Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Deruvijano

Začalo to hned po víkendu, ve kterém je naposledy před prázdninami navštívil Vron. V pondělí ráno Hanka odevzdala Teuklinovi pravidelně sepisované pojednání o neviditelnosti a ještě na chvilku vyšla ven, aby oddálila okamžik, kdy bude muset opět zasednout do nenáviděné matematické lavice. Už sice udělala nějaké pokroky, ale na oslavu to zatím nebylo. Před budovou narazila na Lídu.

„Máš stuhu?“ vyhrkla bez pozdravu.

„Jakou stuhu?“

„Tak pojď honem se mnou!“

Vlekla Hanku do obrazového sálu, kde byl stojan s velkým plakátem a po straně visela tyč s uvázanými stuhami. Už jich tam bylo jen pár.

„Honem si vezmi jednu stuhu,“ strkala ji Lída blíž bez ohledu na skupinu přihlížejících.

„A k čemu to je?“ nechtělo se Hance sahat po stuze, dokud si nepřečte plakát.

„No tak dělej, nebo na tebe žádná nezbyde!“

„A mohu vzít i Sváťovi?“

„Nemůžeš, musel by tu být osobně. A pospěš si, ať nepřijdeme pozdě na matiku.“

Hanka s povzdechem stáhla z tyče jednu stuhu dřív, než se k tyči prodrali další žáci. Ale někteří z nich už měli smůlu, neboť stuhy rychle došly.

O co jde, Hanka zjistila až v polední pauze, kdy byl konečně dostatek času na prostudování plakátu. Poslední víkend před prázdninami škola pořádala exkurzi do dračích lázní pro omezený počet studentů. Akce se mohli zúčastnit jen ti, kdo se při přesunu na stanovené místo prokážou stuhou.

„Proč jste mi něco neřekly? Tak by mě to zajímalo,“ vyčítal holkám Sváťa.

„Promiň, mrzí mě to,“ omlouvala se Lída, „kdyby to šlo, dala bych ti svou stuhu. Ale bohužel jsou nepřenosné.“

„To nic, budete mi pak vyprávět, jaké to tam bylo,“ nasadil veselejší výraz, když viděl, jak je z toho Lída nešťastná.

Stuhu neměla ani Naomi. Poté, co zjistila, že ji obě její kamarádky získaly, tvářila se dost nerudně. Hanka si její chování vyložila jako žárlivost a mávla nad tím rukou.

„To bude zase Azuela prskat,“ škodolibě se uculovala Lída, když se konečně přiblížil poslední školní víkend před prázdninami, „nedostala totiž povolení mě doprovázet.“

„A nezakáže ti ten výlet?“ staral se Sváťa.

„Nemá šanci. Je to školní akce a profesorka Kostěná jí napsala, že žádnou speciální ochranu nepotřebuji, protože ona se o své žáky dokáže postarat lépe než kdo jiný.“

„Je prima, že s námi jede ona a ne třeba Teuklin,“ těšila se Hanka, „s ním bychom si určitě nic neužili.“

„Co si chceš prosím tě užívat při prohlídce lázní?“ vrtěl hlavou její kamarád.

„To nevím, ale určitě při tom netoužím pochodovat ve dvojicích s matematicky stanovenými rozestupy,“ ušklíbla se Hanka.

„A ty už jsi tam někdy na exkurzi byla, Lído?“

„Právě že ne. Pokaždé jsem se ke stuhám dostala pozdě. Ale někteří z těch, co tam byli, pak měli možnost strávit v lázních celé dva týdny prázdnin. No uznej, to by byla paráda.“

V sobotu ráno Hanka nechala Sváťu, ať si přispí. Tiše se nasnídala a přesunula do školy. Ukázalo se, že na exkurzi vyrazí s profesorkou osmnáct zájemců. Tentokrát se na místo dostali pomocí zcela regulérní brány, kterou profesorka otevřela přímo ze školního pozemku. Hanka se na bránu dívala trochu s nedůvěrou, neboť její okraje se vlnily víc, než bylo obvyklé, a ani nesahala až k zemi. Profesorka si všimla jejího váhání.

