Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příliš rychlý knut

Ráno se Hanka probudila časně po ránu s nepříjemným pocitem. Do příchodu bohrů zbývají už jen dva dny. Všechno bude záviset na tom, zda se jim opravdu podařilo zlikvidovat všechny knuty. Odpoledne na shromáždění se bude muset rozhlížet co nejpečlivěji. Nervozita ji neopouštěla. Usoudila, že šance na usnutí je už nenávratně ztracena. Protáhla se u okna a pohled do parku ji ponoukl k dalšímu výletu do větví zdejšího stromu. Rychle se rozhlédla, jestli tu náhodou nemá společnost. Nikde nikdo. S úlevou se opřela o kmen a zaposlouchala se do jemného šelestu listí, bzukotu hmyzu a pokřikování ptactva. Zdálo se jí nespravedlivé, aby o existenci jejího světa rozhodoval někdo, kdo tu nežije. Proč by měli bohrové preventivně zabít všechny jen kvůli nějaké hrozbě, kterou ještě ke všemu mají na svědomí právě oni?! Ač se snažila relaxovat, nemohla se odpoutat od znepokojivých myšlenek.

Náhle ji podvědomí varovalo, že už tu není sama.

„Viděl jsem tě, jak jsi šla do parku,“ řekl Zik a hbitě vyšplhal k ní, „tak jsem přišel taky. Nějak nemůžu spát.“

„A co tvoje máma? Jak se má?“

„No. Právě kvůli tomu se mi celou noc zdají divné sny..“

„Je jí hůř?“

„Naopak. Vzpomněla si na všechno, co se stalo předtím, než ji zakleli.“

„To je výborné, ne?“

„No, jak se to vezme... Víš co? Povím ti to od začátku. Máma je dcerou DelBufa a provdala se za cestovatele DelVorjaka. Ten taky patřil do Velké sedmy, než na naši rodinu zaútočili strýcem najatí kouzelníci. Tehdy táta s malým bráškou museli utéct bránou. Víš, Hanko, svého skutečného tátu už nikdy nepoznám. Je mrtvý. Ale hádej, kdo je můj bratr!“

„Přece Matyáš, to dá rozum.“

„Ty to víš?“

„Domyslela jsem si to.“

Zik se na ni smutně podíval.

„Co je, co vzdycháš?“ nechápavě se na něj podívala. „Přece ti spadlo do klína všechno, po čem jsi toužil. Navíc máš bráchu, uzdravenou mámu. Co bys ještě chtěl?“

„Dejus se od nás odstěhoval. Prý už ho teď máma nepotřebuje.“

„Cože? A proč tak najednou?“

„Máma si zatím nevzpomněla na nic z doby po ztrátě paměti. Neví, jak se o nás táta, tedy Dejus, staral, jak nás chránil. Začala se na něj dívat tak nějak divně. No a on to nevydržel a odstěhoval se. Přišel jsem o něj.“

„Co blázníš, Ziku? Začni používat rozum. Jestli přežijeme příští tři dny, tak tě čeká skvělá budoucnost. Nejsi sám, kdo si bude muset zvykat na něco nového. Co třeba Matyáš? Umíš si představit, co všechno ho za posledních několik dnů potkalo? Jemu se převrátil naruby celý svět. Najít ve čtrnácti letech mámu musí být zvláštní. Měl bys mu pomoci, aby do vaší rodiny zapadl co nejdřív.“

„Copak Maty, ten je v pohodě. Rozumíme si hned od prvního dne. Ale co Dejus? Už se asi nehodí, abych mu říkal táta...“

„Ty trumbero, co to plácáš? Vždyť on je jedinej táta, kterého jsi kdy měl. Kdybys mu teď přestal říkat táto, hluboce bys ho ranil. Víš, co o něm říká Rafův tulík? Čistá duše a veliké srdce. Akorát, že mu osud asi nebyl příliš nakloněn. Přijmi ho jako tátu a nekomplikuj to.“

„Myslíš?“ pohlédl na Hanku Zik s narůstajícím úsměvem, který vytlačoval slzy.

„Jasně. A mámě vyprávěj všechno, co si pamatuješ. Určitě to pochopí.“

„Tak jo,“ spokojeně se Hance opřel o rameno. Trochu jí v té chvíli připomínal Sváťu, když byl mladší. Mlčky seděli ve větvích a vůbec se jim nechtělo zpět.

„No, to se mi snad zdá,“ ozval se pod stromem známý hlas a Zikovi skočil do náruče tulík. Okamžitě začal malého lidského kamaráda lákat k honičce po větvích.

