Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konkurz

Hanku probudil zpěv ptáků. Otevřela oči a slastně se protáhla. Koruny stromů lehounce šuměly vánkem a vůně známého lesa ji políbila na uvítanou do nového dne. Tady snad ani nebylo možné mít špatné sny. Ještě malou chvíli pozorovala hru světel a stínů v listoví staré lípy a zhluboka vdechovala svěží vzduch. Nikde jinde nebyl tak lahodný jako tady.

Vstala a vydala se ke svému oblíbenému jezírku. Dřív bývalo docela malé, ale otec nejspíš zjistil, že ráda plave, takže se od jejího posledního pobytu doma roztáhlo skoro na dvojnásobnou velikost. Část břehu byla porostlá rákosím, kde se uhnízdili ptáci. Zde, na území jednorožců, nejevili před lidmi strach. Shodila oblečení a pomalu vstoupila do vody. Plavala tak dlouho, až se pohybem v chladné vodě příjemně rozehřála. Pak se magicky usušila, vklouzla do šatů a pěšky se vydala do míst, kde se scházela rodina. Už tu na její příchod čekal P’ujibo a L’gala.

„Kde je otec?“ byla zvědavá, protože se nestávalo, aby tu R’íhan ráno chyběl.

„Byl přizván k nějakému jednání. Nám doporučil, abychom se do chvíle, než se vrátí, věnovali sběru drahých kamenů,“ odpověděla L’gala, „prý abychom byli připraveni, kdybys je náhodou potřebovala.“

„A k čemu je H’anaríja bude potřebovat?“ byl P’ujibo stejně zvědavý jako jeho lidská sestra.

„Nesnaž se pohánět tok času, můj milý,“ napomenula ho matka vlídně. Hance bylo jasné, že nemá cenu dál vyzvídat a bez dalších otázek následovala L’galu ke břehům říčky, kde se nacházelo nejvíc kamenů. Byl teplý krásný den, takže to byla víc zábava než práce. Osvěžovali se ostružinami a pozdními malinami. Bylo to velice příjemné dopoledne. Pak L’gala vyhlásila čas oběda a odpočinku. Mladý jednorožec se zaběhl na louku napást a před Hankou se zhmotnil velký list. Na něm se skvěla čerstvá očištěná zelenina, několik tenkých kukuřičných placek, které L’Gala uměla tak báječně vykouzlit, malá miska s medem a jablko. Opřela se o kmen stromu a mhouřila oči před poledním sluncem, které místy jasnými záblesky paprsků pronikalo korunou buku.

Pak se objevil R’íhan. Jeho syn zanechal pastvy, přiběhl blíž a všichni se napjatě zadívali na statného jednorožce s tmavou skvrnkou na krku.

„Tak co, jak dopadlo jednání?“ zeptala se L’gala.

„Naše dcera poslala ochráncům dopis, ve kterém protestuje proti zamítavému postoji ohledně jejího zařazení do výcviku. Pozvali si mě, aby se zeptali na můj názor.“

„A cos jim řekl?“ nedočkavě přešlápla dívka.

„Ať posoudí tvé schopnosti a znalosti sami,“ mrkl na ni jednorožec, „nebudu ti udupávat cestičku, ani bránit tvému rozletu.“

„A co oni?“ nebyla z té odpovědi moudrá.

„Možná by ses, dcero, měla vrátit do Santareny. Třeba už tam budeš mít nějakou poštu.“

„Oni mě vezmou?“ zazářily Hance oči.

„Možná ano, možná ne. Stojíš na křižovatce osudu. Kterou cestou se vydáš, bude záležet jenom na tobě, milá H’anaríjo.“

„A jak se na to díváš ty, otče? Máš pro mě nějakou radu?“

„Jdi za svými sny a za svým srdcem.“

No jasně! Že jsem se vůbec ptala, pomyslela si v duchu Hanka.

„Víš, dcero, něco už jsem se vedle tebe naučil. Ty obvykle nemáš ve zvyku poslouchat rady zkušených. Je lépe dávat ti místo rad jen lásku a důvěru.“

„Jsi báječný táta.“

„Vezmi s sebou všechny kameny, co jste dnes nasbírali, a běž zjistit, co ti ochránci napsali.“

K čemu asi tolik kamenů, pomyslela si zvědavě, ale nahlas se nezeptala. Jistě se všechno v pravou chvíli dozví. Raději neztrácela čas.

