Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Boj o město

Ten den byl vůbec podivně chaotický. Ve vzduchu bobtnalo napětí, pořád se někdo s někým radil, lidé dávali do pořádku zbraně a děti odsouvali do podzemního úkrytu. Raf hned po obědě sebral věci a odkráčel za Helarou, zatímco Hanku s Matyášem a Zikem vyzvedl Artitan a odvedl je k mágům. Doporučil jim, aby si pokud možno trochu zdřímli, že možná budou zase vzhůru celou noc. Hanka vnímala všeobecné napětí velice silně a na spánek neměla ani pomyšlení. Přesto poslechla a udělala si pohodlí na dvou dekách, které jí vnutil Zik. A protože ani minulou noc toho moc nenaspala, tělo se přihlásilo o svá práva.

Sny měla divoké, plné spídů a potvor z Motýlí brány. Když ji Matyáš vzbudil, bylo pozdní odpoledne a všichni kolem si v rychlosti balili věci, pití a několik čerstvě pečených placek na cestu.

Jejich skupinu měl na povel Tian. Jak se později ukázalo, všechny bojové jednotky povstalců měly ve svých řadách mágy, lukostřelce i pěšáky. Ty, které dostaly na starost obsazení městských bran, doprovázelo více lučištníků. Největší skupina se podzemím přesunovala ke druhým hradbám, kde měla v úmyslu dobýt zpět kasárenský komplex, osvobodit vězně, obsadit chrám a nakonec proniknout i na první hradby, kde se ukáže, budou-li povstalci silnější než Rasiové a jejich knuty ovládaní mágové.

Před bojem je ale čekala nepříjemně dlouhá cesta podzemím. Tentokrát pochodovali do kopce ostrým tempem. Hanka krátce zkontaktovala Rafa a zjistila, že spolu s Helarou a dalšími několika muži mají za úkol převzít kontrolu nad vstupní bránou do města a nad přístavem. Hned potom oslovila i Vrona.

„Jsem v předsunuté průzkumné skupince, co vyrazila asi dvě hodiny před vámi,“ odpověděl jí, „nenápadně se vám pokusíme otevřít přístup do kasárenských prostor.“

Hanka si po nějaké době všimla, jak se Artitan stále drží v její blízkosti. Když v jednom okamžiku měla krizi a zpomalila, přizpůsobili se její rychlosti nejen Matyáš se Zikem, ale i on. Usoudila, že je asi dostal na starost a má na ně dohlížet. Tentokrát jí to rozhodně nebylo proti mysli. Mágovi důvěřovala a o jeho bojových schopnostech nepochybovala ani v nejmenším. A kdo ví, jak se dnešní noc nakonec vyvine.

Tian dopřál svým lidem jen jednu krátkou zastávku. Hanka toho využila a ulomila si půlku placky. A protože se u skály s čistou vodou tísnilo plno lidí, sáhla raději po své láhvi. Lokla si a málem se zadusila. Vyprskla doušek z pusy a její kašel vzbudil pobavení ostatních.

„Co sis myslela? Že je tam voda?“ smál se Zik. „Tohle je přece naše tajná zbraň.“

Dívka si utřela slzící oči a příruční flašku zase rychle zazátkovala. Jak jen si mohla nevšimnout toho alkoholového pachu?

„Co to děláš, Fagline?“ nazlobeně se ozvalo za ní. Ohlédla se a uviděla dráčka, jak do sebe láduje placku, kterou poprskala kořalkou. Matyáš po něm hrábnul, ale dráček po něm prskl ohnivou jiskru. Chlapec ucukl, ale chytil malého přítele za ocas druhou rukou a pak mu z tlapek vytrhl zbytky placky.

„Copak se neumíš ovládat?“ rozčiloval se na dráčka.

„Já se snažím, ale nejde to,“ omluvně protestoval proti nedůstojnému zacházení Faglin. Matyáš zbytek placky důkladně rozšlapal a dráček se na to díval s velice nešťastným výrazem.