Hanka sklouzla na zem a začala se oprašovat.

„Už je po vás sháňka a vy pořád nikde,“ pomáhal Raf kamarádce vybírat z vlasů zachycené kousky listí, „jestli se během několika minut všichni nevrátíme do svých pokojů, vyhlásí po nás Pohromak celoměstské pátrání.“

„Jak jsi nás našel?“

„Já ne, to Plavík. Nebo mu možná napověděl Faglin.“

„Hele, vy dva, nechte toho a pojďte taky dolů,“ houkl Raf do koruny stromu, když Hanka konečně začala vypadat civilizovaně.

Zik s tulíkem neochotně uposlechli a všichni se vydali zpátky, tentokrát dveřmi.

U snídaně zjistili, že Pohromak organizuje ještě před shromážděním akci na prohlídku pastí a Hanku s doprovodem ještě jednou vyslal na kontrolu kasáren. Žádného knuta však nikde neobjevili.

Tentokrát už Quinwal vůbec nepůsobil neobydleně. Lidé se rojili pomalu na každém rohu a nejvíc se diskutovalo o nových členech Velké sedmy. Události z předešlého večera se šířily rychlostí větru. Na odpolední slavnostní shromáždění se chystali snad všichni obyvatelé města.

Hanka si zase nechala do účesu zaplést křišťálovou mušličku a do kapsy zastrčila tři antimagické náramky. Doufala, že je nebude potřebovat, ale co kdyby? Jeden nikdy neví. Chystala se na tuto slavnost spíš jako na pracovní akci s úkolem prověřit všechny, kdo se ocitnou v dohledu.

Celý slavnostní ceremoniál ze svého místa na pódiu sledovala jen na půl oka. Představování nové vládnoucí skupiny Deliů ji nezajímalo a soustředila se hlavně na doprovod, vojáky z ochranky a především na ty, kteří se řadili pod vyvýšeným pódiem, aby osobně vzdali hold novým vládcům Quinwalu. Fronta významných občanů města byla podle dívčina názoru nekonečná. Přesto se snažila nepolevit ve své pozornosti a dál kontrolovala dav pod pódiem i ty ve frontě, jestli čirou náhodou neobjeví ještě nějakého knuta. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale až dorazí bohrové, nechtěla se dožít nepříjemného překvapení. Kluci za jejími zády se tiše bavili, občas i na účet důstojných měšťanů. Vron postával vedle ní a z jeho výrazu se nedalo vyčíst, jestli se baví nebo nudí. Faglin jí spokojeně podřimoval na rameni. Drápky zaťaté ve vycpávce jejích šatů ho dokázaly udržet na místě, i když se Hanka naklonila. Boty na podpatku, určené k šatům, nebyly příliš vhodné na dlouhé postávání a ona musela opakovaně magicky tlumit bolest chodidel.

Vtom se v mušličce před jejím okem mihla podezřelá nitka. Rychle se soustředila na Faglina a znovu se rozhlédla. Jeden z gratulantů měl v sobě knuta. Několik vteřin ztratila šátráním v šatech, než nahmátla kapsu, kde měla antimagické náramky.

„Který to je?“ zašeptal Vron, když si všiml jejího pohybu.

Zdvihla ruku, aby ukázala na muže s knutem, ale zarazila se. Knut už v jeho těle nebyl. Zatraceně! Postoupila o kousek dopředu a nervózně se rozhlížela kolem sebe.

„DelRiux,“ vyhrkla, když znovu objevila vetřelce a chtěla se prodrat k Zikovu otci. Než odstrčila další dva lidi, knut opět někam zmizel.

„Ne,“ zarazila Vrona, který se hrnul kupředu „už je zase jinde.“

Znovu se snažila zachytit knutovu stopu. Jak je sakra možné, že se tak rychle přemisťuje? Zmocňovala se jí panika. Jestli vetřelec unikne, je to v háji. Cítila, jak jí antimagický náramek začíná odsávat magii, a to ho jenom opatrně držela v ruce. Nebyl to ale příjemný pocit. Přesto se ho neodvážila odložit.

„Támhle,“ objevila konečně knuta v jedné neznámé ženě, co stála hned za Matyášem.