„Nemusíš se ničeho bát,“ usmála se na ni, „škola sice stojí na magicky nestabilním podloží, ale moje brány jsou naprosto spolehlivé. Už je tu otvírám víc než patnáct let, tak vím, co si mohu dovolit a co ne. Městská rada velice zodpovědně zvažuje, komu v Pasteku povolí užití kouzla brány, aby nedošlo k úrazu, to mi věř.“

Hanka prošla branou a stejně jako ostatní se rozhlížela po místě, kde se ocitli. Obrovské skalní město budované speciálně pro draky pulzovalo životem. Draci tu nejen létali, ale i pobíhali a živě komunikovali. Převažovali zelení, ale jak se zdálo, růžovým to vůbec nevadilo. Pohybovali se tu stejně samozřejmě bez ohledu na barvu šupin.

Profesorka celou skupinu dětí vedla k rozlehlému prostranství, kde na ně u odpočinkové věže pro létající draky čekala růžová dračice. Její kůže měla tak sytou barvu, že vypadala téměř červeně. Byla to krásná mladá dračice a podle Hančina mínění působila sympaticky.

Profesorka Kostěná se s ní srdečně přivítala a představila ji dětem: „Toto je dračice Kornjefa, která nás má dnes na starosti. Provede nás lázněmi a poví vám, jak to tady chodí. Chovejte se civilizovaně, ať se za vás nemusí škola stydět.“

Kornjefa ovládala lidskou řeč velice dobře, jen tu a tam si vypomohla dračím výrazem. Bylo od ní milé, že se namáhala mluvit jejich jazykem.

„Vítám vás v pasteckých lázních a během dopoledne vám ukážu samotné lázně, zavedu vás na naši nejkrásnější vyhlídku, čeká vás i malé občerstvení, kulturní vystoupení a nakonec spatříte i dětské hřiště, kam chodí dovádět mláďata lázeňských hostů,“ pravila mladá dračice a vzápětí pro ně otevřela bránu do první jmenované lokality.

Ocitli se u velkého jezera s čistou průzračnou vodou. Dračice je vedla po cestě vzhůru až na ochoz, odkud mohli spatřit ještě další část krajiny za jezerem.

„To, co vidíte tam vzadu,“ vysvětlovala Kornjefa, „je nejdůležitější součást zdejších dračích lázní. Horké prameny tam rozpouštějí zvláštní minerální horninu a poskytují nám jakési bahnité koupele velice vhodné pro zdraví dračích šupin. Mají nejen léčebný, ale i příznivý kosmetický efekt pro každou dračí pokožku. Po horké koupeli je vhodné se zchladit v jezerní vodě. Budete-li mít štěstí, uvidíte některého z hostů, jak se oplachuje po bahenní koupeli.“

Bylo to opravdu zvláštní místo. Skoro nic tu nerostlo, jen pár trnitých keříků. Hanka byla ráda, že mohou bažinu pozorovat z dálky, neboť i tak byly až sem lehce cítit výpary z horkých pramenů. A nebyla to právě příjemná vůně. V dálce zahlédli několik draků přistávajících u bažiny.

„K bažině se nemohou dostat pomocí brány?“ zeptal se jeden ze spolužáků.

„Samozřejmě, že mohou. Ale pro léčebné účely je vhodné si před koupelí trochu rozproudit krev a protáhnout svaly,“ odvětila vlídně jejich průvodkyně, „proto většina hostů oblétne lázně a pak okruh zakončí koupelí.“

Pomalu se otočili k odchodu, když se jim náhle nad hlavou zjevila silueta mohutného draka a vzápětí zelené tělo ladně přímo z letu prorazilo hladinu jezera a ponořilo se do chladné čisté vody. Hanka skoro bytostně zatoužila sedět na drakovi a zažít ten pocit spolu s ním.

„Nádherný pohled,“ konstatovala za ně za všechny profesorka Kostěná.

Jakmile sešplhali na rovinku u jezera, otevřela Kornjefa další bránu, která ústila na náhorní plošinku pod skalním zubem.

