“ pomalu řekl drak, „je to velice neobvyklé, ale my dva jsme opravdu vzdáleně spříznění. Ne sice po krevní linii, ale po magické. Asi nevíš, že jsem Plamův strýc. A ta část osobnosti, kterou jsi od něj získala, nás činí spřízněné v magickém slova smyslu. Ten amulet je zřejmě mnohem citlivější než všechna obvyklá kouzla. Neztrať ho, je cenný.“

„Ale,“ olízla si Hanka rty, „to by pak bylo možné...“

„Ano,“ jemně pokýval hlavou dračí mág, „vypadá to, že je velká šance tě dostat zpátky domů. V tomhle případě nemohou nic namítat ani fagliniové.“

Drak vstal a rozhlédl se

„Tak kde jste? Neříkejte, že nás neposloucháte a nevíte nic o tom, co se právě přihodilo?“ adresoval své zavolání zdejším bytostem. „Tímto přebírám dívku do své péče a zodpovědnosti.“

Iluze kolem nich najednou zmizela v mlze a proti Horovi najednou stál jiný černý drak.

„Dobrá. Máš naše svolení dopravit ji na svět, kde žije. Bude dobře, když se nebudete zdržovat a hned odletíte,“ odpověděla dračí iluze.

„Děkuji vám za to, že jste mi poskytli azyl,“ řekla dívka, „a prostředí, kde jsem mohla přežít. Bylo by možné, abych ještě před odchodem viděla Matyho?“

„Ne, to není možné.“

„A proč ne?“ podivil se Hor. „Myslím, že by lidský cestovatel měl vědět, co se s Hankou stalo a proč odtud odchází právě se mnou.“

„Jestli se zeptá, my mu to povíme.“

„Ne. Tohle se mi nelíbí,“ zavrčel Horo zlomek vteřiny před tím, než něco podobného chtěla prohlásit i Hanka, „zařiďte, aby si má chráněnka mohla před odchodem promluvit s lidským cestovatelem.“

„Ale to není možné,“ iluze draka se zavlnila a stála tu iluze staříka, „i kdybychom ho zavolali, bude trvat celý denní cyklus, než se mladý cestovatel vrátí.“

„Zavolejte ho, my tu počkáme,“ zavelel Horo a mluvčí fagliniů si zase změnil lidskou podobu na tu dračí.

„Tím rozhodnutím mnohé riskujete. Neposlechli jste naše výzvy ani doporučení. Co se zítra stane, bude na vaši zodpovědnost.“

„V čem bude zítřek jiný než dnešek?“

„Přijde další návštěva, která je mnohem mocnější, než my všichni tady dohromady.“

„A kdo že to přijde?“ zasvítily drakovy oči zvědavostí.

„Bohrové. Kéž se jim naše činy zdají vhodné a spravedlivé,“ trochu jako modlitba zněla poslední slova dračí iluze, než jim zmizela z oči.

„A to je kdo?“ zeptal se Horo, ale faglinové nevypadali na to, že by chtěli ještě na něco odpovídat. Kolem nich byla už jen tichá mléčná mlha.

„Na některé otázky mohu možná odpovědět i já,“ nabídla se Hanka.

„Oni se s tebou bavili?“

„Nemohu si na jejich zacházení vůbec stěžovat. Snažili se mi zdejší pobyt zpříjemnit, jak jen dokázali. Povídali si se mnou a myslím, že ani nic netajili, když jsem se ptala. A já se ptala na hodně věcí. Takže vím, že bohrové jsou vlastně jejich stvořitelé. Prý se kdysi snažili vyvinout inteligenci se sedmým smyslem, ale zcela nezávislou na fyzické existenci. Ale nepodařilo se jim to, i když byli celkem blízko. Fagliniové nemají těla, ale potřebují aspoň trochu jakési hmotné podstaty, která není spoutaná do konkrétního tvaru. Seskupili se do společenství, kde sice existují jedinci, ale je to víc záležitost ducha než těla. Kdysi v minulosti se od jejich skupiny oddělili knutové. Ti požadovali více individuality. Nakonec si našli jiný svět, který upravili podle svých potřeb. Jenže to nějak nezvládli a teď potřebují najít ještě další místo, kam by se mohli rozšířit. Právě kvůli nim mají fagliniové strach z bohrů.“

„Faglinie trochu znám. Ale ti knutové, co jsou vlastně zač?“

„Něco jako nepovedení příbuzní,“ ušklíbla se Hanka.

