Bohrové

Horkarundan vstal časně. Na dnešek si vzal dobrovolně službu. Bylo potřeba, aby u brány hlídal člověk, který je zasvěcen do vývoje událostí kolem bohrů. Byla připravena speciální signalizace pro Velkou sedmu, která jejím členům okamžitě oznámí jejich příchod. Jak se události vyvinou dál, už tak jasné nebylo. Horkarundan byl smířen i s variantou, že padne mezi prvními. Zubatá za jeho zády vlastně stála od chvíle, kdy se vlády ujali Rasiové. To, že přežil, považoval za malý zázrak. Zda mu bude štěstěna nakloněna i nadále, o to by se momentálně sázet nechtěl.

Vystoupil na ochoz věže a střídavě sledoval pustou planinu a zrcadlo na věži poblíž chrámu. Vidoucí možná zaznamenají příchod hostů z jiného světa jako první. Vycítí pohyb Motýlí brány o několik minut dřív, než se otevře. Pomocí zrcadel mohou pak upozornit stráž u městských hradeb, že je čas vyhlásit pohotovost.

Město dnes bylo klidnější než obvykle, protože Velká sedma v Quinwalu prozřetelně vyhlásila den pracovního volna.

Strážní, kteří sloužili společně s Horkarundanem, byli neklidní. Chování jejich velitele naznačovalo, že očekává potíže. Ačkoliv na jejich dotazy odpovídal tvrzením, že žádné boje ani ozbrojené zásahy nepředpokládá, nevěřili mu. Nervozita je nakažlivá. Dokonce se ani neodvážili vytáhnout karty, které jim obvykle sloužily na ukrácení volné chvíle.

Záblesku z věže vidoucích se Horkarundan dočkal poměrně brzo po rozbřesku. Tentokrát ho ale vidoucí varovali před příchodem hostů jen pár vteřin dopředu. Ještě než seběhl schody dolů, ucítil záchvěv brány. Strážní se automaticky rozdělili do dvou skupin. První vyběhla z brány a čekala, až se k nim velitel přidá. Druhá vyslala signál pro Velkou sedmu a zaujala obranné pozice na hradbách.

Jakmile Horkarundan vyběhl ven, okamžitě je uviděl a poznal. Hančin popis byl dost přesný. Tři ohnivě světélkující bytosti se šesti končetinami stály na planině a nehýbaly se. Kývl na nejbližší dva vojáky a pomalu vyrazil směrem k bohrům. Snažil se kráčet zvolna a důstojně. Dva metry před nimi se zarazil a pronesl uvítací formuli.

„Město Quinwal vítá všechny, kdo přicházejí v míru.“

„Ty budeš mluvit za Hulvácii?“ zeptal se ho bohrus.

„Ne. Já jsem jen ten, co doručuje vzkazy.“

„Dobrá. Máme tu pro hulváty tento vzkaz. Za prvé, přejeme si hovořit s někým, kdo nejlépe zná křižovatku průchodů na blízké světy. Za druhé, měl by přijít také ten, kdo má největší znalosti o bytostech, které sem touto křižovatkou občas zavítají. A za třetí chceme mluvit s těmi, které jsme před dvěma týdny potkali u fagliniů. Dáváme vám na to dvě hodiny vašeho času. Běž vyřídit vzkaz.“

Horkarundan si nervózně olízl rty: „První dva vzkazy vyřídím a uvítal bych změnu času na tři hodiny. Splnit vaši třetí podmínku ale nebude v našich silách.“

„Dobrá, beru to na vědomí. Za tři hodiny se sejdeme na tomto místě. O přítomnost hulvátů ze třetího bodu se postaráme sami. Běž vyřídit vzkaz.“

„Vyřídím,“ lehce se uklonil spíš hlavou než tělem Horkarundan a cítil, jak mu po zádech stékají kapky studeného potu. Jeho instinkt mu signalizoval, že tihle bohrové by jeho vojsko zničili jediným lusknutím prstů. Zpátky k hradbám to bral skoro poklusem.

Hanka v cele hned po probuzení mentálně oslovila Vrona. Když nezareagoval, usoudila, že asi spí, a zkusila kontaktovat Rafa. Temná klidná cela bylo ideální místo na udržení patřičné relaxační hladiny. Raf se podobně jako ona probudil brzo a už nedokázal usnout. Jeho očima nyní sledovala dění v paláci. Na snídani bylo sice ještě brzo, ale občerstvit se tu člověk mohl i v noci. Když si její kamarád nandal na talířek sýr a zeleninu, skoro jí tekly sliny. Člověk některé věci ocení teprve ve chvíli, kdy o ně přijde.

Jak se ukázalo, nebyl Raf sám, kdo nemohl dospat. Sloužící museli začít s podáváním snídaně o hodně dřív než jiné dny. Krátce po rozednění se rozcinkal alarm.