„Tohle je nejvyšší možné místo, kam bylo možné otevřít bránu,“ řekla červená dračice, když se všichni přesunuli. „Nahoru na vyhlídku už musíte dojít vlastními silami. Věřte mi, že ten pohled stojí za to.“

Pak je nechala, aby se plahočili po strmém členitém srázu, zatímco ona lehce vylétla vzhůru a usadila se na nejvyšší špičce skály. Když v potu tváře došplhali až skoro k ní, mohli se přesunout na druhou stranu skály a před nimi se rozevřel výhled nejen na dračí lázně, ale i na vzdálenější zalesněné okolí a bez problémů dohlédli až do samotného Pasteku.

„Máme opravdu štěstí na počasí,“ libovala si učitelka, „minulé dva roky nebyl tak pěkný rozhled. A támhle je naše škola. Vidíte?“

„To je nádhera, viď?“ zářila Lída. „Tohle bych na jiné škole nikdy nezažila.“

Hanka byla pořád ještě trochu zadýchaná. Nějak se jí v Pasteku zhoršila kondice. Člověk se všude dopravuje hopsacími zkratkami nebo na prkně, tak není divu, že potom při podobné námaze nestačí s dechem. Nechala Lídu, ať jásá nad neobvyklým zážitkem, a jen občas tiše přikyvovala. Užívala si rozhled stejně jako ostatní, ale víc by se jí tu líbilo, kdyby si ho mohla vychutnat o samotě.

Většině spolužáků se ani nechtělo dolů. Však je taky čekal mnohem nepříjemnější a namáhavější sestup, než když šplhali nahoru. Naštěstí byla červená dračice trpělivá a bez nejmenší známky rozladění čekala na nejpomalejší opozdilce.

Další branou se dostali před menší jeskyni, v níž nebydleli draci, ale lidé. Dva ze zdejších zaměstnanců nejspíš dostali za úkol připravit pohoštění pro dětskou exkurzi. Skalní plošina připomínající stůl byla magicky vyleštěná a právě sem donášeli dva muži tácy s ovocem, obloženým pečivem a pečeným masem. Někteří ze spolužáků se na jídlo vrhli, jako by týden nejedli. Hanka se přesunula blíž k ovocným mísám. Byly tu nejrůznější druhy melounů, jablek, hrušek, něco podobného třešním a plátky ananasu. Když ochutnala všechno, co ji zajímalo, na další jídlo už ani neměla chuť. Na pastecké poměry se toto pohoštění podobalo spíš hostině.

Kornjefa jim dopřála dostatek času na občerstvení i odpočinek. Hance trochu vadilo, jak je červená dračice pozorně sleduje.

Další část prohlídky se týkala rozlehlého parku, upraveného jako hrací prostor pro dráčata. Na jednom konci byl kruhový vyvýšený val, kam směřovala skupinka pěti lidí.

„Pohodlně se usaďte,“ doporučila jim jejich průvodkyně, „uvidíte představení, které má pobavit dračí mláďata.“

Poslechli a sledovali, jak se sem scházejí dráčata. Některá dorazila sama, některá v doprovodu dospělého draka. Hanka vnímala jakýsi šum na pozadí svých smyslů. Když se posadila a uvolnila, zjistila, že dokáže vnímat dračí komunikaci kolem sebe. Dračí děti povykovaly nejen na úrovni sluchové, ale motaly do toho i komunikaci psychickou. Aniž se Hanka snažila, rozuměla většině toho, co dráčata vykřikovala.

Herci se zatím usadili do půlkruhu čelem k divákům a vzduchem zavířily vlny magie, které zasáhly nejbližší okolí. Nad valem se ustálil obraz honosného dračího doupěte, ze kterého vylétla zlatá dračice a začala hořekovat nad tím, že se jí ztratilo dítě. Efekty magie byly natolik stabilní, že herci nechali obraz zlaté dračí matky přelétnout i nad obecenstvem a přidali nejen závan vůní, ale i proudění vzduchu jakoby od dračích křídel.

Příběh byl jednoduchý. Zlí lidští kouzelníci unesli mládě, ale chytří draci je překouzlili a roztomilého zlatého dráčka jim v poslední chvíli vzali. Hanka usoudila, že santarenská představení byla mnohem zajímavější a napínavější než to, co viděla tady. Nicméně použité efekty měly velice slušnou úroveň. Jak se tak ale dívala na dráčky, představení je nijak nenadchlo. Už v půlce příběhu někteří z nich odešli, jiní se pošťuchovali navzájem, nebo obtěžovali své průvodce.