Ale v okamžiku, kdy odstrčila kamaráda, aby se dostala do její blízkosti, byl knut zase pryč. Jak chtěla zadržet Vrona, aby na ženu zbytečně nezaútočil, dostala se jí do zorného úhlu její vlastní ruka. Šokovaně si uvědomila, že se ten vetřelec přemístil do jejího těla. Nezaváhala a bleskurychle si náramek navlékla na svou vlastní ruku. Zahlédla ve Vronových očích výraz zděšení. Vzápětí pocítila silné nutkání, aby si náramek strhla. Zapátrala ve své mysli a zjevila se jí vize chapadélek, napojujících se na její smysly. Prvním impulsem jejího napadeného těla byla obrana. Ve stejném okamžiku si ale Hanka pomyslela, že nesmí nechat knuta uprchnout. Aniž o tom přemýšlela, magicky ta cizí chapadélka připoutala k sobě. Do její mysli se navalila mentální vlna s příkazem: poslechneš mě a já tě nechám žít. Vzpomněla si na to, co četli o knutech u DelMíny, skoro násilím zadržela dech a vyvolala v paměti myšlenku na své nejsilnější střevní a žaludeční potíže, kdy seděla na záchodě a na klíně držela kbelík. Mentální nátlak zeslábl. Náramek odsával její magii tak rychle, že se jí zmocňovala skutečná nevolnost.

Zatím za jejími zády chytil Raf Vrona za rukáv a křečovitě ho sevřel. Zdálo se, že má potíže s rovnováhou jako při nějakém záchvatu. Vron najednou znejistěl, jestli se má věnovat Hance nebo jemu.

„Nezasahuj,“ vysoukal ze sebe Raf namáhavě a zdálo se, že zápolí s podivnou nevolností.

„Co je? Co se děje?“ snažil se Vron vyprostit rukáv z jeho sevření.

„Měl jsem vizi,“ do Rafova obličeje se pomalu začala vracet barva, „někdo musí umřít, abychom mohli žít.“

Konečně uvolnil přítelovo oblečení a čelo se mu orosilo potem. Vron ho zamyšleně pozoroval. Rafovy vize bral vážně. Ze zkušenosti věděl, že nejde jen o nějaké hloupé blábolení. Znamená to ale, že má nechat Hanku zemřít?

„No tohle!“ přitáhl pozornost nejbližšího okolí Matyášův nezvykle zvýšený hlas podbarvený rozhořčením. „To je přece ten darebák, co se nás na druhých hradbách pokusil zabít. Kde vzal tu drzost, aby sem přišel?!“

Hanka otočila hlavu a mezi gratulanty spatřila Fortra. Dokonce měl u pasu její drahokamy zdobený tesák, co dostala od trpaslíků! No to snad ne!!! Adrenalin vzteku ji zaplavil takovou silou, že všechno ostatní šlo stranou. Neměla šanci se ovládnout.

„Ty zloději, ty vrahu! Okamžitě mi vrať můj nůž!!!“ zařvala na něj, až se oči všech přítomných automaticky stočily k ní.

„Ty lumpe! Chtěl jsi nás zabít!“ hnala se k podsaditému muži a zuřivě odstrkovala ruce, které ji chytaly za šaty.

Fortr se znepokojeným výrazem couvl, ale pak se mu zlomyslně zajiskřilo v očích, narovnal se a zdvihl ruce, aby si udělal místo.

„Jestli je tu někdo zločinec, tak to nejsem já, ale ty. Nechtěl jsem tě zabít, jen zadržet, abys nevykouzlila bránu. Ale neuspěl jsem, tys ji přece jen otevřela! Víš, kolik lidí kvůli tomu v Quinwalu umřelo?!“ hlasitě ji obvinil, aby to slyšelo co nejvíc lidí.

„Ty lháři! Ty sprostej mizernej lháři!“ sípala Hanka vzteky. „Shodil jsi nás z hradeb. Neměla jsem jinou možnost!“

„A otevřela jsi bránu,“ opakoval hodně nahlas a skoro se jí smál do obličeje.

„Jo, otevřela jsem bránu! Jinak to nešlo. Zabil bys nás!“ vztekle zareagovala Hanka, ale ještě než dořekla poslední slovo, zaplavila ji podivná nejistota. Mátl ji Fortrův vítězný úsměv. Koutkem oka zachytila pohled DelRiuxova jediného oka. Naléhavě vrtěl hlavou, jako by jí chtěl naznačit, aby některé věci neříkala před tolika svědky nahlas. Pozdě!!! Uvědomila si, že se zase jednou nechala unést vztekem na úkor zdravého rozumu.