„Řekni Hance,“ odchytil Rafa král, „ať se spojí s Horkarundanem. Ten by měl vědět, co se děje.“

Chvíli trvalo, než mohla kamarádovi předat Horkarundanův vzkaz. Mezitím začal DelHas organizovat odchod na planinu. Všichni mágové projevili zájem se také zúčastnit rozhovoru s bohry.

„Dobrá, můžete jít s námi, ale upozorňuji, že půjdeme rychle a nebudeme na nikoho čekat.“

Konečně mohl Raf členům Velké sedmy tlumočit, co se událo venku. Pochopitelně spolu s nimi pozorně naslouchali i všichni přítomní.

„To teda nevím, jak chtějí zařídit, aby tam přišla Hanka nebo Matyáš,“ vrtěl hlavou Zik, „Maty se včera se svou sestřenicí a Faglinem přesunul na jiný svět a dostat Hanku z vězení momentálně nedokáže ani můj táta. To by mě fakt zajímalo, co s tím udělají.“

„Hele, n-nezdržuj, musíme vyrazit.“

„A nešlo by to vzít...?“

„N-nešlo,“ přerušil ho DelRiux a postrčil ho kupředu razantněji, než bylo jeho zvykem. Čekala je dlouhá cesta podzemními chodbami. Kdo ví, jestli tu nemají nějakou tajnou zkratku, napadlo Rafa, když viděl reakci Zikova otce. Pozorně se rozhlédl. DelMína a DelBufo mezi pochodujícími nebyli. Buď zůstanou hlídat centrum města, nebo se ven dostanou jinudy. Raději se neptal.

Zhruba po dvou hodinách dorazili na úroveň pátých hradeb. Do stanoveného termínu ještě zbýval nějaký čas, takže si mohli krátce odpočinout.

Hance se mezitím podařilo navázat spojení s Vronem.

„Co jsi prosím tě dělal?“ divila se. „Všichni zrovna teď spěchají na schůzku s bohry a ty jsi bůhvíkde.“

„Našel jsem nějaké spojence mezi místními pašeráky. Pracuji na tvém útěku z vězení. To se ti zdá nepotřebné?“

„Ale Vrone! Deliové mě přece nenechají popravit. Určitě něco vymyslí.“

„Holka zlatá, přemýšlej trochu. Zákon, který jsi porušila, je v Quinwalu platný bez výjimky. To znamená, že se vztahuje i na Velkou sedmu. Jakmile ti tví přátelé pomohou, budou zranitelní. Kdyby je nějaký rejpal obvinil, hrozí jim nejen normální, ale i magický výslech. Nezdá se ti, že by bylo lepší, kdyby mohli s naprosto čistým svědomím tvrdit, že o tvém útěku nic nevědí?“

„Hm, takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. Možná máš pravdu.“

„Bude trochu problém tě vydolovat z té tvé cely. To ostatní už jsem částečně zařídil. Jestli bohrové...“

Dračí komunikace byla najednou násilně přerušena. Hance se zatočila hlava a udělalo se jí nevolno od žaludku. Chtěla se zdvihnout z tureckého sedu, ale nepodařilo se jí to. Vteřinu se dokonce ani nemohla nadechnout.

Vtom ji oslnilo prudké světlo. Zakryla si zrak dlaněmi. Něco se změnilo. Zhluboka se nadechla a znovu zkusila otevřít oči. Seděla v písku na slunci a hned vedle ní stál Matyáš s Faglinem. Vypadal zmateně. Prohlížel si své ruce a udiveně zamrkal, když pohlédl na Hanku a na něco za ní. Zdvihla se pomalu z písku a otočila hlavu.

Byl tu Horo a rozzuřeně máchal tlapami, jako by trhal neviditelnou síť.

„Zklidni se, hulváte, nechceme ti ublížit,“ řekl jeden ze tří bohrů, kteří stáli opodál.

„Tohle už mi nikdy nedělejte,“ vztekle sípal velký černý drak, „tohle je neodpustitelný zásah do mé svobody.“

„Nechápu, co ti vadí,“ odvětil bohrus, „přece jsi mířil sem, abys s námi mohl mluvit. Jen jsme urychlili tvůj přesun, abychom se tu sešli ve stanovený čas.“

„Ani jste se nezeptali, jestli s tím souhlasím. Máte chování zaostalého dinosaura.“

Drak se konečně trochu uklidnil, ale vražedný výraz z jeho očí nezmizel. Bohrové nevypadali, že by měli v úmyslu se omlouvat.

Od městské brány sem přicházel zástup lidí. Hanka zaznamenala udivené pohledy svých přátel. Před bohry si ale netroufla zkoušet dračí komunikaci, aby se pokusila vysvětlit, co zažila. Škoda, že nedokáže vycítit, co si ti podivní tvorové myslí.

