Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Problémy s ubytováním

Ráno Vron Hance přišel pomoci se zavazadly. Moc jich neměla, jen tolik, aby je sama unesla. Přes její protesty je muž popadl a přemístil se spolu s dívkou přímo do Dubovníku. Tam museli projít parkem a vmísit se do davů kolem veřejné brány. Začátkem školního roku tu vždycky bylo živo.

Náhle Hanka zahlédla, jak se zástupem lidí prodrala štíhlá postava.

„Á, tady jste,“ přiřítil se k nim Sváťa, „už vás nějakou dobu vyhlížím.“

Přivítání trochu odbyl a hned je táhl do jedné boční chodby, kde bylo mnohem klidněji. Dokonce bylo možné se tu posadit a na chvíli odložit zavazadla na zem.

„Už jsem se ptal. Na přesun si musíme ještě asi dvacet minut počkat,“ oznámil jim.

Hance se ulevilo, že je Sváťa v tak dobrém rozmaru. Neměla ráda smutné loučení a teď uvítala, když vyrukoval s historkou, jak jeho sestřička zlobí při jídle a neustále vymýšlí další a další záminky, proč odbíhat od stolu. Hance začalo vrtat hlavou, kde je to překvapení, o kterém mluvil Rafan.

To už ale nastal čas přesunout se do kabinky. Trasa do Pasteku byla málo využívaná, takže se ani nenamáhali ji udělat jako průchozí. V určitých časových intervalech tam byla přenesena vždy celá kabina. Vron odložil Hančina zavazadla ke stěně, kde už bylo několik kufrů.

„Kdo jede s námi?“ zeptala se. Ale to už průvodce za nimi zavíral dveře a spustil přesun. Trvalo to jen okamžik a byli na místě.

Hanka popadla jedno své zavazadlo dřív, než po něm sáhl Vron, a jako první se hrnula do malé čekárny. Vyběhla z ní ven a rozhlédla se. Před ní byla louka, na které se právě zamihotal vzduch a z vykouzlené brány vystoupili nějací lidé, také obtěžkaní množstvím zavazadel.

To už z čekárny vyšel ven i Vron a Sváťa, prohýbající se pod vahou kufrů. Co v nich asi je?

„Tak čí jsou ta zavazadla?“ dožadovala se Hanka informace a měla strach, že budou její a že se v nich ukrývá to avizované Sváťovo překvapení.

„Je tady živo,“ položil Sváťa jeden kufr na zem, aby mohl ukázat na další příchozí, kteří sem právě dorazili pomocí osobní magické brány.

„Měli bychom už raději vyrazit k ubytovně,“ kývl bradou Vron směrem k zavazadlu na zemi, „divoké brány tu otvírat nesmím a mám jen omezené povolení k pobytu. Navíc jsou v Pasteku pokuty za porušení pravidel zatraceně drahé a úřední osoby vesměs arogantní a nevlídné.“

Sváťa se natáhl pro kufr a Hance ulpěl zrak na jeho ruce. Jak to, že si toho ještě nevšimla? I on měl jiné hodinky! Nemohla si pomoct a v úžasu na ně zírala. Když kamarád postřehl směr jejího pohledu, roztáhla se jeho tvář v širokém úsměvu.

„No víš,“ pokrčil jakoby omluvně rameny, „ve zdejší magické škole se nabízejí obory, které mě fakt zajímají.“

„Jak jsi zjistil, že sem jedu?“ pátravě se zahleděla do jeho obličeje.

„No, Plam upozornil Rafana i mě, abychom přijeli do Santareny už v neděli, jinak že se s tebou nestihneme rozloučit. Tak jsem se zeptal přímo R’íhana, co se děje.“

„Otec ti to řekl?“

„Povídal, že ti prý ochránci doporučili zdejší kurz iluzí a neviditelnosti. Hned jsem se začal zajímat, co je to za školu. Táta prohlásil, že tady učí netradiční věci, ale že je to tu jen pro boháče. Tak jsem požádal Vrona, jestli by mi s financováním nepomohl.“

„No, vidím, že pomohl.“

„Jo, ale jenom s financemi,“ vyčítavě se mladík koukl na staršího přítele, „řekl, že jestli si dokážu zařídit přeložení a všechna povolení, tak že to zaplatí. Víš, co to bylo běhání a zařizování? To si vůbec neumíš představit!“

Všichni se chopili zavazadel a vyrazili na cestu. Vron je vedl.