Jeden z větších zelených dráčků, který se tu pohyboval bez doprovodu, se přesunul za záda dětí. Všimla si ho akorát Hanka, protože dráček sice použil kouzlo ticha mezi nimi a svým tělem, ale psychicky si docela hlasitě opakoval: „Bafnu na ně, to bude mela, bafnu na ně, ať se leknou...“

Hanka se opřela o loket, aby na rozpustilého dráčka aspoň koutkem oka viděla. Tohle bylo mnohem zábavnější než představení.

Když byl dostatečně blízko, zamával křídly, vystrčil dopředu hlavu a zařval, jak nejsilněji dokázal: „Uáááááá.“

Hanka si všimla, že profesorka Kostěná se místo leknutí jen usmála a dost možná se také bavila na úkor svých žáků, kteří se v úleku vrhli stranou nebo na zem a nyní si utírali smrtelný pot. Lída odskočila podobně jako ostatní, ale když uviděla, kdo je vylekal, začala se smát sama sobě. Zato jeden z kluků, který skončil v nedůstojné pozici na zemi, se zvedl a dráčka, který se na své okolí vesele zubil, vší silou nakopl. Chtěl to ještě zopakovat, ale Lída, která stála nejblíž, do něj hrubě strčila v okamžiku, kdy se rozmachoval, takže ztratil rovnováhu a znovu skončil na zemi.

„Co to děláš, ty pitomče?!“ obořila se na něj dřív, než se k incidentu prodrala jejich profesorka. „Vždyť je to ještě dračí děcko! A navíc ti vůbec neublížilo. Jenom si chce hrát.“

Lída se otočila k dráčkovi, který celou scénu zaraženě sledoval, a pohladila ho po krku: „Viď, malej?“

Dráček natáhl k Lídě čumák. Hladit mládě po krku Lídě nedělalo problém, ale dotýkat se ho na tlamě, kde je řada ostrých zoubků, to už byla jiná.

„Jemně ho podrbej pod krkem, takhle,“ natáhla se Hanka, aby kamarádce ukázala, kde to mají draci rádi. Dráček slastně přivřel oči a ještě trochu natáhl tlamu, aby ho lidská ruka mohla příjemně drbat.

To už tu byla i Kornjefa a zdálo se, že si s profesorkou o něčem povídají. Všichni kolem už se uklidnili, takže nebylo třeba nijak zasahovat. Představení se chýlilo ke konci a zelený dráček se vydal směrem k drakům, co sledovali poslední doznívající efekt, kdy se shledala dračí matka se svým zlatým potomkem.

„A nyní, jestli chcete, si můžete chvilku pohrát s dračími dětmi,“ prohlásila Kornjefa a mávla prackou směrem k parku, kam vesele zamířila všechna zdejší mláďata.

Trochu z té výzvy byli rozpačití, protože hry s dráčaty neznali. Ale červená dračice si věděla rady. Vedla je do centrální části parku, kde se kolem ní seběhlo několik dráčat. Kornjefa hned začala organizovat skupinky, vždy jedno dráče a dva lidi, aby se mohlo soutěžit v přetahování, v obratnosti na zdejším překážkovém okruhu a v legrační magické disciplíně: kdo přenese nejvíc vody bez nádoby. To poslední se všem líbilo nejvíc. Zatímco jedna skupina vodu přenášela, druhá se pokoušela narušit jejich soustředění nebo kouzla, takže se občas magicky zpevněné vodní koule rozprskly na všechny strany a v závěru hry byli mokří úplně všichni. Kornjefa měla nejvíc práce se sušením studentů, aby při téhle zábavě nenastydli.

Než skončili, přišlo za Kornjefou několik dospělých draků a nakonec se k nim přidala i profesorka Kostěná. O něčem se radili a nakonec k sobě zavolali i některé z malých dráčků.

Hanka by si bývala docela ráda poslechla, co projednávají, ale neměla šanci. Nadšená Lída se potřebovala podělit o své nejnovější zážitky a chrlila na kamarádku nekonečnou záplavu dojmů. Zmlkla, teprve když profesorka Kostěná požádala o klid.