Hanka se dostala k vodě mezi posledními, a než se napila, už se povstalci zvedali a pokračovali v cestě. I když jim pochod dával pěkně zabrat, byla Tianovi vděčná, že je tentokrát nenechal doma, a byla rozhodnutá se chovat odpovědně a pokud možno nepůsobit svým zbrklým jednáním žádné potíže. Magie už sice mnoho neměla, ale i ten zbytek mohl být v boji zatraceně užitečný. V nejhorším sebere nepřátelům nějakou vhodnou zbraň a nic jim nedaruje.

Najednou narazila na Matyášova záda, když se neočekávaně zastavil. Chtěla se nahlas zeptat, co se děje, ale včas jí došlo, že jsou všichni podezřele zticha. Vpředu se asi něco dělo. Vtom se zase dali do pohybu, ale tentokrát mnohem pomaleji. Cesta vedla přes malé točité schodiště do vyššího patra. K jejímu sluchu dolehl krátký hluk potyčky. Dorazili na křižovatku, kde Tian rozděloval muže do dvou proudů. Na Hanku a její společníky kývl rukou a tiše ukázal, aby zůstali s ním. Pak zaslechli zvuk boje a vyrazili kupředu. Podzemní chodba ústila do osvětleného prostranství, kde se jim postavila skupina ozbrojených strážných.

„Složte zbraně,“ zahalekal nahlas Tian. „Nechceme zbytečně zabíjet.“

„DelHas?“

„To není možné, ten je mrtvý.“

Mezi nepřáteli nastal chvilkový zmatek. Někteří couvli a vztaženýma rukama dávali najevo, že se vzdávají. Kupředu se dral jakýsi důstojník.

„Tak dost, nechte toho a odložte zbraně,“ rozkazoval těm, kdo nepřestali bojovat. Nakonec se obě strany stáhly kousek dozadu a mezi útočníky a strážnými vzniklo trochu místa, kde se důstojník setkal s Tianem tváří v tvář.

„Sebastian DelHas. No ne, říkali, že jsi mrtvý.“

„To nejsem. A co ty? Ty teď sloužíš Rasiům?“

„Hlavně sloužím městu. Poslední dobou se sem dostávalo z Motýlí brány nějak moc krvelačných potvor.“

„To máš bohužel pravdu. Taky si říkám, že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Co ty na to? Jak se rozhodneš? Přidáš se k nám, nebo se necháš se svými muži někde zavřít jako ovce?“

„Osobně se k tobě přidám, DelHasi,“ řekl důstojník nahlas a pak tiše dodal, „ale nemůžu dát ruku do ohně za všechny, co mám pod svým velením.“

„Však ono jim rychle dojde, že nemají jinou možnost,“ stejně tiše mu odpověděl Tian.

„Rozdejte označení,“ vybídl jednoho ze svých mužů a z několika batohů se začaly rozdávat zelené pásky na ruce. I Hanka a oba kluci si je museli uvázat nad loket, aby je při nějakém chaotickém střetnutí omylem nenapadl jejich spojenec.

„Radši ty nové prohlédni,“ šeptem ji požádal Tian, „sice si nemyslím, že by mezi nimi byl knut, ale jistota je jistota.“

S pomocí Faglina a křišťálového amuletu přejela očima skupinu strážných. DelHas měl pravdu, byli v pořádku. Po krátké poradě s důstojníkem vyslal Tian do terénu své lidi a začal boj o obsazení zdejších kasáren. Ne všude to šlo tak hladce, jako v prvním případě. Mrtví byli na obou stranách, ale postupně docházely zprávy o úspěšném zabrání klíčových míst. Ubytovna i zbrojnice se poměrně brzo ocitly v rukou povstalců.

Tian Hanku požádal, aby pomocí své komunikace sledovala, jak se situace vyvíjí u Rafa a Vrona, a průběžně ho informovala.