„Nejspíš si myslel, že to nedokážu,“ mumlal napůl pro sebe Sváťa, „ale já to zvládl.“

Hance se na jednu stranu ohromně ulevilo, že tu nebude sama, ale nebyla si jistá, zda se to bude líbit ochráncům. Má kamarádovi říct, proč tu je, nebo sehrát svou úlohu i před ním? Pak si řekla, že bude lepší to zatím nechat tak, jak to je, a časem se uvidí. Akorát...

„Hele, abych se sem dostala, musela jsem do papírů napsat, že mi ještě není patnáct, tak ne abys mě podrazil,“ otočila se na Sváťu.

„No jo, já vím. Vron už mě na to upozornil,“ nadhodil si těžký kufr a měl co dělat, aby s Hankou udržel krok.

Konečně došli do ulice, kde měli zamluvené spaní. Složili zavazadla u správce ubytovny a pak se rozhodli Vrona doprovodit zpátky k přemisťovací stanici. Použití divokých bran tu sice bylo možné, ale jen na zvláštní povolení, které nevlastnili.

„Měli bychom si ho pořídit,“ drbal se ve vlasech Sváťa, „bylo by otrava chodit do školy pěšky.“

„Aby tě neubylo!“ smála se Hanka.

Poté, co se Vron odtransportoval domů, pomalu obešli celou přemisťovací louku, aby zjistili, co je za ní. Od dalšího průzkumu je odradila neobyčejně hluboká kamenitá strž. Dolů už se jim šplhat nechtělo. Raději se pomalu otočili zpět k městečku. Domy tu byly jednoduché, účelné bez zbytečných ozdob. Narazili jen na jeden ubohý špatně udržovaný park, jinak byly zahrady obehnány vysokými ploty, u bohatších sídel narazili dokonce na mohutné dlouhé zdi.

„Je tu někde nějaká hospoda, kde by se dalo najíst?“ vrtěl hlavou Sváťa, když ani v další široké ulici nenarazili na žádné pohostinné místo. Nakonec z hodinek vydolovali informaci o jedné veřejné jídelně a vypravili se tam. Na ulici byly hrubé stoly a tvrdé lavice, nikde ani stopa po nějakém prostírání či ubrusu. Sotva se posadili, přiběhl chlap a s úsporným gestem před ně hodil dvě misky s hustou polévkou a dva skrojky chleba. Dvě lžíce vytáhl z náprsní kapsy a každému podal jednu.

„Ale my jsme si ještě nic neobjednali,“ podivil se Sváťa.

„Nejste zdejší?“

„Právě jsme přijeli. Budeme tu studovat.“

„Tak se rychle naučte naše pravidla. Jakmile zde usednete, platíte oběd, ať už ho sníte nebo ne. Kdybyste měli chuť na něco jiného, musíte si to zaplatit předem.“

„A kolik stojí tohle?“ nedůvěřivě točila v misce lžící Hanka.

„Tisíc tolejrů.“

„Co?“ došla dívce slova.

„Za jednoho pochopitelně. Jídla na objednávku se pohybují v rozmezí sedmi až dvaceti tisíc.“

Hance spadla čelist. Sváťa sáhl do kapsy a vyndal jeden polodrahokam. S tázavým pohledem ho přistrčil blíž k číšníkovi.

„Jo,“ kývl, „to bude stačit. Přinesu vám každému ještě sklenici vody.“

Sledovali muže vykulenýma očima, dokud nezmizel ve dveřích přilehlé budovy.

Hanka zdvihla sklenici a napila se.

„Aspoň je vychlazená,“ prohodila sarkasticky, „hádám, že bude tak nejmíň za dvě stovky.“

„V té polévce snad není ani gram masa,“ postěžoval si Sváťa mezi sousty.

Hanka ochutnala. Mírně nakyslá, málo teplá, ale jíst se to dalo. Snědla sotva půlku a odstrčila misku. Její kamarád ji hbitě vyměnil za svoji prázdnou.

„Přece tu tak drahý jídlo nenecháme,“ zašklebil se uličnicky.

„Tady se určitě stravovat nebudeme,“ prohlásila Hanka, když se zvedli.