S trochou lítosti se rozloučila s jednorožci. Nejsmutnější byl její bráška P’ujibo. Těch pár dní, co tu spolu strávili, uteklo příliš rychle.

Sotva se vrátila do Kouzelných zahrad v Santareně, hned ji objevil Zachariáš. Trpaslíkovy vousy Hanku napůl poškrábaly, napůl pošimraly při uvítacím objetí. Hned byla zavlečena do kuchyně a nakrmena šťavnatou pečení.

„Jsi jako bledule,“ rozčiloval se trpaslík, „čím tě ti kopytnatci vlastně krmí?“

„Ale, Zachu, přece víš, že pro mě chtějí jen to nejlepší.“

„Jasně, to si umím představit! Nevyhnali tě na pastvu?“

Se smíchem nad jeho brumláním mávla rukou.

„A nepřišla mi nějaká pošta?“ zeptala se hned po moučníku.

„Hmm,“ zamručel a sáhl do jedné z mnoha kapes.

Dopis byl psaný na papíře, jako každé důležité oficiální oznámení. Netrpělivě odstrčila prázdnou misku a rozložila list na stole. Trpaslík se jí naklonil přes rameno, a četl spolu s ní.

Vážená žadatelko,

po vašem protestu jsme znovu pečlivě zvážili své rozhodnutí. Máme-li ho změnit, potřebujeme posoudit vaše schopnosti při osobním kontaktu. Tímto vás zveme k pohovoru na čtvrtek ráno v osm hodin do našeho centra v Dubovníku. Vaše případná neúčast bude chápána jako souhlas s původním rozhodnutím.

S pozdravem...

Dál už to Hanka nestudovala.

„Čtvrtek je přece už zítra. Co kdybych to nedostala do ruky včas?!“ zamračila se.

„Nó bóže! Tak bys šla normálně do školy,“ pokrčil rameny trpaslík.

Hanka se nemohla dočkat rána. Několikrát se vzbudila s děsivou představou, že právě zaspala.

„Uklidni se, sestřičko,“ konejšilo ji něžné Plamovo broukání v její mysli, „ještě máš dost času. Neboj se, nenechám tě zaspat.“

Nakonec všechno bez problémů stihla. Dokonce ji ještě trpaslík donutil sníst několik sušenek. Když byla Hanka nervózní, jídlo do sebe soukala jen s krajní nechutí.

V Dubovníku zjistila, že není sama, kdo byl pozván k pohovoru. Když se propracovala do první kanceláře, zeptala se na to přímo.

„Ano, pozvali jsme sem pět mladých žen, protože se jedná o neobvyklou misi,“ odpověděl jí starší muž, „rádi bychom dnes vybrali tu nejvhodnější kandidátku.“

„Ty ostatní se také ucházejí o zařazení mezi ochránce?“ zajímalo Hanku.

„Ne. Zbylé čtyři dobrovolnice už patří mezi ochránce a absolvovaly na rozdíl od vás základní kurz i přísahu. Vy tu jste spíš jen shodou okolností, neboť váš protest proti našemu rozhodnutí přišel zrovna v okamžiku, kdy jsme začali hledat plnoletou ženu, která by vypadala mladší, než je ve skutečnosti. Rozhodli jsme se vám poskytnout možnost uplatnění, jestli na to budete stačit.“

„O co půjde?“

„Povím vám, slečno, totéž, co všem ostatním. Jde o to, zda dokážete v prostředí schopných kouzelníků předstírat, že je vám o tři roky méně, že školu berete jen jako nudnou okrajovou záležitost, které se člověk dost dobře nemůže vyhnout. Důležité pro vás je vypadat co nejlépe v očích největších darebáků ve škole. Lákají vás i pokusy s nepovolenou magií. Není pro vás problém chodit za školu a utahovat si z učitelů, i kdyby tím učitelem byl drak.“

„Cože? Dračí učitel?“ vykulila oči Hanka.

„Máte s tím nějaký problém? Mám v poznámkách, že umíte slušně drakonsky.“

„Ne, žádný problém! Jen mě ta představa překvapila.“

Muž přikývl a pokračoval: „Za chvíli předstoupíte před komisi a pokusíte se ji přesvědčit, že jste zrovna taková, jak jsem právě říkal. Budou vás pozorně sledovat všemi smysly, včetně sedmého. Máte deset minut na přípravu. Jakmile se na to budete cítit, můžete projít těmito dveřmi.“

Muž ukázal příslušným směrem a Hanka se zamyslela nad podivnými požadavky. Pak si řekla, že je lepší skočit do vody dřív, než se do ní dá zimnice, zhluboka se nadechla a vtrhla do označené místnosti.