Po chvíli mu mohla tlumočit, že u městských bran ještě není vše pod kontrolou, protože se vojáci zabarikádovali ve strážnici a odmítají se vzdát. Od Vrona zase vyřizovala, že vstup do vězeňského komplexu je volný, ale do zabezpečených prostor nejvyšších důstojníků a mágů se jim zatím nepodařilo ani nahlédnout.

Tian vyčlenil několik mužů, aby pronikli do nejhlubšího patra, kde bylo vězení, osvobodili lidi, které tam najdou, a společně s nimi hlídali záda bojujících. Jakmile bylo pod kontrolou nejbližší okolí, sebral velitel silnou skupinu a vyrazili do míst, která hlídal Vron s několika průzkumníky.

„Jste si jist, že půjdou tudy?“ pochyboval Hančin přítel. „Je tu nějaký podezřelý klid.“

„No, stoprocentně jistý si nejsem,“ přiznal Tian, „nabízejí se tři cesty, kterými se mohou pustit, aby zasáhli proti našemu nájezdu. Na jedné z nich právě stojíme. Ty další dvě mají řadu nevýhod. Kdybych velel já, nezvolil bych je.“

„Co je to za nevýhody?“

„Ta první je sice nejkratší, ale dá se snadno zatarasit, což jsem pochopitelně nařídil udělat. Ta druhá je skvělá, pokud máte k dispozici dostatek mužů. Větví se do mnoha důležitých klíčových bodů. Tam se mohou bojující honit a ukrývat i několik dní, nazval bych to skoro bludištěm. Předpokládám, že RasMuf tolik věrných zatím nemá, bude asi chtít své mágy využít efektivněji, což by mu měl umožnit tento východ, kterým se dostane ke zbrojnici, k chrámu, no a celkem rychle i na první hradby.“

„Akorát, že zdejší průchod mají zatraceně dobře zabezpečený zevnitř.“

„Ty ho otevřít nedokážeš?“ zeptal se Tian Vrona.

„Pokud nebudete trvat na utajení, tak možná ano.“

Velitel se zamyslel. Rasiové už pravděpodobně o vpádu povstalců vědí. Potřeboval odhadnout, jak se zachovají. Nepochyboval o tom, že se je pokusí zdecimovat s pomocí mágů. Tohle bude nejrizikovější část střetnutí. Alkoholu s sebou přinesli dost, ale jak ho dostat k těm, co v sobě mají knuta?

„Co ho narafičit do nějaké chodby, kterou budou muset projít?“

„A všimnou si toho vůbec?“

„Nalámeme placky a nakapeme to na ně,“ navrhl Matyáš, „to je zaručeně přiláká. Pak si určitě všimnou i těch pohozených cestovních flašek.“

„Je tu jedna chodba, která by pro tenhle účel byla vhodná, pojďte rychle se mnou,“ zavelel Tian a všichni ho tiše následovali. Hned jak to připravili, rozdělil Tian přítomné na tři skupiny a umístil je na klíčová místa, kudy nepřátelé museli projít, aby se přesunuli do chrámu nebo na první hradby. Sám si ponechal třetí nejsilnější skupinu na křižovatce, kde se odbočovalo ke zbrojnici. V žádném případě nehodlal dopustit, aby dosavadní získané území znovu ovládli Rasiové. A také očekával v tomto místě nejsilnější nápor nepřátel. Doufal, že Dejus a jeho muži obsadí a udrží městské brány u hradeb na povrchu.

„Tady by měl být úkryt,“ dotkl se Matyáš jedné stěny a k překvapení okolních mužů se opravdu otevřel vchod do vyhloubené jeskyně.

„Jak jsi na to přišel?“ podivil se Tian.

„Já nevím. Cítil jsem to. A je tu ten správný znak,“ ukázal chlapec na téměř neviditelný reliéf v kameni. Jak ho mohl v tom šeru najít, Hanka naprosto nechápala. Leda by věděl, kde hledat. Ale jak by to mohl vědět, když přišel z úplně jiného světa? I velitel se tvářil dost překvapeně.