„Chtějí napadnout zdejší svět?“

„Ale ne, to vůbec ne. Tady není nic, co by knuty zajímalo. Oni hledají svět, kde žijí inteligentní bytosti s dostatečně silným sedmým smyslem.“

„A za jakým účelem něco takového hledají?“ zajímalo Hora.

„Aby se mohli do jejich těl nastěhovat.“

„Do těl inteligentních bytostí? Proč by to dělali?“

„Chtějí mít nejen inteligenci, ale i fyzické schopnosti.“

„Něco jako symbióza?“

„Ne, soužití jim nestačí. Pokusí se bytost ovládnout a převzít kontrolu nad tělem.“

„To nezní moc dobře. Ale ovládnout mágy se jim asi nepodaří.“

„Kdo ví... Fagliniové si myslí pravý opak. Tvrdí, že knutové si poradí i s nejlepším kouzelníkem. Také se prý v jeho těle dokážou rozmnožit.“

„To zní ještě hůř. Ale pořád nechápu, čeho se vlastně fagliniové obávají. Oni tím přece ohroženi nejsou.“

„Přímo ne, ale jsou jejich příbuzní a bohrové mezi nimi moc nerozlišují. Jestli usoudí, že jsou knutové hrozbou pro okolní světy, bez milosti je zlikvidují, včetně fagliniů.“

„Aha, to už by dávalo smysl. Možná bude zajímavé poznat bohry osobně,“ usoudil drak.

„Snad z toho nebude další průšvih,“ řekla už Hanka spíš sama pro sebe a i u ní to znělo tak trochu jako modlitba.

Než je fagliniové znovu oslovili, uplynulo o něco víc času než jeden den. Drakovi se podařilo trochu vyspat, což Hanka obdivovala. Ona ani oko nezamhouřila. Události kolem ní se zase daly do pohybu. Jak se asi vyvinou dál? A co knutové? Opravdu tak moc ohrožují jejich svět, jak tvrdí fagliniové? Je v lidských možnostech se ubránit? A co ostatní inteligentní druhy? Už o tom nechtěla přemýšlet, ale myšlenky se toulaly bez ohledu na její přání a spánek nepřicházel.

„Náš mladý cestovatel se vrátil, smíte si s ním promluvit,“ oslovil je tentokrát kouzelný dědeček, který se málem jako v pohádce vyloupl z mlhy. Za ním se vynořil Matyáš. Hned se hrnul k Hance, ale v šoku se zarazil, když se ocitl v blízkosti velikého černého draka, který právě zvedl hlavu a upřel na něj zvědavé oko.

„A-a-ahoj, Hanko,“ neohrabaně couvl, jako by se bál zeptat, co se děje.

„Ahoj, Maty, dovol, abych ti představila Plamova vychovatele, mocného dračího mága a cestovatele Hora,“ pojala to dívka poněkud oficiálně.

„Já se jmenuji Matyáš Dvořák a je mi ctí,“ trochu prkenně se pokusil o lehkou úklonu.

„Víš, ukázalo se, že mě Horo může vzít domů, tak jsem se s tebou chtěla osobně rozloučit,“ přešla Hanka zase do kamarádského tónu, „doufám, že se nezlobíš, že tě opustím.“

„Ale já se také potřebuji vrátit tam k vám. Musím najít svou sestřenici a přemístit ji zase zpátky k tetě. Něco už jsem se tu naučil, snad bych to i dokázal.“

„Ještě ses toho nenaučil dost,“ namítl pohádkový dědeček, „nemůžeš odtud odejít. Jako tvůj učitel to nepřipustím.“

„Nebylo by jednodušší mu to dovolit a doprovodit ho?“ zeptal se Horo.

„My svůj svět nikdy neopouštíme!“

„Opravdu?“ nakrčil drak nevěřícně čumák. „A kdepak jste byli, že jsme na vás museli celý den čekat?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl nepohádkově stařík.

„Udělali pro mě cestovatelské artefakty,“ byl Maty mnohem vstřícnější než zástupce fagliniů.

„No vida,“ zadíval se dračí mág poťouchle na dědu a pak na chlapce, „tak to už ti nic nebrání vydat se zpět spolu s námi.“

„Ohrozíte ho na životě, jestli ho odvedete,“ řekl zástupce fagliniů už o mnoho mírnějším až skoro prosebným tónem.

„Tak ho doprovoďte,“ podíval se na něj Horo, tentokrát už bez jakékoliv známky škodolibosti.