„Umřeš,“ ušklíbl se jí Fortr přímo do obličeje, „právě ses sama odsoudila k popravě.“

Pak měkkým krokem došel k okraji pódia a ladně seskočil dolů, aby se zamíchal mezi přihlížející dav. Rozběhla se za ním. V sukni se cítila poněkud neohrabaně. Faglin opustil její rameno a vzlétl. Než jí v tom mohl někdo zabránit, seskočila i ona, neohlížejíc se na trhavý zvuk, který signalizoval, že šaty při tomto manévru utrpěly nenapravitelnou škodu.

„Vrať mi můj nůž,“ hnala se za ním.

Nečekal, že bude tak rychlá, a byl nepříjemně překvapen, když ho chytila za kabátec. Vztekle se otočil a tvrdě ji udeřil sevřenou pěstí. Hanka sáhla po magii, ale ten zbytek, který náramek ještě neodčerpal, na obranu nestačil. Úder do nosu byl tak razantní, až se jí spustila krev. V tom zlomku vteřiny, než pěst dopadla na její obličej, zahlédla Faglina, jak vyprskl na útočníka oheň. Ten Fortrovi příliš neublížil, akorát si i dráček vykoledoval tvrdý zásah hranou mužské ruky a napůl v bezvědomí skončil na dlažbě. Otřesená Hanka však přes mušličku zahlédla i cosi překvapivého. Příbuzenské vlákno se nyní od Faglina táhlo k Fortrovi.

Knut se stihl přestěhovat dřív, než zbytek její magie vysála obrana. Jak se lidé kolem nich kvapně rozestoupili, měl knut na výběr pouze mezi Fortrem a jí. Jestli ji opravdu za otevření brány odsoudí k smrti, byl Fortr pro knuta podstatně lepší alternativou. Využil zřejmě Hančiny nepozornosti, uvolnil magická poutací vlákna, a dřív než dívka přišla o veškerý zbytek magie, stihl se přestěhovat do bezpečí nového těla.

Polykala krev a snažila se sebrat, aby mohla zavolat stráže na pomoc. Z magie už jí totiž nezbyl ani ten nejmenší zlomek potřebný pro dračí komunikaci.

Dav kolem nich utvořil prázdný kruh, nikdo neměl zájem se připlést do sporu vlivných jedinců. Fortr se ještě moment pásl pohledem na dívčině bezmocnosti a možná právě ten okamžik mu byl osudný. Za jeho zády se z davu vynořil muž v plášti a klobouku. Plynulým pohybem Fortrovi zezadu vytrhl z opasku Hančin tesák a bez jediného zaváhání mu prořízl hrdlo. Proběhlo to tak rychle, že se Hanka ani Faglin ještě ani nestihli zdvihnout ze země. Na vteřinu pohlédla Fortrovi do očí. Nitka mezi ním a Faglinem pohasla. Smrt přišla tak rychle a nečekaně, že se ani tento mimořádně rychlý knut už nestihl nikam přemístit. K Hance se vrátit nemohl, ta už byla totálně magicky na dně, a když pohlédla přes křišťál na Fortrova vraha, musela konstatovat, že i on je pouze člověk a knuta v sobě nemá. Ostatní vyděšeně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti, a jak je Hanka narychlo zkontrolovala, také byli jen sami sebou. Knut zahynul společně s Fortrem.

Otřela si svůj zkrvavený nos do rukávu a zdvihla malého dráčka dřív, než se do místa, kde ležel, rozlila krev zabitého muže. Pokusila se vstát. To už tu byly ochotné Vronovy ruce, které ji podepřely, a Raf s tulíkem na rameni od ní jemně převzal pohmožděného Faglina. Matyáše ani Zika stráže dolů z pódia nepustily. Naopak je muži obstoupili, aby svými těly chránili nové členy Velké sedmy.

Hanka ucítila, jak jí Vron přeléčil rozbitý nos a konečně si sundala antimagický náramek. Vron od ní chvatně odstoupil a sáhl k pasu po láhvi s alkoholem.

„Napij se,“ odšpuntoval ji.

„Ale fuj,“ podívala se po něm vyčítavě, „vodu bys neměl?“

Musela se usmát, když si všimla, jak si její přítel oddechl. To už se vzpamatovali i všichni ostatní kolem nich.

„Zatkněte ji i toho vraha!“ dolehl k jejich sluchu řízný rozkaz.

„Kdo byl ten muž, co...“ chtěla se Hanka zeptat, ale to už na místo dorazila skupina vojáků, aby obnovila pořádek.