„Asi máš jako cestovatel schopnosti, které jsou pro mě tak trochu záhadou,“ vrtěl Tian zamyšleně hlavou. Pak pokynul přítomným, aby se ukryli.

Neexistuje nic těžšího, než je čekání před bojem. Nutnost zachovat ticho, potlačit všechny tělesné potřeby a neztratit přitom bdělost protahovala délku vteřin snad stonásobně.

Průhledná magická uzávěra dveří jim umožnila spatřit dva strážné, kteří poklusem dorazili ke křižovatce a obhlédli cesty ve všech směrech, aby ověřili, že je čistý vzduch.

„Připravte se,“ řekl Tian, když ti dva zmizeli v chodbě, odkud se vynořili.

Odblokoval úkryt a polovinu mužů poslal směrem ke zbrojnici. Ti se jim ve chvilce ztratili z dohledu za ohybem chodby. Znovu uzavřel vstup a zamračil se, když zaznamenal snahu zbývajících namačkat se co nejblíž ke dveřím.

„Jakmile nepřátelé přejdou, zaútočíme,“ upozornil je tiše.

Tentokrát už nemuseli čekat tak dlouho. Dusání v chodbě zaslechli dřív, než protivníky uviděli. První část skupiny tvořili vojáci, kteří spořádaně klusali trénovaným stylem kupředu. Mezi nimi byli dva důstojníci, kteří zaveleli „stát“ těsně u křižovatky. Museli počkat na další část svých lidí. Ti sice kráčeli dostatečně rychle, ale vojákům nestačili. Podle oblečení to vypadalo na mágy. Úplně vzadu museli podpírat dva chlapíky, kteří se chovali jako opilí. Hanku ten pohled nevýslovně potěšil. Akorát, že přes ty zavřené magické dveře křišťálová mušlička nefungovala. Museli počkat, až nepřátelé přejdou křižovatku. Zamířili přesně tam, kam Tian předpověděl.

V okamžiku, kdy zaslechli výkřiky a zařinčení zbraní, Tian zavelel: „Tak přátelé, nešetřete je! Na ně!!!“

„...a vy se držte vzadu,“ přibrzdil Matyáše, Zika a Hanku svým tělem Artitan, „označte mi přítomné knuty a ty zatím, Ziku, dávej pozor, zda nás někdo neohrožuje z ostatních chodeb.“

„Knuty mají jen ti dva, co se tak potáceli,“ hlásila radostně Hanka.

Chodba zajiskřila kouzly a Artitan se vrhl k bojujícím. Pospíchali za ním, ale žádná šarvátka už na ně nezbyla. Opilé mágy mezitím někdo omráčil a na ty ostatní Artitan a jeho dva kolegové bohatě stačili. Strážní měli dva mrtvé, několik zraněných, ostatní se vzdali.

„Co se zajatci?“

„Strčte je do úkrytu a všechny zbavte magie. Pak vstup zapečetíme a vyzvedneme je, až bude po všem,“ nařídil Tian.

„A co s těmihle?“ ukázal Vron na omráčené hostitele knutů.

„Ty pošleme k partě, co hlídá ve zbrojnici, a nezapomeňte je dolejvat alkoholem. Kdyby se nedejbože vzpamatovali, mohlo by naše tažení skončit fiaskem,“ po krátkém zamyšlení rozhodl Tian.

„To není nutné,“ sáhl Artitan do kapsy a natáhl omráčeným zajatcům antimagické náramky, „akorát jim spoutejte ruce, aby si to nemohli sundat.“

Určení muži se s nechutí chopili dvou mágů. Z ukořistěných kopí dali dohromady primitivní smyk, pro každého zajatce jeden, a vydali se na zpáteční trasu. Ostatní následovali velitele do chodby, kde původně narafičili na knuty alkohol.

Artitan se prodral kupředu a důkladně prohlédl celý prostor.