„Kdybych odešel, stal bych se knutem a to já nechci.“

„Já?“ znovu se zašklebil drak. „Vidím, že bys mohl existovat jako jedinec.“

„Nikdy se nestanu knutem. Nikdy! Rozumíš draku?!“

„Nemusíš se stát knutem, je i jiné řešení,“ mrklo na zástupce fagliniů dračí oko. „Dám ti dar. Zatím jsme sice nebyli nejlepšími přáteli a možná ani nebudeme, ale oceňuji, jakou máš starost o mladého nezkušeného cestovatele. Dávej pozor.“

Drak si vyškubl ze své nohy šupinu. Ještě na ní byla kapka krve.

„Budeš drakem. Budeš drakem do té doby, než tento kousek živoucí hmoty dobrovolně opustíš,“ v dračí tlapě se šupina zmenšila do podoby miniaturního dračího tělíčka. Horo natáhl tlapu směrem k Matyášovi a ten jako ve snu vzal do dlaní dračí tělíčko. Iluze kouzelného dědečka zmizela a dráček v Matyho ruce ožil.

„Tak co? Jaké to je – mít tělo?“ zeptal se dračí mág.

Miniaturní drak sebou plácl na bok a zamával nohama. Maty si ho zmateně přitiskl na hruď.

„Nevím, jak mám tu hmotu ovládat,“ promluvil konečně dráček.

„Však ty na to časem přijdeš,“ konstatoval s lehkým pobavením Horo.

„Měli bychom odtud rychle zmizet, právě dorazili bohrové,“ oznámil všem polekaně dráček.

„Nemám v úmyslu mizet. Rád bych je poznal,“ prohlásil Horo a mlha kolem nich se rázem rozplynula. Stáli na kamenité pláni s malým jezírkem a Hanka si nebyla jistá, zda to je či není další iluze. Společně s nimi tu stály tři podivné bytosti. Měly šest končetin a tělo se zdálo být pokryté ohnivým krunýřem. Hlavy zakryté ostnatými helmami připomínaly zdeformovaný dračí čumák.

„Tak tohle jsou bohrové?“ zeptal se Horo mlžné páry nad jezírkem.

„Ano, to jsou naši stvořitelé,“ odpovědělo společenství fagliniů.

„Hulvátština?“ zeptal se jeden z těch podivných tvorů. „Tu už jsem dlouho neslyšel. A dokonce dva cestovatelé! Přicházíte z Hulvácie?“

„Takhle jste pojmenovali náš svět?“ podivil se dračí mág.

„Před nějakým časem nás vaši řeč naučil jeden cestovatel. Povídal, že tam u vás žijí hulváti, tak jsme ji pojmenovali podle toho. Jste tu na návštěvě?“

„No a co? Máte něco proti tomu?“ nechtěl se Horo nechat zahnat do pozice vyslýchaného.

„Vaše návštěva právě skončila. Odejděte!“

„A proč? Překážíme vám snad?“

„To ne. Ale právě jsme přišli ukončit jeden experiment a to byste nepřežili. Snažte se odtud dostat co nejdál.“

„Přišli jste zabít faglinie, zničit všechny jejich vědomosti a schopnosti?“ dál vyzvídal černý drak.

„Stvořili jsme nebezpečné zrůdy, kterým jeden svět nestačil. Začínají se nebezpečně rozpínat a jsou bohužel úspěšní. To je nepřípustné. Svět, který nevratně poničili, jsme právě vyčistili a teď budeme pokračovat tady.“

„Neměli bychom se raději přesunout domů?“ znepokojovalo Hanku, jak černý drak ty podivné bytosti dráždí, a taky se obávala, že odhalí jejich malého dráčka, který vlastně také patřil k fagliniům.

„Nic, co jsme stvořili, nesmí ohrožovat další světy. A jestli vám mohu radit, na ten váš svět se už raději nevracejte. Ten přijde na řadu hned, co to vyřídíme tady.“

„Cože?“ vydechli šokovaně několika hlasy najednou.

„Můžete mi upřesnit, co máte v plánu?“ zasyčel vztekle černý drak.