Bylo tu víc lidí, než čekala. Tři muži v letech seděli u stolu a vypadalo to, že jako jediní si dělají poznámky. Nejsilnější magická sonda k ní ale dorazila z nejvzdálenějšího kouta, kde byl do velkého křesla zabořený mladý nuž. Bez sentimentu jeho magii zlostně odrazila a odbojně vystrčila bradu. Jestli má být problematickou žačkou, tak ji mají mít se vším všudy.

Muži u stolu se začali vyptávat na jméno, bydliště, datum narození, rodiče a další věci. Odpovídala stručně na půl úst a snažila se lhát co nejméně.

„Takže vy, slečno Vronová, tvrdíte, že rodiče už nemáte...“

„Jestli mě někdy někdo vychovával, tak co si pamatuji, rodiče to rozhodně nebyli. Copak bych skončila v děcáku, kdybych je měla?“

„Ale od té doby, co chodíte na školu, vám přece někdo musel platit studia a dělat poručníka.“

„Jo, jasně,“ ušklíbla se, „vždycky se najdou dobrodinci, co chtěj dát zanedbanejm sirotkům šanci. Přece bych jim nezkazila radost. Chcete jména těch, co mě živili a šatili? Třeba byste u nich taky měli šanci, jestli jste potřební.“

„Proč chodíte, slečno, do magické školy, když už máte ukončené základní vzdělání?“ zeptala se žena v pozadí. Hanka zaznamenala, jak na ni zkouší kouzlo na odhalení lži.

„Některé znalosti jsou užitečné. A pak. Člověk se tam seznámí se spoustou zajímavých lidí. Když to někdo platí, proč bych to nevyužila?“

„Už jste někdy proti někomu použila kouzlo z temné magie?“

Hanka se té ženě podívala přímo do očí a otevřela částečně svou mysl: „Ano, použila. Bylo to, bylo to... takové opojné.“

Hned potom mysl opevnila proti narušení, aby si nemohli přečíst, jak ji ten pocit tenkrát vyděsil.

„Chtěla byste se naučit i mocnější kouzla z oblasti temné magie?“

„Možná by nebylo marné,“ zamyslela se dívka, „se trochu víc v tomhle oboru orientovat.“

„Považujete růžové draky za podřadný druh?“ zeptala se drakonsky další žena.

„A mám na to odpovědět jako člověk nebo jako černý drak?“ ušklíbla se Hanka, když rovněž odpověděla zřetelnou drakonštinou.

Chvíli bylo ticho a pak muž od stolu kývl na dívku: „To je zatím všechno. Můžete jít, slečno. Vyrozumění o tom, jak jste dopadla, obdržíte do dvou dnů.“

Lehce se uklonila a opustila zkušební místnost. Dost ji rozčilovalo, že jí nikdo nic konkrétního neřekl. Dva dny! Kdo má vydržet tak dlouho čekat?!

Nakonec ani tak dlouho čekat nemusela.

V pátek večer se v Kouzelných zahradách objevil Nik a nechal se pozvat do stromového domečku na večeři. Hanka byla z jeho návštěvy trochu v rozpacích. Jeho jiskřivá osobnost o hodně pohasla po událostech kolem aberilů, a navíc Paula přišla o dítě, které s Nikem čekala. Nebylo divu, že vypadal zasmušile.

Nejdřív vyprávěl, co je nového doma, vyřídil pozdravy od Pauly i Sidi a teprve, když dojedli, ukázalo se, že sem nedorazil náhodou, ale pracovně.

„Co bys říkala tomu, kdybys místo Santareny strávila rok na jiné magické škole?“

„Cože? A proč?“ rychle na něj mrkla, aby si ověřila, zda nejde o nějaký žert.

„Včera jsi byla na pohovoru v Dubovníku. Mám ti sdělit, že jsi byla jednoznačně nejlepší ze všech uchazeček. Máš-li pořád zájem působit v řadách ochránců, nabízím ti účast na jedné naší akci.“

„A to už se jako stanu ochráncem?“ rozzářily se Hance oči.