Zamířili ulicemi směrem ke škole. Byli zvědaví, jak vypadá, a zajímalo je, za jak dlouho se od ní dostanou ke své ubytovně.

Škola nepůsobila ani veselým ani vlídným dojmem. Byla ohraničena vysokou zdí. K jejich překvapení byla nedostupnost pozemku posílena ještě příkopem u zdi a nějakou silnou magickou ochranou. Za zeď nebylo dokonce ani pořádně vidět.

„Jste tu noví, co?“ ozval se za nimi pobavený hlas. Mladík, asi tak v Hančině věku, nesl dvě zavazadla a procházel kolem nich. „Ani se nezkoušejte podívat blíž. Kdybyste narušili poplachovou čáru, napařili by vám pokutu.“

Poslechli ho a vydali se podél zdi. Ta se však táhla pořád dál a dál. Areál školy byl asi větší než samotné město. Vstupní brána byla otevřená a prázdná. Když se pokusili vstoupit, jakási magická smyčka je odhodila zpět na chodník ulice a způsobila jim nepříjemné bolení hlavy.

„Fajn,“ otřepala se Hanka, „radši to necháme až na zítra.“

Vyrazili zpět k ubytovně. Cestou potkávali další a další studenty se zavazadly. Město začalo ožívat školním ruchem. Nikdo tu ale nebloumal jako oni. Jako by tu lidé rovnou mířili za svým cílem a neměli chuť se procházet.

Konečně dorazili k ubytovně, kde Vron složil jejich zavazadla. Na žádný velký luxus to tu nevypadalo. V místnosti správce visela cedulka, aby čekali, že přijde hned. Slůvko hned tu zřejmě znamenalo delší interval, než by člověk očekával. Chvilku přešlapovali, pak začali nahlížet dál do chodby. Dveře jedné místnosti se otevřely a oni zahlédli natěsnané kovové palandy a zavazadla ubytovaných nastrkaná do polic za nimi. Nikde žádná židle ani křeslo. O soukromí ubytovaných se tu rozhodně mluvit nedalo.

„Moc valně to tu tedy nevypadá,“ zašeptala Hanka.

„Co tady děláte?“ zahřměl za nimi zlostný hlas. Skoro nadskočili leknutím. Dívka se vzpamatovala jako první.

„Bydlíme tady a čekáme, až nás někdo ubytuje.“

„Jak se jmenujete?“

„Dundar a Vronová.“

„Jo, to jste vy! Přišli jste pozdě.“

„Cože? Přece máme zaplaceno.“

„To byla jen záloha. A jelikož jste nenárokovali postele do dvou hodin, tak propadla. Vaše místa jsem mezitím prodal někomu jinému. Takže si sbalte své saky paky a koukejte mazat jinam.“

Muž luskl prsty, a než stačili vznést sebemenší námitku, objevil se chlap jako hora a oni jen bezmocně přihlíželi, jak jejich kufry a vaky vyhazuje na ulici. Oba z toho byli v takovém šoku, že je ani nenapadlo se bránit. Nyní na ulici shrabovali to, co se vysypalo z rozpadlého kufru a bezradně hleděli jeden na druhého.

„No, a co teď?“ rozhodil rukama Sváťa, když se konečně podařilo všechny věci a knihy zase nastrkat zpátky.

„Musíme zkusit najít ubytování.“

Hanka ťukla do hodinek, aby se zeptala na další možnosti bydlení v Pasteku. Moc jich nebylo. Znovu vyrazili do ulic, tentokrát obtěžkaní spoustou zavazadel. Všude ale vrtěli hlavou a tvrdili, že jim žádné volné místo nezbylo. Už obešli půl města, když se ocitli v hodně zchátralé čtvrti. Poslední místo, které hodinky označily jako ubytovací noclehárnu, vypadalo hodně nevábně. Hanka sledovala, jak ženě, kterou oslovili, pochodují po vlasech vši. Buď patřila k těm, co se o sebe nestarají, nebo možná ani neměla sedmý smysl. Dívka ztratila chuť zkoumat její schopnosti.

„Ano, dvě místa by se našla, ale musíte si sehnat vlastní polštáře a deky,“ oznámila jim a pozvala je dovnitř. Měli pocit, že se ocitli ve stodole. Podlaha vystlaná slámou byla hustě obsazena jakýmisi provizorními lůžky. Na některých se povalovala pochybná individua. Pod jednou dírou ve střeše, kde byla sláma nasáklá vodou (Hanka aspoň doufala, že je to jen voda), byl prázdný plac. Na něj ukázala zanedbaná žena a dívka s kyselým úsměvem kývla místo díků.