„Nákaza se rozšířila až k vám, váš svět je tudíž ztracen. Musíme ho v zájmu ostatních světů zlikvidovat.“

„Zlikvidovat celý svět? Včetně všeho živého, co na něm existuje?“

„Jinak to nejde. Experimentální inteligence je příliš mocná na to, abyste ji dokázali vyhubit vlastními silami.“

„A co kdybyste nás to nechali aspoň zkusit?“

„Museli bychom po celou dobu hlídat, aby se od vás nerozšířili zase někam dál...“

„Ostatní živé bytosti na našem světě jste nestvořili. Kdo vám dává právo je zahubit?!“

„Váš svět se stane nebezpečným centrem nákazy a to nemůžeme připustit. Jestli si děláte iluze, že to draky nepostihne, tak se hluboce mýlíte. Každý tvor se sedmým smyslem bude do příští generace infikován. Stejně byste nepřežili, tak proč to odkládat.“

„Nejsme tak bezmocní, jak si myslíte.“

„Opravdu? A umíte vůbec rozeznat infikované od čistých?“

Černý dračí mág malinko zaváhal a odsekl: „Zvládneme to.“

„Tak to dokažte!“ ohnivě se naježila bytost, co s nimi diskutovala. Hodila do prostoru jakési klubko obalené plameny a najednou tam v řadě stálo deset lidí. No, byly to spíš jen jakési neumělé napodobeniny lidí.

„A teď mi sdělte,“ řekl bohrus, „ve které hmotě jsou přítomni fagliniové a ve které ne.“

Horo se na postavy pozorně zahleděl, ale byl nějak dlouho zticha. Hanku něco napadlo. Postavila se za Matyáše a vytáhla křišťálový amulet. Soustředila se na tělo maličkého dráčka a na postavy, vytvořené bohrem. Paprsky se poslušně rozběhly do vějíře. Jen k jedné postavě nezamířily. Hanka sebrala odvahu a předstoupila blíž.

„Jen tenhle nevykazuje žádnou přítomnost fagliniů,“ ukázala rozhodně.

„Dobrá,“ otočil se k ní bohrus a trochu pohasl, „přesvědčili jste mě. Budeme hlídkovat dva týdny vašeho času a zasáhneme až v případě, že se vám svět během té doby nepodaří kompletně vyčistit. Přijdeme si to k vám osobně zkontrolovat. A abych měl lepší přehled, co se tam u vás děje, odložíme zásah i tady. Radil bych vám nezdržovat se a hned se pustit do práce.“

„Vlastně ani nevím, jestli bychom vám měli děkovat,“ zavrčel Horo a Hanka vzápětí ucítila závrať a lehkou nevolnost, která provázela přesun.

Když se vzpamatovala, vznášela se na hřbetě dračího mága vysoko nad zemí. Nějak si nemohla vzpomenout, kde se tam vzala. Matyáš seděl za ní a držel se jí kolem pasu tak pevně, až ji brněla kůže tam, kde měl na ruce navlečený náramek a prsten od fagliniů. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu s kamarádem sedí největšímu černému drakovi na zádech. Rozhlédla se a zatetelila se radostí. Země se sice míhala hluboko pod nimi, ale byla to země jejího domova. Do tváře se jí opíral vítr a barevný pás dračích šupin ji tlačil do stehen. Horo se určitě staral hlavně o to, aby nespadli, na pohodlí ohledy nebral. Přesto právě teď byla nejšťastnějším člověkem na světě.

„Měla by ses vrátit do reality,“ zaduněla jí v hlavě Horova dračí komunikace, „máš před sebou dva náročné týdny. Snad se ty potvory ještě nedostaly z Quinwalu někam dál. Ty a ten tvůj kamarád se musíte postarat o jejich likvidaci.“

„S pomocí mocného dračího mága to jistě nebude tak těžké.“

„Jestli doufáš, že tu zůstanu s vámi, tak jsi na omylu,“ opáčil Horo, „raději se pokusím zjistit, co jsou zač ti bohrové a jestli jsou opravdu tak mocní, jak vypadají.“

„Jen my dva sami proti armádě vetřelců?“ vyděsila se dívka. „To snad nemyslíte vážně! Jak bychom to mohli zvládnout?“

„Však vy si poradíte. A navíc s sebou máte odborníka přes knuty. Využijte toho. A pár přátel se jistě taky najde.“

„Proč letíme tak vysoko?“ přestala se Hanka doprošovat a raději změnila téma hovoru, aby drak nepoznal, jak je jí ve skutečnosti úzko z pomyšlení na děsivou odpovědnost, kterou jí Horo hodil na bedra.

„Není dobré se vynořit v blízkosti Motýlí brány. Navzdory tomu, že nás tlačí nedostatek času, je lepší ten kousek k městu doletět. Dopravím vás pro jistotu do blízkosti hradeb. Ale nezvykejte si na to. Příště už půjdete po svých.“

„A co když neuspějeme?“

„Neexistuje! Koukejte s těmi knuty pořádně zatočit.“

Errata:

12.08.2021 12:51