„Zatím složíš jen přísahu spolupracovníka. Ochráncem se můžeš stát až po absolvování základního výcviku. Ale na ten teď nebude čas. Tahle akce dost spěchá.“

„Tak honem povídej! O co jde?“

„Nejdřív tu přísahu. Opakuj po mně: přísahám, že jako spolupracovník ochránců... budu ze všech svých sil napomáhat tomu..., aby všechny poctivé, spravedlivé a mírumilovné bytosti... mohly žít v klidu a míru.“

Když Hanka postupně zopakovala slova přísahy, uchopil Nik její levou ruku a dotkl se svým prstenem jejího prstenu a jeden z maličkých rudých odlesků se zbarvil bíle.

„Nyní jsi spolupracovníkem ochránců. Kdyby se někdy ta bílá skvrnka na tvém prstenu zbarvila zase do ruda, bude to znamenat, že jsi nejednala v duchu přísahy.“

„A co by se pak stalo?“

„Pokud sama požádáš, aby komise ochránců přezkoumala tvé skutky, vždycky to vyzní lépe, než když si tě ochránci úředně pozvou. Ale projednávání před komisí se pak člověk stejně nevyhne.“

„A co ty? Ty už jsi někdy něco takového zažil?“

Nik poposedl na židli, sklopil oči, ale vzápětí je zase zdvihl a beze stopy úsměvu se zadíval na Hanku: „Ano. Naletěl jsem na jeden starý kouzelnický trik a pronásledoval nevinného. Hodně ho to poškodilo v očích sousedů. Kromě toho, že jsem se zodpovídal ochráncům, mě pak z terénu přeložili na úřednické místo a navíc jsem musel obejít všechny sousedy dotyčného chlapíka a všem vylíčit, jak jsem byl neschopný. Ještě jsem nenašel sílu to někomu vyprávět, ani Paule. Ty jsi první...“

„Díky za důvěru. Buď bez obav. Nikomu dalšímu o tom neřeknu. Jen jsem chtěla vědět, jak to chodí.“

„No, počítej s tím, že zodpovědnosti se nevyhneš.“

„A o co vlastně v té akci půjde?“

„Škola, kam tě chceme poslat, je území spravované draky a lidmi, co jim slouží. Bdělí se tam nedávno dostali s draky do konfliktu a chvíli to nevypadalo moc dobře. Nakonec se ale dohodli na kompromisu. Draci dovolili Bdělým monitorovat území, kde bydlí lidé, ale bez jejich souhlasu tam ochránci nesmí zasahovat.“

„Říkáš, že draci na svém území provozují magickou školu pro lidi? To se mi nějak nezdá.“

„Draci si v té škole vychovávají své sluhy a spolupracovníky. Navíc od žáků vybírají neuvěřitelně vysoké školné.“

Hanka nevěřícně vrtěla hlavou: „Chceš mi tvrdit, že boháči platí za to, aby mohli sloužit drakům? Není to trochu padlé na hlavu?“

Dívka ve své mysli ucítila Plamův kontakt. Drak byl zvědavý, o co jde a co ji tolik překvapilo. Pozvala ho tedy do svého mentálního krystalu, aby mohl rozhovor s Nikem sledovat spolu s ní. Jestliže má strávit školní rok na dračím území, měl by o tom její dračí přítel vědět. Ale možná, že ani on zatím neslyšel o škole pro dračí sluhy. Koho něco takového mohlo napadnout? Znovu obrátila pozornost k tomu, co vlastně Nik říká.

„Uvědom si, Hanko, že ne každý má možnost poznat draky tak jako ty. Jsou lidé, kteří k nim vzhlížejí a dali by první posední za příležitost dostat se k nim blíž. Neuvědomují si, jak moc draci pohrdají lidským plemenem. Draci navíc každoročně slibují nejlepšímu studentovi možnost se proletět na jednom z nich.“

„No tohle – drak že by chtěl někoho veřejně vozit na hřbetě? To fakt zírám,“ nemohla se Hanka vzpamatovat z překvapení.

„Nejdražší je v téhle škole první ročník. Hlavně kvůli tomu, že většině dětí spadnou klapky z očí a dojde jim, že sloužit drakům není ve skutečnosti žádný med. Když navíc odmítnou dračí cejch, začnou se na škole potýkat s nepříjemnými problémy.“

„Co je dračí cejch?“

„Označení dračího služebníka.“ Nik ve vzduchu vytvořil obrazovou iluzi ruky, která měla nad loktem nenápadný zelený ornament.

„Nechceš po mně, doufám, abych něco takového nosila,“ změřila si ho Hanka nesouhlasným pohledem.