„Myslím, že jsme uspěli. Nezbyly tu placky ani alkohol. Jedna malá skupina zamířila do chodby vedoucí ke chrámu. Řekl bych, že na ni naši, co jsme tam poslali, budou stačit. Větší část těch, co tu byli, se podle stop vrátila tam, odkud vylezla. Hlasuji pro násilné otevření průchodu k ubikacím mágů,“ referoval Tianovi, když prozkoumal zbytek přilehlých chodeb.

„Souhlasím,“ mávl rukou velitel povstalců a přivolal k sobě Vrona, „otevři to, příteli, je čas vtrhnout dovnitř.“

Hanka vnímala, jak Vron tvaruje skálu okolo vstupu, aby ji ztenčil. Uvědomila si, že nejspíš vycucnul magii z jejich nepřátel, když si může dovolit tak náročné kouzlo. Pak se ozval podivný vibrační tón a skála se v pruhu ztenčené vrstvy začala měnit v prach. Její přítel už jen lehce zatlačil na stěnu a deska se s velkým hlukem skácela dovnitř. Před nimi se objevila cesta do luxusně vybavených míst zdejšího podzemí.

„Ať tu někdo zůstane hlídat a ostatní za mnou,“ ujal se Vron vedení, protože jako jediný přítomný znal zdejší uspořádání sil Rasiů. Hanku a oba kluky Artitan k jejich nelibosti zase zatlačil dozadu.

Muži zkušeně prověřili všechny přilehlé prostory a Vron spolu s mágy rychle ovládl situaci. Hanka se Zikem a Matyášem už jen viděla, jak povstalci spoutávají zajatce a odněkud ze strany se ozýval smích a halas, který se ani trochu nepodobal boji. Hanka se tam protlačila a zarazila se až tehdy, když si uvědomila, že to jsou mužské toalety.

Tři opilci se motali v nevábně páchnoucí místnosti a povstalci je napájeli kořalkou.

„Pojď odsud,“ vzal dívku kolem ramen Vron, „tady už není na co koukat.“

„Čemu se tak smáli?“ zajímalo Hanku.

„Tomu, jak se zdejší sluhové snažili knuty přinutit ke zvracení, aby se mágové co nejdřív zbavili účinků alkoholu. Moc jim to ale nešlo. Knutové sluhům přičarovali ploutve místo rukou.“

„A to bylo k smíchu?“

„To je normální reakce. Když překonáš strach, je ti k smíchu skoro všechno. Hlavně, že jsou dvojití mágové zneškodnění.“

Hance přistál na rameni Faglin: „Šéf vzkazuje, abychom zkontrolovali, kdo má a kdo nemá v sobě knuta.“

„No, radši vás doprovodím,“ rozhodl Vron, „je tu všude plno tajných průchodů, jeden nikdy neví, co kde můžete objevit.“

Po důkladné kontrole Hanka konstatovala, že jediní knutové jsou ti na záchodech.

„Celý zdejší prostor je plně pod kontrolou,“ hlásil Tianovi jeden z jeho mužů.

„Dobrá práce,“ uznale ocenil jejich aktivitu Vron a Tian jen nespokojeně zamrkal překvapením, jak byl odsunut z velitelského postu.

„Ovládnout další prostor bude možná o něco náročnější,“ neohlížel se Vron na Tianův nespokojený úšklebek, „prosil bych dopředu ty, co si umějí poradit se spídy, a kdo má ještě kořalku, bude vhodné ji mít po ruce. Připraveni? Výborně. Tak jdeme na to.“

Prošli tajnými dveřmi dvou místností a vkročili do vězeňsky vyhlížející široké klenuté chodby. Hanka si vzpomněla na Rafovo vyprávění. Tady někde ho museli věznit.