Lidé zůstali stát v uctivé vzdálenosti a blíž přišli jen DelHas, DelRiux a Pohromak.

„Výborně. Jsou tu všichni, kteří tu mají být,“ konstatoval nejbližší bohrus, „chci vám sdělit naše rozhodnutí. Měli jste prokázat soběstačnost tím, že si poradíte s invazí knutů. Už to skoro vypadalo, že uspějete. Jeden vám však unikl.“

„Opravdu? A kde je teď?“ zamračil se DelHas.

„Támhle,“ ukázal bohrus jednou končetinou na Matyášovo rameno. Zlatý dráček se přikrčil, jako by snažil splynout s chlapcovým ramenem.

„Ale on není knut, je to můj přítel,“ couvl Matyáš a vzal Faglina do dlaně.

„Jaké rozhodnutí jste učinili?“ přesunul se mezi bohry a Faglina dračí mág.

„Jakmile zničíme nebezpečné tvory, které jsme neprozřetelně vyvinuli, zařadíme váš svět do našeho projektu, který pomáhá zaostalým civilizacím. Hulvácie by mohla brzo hostit bytosti s vyšší inteligencí a měly by z ní zmizet nežádoucí emotivní výkyvy. Doufám, že oceníte naši velkomyslnost a snahu vám pomoci.“

„Co je to za hloupost? My přece nejsme žádná zaostalá civilizace?“ vybuchl Pohromak.

„Emoce negativně ovlivňují tvůj zdravý úsudek a posilují nutkání k agresivitě, jsi ukázkovým příkladem primitiva, kterého náš hloubkový zásah může podstatně vylepšit.“

„Opovažte se na mě sáhnout!“ Pohromak připomínal sud trhaviny těsně před výbuchem.

„Ano, hulváti opravdu potřebují naši pomoc,“ podotkl bohrus v pozadí.

„Proč jste si přáli,“ odstrčil DelHas soptícího Pohromaka za sebe a pokusil se změnit téma hovoru na něco méně choulostivého, „aby přišli ti, co mají znalosti o Motýlí bráně a bytostech, které z ní vycházejí?“

„Zdejší magická anomálie ohrožuje váš svět možná víc, než si uvědomujete. Je nutné, aby tu byli strážci, kteří ji ohlídají. Dokážete to?“

„Od toho je tu Velká sedma pokrevně spřízněných, aby se starala o bezpečnost města,“ odpověděl DelHas.

„Ty jsi odborník přes tuto anomálii?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Pokus se vyjádřit slovy, v jakém stavu je momentálně Motýlí brána.“

DelHas zavřel oči a pokusil se soustředit na okolí.

„Čtyři výstupy nejsou úplně v pořádku,“ řekl po chvíli, „a do týdne nebo do dvou by mohlo dojít k výronu.“

„Pět, pět výstupů,“ zatahal ho za rukáv Zik, jehož přítomnosti si do této chvíle nikdo ani nevšiml.

„Pět výstupů není v pořádku,“ opravil se král.

„Musí ti napovídat mládě?“

„Proto je nás sedm,“ nenechal se vyvést z míry DelHas, „abychom mohli dát dohromady to nejlepší, co známe a umíme. V naší spolupráci je síla.“

„Jedno z těch míst potřebuje ošetřit co nejrychleji. Ukaž nám, co umíš.“

„To je jako u zkoušky,“ tiše komentovala situaci Hanka a ujala se Faglina, aby se mohl Matyáš přidat k přítomným členům Sedmy. Kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla i DelMína s DelBufem a společně s ostatními poodešli asi dvacet metrů po planině. Tam se Deliové postavili do kruhu. Hanka vycítila pohyb magie. Bohrové se ani nepohnuli. Celou akci provázelo napjaté ticho.

Po zapečetění nebezpečného výstupu se členové Velké sedmy pomalu vraceli zpět. Jakmile dorazili dost blízko, zarazil je bohrus, který dosud nepromluvil. Nyní se přesunul dopředu a vzal si slovo.

„Budu vám ukazovat tvory,“ oslovil je, „a vy mi povíte, co si o nich myslíte, a jaký stupeň nebezpečí představují pro zdejší obyvatele.“

Hanka se ohlédla po Horovi. Velký drak už byl úplně klidný a zvědavě sledoval, jak Deliové skládají zkoušku ze znalosti vetřelců.

„V pořádku,“ kývl bohrus, když skončili, a zase se vrátil na své místo vzadu. Další řečnění přenechal prvnímu bohrovi.