„Je tu ještě druhá možnost,“ změnil Nik iluzi, která teď místo ornamentu zobrazovala jakousi vytetovanou hvězdu v rudé barvě, „tohle je cejch dračího spolupracovníka. Ten získáš, když si tě některý konkrétní drak vybere přímo jako svého osobního úředníka.“

„Úředníka?“

„Nevím, jak bych to měl lépe pojmenovat. Děláš drakovi při styku s lidmi tlumočníka. Když má nějaké úřední potíže, tak je za něj vyřídíš, a hlavně se staráš, aby lidé v jeho službách náležitě plnili své povinnosti. Cejch má vždy stejnou barvu, jako kůže dračího zaměstnavatele.“

„Mohou mě ocejchovat bez mého souhlasu?“

„Ne. Ale mohou ovlivnit tvůj úsudek kouzlem. To se u draků nepovažuje za prohřešek.“

„A mohla bych se pak toho cejchu zase zbavit?“

„Jestliže bys tam přijala dračí cejch, zůstane ti už navždy. Ocejchovaný nemůže drakovi oznámit, že už ho to u něj nebaví. I pokud by náhodou drak zemřel, takto označený člověk dál zůstává dračím služebníkem a do služby ho může povolat některý z příbuzných zemřelého draka.“

„Pořád nechápu, co by mělo lidi motivovat, aby drakům dobrovolně sloužili. Podle toho, jak mi to tu líčíš, se vlastně stanou otroky.“

„Draci se na oplátku starají o bezpečnost svých služebníků a jejich rodin.“

„To je všechno?“

„Služba u některých draků je docela příjemná a lukrativní záležitost. Jestliže k nim vybraní lidé vzhlížejí, může to pro ně být i pocta.“

Hanka vzdala snahu pochopit tento typ lidského uvažování a rozhodla se raději soustředit na samotný úkol.

„Dobře. Dejme tomu, že tam budu rok studovat a předstírat, že mi teprve bude patnáct. Co ode mě ochránci očekávají?“

„Hlavně to, že budeš mít oči všude. Budeš drzá, zvědavá a pokud možno ohlídáš bezpečnost svých spolužaček na půdě školy.“

„Co jim hrozí?“

Nik znovu mávl rukou a přivolal obrazy dvou dívek. Obě to byly blondýnky s udivenýma očima. Hanka si je pozorně prohlédla a pak se podívala na svého přítele. Ten zrušil iluzi a vzdychl: „Jedna z těch dvou zemřela a druhá utrpěla tak těžký šok, že na ni bylo nutné okamžitě použít zapomínací kouzlo, aby vůbec přežila. Nyní se léčí z úzkostí a nočních můr. Nebylo dost dobře možné zjistit, co zažila, ale mělo to něco společného s nepovolenou magií.“

„A jak umřela ta první? Přece se to muselo vyšetřovat, ne?“

„Draci to uzavřeli jako nešťastnou náhodu. Rodina dostala vysoké odškodné a Bdělé o podrobnější šetření nepožádala.“

„A jak jste se to tedy dozvěděli?“

„Přes Laridona. V Pasteku studuje jeho vnučka. To on požádal Bdělé, aby o tom zjistili víc. Což se ovšem nepodařilo, protože nás draci na své území vůbec nepustili.“

„A neměli byste náhodou varovat rodiče všech dětí, které tam chodí?“

„To jsme udělali. Asi třetina dětí změnila školu. Ostatní prohlásili, že to risknou. Laridon najal pro svou vnučku jednu mladou ženu jako ochranku. Do areálu školy však nemá přístup nikdo kromě studentů. Proto jsme narychlo hledali někoho, kdo by tu mohl studovat a zároveň byl natolik zdatný, aby si věděl rady, kdyby se dělo něco nepatřičného.“

„Mám hlídat všechny nebo jen vnučku toho chlapa?“

„To je složité,“ vzdychl Nik, „Laridon je důležitá osoba. Možná už letos v zimě vystřídá Demita ve funkci Bdělého. Takže zajistit bezpečí jeho vnučky je dost důležité k udržení dobrých vztahů s draky.“

Hanka nevěřícně rozhodila ruce: „Takže na ostatní se můžu vykašlat?!“

„Co tě rozčiluje?“ zarazil se Nik.

