Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pátrání mezi světy

Vzlétl a vystoupal tak vysoko, aby se ze země jevil jako zbloudilý pták. Pak se dotkl šupiny, za níž měl artefaktovou mapu, na kterou během svého života doplnil několik světů. Nyní se soustředil na jeden vybraný a vzápětí se propadl do mlhy. Cestovatelské schopnosti mu umožňovaly nejen přežít, ale i udržet směr trasy. Složil křídla, aby šetřil energii a myslí přitahoval cíl své cesty. Konečně se mlha rozplynula a drak opět pocítil odpor vzduchu. Mávl křídly a pocítil hrdost na své schopnosti. Byl přesně tam, kde si přál. V pomalých kruzích klesal k zemi a zaštítil se kouzlem. Kromě mírumilovných obyvatel se sedmým smyslem tu před časem žila i horda barbarů, kteří byli agresivní a drak by nerad z křídel odstraňoval jejich šípy.

Než dosedl, zaslechl troubení rohu. Město vypadalo jinak, než si ho pamatoval. Bylo obehnáno kamenným valem, na který právě šplhalo množství lučištníků. Pak se někde uprostřed valu otevřel průchod a na jízdních bizonech se proti Horovi řítila horda ozbrojených barbarů. Toto město asi dobyli. Znechuceně se rozběhl a vzlétl. Docela dobře si mohli myslet, že draka vyhnali.

Horo opět nabral výšku a zamířil na planinu za řadou horských štítů. Tady bývalo druhé největší město. Ke svému překvapení ale dnes našel jen rozvaliny.

Znovu vzlétl a rozhodl se zkusit najít jedno zapadlé údolí, kde sídlili zdejší druidové. Trvalo dlouho, než se konečně zorientoval. Okolí se změnilo. Už nebylo zářivě barevné přemírou zdejších rostlin. Vlastně tu bylo něco, co by označil za spáleniště. Přece jen přistál a rozhlédl se. Nevypadalo to tu na obydlenou oblast. Náhle zaznamenal pohyb. Natáhl hlavu k trnitému roští.

„Neubližuj mi, návštěvníku,“ telepaticky se ozval jeden ze zdejších bývalých učenců, „nejsem tvůj nepřítel.“

„Kdysi tu sídlili vyznavači rostlin,“ zahučel drak, „nějak se to tu změnilo.“

„To máš pravdu,“ souhlasil tvor, „od velkého boje nás zbyla už jen hrstka a ukrýváme se, kde to jde. Barbarské kmeny zotročily naše děti a ostatní zmasakrovaly. Naše civilizace je v troskách. Oni teď vládnou a už tu není nikdo, kdo by to dokázal změnit.“

„Opravdu tu není žádná větší skupina, která by třeba vytvářela iluze pro jiné návštěvy z blízkých světů?“

„Iluze bývaly nádherné skupinové projekty. Už se tu s nimi nikde a nikdy neshledáš, draku. Marně bys hledal.“

Škoda, pomyslel si Horo mrzutě a rozloučil se. Tenhle svět může ze své mapy klidně vymazat. Tady už nikdy nic zajímavého neobjeví. Kdysi se mu to tady zamlouvalo, vítali ho tu jako boha, dělili se s ním o své poznatky a byli světlá výjimka mezi ostatními světy. Všude jinde ho považovali za vetřelce, ne-li přímo za nepřítele. Kdyby občas nezatoužil po kontaktu s jinými draky či dračicemi, možná by se tu tenkrát i usídlil. A pak by konflikt s barbary možná dopadl úplně jinak. Tihle myslitelé byli tak mírumilovní, až byli nepraktičtí. Dovedl si představit, jak diskutovali o tom, jaké obranné prostředky mají použít, zatímco primitivové je jednoho po druhém vraždili.