„Vodu a záchody najdete vzadu na dvoře,“ zamumlala, když jí Sváťa zaplatil sumu, o kterou by si neodvážil říct ani Zachariáš v Kouzelných zahradách.

„My se ještě půjdeme projít,“ prohlásila Hanka, která tu nechtěla trávit ani o minutu víc, než bude nutné. Ucítila, jak Sváťa magicky zabezpečil jejich zavazadla. V duchu ho za ten nápad pochválila.

Oddechla si, teprve když se znovu protáhli ven. Chvilku kráčeli mlčky, až došli k zanedbanému parčíku. Tady se posadili do olysalé trávy a opřeli se o kmen starého stromu.

„To jsme tedy dopadli, to ti povím. Snad by bylo lepší spát tady, než tam v té stodole,“ vzdychla Hanka.

„Neboj. Slámu před spaním usušíme, střechu magicky vyspravím a zítra se zkusíme poohlédnout po něčem lepším,“ utěšoval ji Sváťa a vylovil z kapsy částečně rozměklou čokoládu. Hanka si z nabízené půlky vzala jen malý kousek.

„Hej vy dva! Co tady děláte?“ objevil se na blízkém chodníku muž v šedé uniformě. Rázným krokem zamířil k nim a natáhl ruku s velkým prstenem. Hančiny i Sváťovy hodinky zablikaly.

„Uděluji vám pokutu ve výši dvou tisíc pro každého za neoprávněné obsazení veřejného prostranství,“ zahřímal přísně.

„Ale my jsme jen odpočívali,“ rychle se zvedl Sváťa a Hanka ho jen neochotně následovala.

„Jste tu noví?“

„Ano prosím,“ nasadil svůj nejzkroušenější obličej Sváťa.

„Kde bydlíte?“

„No,“ mihl se v mužově obličeji výraz soucitu a pohrdání, když mu to sdělili, „pro tentokrát vám pokutu prominu, ale rychle si nastudujte řád města. Tady žádné povaleče nestrpíme.“

„To je ale nevlídný kraj,“ zamumlala Hanka znechuceně. „Skoro se začínám bát, jaká bude škola.“

„Jak to tak vypadá, nezbyde nám nic jiného, než jít spát,“ vzdychl Sváťa.

Oklikou se loudali ke své noclehárně a jedinou útěchou jim bylo, že jsou na ty trable dva. Začínalo se šeřit a okna v ulici problikávala světly. Tu a tam ještě pár lidí spěchalo domů, ale jinak byl všude až nezvyklý klid. Nikde žádné hloučky kamarádů, bavících se sousedů. V Pasteku se zachovával jakýsi podivný přísný řád a nikdo se neodvažoval ho narušovat.

Pak náhle chytil Sváťa Hanku za loket a stáhl ji do stínu.

„Koukni,“ zašeptal sotva slyšitelně, „támhle se někdo plíží.“

Dívka upřela zrak do tmy a zahlédla postavu v tmavém, jak přebíhá stínem k dalšímu baráku. Tam se shýbla a hodila do rozsvíceného okna malý kamínek. Musela svůj manévr ještě jednou zopakovat, než z okna vyhlédla černovlasá dívka.

„Naomi, to jsem já,“ zašeptala zahalená postava.

„No konečně, Lído, čekali jsme tě, pojď nahoru.“

Lído? Hanka zpozorněla a dění u domu ji začalo zajímat.

„Pssst,“ zašermovala rukama postava dole, „já nemůžu.“

„Tak počkej, já jdu dolů,“ houkla na postavu dívka v okně.

„Jak to, že jsi zmeškala naši poslední prázdninovou oslavu?“ zahalekala, sotva vyšla ze dveří.

„Mám letos dohled,“ přestala záhadná postava šeptat a hned bylo jasné, že to není žádný zloděj, jak si původně Sváťa myslel, ale jen kamarádka.