„Proč má mít dvojitou ochranku jenom ona? Copak nejsou ostatní děti stejně důležité?“

„Jestli dokážeš zařídit, aby už se tam nikomu nic nestalo, klobouk dolů,“ rozzlobil se mladý ochránce, „ale uvědom si, že nemůžeš být všude! A taky si uvědom, že s osudem téhle holky je spojeno i křehké příměří mezi draky a lidmi. Kdyby došlo ke konfliktu, kdo potom bude počítat lidi, co na to doplatili? Neříkám, že je to vůči ostatním spravedlivé, ale prostě to tak je!“

Chvíli bylo ticho. Z Nikovy kapsy se vysoukal ven tulík, vyšplhal k jeho krku a obtočil kolem něj svůj dlouhý ocásek. Hanka se zarazila. To, že se s ní Lotranda nepřišla přivítat, ji zarazilo. Že by Nikovi něčím ublížila? V téhle chvíli vypadal napůl smutně a napůl naštvaně.

„Promiň,“ řekla tiše, a aby zakryla rozpaky, přinesla na stůl sušenky. Otevřela je a přistrčila blíž k hostům. Lotranda se ani nepohnula. Možná má na sušenky jiný názor než Plavík, pomyslela si Hanka.

Nik sáhl do kapsy a vyndal z ní hodinky.

„Jestli ten úkol bereš,“ řekl unaveně, „sundej si ty santarenské a vezmi si tyhle. Máš v nich údaje o škole v Pasteku.“

Tázavě se na Hanku zadíval a přistrčil hodinky směrem k ní. Teprve teď měla pocit, že stojí na křižovatce svého osudu. Jakmile si je vezme, udělá krok do řad ochránců. Budou ji školit a bude dostávat další a další úkoly a některé z nich se jí dost možná nebudou líbit. Jako ochránce se bude muset starat o ohrožené a chytat lumpy. Opravdu to chce dělat celý život?

Sáhla po nových hodinkách a nasadila si je místo těch, které nosila šest let. Ty původní s dráčkem teď držela v dlani a nevěděla, co s nimi. Nik zavrtěl hlavou, když mu je chtěla podat.

„Nech si je zatím schované někde u Zachariáše. Kdybys měla v Pasteku potíže, vždycky se můžeš vrátit sem a pokračovat ve studiu v Santareně,“ přikývl Nik.

„Jak se dostanu do Pasteku?“ zeptala se. „Kdy tam začíná školní rok a kde tam budu bydlet?“

„Na všechny organizační otázky ti odpoví tvoje nové hodinky. Začátek školního roku je tam v úterý. Takže by bylo lepší, kdybys tam dorazila den předem. Dostaneš se tam z veřejné brány v Dubovníku. Vezmi si s sebou co nejvíc finančních prostředků. Zapisuj si všechny výdaje, ochránci ti je pak podle toho uhradí.“

„Jak se s vámi budu domlouvat, když objevím něco podezřelého?“

„Vron tě tam bude navštěvovat každé dva týdny. Kdyby něco, vím, že se s ním dokážeš domluvit na dálku. Ale raději to s dračí komunikací nepřeháněj. Nemůžeme vyloučit, že někteří draci ji dovedou odposlouchávat. Čím méně toho tam budou o tvých zvláštnostech vědět, tím lépe. Klidně si hraj na drzou hloupou holku, co toho o sobě moc neřekne.“

„A co když o mně všechno zjistí?“

„Stoupneš u nich v ceně a budou tě chtít ocejchovat. Ale neměj strach, už zdaleka nejsi tak čitelná jako dřív.“

„Víš, Niku, mám z toho trochu husí kůži. Nebude snadné být na to sama.“

„Podívej, ber to takhle. Jedeš tam především studovat. Být tebou, tak bych se zaměřil hlavně na iluze a neviditelnost, v tom jsou tam mimořádně dobří. Také dovedou skvěle opracovávat drahé kameny a to nemyslím jen podobu kamenů, ale i jejich magickou moc. V tom jsou možná ještě lepší než v Santareně. Využij příležitost a uč se.“

„Dobře. Udělám, co bude v mých silách.“

Hanka ani nepostřehla, kdy Lotranda zmizela ze svého místa na Nikově krku. Teprve když jí začaly padat drobky za krk, všimla si, že tulík dřepí na opěradle její židle a chroustá sušenku.

„Ještě se chceš na něco zeptat?“ zdvihl se Nik k odchodu.