Drak zahnal zbytečně deprimující představy a rozletěl se do dalšího světa. Zde žili Berdové, zdánlivě malé a křehké bytůstky, se kterými se kdysi dostal do ostrého sporu. Zpočátku s ním Berdové vůbec nekomunikovali. Teprve mnohem později přišel na to, že s nimi musí hovořit velice slušně a zdvořile, aby ho uznali za inteligentního tvora a chtěli s ním mluvit. Nerad vzpomínal na své ponížení, že ho právě tito milí huňatí tvorové dokázali bez problémů zpacifikovat, když do jednoho z nich cvrnkl drápem, až Berd odletěl o několik metrů vzduchem. Zastříkali mu tlapy nějakým zatraceně pevným lepidlem a ani Horo se svou nezanedbatelnou váhou se nemohl pohnout z místa. Sledovali z povzdálí, jak zkouší všechny fyzické i magické prostředky a možná byli připraveni mu provést ještě něco mnohem ošklivějšího, kdyby tohle nepomohlo. Drak dva týdny zápasil o svobodu, až nakonec musel uznat svou porážku. Když rezignovaně ulehl, aby zde zemřel, přišli za ním a vysvětlili mu, že se musí napadenému Berdovi omluvit. Tři dny o tom přemýšlel a nakonec se omluvil. Vzápětí nastoupila parta Berdů s nějakou tekutinou, která lepidlo rozleptala a malí tvorové potom jeho zbytky pečlivě odstraňovali z dračích tlap.

„Jeden dráp máš zanícený. Chceš ho vyléčit?“ zeptal se ho jeden z Berdů. Když Horo souhlasil, zabodli mu do kůže u drápu jakousi hadičku drak se seznámil s další tekutinou jejich světa. Měl co dělat, aby bolestí nevychrlil záplavu ohně. Trvalo to však jen chviličku a po vytažení hadičky Berdové prohlásili jeho tlapu za vyléčenou. Původně ho ten dráp trápil už řadu let. Vždy ho magicky přeléčil, ale po nějakém čase se to zase zanítilo. Po léčbě Berdů se zánět už nikdy neopakoval. Drak na ně přestal hledět jako na křehké bezmocné hlupáčky a začal je respektovat. Od té chvíle se s ním byli ochotni bavit. O některé zajímavé znalosti se ale dělit nechtěli. Nevěděl, jestli je to normální nebo jsou jen opatrní kvůli tomu, že se k nim při prvním kontaktu zachoval hrubě. V čem ale byli naprosto geniální, to byly právě iluze. Jejich magicky vytvořená triorealita dokázala obalamutit nejen zrak, ale i sluch a čich. Tvrdili, že by zvládli i pentarealitu, ale pro zábavu prý bohatě stačí nižší verze.

Než drak přistál, cítil, jak ho vzduchová vlna nese na stejné místo jako minule. Asi nějaké obranné opatření proti vetřelcům. Berdové nechali otevřený pouze jediný koridor k přistání.

Sotva se ocitl na zemi, hned se kolem něj nahrnulo množství zdejších jedinců, ale jakmile k nim promluvil a zdvořile požádal o rozhovor, většina jich opět zmizela.

Horo nepoznal, jestli Berd, který se ho ujal, je některý z těch, co tu potkal při minulé návštěvě. Drakovi připadali zdejší obyvatelé úplně stejní a navíc se ani nepředstavovali jménem. Každý z nich byl prostě Berd. Chvilku zdvořile konverzovali, než se dračí mág odvážil zeptat, zda tu nemají nějakou lidskou návštěvu.

„Několik návštěv jsme krátce před tebou měli. Přemýšlíme o úplném uzavření přístupu na náš svět.“

„Nepřátelé?“

„Kdo u nás zabije, je zabit. Ale člověčí mládě, co nám popisuješ, tady nebylo. Proč si myslíš, že by mohlo být právě u nás?“

„Poměrně spolehlivá vize nám tu dívku ukázala uprostřed falešné reality. Na našem světě není. Nevím, kde ji hledat. Co byste mi poradili?“

„Nedokážeme ti poradit, u nás nikdo necestuje po cizích světech. Ale při hledání se nám osvědčuje začít tam, kde je poslední stopa.“

Drak si u Berdů krátce odpočinul a rozhodl se vrátit domů. Přesněji řečeno, ne tak úplně domů, jako spíš někam do blízkosti Motýlí brány. Jestli byla ta hloupá holka zatažena do nějakého nechtěného přesunu, možná by někdo z těch, co bránu kontrolují, mohl mít aspoň tušení, kam to bylo. Jinak asi není šance ji najít, i kdyby ještě žila. A pak, nalezení je jen první část problému. Druhá otázka zní, zda bude schopná přežít návrat na svůj svět, když nepatří mezi cestovatele.