„Vaše znalosti a schopnosti jsou dostatečné a já vás potvrzuji v roli strážců,“ sdělil jim mluvčí bohrů, „nyní se vraťme k otázce celkové zaostalosti zdejších inteligentně se projevujících bytostí. Tímto vás zařazuji...“

„Moment!“ přerušil ho Horo. „Mám otázky a námitky. Můžeme na toto téma ještě chvíli diskutovat?“

„Jistě, hulváte, jak si přeješ. Co chceš vědět?“

„Jak se obvykle stavíte k existenci světů, které jsou soběstačné a nikoho dalšího neohrožují?“

„Necháváme je bez zásahu jejich vlastnímu vývoji.“

„My do této kategorie nespadáme?“

„Nedodrželi jste podmínku, kterou jsme vám dali.“

„Co vám dalo právo diktovat si podmínky?“

„Měli jste tu nebezpečnou nákazu.“

„Odkud se ta nákaza vzala?“

„Z jiné zničené krajiny.“

„A jak se ta nákaza dostala tam?“

„Od fagliniů.“

„Svět fagliniů je nebezpečný a ohrožuje jiné světy?“

„Stále je tu riziko, že z nich vzniknou noví knutové. Jako například tenhle jedinec, jehož cestovatel označil za svého přítele.“

„Popište mi přesně, jak poznám knuta,“ požádal bohra dračí mág.

„Já dobře vnímám, hulváte, kam mě chceš svými otázkami dotlačit.“

„To mě těší. Ještě se zeptám, je vám jasný rozdíl mezi pojmy krádež a dar?“

„Samozřejmě.“

„A rozdíl mezi dobrovolně a nedobrovolně?“

Bohrus neodpověděl.

„Pak byste měli uznat,“ pokračoval Horo, „že ten z fagliniů, kterého označujete jako knuta, jím být nemůže, neboť své tělo ode mě dostal jako dar. Věnoval jsem mu část své živoucí osobnosti dobrovolně. Bez úplaty, bez nátlaku, bez magického ovlivnění.“

„A proč jsi to udělal, hulváte? Jaký jsi z toho měl užitek?“

„Líbilo se mi, jak fagliniové pečovali o mladého začínajícího cestovatele. Jejich znalosti a zkušenosti jsou cenné. Přál jsem si, aby nový cestovatel měl vhodného průvodce, proto jsem jednoho z fagliniů přemluvil, aby přijal můj dar. Podle mého názoru se z něj knut v žádném případě nestal. Byl bych rád, abyste i vy přehodnotili jeho označení a stupeň nebezpečnosti.“

„Musíme se poradit,“ zněla odpověď a bohrové se na chvíli odmlčeli. Dlouho to netrvalo.

„Přijali jsme tvé argumenty a souhlasíme s tím, že tento jedinec nepatří mezi knuty.“

„To je skvělá zpráva,“ Hanka téměř cítila, jak Horo přede spokojeností, „pak se zajisté mění i váš názor na to, zda jsme splnili vaši podmínku. Můžete nás opět zařadit mezi světy, do kterých není třeba zasahovat.“

„Ale tím se připravíte o úžasnou možnost vylepšit své životní podmínky.“

„Váš zákoník říká, že každý má právo na vlastní omyl.“

„Jak to víš, hulváte?“

„Trochu jsem se zajímal o váš svět. Ale to není předmětem diskuze. Nyní trvám na statutu světa, kde není třeba zasahovat. Možná se mýlím, ale podle vašeho zákona na to mám právo, protože můj omyl nikoho přímo neohrožuje. Což se o některých omylech bohrů říci nedá.“

„No dobrá. Je to vaše rozhodnutí, vaše chyba,“ z postoje mluvčího bohrů se žádné emoce nedaly odhadnout, „tímto vám přiznáváme kategorii světa ponechaného vlastnímu vývoji bez nutnosti zasahovat. Jste spokojeni?“

„Jsme spokojeni,“ odpověděl Horo.

„Jsme spokojeni,“ s ulehčením opakovali členové Velké sedmy a podobná věta se dala zaslechnout i mezi ochránci a mágy. Jestli bohrus čekal na nějaký nesouhlas, byl zklamán.

„Zůstávejte v míru,“ zazněly hlasy bohrů jako ozvěna a vzápětí tyto podivné bytosti zmizely.

„Měli jsme se ještě zeptat, jestli ušetří i svět fagliniů,“ napadlo Hanku.

„Nejsou krvelační. Jsem přesvědčen, že mu dají šanci,“ odpověděl dračí mág, „ale teď mě omluvte, radši to zaletím osobně zkontrolovat.“

„Nechceš se tam taky podívat?“ zeptal se Matyáš Faglina.

„Možná až později,“ zavrtěl hlavou dráček, „nemám chuť se potkat s bohry dvakrát za jeden den. A pak... Co kdyby zase změnili názor...“

Atmosféra se uvolnila a lidé si zase začali povídat.

„Jó, my jsme to zvládli,“ jásal Zik a začal objímat každého, kdo mu přišel pod ruku.

Errata:

12.08.2021 12:51