„Jak jim odůvodním, že jsem se zničehonic rozhodla právě pro jejich školu?“

„Snaž se té odpovědi vyhnout. Pokud by to nešlo, řekni, že to bylo přání Karmaneuduny, která ti právě za tímto účelem odkázala prostředky na studium. Abys mohla sloužit jejímu synovi. Klidně předstírej, že ti to není právě po chuti.“

„A protože chci to, co mi odkázala,“ usmála se sama pro sebe Hanka, „musím pochopitelně splnit její podmínku. Jo, jasně! To dává smysl. Ale co řeknu kamarádům? Nebo jim můžu říct pravdu?“

„Kamarádům řekni, že tě tam ochránci poslali studovat iluze a proměny, dřív než znovu požádáš o přijetí do jejich řad. Pravdu bude znát jenom Vron a smíš zasvětit Plama.“

„No, aspoň že to,“ ušklíbla se Hanka. O tom, že drak naslouchal a o všem ví, se raději nezmínila.

„Tak zlom vaz. Hezky studuj a měj oči otevřené.“

Nik odchytil tulíka a rozloučil se.

Hanka začala horečně přemýšlet, co všechno potřebuje během soboty a neděle stihnout. Musí zabalit věci, rozloučit se s přáteli a vyzpovídat hodinky o poměrech na pastecké škole.

Hned začala realizovat plány od posledního bodu. Po aktivaci hodinek se nad nimi zavlnil had s dračí hlavou a odpovídal na její otázky. O škole se toho moc nedozvěděla. V roli vyučujících tu působilo několik lidských profesorů a profesorek a tři draci.

Začala se tedy zajímat o Pastek jako takový. S nelibostí zjistila, že skoro na všechny činnosti ve městě potřebuje speciální povolení. Dokonce i na kouzlo brány. Ubytování na ni čekalo v malé soukromé koleji pro studenty. Obrázková podoba Pasteku však nebyla k dispozici. Podobně jako Santarena město vyrostlo souběžně se založením školy. Pastek však byl podle informace hodinek podstatně menší. Uprostřed města bylo tržiště, které ožívalo třikrát týdně.

Ve skalách nedaleko města se nalézalo poměrně velké a proslulé dračí zábavní a léčebné středisko, kde občas studenti školy vypomáhali nebo předváděli umělecká vystoupení pro pobavení dračího obecenstva. Hanka hned u Plama sondovala, co o tom ví.

„Lázně v Pasteku?“ syknul drak opovržlivě. „To je taková snobárna pro zelené a růžové.“

„Snobárna?“ nepochopila Hanka, co tím její přítel myslí.

„Hloupí draci, co nemají dostatek sebevědomí, tam cpou své poklady do chřtánu pár vykukům, kteří tvrdí, že jim dokážou vylepšit kvalitu života. Prý dovedou posílit dračí dech o padesát procent. Takový nesmysl! V životě bych se nezapletl s někým, kdo by mi chtěl prodat nějakou iluzi. Však tam taky nikdy o žádného černého draka nezakopneš.“

„Vážně mají někteří draci malé sebevědomí?“ připadalo Hance zvláštní, že by tihle arogantní tvorové mohli trpět něčím podobným.

„To nevím. Neznám dost dobře zelené ani růžové. Budeš se muset zeptat jich.“

„No, to bych tomu dala,“ zasmála se Hanka při představě, jak zpovídá cizí draky.

Chvíli pak diskutovali o tom, jak v nastávajícím školním roce upravit vzájemnou komunikaci, aby je při tom někdo nepřistihl.

„Opravdu je možné, aby nás někdo odposlouchával?“ ujišťovala se Hanka. „Myslela jsem, že dračí komunikace je naprosto bezpečná.“

„Nevím, jestli by dokázali přímo odposlouchávat. Na to bychom asi přišli. Ale je možné vypozorovat, že dračí komunikace právě probíhá. U nás se o to nikdo nestará, ale u člověka by to mohlo být nápadné.“

„To znamená, že bychom si asi neměli moc často povídat...“

„Ani si vzájemně lézt do krystalů. To je taky docela nápadná záležitost.“

„Ach jo, to už tam na to budu úplně sama,“ vzdychla nešťastně dívka. Trochu ji zarazilo, že se od Plama nedočkala souhlasné odezvy.

„Víš, Hanko, asi se vrátím do hnízda,“ řekl pomalu její dračí přítel.