„Jakej dohled, proboha?“

„Hlídá mě jedna protivná ženská a odmítá mě pouštět ven samotnou. Teď jsem jí na chvíli zdrhla,“ zasmála se dívka, „to zas bude pěknej mazec!“

„Tak to ti nezávidím, holka.“

„Do školy naštěstí nesmí.“

V ulici se ozval tlumený zvuk běžících nohou. Hanka se Sváťou se vmáčkli ještě hlouběji do stínu. Ve světle otevřených dveří se rýsovaly obě dívčí postavy a zmateně se rozhlížely. Vtom se ze tmy vynořila vyšší svalnatá ozbrojená žena a skočila k dívkám.

„Tak tady jsi,“ zasyčela zlostně a smýkla zahalenou postavičkou tak rázně, až dívka neudržela rovnováhu a skončila na dláždění.

„Nechte ji,“ strčila do bojovnice neohroženě Naomi a popadla kamarádku za ruku, aby ji vtáhla do domu. Žena jejich ruce roztrhla a natlačila černovlásku na zeď baráku. Chytila ji pod krkem a výhružně se na ni zadívala.

„Pomóc, pomozte mi někdo,“ zavřískla dívka a zkoušela ženu kopat.

Vtom zasáhl do konfliktu i Sváťa. Vystartoval k ozbrojené ženě, chytil ji zezadu za opasek, prudce trhl a zároveň jí podrazil nohy. Nečekala to, pustila Naomi a upadla na záda. Přetočila se hned do kotoulu a bleskurychle vstala. V ruce svírala nůž. Nyní nezaváhala ani Hanka a zaútočila magicky. Žena její útok lehce odrazila a do druhé ruky jí skočil štíhlý meč.

„Ne, počkejte, nechte toho!“ zdvihla se z dláždění zahalená dívka, strhla si z hlavy šátek a odhrnula rukou dlouhé blonďaté vlasy. „Ona mi nechce ublížit.“

Skočila mezi zbraně a Sváťu. Zářivě se na chlapce usmála: „Dík za pomoc, ale už toho nechte. Všechno je jinak.“

Hanka se pomalu přesunula k Sváťovi a žena zastrčila zbraně zpět za opasek. Tvářila se hodně naštvaně.

„Víš, co? Tohle si laskavě vyřiď sama,“ ještě trochu hystericky vyjekla Naomi a mnula si pohmožděný krk. Stáhla se do chodby a práskla za sebou dveřmi.

„Já se omlouvám,“ schlíple se po přítomných koukla blondýnka.

„No, jen jim to hezky vysvětli,“ zavrčela ozbrojená žena.

„Víte, tohle je Azuela a má za úkol mě hlídat. Má právo být naštvaná, ale docela určitě mi neublíží. Díky, že jste se mě a mé kamarádky zastali, jste skvělí.“

„To by stačilo,“ nevrle žena postrčila dívku k odchodu.

„Počkej,“ uhnula dívka stranou a se zájmem se zahleděla na Sváťu, „vždyť já ani nevím, kdo se mě tu tak krásně zastal.“

Přistoupila k chlapci a natáhla ruku: „Já jsem Lída Laridonová. Taky tu chodíte do školy? Že vás neznám...“

„Svatopluk Dundar,“ potřásl její rukou, „víš, my jsme tu noví, zítra jdeme do zdejší školy poprvé. A tohle je moje nevlastní sestra Hana Vronová.“

„Tak to se možná ve škole uvidíme.“

Žena se znovu pokusila dívku pohnout k odchodu, ale ta jako naschvál prodlužovala rozhovor. Hanka si všimla, že se jí Sváťa líbí. Zato ozbrojené ženě se tento rozhovor na ulici nezamlouval ani dost málo. Byla nervózní a rozzlobená. Hanka s ní soucítila. Byla překvapená, jak moc se dívka podobá těm dvěma, co v Pasteku špatně skončily. Asi nebude snadné ji hlídat. Nyní chápala, proč o ni má její děda strach. To děvče v sobě mělo hodně neposednou jiskru. Tohle setkání by rozhodně mohlo být užitečné. Zatím se ale držela stranou a nechala průběh hovoru v rukou svého kamaráda.

„A kde vlastně bydlíte?“ dál vyzvídala Lída.

„Nestihli jsme se včas ubytovat a skončili jsme v jedné staré stodole. Nic lepšího se nám zatím sehnat nepodařilo.“

„A šéfka stodoly má vši,“ znechuceně podotkla Hanka.