Horo začínal být unavený. Tři přesuny takhle poměrně rychle za sebou si na jeho síle vybraly svou daň. Cítil, jak se blíží ke svému domovskému světu. Přitahovalo ho několik míst. Musel se přesně zorientovat, aby našel přitažlivost Motýlí brány. Chvíli měl pocit, jako když se zamotává do dlouhých vodních rostlin. Vybral si jedno chapadlo Motýlí brány a sunul se podle něj až do míst, kde roztáhl křídla a vlétl do skutečného vzdušného prostoru Quinwalu. Společně s vynořením ucítil výron energie a uvědomil si, že způsobil otevření dalších tří tunelů do cizích světů. Tohle místo bylo opravdu poněkud problematické. Kdo ví, kam až se odtud mohla Hanka dostat. Motýlí brána nebyla ani tak křižovatka, jako spíš bludiště vedoucí mnoha směry.

Chtěl přistát na rovině vedle města, ale mělo to háček. Z otevřených tunelů se na planinu dostaly nějaké potvory, se kterými dole bojovali vojáci. A od hlavní brány se sem hnala další skupina lidí. Možná kdyby jim s těmi vetřelci pomohl, tak by se s nimi dalo mluvit. Opatrně zamířil dolů.

„Panebože,“ zařval někdo, „další potvora! A ve vzduchu! Tohle nemůžeme přežít!“

„Sakra, ne! Zadržte! Počkejte!“ vběhl mezi přistávajícího draka a vojáky mladík a zuřivě mával rukama, aby na sebe připoutal jejich pozornost. „Tohle je přítel a může nám pomoci.“

Rozběhl se k dračímu mágovi a vojáci zaváhali. Snad ten kluk ví, co dělá, pomysleli si, ale přesto stále kontrolovali, jestli po nich ten obrovský černý drak nejde.

„Hore, to je ale milé překvapení. Kde jste se tu vzal? Nevíte, kde je Hanka?“ oslovil draka poněkud zmateně. Pak si uvědomil, že by asi měl být zdvořilejší... ale kdo má čas na zdvořilost uprostřed boje?

Drak jednou tlapou popadl spída, který se právě hnal na Rafa, ležérním pohybem si útočící šelmu hodil mezi zuby a slupl ji jako malinu.

„Jestli chcete pomoct, tak trochu uhněte,“ houkl Horo na vojáky, „já vám ty mrchy trochu předsmažím.“

Postoupil kupředu a vychrlil plamen, kterým sežehl objevující se spídy hned, jak se vynořili z brány. Ocasem smetl genoga, který se tu ani nestačil rozhlédnout. Vojáci ucouvli a vděčně sledovali, jak to drakovi jde od ruky, no, spíš by bylo vhodnější říct od huby.

DelHas s DelRiuxem postoupili blíž a pokoušeli se uzavřít průchozí cesty v Motýlí bráně. Černý drak se zájmem sledoval jejich magii a když pochopil, jakým způsobem chtějí zašpuntovat tunely, tak se k nim přidal. DelHas překvapeně zalapal po dechu, když zaznamenal účinnost jejich společného úsilí. Takhle dokonale zablokovaná už brána dlouho nebyla. Vojáci dobíjeli poslední zbytky vetřelců.

„Ne, tady toho ne,“ zarazil je jeden důstojník s magickým odznakem a jednoho spída sbalil do plachty a hodil si kořist přes rameno. Vojáci mu bázlivě udělali uličku, aby mohl projít.

„K čemu ho může potřebovat?“ zamračil se DelHas, když po kouzlení sklapl svůj amulet.