„Kde je ten vrah?“ vyštěkl jejich velitel a nerudně se zamračil, když všichni pokrčili rameny a kývli směrem k místu, kde ležel odhozený plášť a klobouk. Voják obojí zvedl, vrazil to do ruky jednomu podřízenému a nařídil: „Najděte ho!“

Dav kolem nich se zavlnil a lidé, co dosud stáli v blízkosti události, se nenápadně sunuli jinam.

„A kde je vražedná zbraň?“ dožadoval se velitel informací u Vrona.

„Proč se ptáte mě? Možná byste měl zjistit, jestli si ji vrah neodnesl s sebou.“

Hanka několikrát zamrkala, jestli se jí to nezdá. Přece ještě před chviličkou ležel její tesák odhozený na dlažbě vedle mrtvoly. Teď tam nebyl.

„Dejte jí pouta a odveďte ji do vězení,“ ukázal velitel na Hanku, „byla obviněna z otevření brány na území města a přiznala se.“

„Pouta nejsou p-potřeba, do vězení ji d-doprovodím sám,“ ozvalo se veliteli za zády. Když viděl, kdo přišel, zasalutoval, ale neodpustil si námitku: „A co když vám uteče, pane?“

„Za to, že ji v pořádku předám veliteli věznice, ručím svým slovem, p-případně i svým životem. Stačí vám to, poručíku?“

„Samozřejmě, pane.“

„Smím vás doprovodit?“ dožadoval se Vron, ale DelRiux zavrtěl hlavou.

„Pokuste se raději najít toho vraha,“ podíval se Zikův otec na Vrona se zvláštním mnohoznačným výrazem.

„Když tady nikdo nic pořádně neviděl ani neslyšel,“ rozhořčeně si postěžoval velitel ozbrojené skupiny.

„Udělejte, co je ve vašich silách,“ odpověděl mu bez jediného zakoktání DelRiux. Potom se otočil na Hanku.

„Jsi v pořádku? Můžeš mě následovat?“ zeptal se.

Podívala se na Vrona, pak na Rafa. Její kamarád se podrbal na prsou a lehce poodhrnul košili. Pod ní zahlédla rukojeť svého tesáku, který jí darovali trpaslíci. Raf se usmál a mrkl na ni. Pak pohladil malého dráčka, který už se mezitím vzpamatoval.

„Právě zemřel guruvan,“ prohlásil tiše Faglin, „smrt toho muže možná zachránila váš svět.“

Kéž by, pomyslela si Hanka a jemně dráčka pohladila na rozloučenou.

„Můžeme jít,“ tiše odpověděla DelRiuxovi.

Upravila si potrhanou sukni, lehce kývla na pozdrav svým přátelům a pak odevzdaně kráčela Zikovu otci v patách, zatímco on svou mohutnou postavou lehce proplouval davem pryč od pódia.

Zvolna došli až ke kasárnám. DelRiux dívku zavedl do jedné místnosti, která byla způlky knihovnou, způlky pracovnou.

„Počkej tu chvíli,“ nařídil Hance.

Nebyl pryč dlouho. Přinesl jakési chlapecké oblečení a hodil jí ho do náruče.

„Běž se umýt a převlékni se,“ postrčil ji ke dveřím do umývárny.

Konečně ze sebe mohla smýt krvavé skvrny. Nos už nebolel, zato nohy od nepohodlných bot pálily jako čert. Do pracovny se vrátila jen v ponožkách. Nateklé nohy už se nechtěly vejít zpět do bot.

„Posaď se,“ nalil jí do hrnku trochu čaje a usedl proti ní.

„To b-byla velká hloupost, co jsi udělala,“ řekl po chvilce, „přiznat se p-před tolika lidmi.“

„Popravíte mě?“

„Zákon n-nám to nařizuje. A výjimky n-neuznává. Vztahuje se úplně na všechny, včetně krále,“ odpověděl s vážnou tváří.

„Vron a Raf se mě budou snažit zachránit,“ podívala se tázavě přes stůl.

Pak sklopila oči: „Viděla jsem, co moje použití brány způsobilo. Fagliniové mi ukázali boj a umírající stráže. Možná si opravdu zasloužím smrt.“

„Nesmysl!“ zareagoval okamžitě a podrážděně.

Znovu se podívala Zikovu otci do očí. Četla v nich pochopení a soucit.

„V žádném případě tě nenecháme umřít. Nemusíš se bát,“ pokračoval, „museli bychom se p-propadnout hanbou, kdybychom se za tebe nepostavili. Ať už jsou následky jakékoliv.“

„A co vám hrozí, když mě nepopravíte?“

„Totéž co tobě.“

„Fakt?“

„Fakt,“ přikývl muž.