„Milí studenti, než odejdeme domů, mám ještě jednu příjemnou zprávu pro některé z vás. Čtyři dračí rodiny by uvítaly, kdybyste svůj volný čas v době dvou prázdninových týdnů věnovali ve zdejších lázeňských prostorách jejich dětem. Po tuto dobu byste zde bydleli a jako deruvijano se stali společníky jejich malých potomků. Týká se to těchto z vás...“

Profesorka si vybrané jedince zavolala k sobě. Mezi jinými i Lídu a Hanku. Postupně žáky představovala drakům a každý se hned na místě musel vyjádřit, zda nabídku přijímá nebo ne. Všichni vybraní zatím nadšeně souhlasili. Když došlo na Lídu a Hanku, přivedla je obě ke starému drakovi, u kterého se drželo rozpustilé dráče, co na ně baflo během představení. Oznámila drakovi jména dívek a pak se otočila k nim: „Toto je nestor Bohantyr a jeho prapotomek Lukerdek. Tomu se líbíte obě a nemohl si vybrat, kterou z vás by si přál jako deruvijano. Takže je Bohantyr ochoten přijmout k malému vás obě najednou.“

„Co znamená deruvijano?“ zeptala se drakonsky Hanka.

„To znamená, že si celé dva týdny budeš hrát jenom se mnou,“ ozval se malý Lukerdek.

„V podstatě je to dost přesná odpověď,“ přikývl starý drak, „budeš si s ním hrát a dáš na něj trochu pozor.“

„Budeme tu muset celou dobu bydlet?“ vyptávala se dál Hanka, i když ji Lída dloubla do zad, aby už těch otázek radši nechala.

„Můžeme se domluvit i na variantě dvakrát šest dní, abyste sedmý den měli pro sebe a svou rodinu,“ vzal drak v úvahu, že budou dívky muset obětovat celé prázdniny.

„Souhlasíme,“ skoro vykřikla Lída dřív, než mohlo dojít na další kamarádčiny otázky.

„Výborně,“ přikývl starý drak, „budeme na vás tady čekat od pondělka za týden.“

„Já mám dvě deruvi, já mám dvě deruvi,“ začal malý dráček vesele poskakovat kolem dědy. Hanka měla nepříjemný pocit, že se zavázala k něčemu, o čem zhola nic neví. Dělat chůvu dráčeti, i když jen na čtrnáct dní, by mohlo být značně náročné. Na druhou stranu by snad škola nedala souhlas k ničemu rizikovému.

„Mluvila jsi někdy s někým, kdo u draků byl?“ zeptala se kamarádky.

„Nemluvila. Ale musí to být fantastická zkušenost. Neříkej mi, že se bojíš! Ten malý je přece tak roztomilý.“

„Ale je to drak!“

„Mrňavej drak,“ smála se Lída jejím obavám.

Přesunuli se bránou na pozemek školy. Všichni se hned hrnuli k východu, ale Hanka po malém váhání oslovila učitelku: „Paní profesorko, můžete mi prosím vás říct, co povídali o pobytu mezi draky ti, co tam byli v minulých letech?“

„Jediné, co ti mohu říct je to, že nikdo z nich o tom se mnou nemluvil.“

„Nikdy jste se nikoho neptala, jak to tam chodí?“

„Párkrát jsem se zeptala, ale odpovědi jako normálka, nebo: dalo se to přežít, obvykle nic moc neprozradí.“

„Já myslela, že je to taky součást zdejších školních aktivit.“

„To se mýlíš. Školní aktivitou je pouze exkurze a to, že skupince studentů umožníme setkání s draky v jejich prostředí. Jestli si tam jednotlivci domluví s draky nějakou další spolupráci, to už nespadá do zodpovědnosti školy, to je čistě soukromá aktivita každého z vás. Já vám pomohu jen v tom, že přijdu o prázdninách v pondělí ráno do školy a otevřu pro vybrané studenty bránu. Všechno ostatní už si musíte dohodnout přímo s draky.“

„Aha. A čistě teoreticky... kdybych si to rozmyslela a v pondělí k nim nedorazila, co by se stalo?“

„I ústně domluvená smlouva je závazná. Pokud by si ale draci nestěžovali, nestalo by se nic. Kdyby však oslovili školu, museli bychom studenta, který bezdůvodně nerespektoval smlouvu, vyloučit.“

„Děkuji za informace,“ kývla zamyšleně Hanka a jako poslední prošla školní bránou ven. Příjemné dojmy z exkurze utrpěly malou trhlinu.