„Kdo jste? Co tu chcete?“ ozvalo se odněkud zleva a Hanka ucítila silný tah, jak někdo zkoušel odsát její magii. Zareagovala podobně, jako u upířího cucu. Přepálila magické chapadlo přisáté k její auře a vyrazila směrem k nepříteli. Než se k němu však dostala, Artitan ho zneškodnil. Kdosi ale stihl otevřít klece a všude kolem nich se vyrojili spídové. Vypukl zuřivý nepřehledný boj. Artitan jí vtiskl do ruky mačetu. Nebyla na tuhle zbraň zvyklá a měla co dělat, aby zabila spída, který jí šel po krku. Jeden z mágů naštěstí dokázal zvířata hromadně zpomalit, a pak už to bylo jednodušší. Musela dávat pozor, aby tu neuklouzla po krvi. Pak zaslechla, jak ji někdo volá jménem. Prošla chodbou kolem zabitých spídů a uviděla Artitana, jak na ni mává. Teprve skoro u něj se jí otevřel pohled na těla připoutaná okovy ke zdi. Byl mezi nimi i Pohromak. Hned jí bylo jasné, co po ní budou chtít. Přivolala si Faglina a zajaté mágy prohlédla. Až na Pohromaka byli všichni ostatní čistí. Jen on vykazoval příbuznost s rodem fagliniů.

„A sakra, to si vybrali toho pravého,“ zakoulel očima Artitan a začal osvobozovat ostatní. Hanka vytáhla cestovní láhev, která byla ještě z poloviny plná, a nabídla postiženému mágovi doušek. Nejdřív odvracel hlavu, že pít nebude, když ale cmrndla trochu kořalky Pohromakovi na bradu, změnil názor. Přisál se k láhvi a Hanka ho v tu chvíli skoro litovala.

„To znamená, že máme celý komplex kasáren pod kontrolou,“ spokojeně hlásil Tianovi Vron, „jaký bude další postup?“

„Ještě musíme zabezpečit chrám a nakonec nám zbyde dobytí paláce na prvních hradbách. Pokud se to podaří, je Quinwal náš.“

„Jestli svým mužům dopřejete krátký oddech, seženu nějaké občerstvení,“ nabízel Tianovi Vron.

„Ne, zatím to nejde. Musíme kupředu co nejrychleji. Ale vzhledem k tomu, jak dobře to tu znáš, nechám ti tu pár mužů a budeš tu velet. Ohlídáš to tu, dokud se nevrátím.“

„Jak poroučíte, pane,“ sotva znatelně se Vron uklonil, a teprve když se Tian odvrátil, otočil oči v sloup, aby to viděla jen Hanka. Mrkla okem, jestli se Tian nedívá, a uličnicky se na svého přítele ušklíbla.

Netrvalo dlouho a znovu pochodovali podzemními chodbami. Ač byli zatím úspěšní, na všech se podepisovala únava a nadšení už zdaleka nebylo tak silné, jako zpočátku. Na skupinu vyslanou směrem ke chrámu zatím nenarazili. Tian se začal obávat o jejich osud. Nepotkali je ani v chodbě přímo před chrámem. Teprve poté, co vstoupili do vinného sklepa pod svatostánkem, narazili na hlídku.

„Hlásím, že chrám je pod kontrolou,“ zasalutoval rozjařeně muž a bylo vidět, že má z velitelova překvapeného výrazu radost.

„Jak jste to dokázali?“

„Snadno. Oddíl strážných, co mířil ke chrámu, byli vlastně naši kamarádi. Stačilo zpacifikovat velitele, podpořit opilost jejich průvodců a bylo to v pohodě. Připojili se k nám, nebo lépe řečeno my k nim a tady nás vítali málem s otevřenou náručí. Představte si, veliteli, že DelMína je v pořádku, jen jí nedovolili pohyb mimo chrám. Kněz Rasiů byl prý velice mírný a ohleduplný člověk. Tak jsme ho taky jenom zavřeli do jedné malé studovny. Ostatní prohlásili, že bojovat nechtějí, že se celou dobu starají o chrám tak, jak byli zvyklí, a nic na tom měnit nechtějí, ať už vládne ten či onen. Tak tu hlídáme a čekáme, až dorazíte.“