„Ale fuj, to je hrozné,“ politovala je Lída a zvedla oči k Azuele. Ta jen nerudně zavrtěla hlavou. Dívka to ale nevzala na vědomí a znovu stočila oči na Sváťu.

„A co kdybyste zatím bydleli u nás? Komora pro kuchaře je momentálně prázdná.“

„Lído. Tohle není vhodné. Nemůžeš domů tahat lidi z ulice. Nedovolím, aby u nás bydleli.“

„Tak jim sežeň nějaké přijatelné ubytování. A než se ti to podaří, tak je u nás budeš muset strpět. Jinak povím dědovi, jak jsi mě hodila na zem.“

„A povíš mu taky, že jsi utekla?!“

„Nebudeme se hádat. Než jim něco seženeš, tak prostě budou u nás,“ rozhodla Lída a Azuela to vzdala. Mlčky je pobídla, aby už konečně vyrazili na cestu k domovu. Mezitím se úplně setmělo.

Hanka byla zvědavá, jak asi bydlí vnučka mocného mága. Zvolna došli k velkému honosnému domu. Vstoupili dovnitř a najednou se ocitli v úplně jiném světě. Obrazy, sochy, květiny, zdobené svícny. Takhle luxusní zařízení bytu viděla Hanka snad jen v quinwalském paláci.

„Měli byste sem dopravit i svá zavazadla,“ připomněla jim Azuela a bylo znát, že jejich přítomnost stále ještě neskousla.

„No tak my pro ně dojdeme,“ vzdychl Sváťa a zašilhal po tácu, kde byla směs oříšků a bonbónů.

Azuela cinkla na zvonek pod schodištěm a vzápětí k nim napochodoval sluha v rukavičkách.

„Hermane, zajeď tady s tím mladíkem pro zavazadla. Zůstane zde se svou sestrou na noc a na snídani. Ať jim ustelou v kumbálu kuchařky,“ požádala sluhu.

„Bude lepší, když tam s Hermanem vyrazí Hanka,“ vložila se do toho Lída, „já zatím Svatoplukovi ukážu náš dům a zahradu.“

„Vy máte i zahradu?“ rozzářil se mladík a pak směrem k Hance omluvně pokrčil rameny.

„Ale...“ chtěla něco namítnout Azuela. Hanka se však dotkla její ruky a zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku, mně to nevadí,“ ujistila ji a usmála se na sluhu. Ten kývl a vedl dívku postranní chodbou na dvůr. Tady měl jakousi plošinu, která, jak se ukázalo, fungovala na podobném principu jako supervolonové prkno. Muž kývl, aby si nastoupila, zdvihl plošinu do vzduchu, přelétl zeď a zamířil k chudinské ubytovně. Hanka se trochu vyděsila, když je během letu nějaký chlapík stáhl dolů na ulici. Ale ukázalo se, že je to jen pořádková kontrola. Sluha se prokázal svými hodinkami a mohli pokračovat v cestě. Za chviličku už byli u ubytovny. Přenesli zavazadla na plošinu a Hanka si všimla fleku na mužových rukavicích.

„Jejda, umazal jste si je,“ přidržela jeho ruku, aby se podívala na ten flek. Skoro násilím jí svou ruku vytrhl.

„Ale,“ uvědomila si, co vlastně viděla, „to je přece od krve. Jste zraněný?“

„Nestarej se,“ otočil se k ní zády, zručně s naloženou plošinou vymanévroval vzhůru a rozletěli se k domovu. Hance vrtalo hlavou, jak to, že tenhle služebník má dost sedmého smyslu na to, aby řídil plošinu, ale poranění si vyléčit neumí? Rozhodla se tomu přijít na kloub.

Když přistáli na dvoře, magicky muže znehybnila a strhla mu rukavici. Bezmocně se na ni díval a ani se nezmohl na protikouzlo. Na dlani měl obrovský podebraný bolák, který musel při jakékoliv práci dost bolet. Jak ruku zkoumala, ukázalo se, že zánět se rozšiřuje dál do těla. Přeléčila nejhorší okolí boláku a rozhodla se nechat to ostatní na Sváťovi. Ten si s tím určitě poradí lépe než ona. Uvolnila muže ze strnulosti a všimla si, že jeho magické schopnosti jsou vázány k jeho amuletu. Vlastního sedmého smyslu měl jen málo.