„A kdybych utekla?“

„Museli bychom p-popravit žalářníka.“

Bezradně se na něj podívala.

„Neměj strach, my už něco vymyslíme. Teď tě ale musím zavést do vězení. Slíbil jsem to.“

„No jo,“ pokrčila rameny a podívala se na své nohy v ponožkách. Sledoval její pohled a usmál se. Hodil jí do klína deku a pak ji popadl do náruče.

„Do zítřka ti n-nějaké boty seženu,“ prohlásil a odnesl ji o dvě poschodí níž, kde ji přítomný žalářník zamkl v cele. Byla ráda, že jí tu nechali hořet svíčku. Bez magie se cítila příliš zranitelná. Navíc už zbývá jen jeden jediný den do návštěvy bohrů. Matyáš s Faglinem odejdou, a kdo z přítomných dokáže s bohry úspěšně diskutovat? Jedině jestli dorazí Horo. Jenže bez magie s ním ani nedokáže navázat kontakt. Bude tu úplně odříznutá od všeho, co se venku děje. Dala se do ní zima. Zachumlala se do deky a začala klimbat. Po chvilce konečně usnula natvrdo.

Najednou ji vyrušil šramot. Svíčka už dohořela a kolem byla tma. Že by myši? Vtom začaly stěny lehce světélkovat. U zdi rozeznala tři postavy a do klína jí skočila malá chlupatá koule.

„Plavíku?“ zašeptala a na krku ji zašimral tulíkův ocásek.

„Tak co?“ zeptala se jedna postava.

„V pořádku,“ odpověděl další hlas, „můžete rozsvítit, je to zabezpečené, nikdo nic nepostřehne.“

„Rafe, Ziku,“ zaradovala se, když se kolem magicky rozsvítilo, „kudy jste se sem dostali?“

„Tajné chodby a dveře jsou tu všude, kam šlápneš,“ otočila se k ní nejvyšší postava.

„Tiane,“ zamrkala překvapeně.

„...a členové Sedmy by je měli znát. Proč myslíš, že tě můj táta dal zavřít právě sem?“ dodal nadšeně Zik.

„Prý ti chybí patřičná obuv,“ vylovil Raf její staré pohodlné boty, ve kterých do Quinwalu dorazila.

„Odvedete mě odtud?“

„To nebude tak jednoduché,“ posadil se k ní na pryčnu Raf, „Zikův strýc veřejně obvinil Sedmu, že ti chce pomoci a že se bude snažit zabránit popravě. Musíme tvůj útěk zinscenovat tak, aby na žádného z Deliů nepadl ani stín podezření.“

„A co Vron?“

„Nikomu nic neřekl a někam zmizel. Budeš se ho muset zeptat sama, co dělá.“

„Ale já...“ nestihla ani doříct, když jí kamarád podstrčil Demitův náramek.

„Helara ti ho zase půjčila?“ divila se.

„No, jak bych to řekl? Nechala ho jako by náhodou na stole. Pochopil jsem to jako souhlas se zapůjčením. Mnohem snáz se domluvíme, když budeš magicky v kondici.“

Vděčně využila nabídky a doplnila si energii.

Zik vylovil z kapsy krásné jablko a podal ho Hance: „Neměj strach, my tě v tom nenecháme.“

„Dobře mě poslouchej,“ stoupl si před ni DelHas, „je potřeba, abys byla v co nejtěsnějším kontaktu s Rafaelem. Budou nás všechny hlídat, takže musíme být maximálně opatrní. Jedinou naší výhodou je tvoje schopnost komunikovat s námi na dálku. Jestli nám zítřek, tedy přesněji řečeno dnešek, nepřevrátí budoucnost naruby, bude tvoje osvobození naší prioritou. Věř nám. Teď už musíme jít.“

Za další minutu nebylo po Hančiných hostech ani stopy. Jen boty, jablko v její ruce a plný stav magie jí dokazovaly, že se jí to nezdálo.

Nejdřív se pokusila o kontakt s Horem. Nebyl v dosahu. Pak oslovila Vrona.

„Rád tě slyším, Hanko. Ničeho se neboj, postarám se o tebe. Teď se musím na něco soustředit. Ozvi se tak za dvě nebo za tři hodiny,“ odpověděl jí. Rozhodla se vyčkat do rána a ještě na chvíli se jí podařilo usnout.

Errata:

12.08.2021 12:51