„Co to povídáš? Hor už tě u sebe nechce?“

„Hor je v pohodě. Ale prohlásil, že mi prospěje, když se ještě na nějaký čas začlením mezi své vrstevníky a naučím se všechno, co mi hnízdo může nabídnout. Už mi to tam domluvil.“

„Možná má pravdu. Jak jsem znala tvoji matku, asi by to rozhodla podobně.“

Oba se na chvíli odmlčeli a věnovali smutnou vzpomínku Karmaneuduně. Plamovi moc chyběla a Hanka ho zatím nedokázala utěšit. I jí moudrá dračice chyběla.

„Možná bychom se zítra mohli ještě na chvíli sejít u jezírka,“ navrhl Plam.

„Položíme na její hrob pár vzpomínkových kamenů,“ souhlasila Hanka.

Následující dva dny strávila obcházením přátel. Jakmile se rozloučila s Plamem, navštívila útulek pro magická zvířata a všechny, kdo bydleli poblíž.

V neděli večer se unavená vrátila do Santareny. Ještě měla v plánu před spaním vytáhnout z hodinek další várku informací. Její plány však narušil Rafanův příchod.

„Dostal jsem volno na začátek školního roku, tak jsem přišel nejdřív za tebou. Prý se chystáš někam odjet,“ vpadl do stromového domku jako velká voda. Hance bylo hned jasné, že na klidný večer může zapomenout. Rafan to vzápětí potvrdil sdělením, že se právě chystá společná večeře se Zachariášem a Vronem. Se smíchem rezignovala a doufala, že jí zítra nedostatek informací nezkomplikuje v Pasteku život.

Potlačila narůstající nervozitu a snažila se před ostatními předstírat, jak je v pohodě. Jen to jídlo jí zase nějak nelezlo do krku.

„Co je, nechutná ti?“ zamračil se trpaslík, když Hanku přistihl, jak se rýpe v talíři, místo aby žvýkala.

„Ale ne, Zachu, je to výborné jako vždycky. Jenom mi vrtá hlavou, co je se Sváťou. Všichni tvrdí, že si něco zařizuje. Když se s ním chci spojit, říká jen, že momentálně nemá čas a přijde mě vyprovodit až zítra. Co se to s ním děje?“

„Když říká, že se objeví zítra, tak se určitě objeví, nelam si s tím hlavu,“ mávl rukou Rafan.

„Co mi tajíte?“

„Dočkej času, Sváťa pro tebe chystá malé překvapení.“

„Byla bych radši, kdyby nic nevymýšlel a seděl tady u stolu spolu s námi. Bude se mi po vás stýskat.“

„Už jsi velká holka, ty si poradíš,“ usmál se Rafan.

„A tohle máš od nás,“ pověsil Vron Hance kolem krku ozdobný přívěsek, „je to pojistka pro případ nejvyšší nouze.“

„A tvoje původní hodinky a přívěsek ti schovám,“ sundal jí trpaslík z krku kámen, který poslední dobou nosila a ve kterém Vron ukrýval svou paměť, a nechal jí pouze nový šperk.

„Je krásný. A magický...“ zjistila, sotva se ho dotkla. „Co umí?“

„Posílí tvou uzavřenou mysl proti zvědavým šmírákům,“ usmál se Vron.

„Ale říkal jsi něco o pojistce.“

„To je vlastně to nejdůležitější, co umí,“ podrbal se ve vousech Zachariáš, „pokud ho stiskneš v dlani a poručíš mu: odnes mě pryč, přemístí tebe i to, co budeš právě držet, sem do Kouzelných zahrad bez ohledu na všechny možné překážky, které by tě snad mohly ohrožovat nebo ti bránit v přemístění.“

„Kde jste to tak rychle sehnali?“

„To víš, máme dobré známé,“ neprozradili svůj zdroj.

„Snad to nebudu potřebovat,“ ušklíbla se Hanka a schovala nový amulet pod šaty, „ale díky. Je to od vás milé.“

„Spíš prozíravé vzhledem k tvému sklonu přivolávat problémy,“ podotkl Rafan a pak raději převedl řeč na to, co si užil po svém návratu z poslední akce do výcvikového tábora ochránců. Protože byl požádán, aby o událostech v Quinwalu nikde nevyprávěl, ocitl se v centru posměšků a dohadů, jak asi v průběhu mise Helaře čistil boty. Musel strpět celý příval pošťuchujících žertů a jen tiše doufal, že to kamarády z tábora brzo přestane bavit.

Errata:

12.08.2021 12:59