„DelMína je v pořádku? Ale to je vynikající. Zůstaň tu zatím na hlídce, my se podíváme nahoru.“

Všichni při té zprávě ožili. Hrnuli se za Tianem po schodech do chrámu a mnozí se udiveně rozhlíželi. Asi ve zdejších prostorách byli poprvé v životě. Vyšplhali do zákristie a nahrnuli se do dómu osvětleného svícemi. Hanka pocítila úctu ke stavitelům chrámu. Ladné oblouky nesly klenbu vyzdobenou ornamenty a okna složená z barevných skel byla třikrát vyšší než člověk. Voněly tu květy a něco jako koření. Prošli dómem a vstoupili do přilehlých prostor, kde se konečně setkali s ostatními muži. Ti si právě dávali večeři společně s DelMínou, usazenou v čele stolu.

„DelHas,“ rozevřela stará žena náruč, „nemohu tomu uvěřit. Ty opravdu žiješ, můj chlapče!“

„Vezměte si aspoň malé občerstvení,“ vybídla kněžka nově příchozí a ti se vděčně vrhli ke stolu, kde jim jejich najedení spolubojovníci uvolnili místo.

„Tak povídej, co se děje,“ vybídla Tiana, „už takovou dlouhou dobu nemám žádné informace. Sice tu na mě byli hodní, ale na žádné otázky mi nikdy neodpověděli.“

Hanka je přestala poslouchat a šla se poohlédnout po něčem k snědku a pití, než je zase Tian vyžene do ulic nebo do podzemí. Na jedné míse tu bylo ovoce, tak si tam hrábla pro jedno krásné jablko. Pak se chtěla natáhnout pro housku, ale zezadu ji někdo zatahal za rukáv. Ohlédla se.

„Pojď se mnou, prosím tě,“ šeptal Matyáš a tahal ji pryč. Podvolila se a nechala se odvést ven z místnosti.

„Co je? Co se děje?“ zeptala se rozmrzele.

„Měli bychom se poohlédnout po Zikovi. Viděl jsem ho jít támhle do knihovny. Přece víš, jak je zvědavej. Kdyby se mu něco stalo, Dejus nás přetrhne.“

„Ach jo. Tomu malému darebovi fakt není nic svaté. Musíme ho najít, než něco provede nebo ukradne.“

Díky Faglinovi Zika objevili poměrně brzo. Měl přistavenou židli k jedné polici a přehraboval se tam mezi svitky. Hanka s trochou obav sledovala nedostatečně připevněnou svíčku a vosk, který skapával do police mezi svitky. Zik do nich nahlížel a pak je neuctivě házel za sebe na zem.

„Co to tu proboha vyvádíš?“ zeptal se hlasitě Matyáš a chlapec na židli se lekl tak, že ztratil rovnováhu. Zachytil se za polici, shodil svíčku a Hanka stihla jen na dálku magicky zhasit její plamen, aby nedošlo k požáru. Zik zaúpěl, jak ho bolestivě popálil horký vosk. Hanka si magicky posvítila na spoušť, která byla na zemi kolem chlapce. Naštěstí mu vosk nijak zvlášť neublížil.

„Kde se tu berete?“ hrabal se na nohy Zik.

„Přišli jsme se mrknout, co tu vyvádíš,“ nahlédla dívka zvědavě do svitků. Obsahovaly kresby a popisy podivných tvorů, o kterých Hanka nikdy neslyšela.

„Chtěl jsem se jen na něco mrknout. Byl bych se hned vrátil. Nemuseli jste mě hledat,“ ohrazoval se zamračeně jejich malý kamarád.