„Neptej se moc hlasitě,“ zamumlal Horkarundan, který chtěl právě poděkovat za pomoc, „tihle noví mágové jsou divní a zatracené silní. Radši dej pozor, ať si nevšimne ani tebe ani tvých lidí.“

„Ještě musíme poděkovat drakovi,“ kývl za sebe DelHas, „jeho pomoc byla víc než vítaná. Kéž by tu tak chtěl zůstat.“

Tři muži vykročili k drakovi, aby mu vyjádřili své díky. Raf sledoval jejich konverzaci s Horem a nestačil se divit. Černý drak se choval neobvykle vstřícně a zdvořile. Nakonec přišla řeč na Hanku. DelHas ochotně vyprávěl všechno, co se jim podařilo o dívce zjistit. Raf se sám pro sebe ušklíbl. Dohadoval se, že Plam svého vychovatele přemluvil, aby sem Hanku zaletěl zkontrolovat. Proč ale nepřiletěl s ním?

Horovy otázky ale vypadaly zvláštně. Zajímal se, jakým způsobem zmizela, jaké tunely se v tu dobu otevřely v Motýlí bráně a odkud přicházejí ty potvory, co ohrožují město. Tian DelHas se za pomoci DelRiuxe snažil všechno poctivě zodpovědět.

Drak odněkud vytáhl kus papíru a magicky ho zanesl do Tianových rukou. Přítomní muži k němu sklonili hlavy a i Raf se natáhl, aby viděl to, co oni. Byl to jakýsi divný náčrtek. Drak zakouzlil a kresba v Tianových rukou se změnila. Najednou připomínala labyrint na Ostrově volby, kde se procházelo kolem různě vypadajících bran. DelHas na jednu z nich zaťukal: „Snad je to tahle, ale úplně jistý si tím nejsem, to by ti spíš řekl DelBufo. Jenže je momentálně někde v Rasiovském vězení.“

„A co moje mapa?“ vylovil Raf z opasku list, co dostal od Vrona.

Drak natáhl hlavu a vzápětí se i tento papír proměnil ve skupenství bran.

„Zajímavé,“ zahučel Horo a pak se obrátil na Rafa, „půjčíš mi to s sebou?“

„Ale jistě, mně to k ničemu není. A ještě něco,“ zalovil mladík pod košilí, „jestli Hanku najdeš, měla by prý dostat tenhle amulet.“

Hor se zatvářil odmítavě, ale pak si to rozmyslel. Těžko mohl nevyhovět někomu, kdo mu právě svěřil artefaktovou mapu.

„K čemu to je?“

„Říkali, že to odhaluje pokrevní spřízněnost. Prý je to určeno právě pro Hanku. Proč zrovna pro ni, to ale netuším.“

„No dobrá,“ zavrčel drak a převzal mapu i amulet.

DelHas se snažil dračího mága pozvat, aby ve městě pár dní zůstal. K jeho lítosti ale drak na jeho nabídku rozhodně zavrtěl hlavou.

„Musím letět,“ prohlásil a za chvíli už jim naposledy zakroužil nad hlavou. Potom zmizel úplně.

Horo přeplachtil ostrov Haberun a zamířil nad moře. Musel se dostat dál od Motýlí brány, aby přechodem na jiný svět znovu nenarušil pracně uzavřené průchody. Sice by mu prospěl odpočinek, ale Rafova mapa opět vyprovokovala drakovu zvědavost. Svět, na který DelHas ukázal, byl totiž totožný s jedním na vypůjčené mapě. Drak si ho ještě docela dobře pamatoval. Moc se mu tam nechtělo, protože se s tamními obyvateli nerozešel v dobrém. Akorát že patřili k těm, kdo by rovněž zvládli vytvořit slušnou iluzi. Zatím o nich neuvažoval hlavně z toho důvodu, že jejich vzduch nebyl vhodný pro lidi. Nyní se rozhodl to u nich přece jen zkontrolovat. Fagliniové si rádi hráli na odborníky v oboru přesunu mezi světy a snažili se každého cestovatele přesvědčit, že jsou pro něj ti nejlepší učitelé. Horo ale jejich názory nehodlal respektovat ani v době, kdy teprve zkoumal své možnosti. Rád by si vyslechl jejich rady, kdyby mu bývali nevnucovali své životní zásady a nechovali se k němu, jako k nějakému nýmandovi, kterému poskytují milodary. Velice rychle je poslal k čertu a odletěl sbírat zkušenosti vlastními silami. Asi ho neuvítají zrovna s otevřenou náručí, ale drak se tím netrápil. To je jejich problém, ne jeho.