Hanka pospíchala domů, aby se Sváťou prodiskutovala vzniklou situaci. Nedostatek informací ji znepokojoval. Kdyby ji bývala Lída nechala položit ještě další otázky, mohla se dozvědět i něco o právech a povinnostech, které deruvijano u draků má. Zelení se sice k lidem chovají vlídněji než černí, ale přece jen jsou to pořád draci. A co když nebude v jejich silách uhlídat toho malého? Budou na něj vůbec moci použít nějaké účinné výchovné prostředky? Hanka si o tom nutně potřebovala s někým pohovořit. Než došla domů, byla rozhodnutá výjimečně porušit izolaci a na některé věci se zeptat přímo Plama. On přece má zkušenosti s hlídáním nezvedených mláďat.

Domů dorazila právě ve chvíli, kdy Sváťa „válčil“ s Avisirem. Měl v ruce jedno jeho peříčko. I když výraz peříčko je pro jeden opelichaný holý brk příliš vznešený název. Mával jím ptákovi před zobákem a jednou rukou upoutával Avisirovu pozornost, druhou po něm pak střílel lepkavé sirupové kuličky a snažil se ho trefit do zobáku. Na podlaze byl natažený podivný flekatý hadr, který mohl tvarem vzdáleně připomínat koberec. Než se Hanka nadechla, aby vznesla kousavý dotaz, kde se tam ten hnusnej hadr vzal, s překvapením zjistila, že Avisirovy plivance na té látce naprosto neškodně hasnou. Navíc už bylo znát, že pták ztrácí sílu. Její příchod tak celkem nenásilně ukončil zdejší taškařici.

„Tak co, jaké to tam bylo?“ hořel zvědavostí Sváťa.

„Dej mi deset minut, musím se převléknout a umýt si vlasy,“ napínala ho trošku zlomyslně Hanka.

„Tak já zatím udělám něco k večeři,“ nedal se tím vyvést z míry.

Vlasy si opravdu umýt potřebovala. Po těch dračích sprchách a několikerém sušení je měla jako dráty. Mohla je sice ošetřit magicky, ale to by přišla o ten příjemný voňavý pocit po umytí. Taky si ještě s mokrými vlasy naplánovala onen krátký hovor s Plamem. Doufala, že odpoledne nebude kontakt tak nápadný jako pozdě večer nebo v noci.

Měla štěstí. Plam byl sám a právě se nudil u studia dějin a starých územních nároků. Ani jeden z nich nedokázal skrýt silné emoce, které se jich při uskutečněném dračím kontaktu zmocnily. Hanka velice rychle a stručně vysvětlila, co ji trápí.

„Deruvijano mi nepřipomíná žádné známé dračí slovo. Víš, Plame, co to znamená? Používají to i černí draci?“

„Ne, my to nepoužíváme. Černí draci svá mrňata tolik nerozmazlují.“

„A co to tedy znamená?“

„Něco jako živá panenka na hraní. Zavázala ses k tomu, že uděláš všechno, co ti ten mrňous nařídí a vyplníš všechny jeho rozmary. Nesmíš mu odporovat ani fyzicky ani magicky, jediná tvoje šance je ho ukecat.“

„Budu ho přemlouvat k tomu, aby byl hodnej, a nic víc si nesmím dovolit?“ rozčarovaně zopakovala Plamovo vyjádření vlastními slovy. „A co když se neudržím a jednu mu vrazím?“

„Jestli na tebe bude žalovat, může ti jeho rodič udělit trest, jakým se v jeho hnízdě trestají neposlušní sluhové.“

„A sakra!“

„Neboj se, ty to zvládneš.“

„Jenže ten náš drobeček moc poslušně nevypadá.“

„Tak najdi něco, co ho baví a naplánuj mu den tak, aby se nenudil a unavil.“

Hanka měla pocit, že slyší něco víc, než by měla. Jako by časový posun rozdvojil slova a ta se k jejímu vědomí dostávala dvakrát.