„No to mě podrž,“ ozval se Matyáš, „taková obrovská knihovna. Jak jsi tu chtěl něco najít?“

„Táta mi o ní několikrát vyprávěl. Věděl jsem, kde mám hledat.“

„Akorát, že hledáš pod písmenem B,“ ušklíbla se Hanka, „tady o knutech nic nenajdeš.“

„A kdo říká, že hledám knuty?! Ty už přece máme vyřešené.“

„B jako bohrové?“ zarazil se Matyáš a překvapeně povytáhl obočí.

„Jo. Ale zatím jsem je ještě nenašel.“

„Společně to prohlédneme rychleji,“ usoudila dívka a vyšplhala na židli. Začala klukům podávat svitky a každý třetí rozbalila ona. Už to skoro vypadalo, že neuspějí, když Zik vítězně vyjekl: „Tady je to.“

„Co tam o nich píšou?“ zajímal se Matyáš a nad svitek se naklonil i Faglin.

„Je to moc dlouhé a už nemáme čas, musíme si to vzít s sebou,“ prohlásil Zik.

„Ukážeme to Tianovi a přečteme si to spolu s ním,“ navrhla Hanka.

„To ne! Víš, jak by to dopadlo? Sebere nám to a my se nic nedozvíme. Nejdřív si to přečteme my.“

„Ale jestli to u tebe někdo uvidí, nařkne tě z krádeže.“

„No a co? Nebylo by to poprvé,“ zastrčil si Zik stočený svitek za košili.

„Muži už se zvedají,“ hlásil Faglin.

„Tak rychle, ať se zamícháme mezi ostatní, než projdou do samotného chrámu, pak už by si nás všimli,“ poháněl je Zik.

„Ale ten nepořádek,“ ohlédla se nejistě Hanka.

„Toho si nevšímej. Však on to někdo uklidí.“

Zik měl pravdu, na chodbě se muži po skupinkách zvolna přesunovali do hlavní chrámové lodi. Snadno se mezi ně vmísili.

„Á, tady jste,“ vyhmátl je Artitan, „copak, že jsem vás neviděl u stolu?“

Hanka z kapsy demonstrativně vylovila jablko a zakousla se do něj: „Zaběhli jsme si do sadu načesat ovoce.“

„Srandičky, srandičky, vás hlídat, to je jako mít na starost pytel blech,“ ušklíbl se Artitan, ale dál už se nevyptával.

„Á, tady jste,“ počastoval je Tian stejnými slovy, jako předtím mág. „Potřebuji vědět, jak jsou na tom naši spojenci venku. Máš zprávy od Rafaela?“

Hanka se zastyděla, že se tak dlouho nezajímala o to, jak si vede druhá skupina povstalců. Jakmile se Rafovi ozvala, měl i její kamarád spoustu otázek. Chvíli trvalo, než si vzájemně vyměnili nejnaléhavější informace. Naštěstí to byly převážně pozitivní zprávy. Všechny městské brány byly v rukou povstalců. Poslední útočiště Rasiů byl tedy palác. Dejus vzkazoval, že jeho muži čekají v záloze poblíž brány a jsou připraveni zasáhnout, budou-li to okolnosti vyžadovat. Tian hned začal plánovat útok. Tiše se dohadoval se svými muži a s mágy. Zvolna k nim došla DelMína. Tian se ohlédl a usmál se na ni.

„O něco tě poprosím,“ řekl a ukázal na Hanku, Zika a Matyáše, „postarej se mi chvíli o naši mládež. Do paláce je brát nechci, bude to tam asi dost horké.“

„Ale co knutové?“ namítla dívka.

„Pošlu pro vás, až vyřídíme nejšpinavější záležitosti. Pak teprve přijde vaše chvíle. Do té doby tu počkáte s DelMínou. To je rozkaz, rozumíte?“

„Ano, pane,“ odpověděl za všechny Zik a Tian spokojeně přikývl. Zamračeně pozorovali, jak on i jeho muži mizí v zákristii. Za chvíli budou v podzemních chodbách a přesunou se pod zemí k paláci. Město muselo být prošpikované chodbami jako ementál.

Errata:

12.08.2021 12:51