„Neříkej to, prosím, paní Lídě. Kdyby viděla můj bolák, vyhodila by mě.“

„Vyhodila? Mohla by vám ho přece vyléčit.“

„Nemám tolik peněz, abych mohl platit za léčení.“

„Ale máš to ošklivé, hrozí ti otrava krve. V noci za tebou pošlu svého bratra. On to snad dá do pořádku.“

„Nemohu zaplatit.“

„No a co? Komu to vadí?“ mávla rukou a chopila se nejtěžších kufrů.

Kumbál na spaní měli malý, ale byla tu pohodlná postel a měkký slamník na podlaze. Vlastně to tu vypadalo mnohem lépe a útulněji než v první ubytovně, odkud je dnes vyhodili.

„Mají tu překrásnou zahradu,“ rozplýval se Sváťa a hodil dívce do rukou jablko.

„Mám obavu, že nás tu nebudou chtít nechat,“ zakousla se s velikou chutí do červeného plodu Hanka, „jestli tu má Azuela nějaké slovo, tak nás vyexpeduje hodně brzo.“

„Lída nás na ulici nevyhodí. Má pro mě slabost.“

„Hmm, to jsem si všimla,“ ušklíbla se dívka na svého kamaráda, který pod jejím pohledem zrudl. Aby mu pomohla z rozpaků, začala vyprávět o sluhově bolavé ruce.

„Vím, kde bydlí,“ kývl Sváťa, „jdeme tam hned.“

Ukázalo se, že Lída ho jako hosta provedla úplně všude, což se jim teď hodilo. Prosmýkli se temným dvorem a zaklepali na dveře nízkého stavení na rozhraní dvora a zahrady. Za půl hodiny už seděli u stolu s pohoštěním a Hermanova ruka byla skoro v pořádku. Staří manželé se jim sice pokusili vnutit nějaké peníze, ale Sváťa se na ně podíval takovým pohledem, že se neodvážili svou nabídku zopakovat. Vděčnost Hermana a jeho ženy je skoro až zahanbovala.

„Neblázněte lidi, my dva jsme jenom obyčejní studenti,“ snažil se je přimět, aby na něj nekoukali jako na zázračného doktora.

„Jo. Jsme tu noví a trochu v tomhle městě tápeme,“ přidala se Hanka, „pořád narážíme na nějaké problémy. Za všechno jsou pokuty, nejsou tu restaurace, ani hotel, kde by se člověk mohl vyspat, když ho vyhodí z ubytovny.“

„Naštěstí nás Lída pozvala k sobě,“ podotkl Sváťa s plnou pusou.

„Ale jenom dočasně. Azuela nás tu nechce. Měli bychom si najít něco jiného,“ Hanka se obrátila k Hermanovi a jeho ženě, „vy byste nevěděli o nějakém ubytování?“

Oslovení na sebe pohlédli a zaváhali.

„Byli byste ochotní léčit i zvíře?“ zeptala se Hermanova žena.

„No jistě. Proč ne?“ kývl Sváťa.

„Totiž jeden starej knihovník, co ho známe, má barák hned vedle školního pozemku. Jeho vnuk od něj loni odešel, takže ten malý studentský byt u něj v podkroví je prázdný. Sice nemá v úmyslu ho pronajímat, ale možná by udělal výjimku. Pokud byste dokázali uzdravit jeho létavce.“

„Létavce? To je nějaký ptačí druh?“

„Jó, chlapče, v tom my se nevyznáme. Viděli jsme toho divnýho ptáka jenom jednou. Má dlouhej kožovitej zobák, hodně opelichaná křídla, ocas žádnej a je o trochu větší než krkavec. Před pár lety prý i lítal, ale abych pravdu řek, nikdy to nebyl moc sympatickej tvor. Jenže knihovník na něm lpí pomalu víc, než na vnukovi.“

„Nemůžu slíbit, že se mi podaří uzdravit ptáka, kterého jsem v životě neviděl,“ pokrčil rameny mladík.

„Ale ten pokojík by se vám určitě šiknul. No co, za pokus nic nedáte. Na páteční večer domluvím návštěvu a doprovodím vás tam,“ tvářil se Herman, jako by poslední chlapcovu větu ani neslyšel.

Když se Hanka se Sváťou konečně dostali do postele, byla půlnoc.

Errata:

12.08.2021 12:59