Jak očekával, objevili jeho přítomnost už ve chvíli, kdy zamířil na jejich svět, a poslali mu varování. Doporučili mu, aby se jim vyhnul a odklonili ho stranou. Horo se sám pro sebe uchechtl, jejich snaha ho pobavila. Proti jeho moci však byli v podstatě bezbranní. Ve své magii neměli dostatečně silné agresivní prostředky. Patřili spíš do skupiny kolektivních bytostí s filozofickým pohledem na svou existenci. Sice by ho dokázali usmrtit, ale bylo to, jak je tak poznal, proti jejich základnímu přesvědčení.

„Myslel jsem, že jsou u vás cestovatelé vždy vítáni,“ sdělil jim zlomyslně, když u nich přistál na jediném pevném místě, které si tu z minula pamatoval. V bažině by tu uvízl opravdu nerad. Proti němu se zhmotnila iluze černého draka.

„Ty ses u nás přece učit nechtěl! Změnil jsi snad názor?“ zeptala se ta bytost.

„Ne. Jen jsem si přišel promluvit. To vám snad neublíží, když si navzájem vyměníme nějaké informace.“

„Co bychom z toho měli?“

„Poskytnu vám část své energie.“

„Dneska se s tebou hovoří lépe než minule.“

„Mohu se zeptat na pár věcí?“

„Ptej se, draku.“

„Žijí u vás tito tvorové?“ vyvolal dračí mág podobu spída.

„Ne, ti nejsou od nás. Takové bys našel spíš ve světě knutů.“

„Knutů? Kdo jsou knutové?“

Iluze černého draka stručně vysvětlila, že knutové jsou tak trochu příbuzní fagliniů, ale na rozdíl od nich dávají přednost tomu, aby se rozdělili na jednotlivce.

Zdálo se, že informace o tom, že spídové stále pronikají do světa lidí, faglinie znepokojila. Ale dál už se o tom nechtěli bavit. Marně se z nich Horo snažil vytáhnout, čeho se bojí. Potom drak ukázal vypůjčenou mapu. Fagliniové ji dokázali zaktivovat podobně jako on. Jestli před chvílí odhalil záchvěv strachu celého zdejšího společenství, tak teď to vypadalo skoro na uragán hrůzy. Papír se před jeho očima rozžhavil do ruda a poté se rozpadl na popel.

„No to snad ne!“ rozzuřil se drak. „Tohle přece nemůžete! Zničili jste mi vypůjčený artefakt!“

„Dáme ti jiný.“

„Co to se mnou hrajete za hru? Čeho jste se tak polekali? Vysvětlete mi to!“

„Nemůžeme.“

„Dlužíte mi to!“

„Věnujeme ti jiný artefakt. Ale pak musíš hned odletět.“

„Stejně bych se u vás necítil dobře. Jen mi ještě řekněte, zda se u vás v poslední době neobjevil nějaký člověk.“

„Lidé nemohou dýchat náš vzduch.“

„Hm,“ zachmuřil se drak a přemýšlel, že by měl navštívit i další světy, které si pamatoval ze zničené mapy. Třeba některý z nich bude konečně ten pravý. A možná i pochopí, čeho se zdejší obyvatelé tak obávají.

„Už bys měl letět,“ upozornila ho iluze a před drakem se na zemi zhmotnila zlatá spona.

„A kam si to asi mám připnout?“ protestoval nerudně.

„Ber nebo neber, ale už leť,“ nařizovala mu iluze.

Nějak moc jim záleží na tom, aby se mě rychle zbavili, napadlo Hora a začal být podezřívavý. Zdá se, že mají co tajit. Pak ho něco napadlo. Kdyby tu náhodou někde Hanka byla...

Errata:

12.08.2021 12:51