„Co se děje?“ zeptal se Plam, když se odmlčela.

Tentokrát byla ozvěna silnější. Na dveře koupelny zaklepal Sváťa: „Tohle bys asi měla hned vidět.“

Byla poněkud v negližé, ale kamarád nečekal na její „dále“ a vtrhl dovnitř i se samorostem a Avisirem. Poté, co Hanku spatřil ve spodním prádle, Sváťa zrudl jako rak.

„Nějaký problém?“ dožadoval se odpovědi Plam.

„Nějaký problém...“ zopakoval Avisir docela tiše, ale v místnosti to zaznělo dostatečně silně na to, aby Hanka ta slova mohla vnímat jako ozvěnu.

„Budeme muset ukončit spojení,“ pronesla v duchu jen v rámci dračí komunikace, když jí začalo docházet, co se děje.

„Budeme muset ukončit spojení,“ řekl Avisir.

„Buď opatrná.“

„Díky, Plame,“ zaznělo koupelnou současně s jejich rozhovorem.

Hanka si až nyní všimla Sváťova upřeného pohledu a následně jí došlo, jak nedostatečně je oblečená a proč na ni její patnáctiletý kamarád tak fascinovaně zírá. Ne že by se před ním nějak zvlášť styděla, ale dostala strach, aby jejich kamarádské soužití nesklouzlo na nežádoucí kolej.

„Vezmi ho pryč,“ vystrčila kamaráda i s Avisirem ze dveří, „za chvilku jsem u vás.“

Urychleně se oblékla a dorazila ve chvíli, kdy Sváťa na stůl vedle talíře s večeří připravoval příbory. Do očí se jí ale nepodíval. Natáhla se pro sklenici s vodou a usedla na své místo.

„Jak se stalo, že ten pták,“ kývla bradou směrem k spiripyrovi, „začal papouškovat moje a Plamova slova?“

Sváťa se napil, a aniž vzhlédl od svého talíře, pustil se do vysvětlování.

„Jak jsi odešla do koupelny, začal jsem hledat, co si dáme k večeři. Najednou Avisir tak podivně kníknul, že jsem se ohlédl, jestli mu něco není. Měl na hlavě zježená všechna svá nová brčka a díval se na mě. Copak se děje, povídám mu. On na to: je tu směrový hovor v sousedství, mám tlumočit? Já jsem řekl ano, přestože jsem tak úplně nechápal, co tím myslí. No, víš, byl jsem zvědavý. Pak Avisir začal opakovat rozhovor mezi tebou a Plamem.“

Jak Sváťa mluvil, našel zase svoji ztracenou vyrovnanost i odvahu se podívat Hance do tváře.

„Pomalu mi došlo, že jsi nejspíš kontaktovala Plama a že ten pták opakuje váš dialog slovo od slova. Tak jsem s ním hned běžel za tebou.“

Při poslední větě zase sklonil pohled do talíře, ale Hanka tomu nevěnovala pozornost. Zírala na ptáka a přemýšlela o tom, zda by dokázal celou komunikaci opakovat i Herbichlovi. Spiripyrovy schopnosti ji fascinovaly. Nejdřív ptáka považovala za zvíře se sedmým smyslem, nyní ale váhala, zda není inteligentnější, než se zdálo.

Nakonec se rozhodla zeptat přímo. Co víc se může stát, než že jí pták neodpoví.

„Dokázal bys, Avisire, ten můj rozhovor znovu přesně zopakovat?“

„Samozřejmě,“ zaskřehotal.

„A budeš ho tlumočit i Herbichlovi nebo někomu dalšímu?“

„Když mě o to požádají, tak ano.“

„Nechci, abys ten rozhovor někomu tlumočil. Mohl bys mé přání respektovat?“

„Nemohl, nemáš mé peříčko přátelství.“

„A kdo má tvé peříčko přátelství?“

„Jen jeden drak a jeden lidský kouzelník.“

„A jak bychom mohli dostat peříčko přátelství i my?“ snažila se Hanka využít ptákovy vstřícnosti.

„Ts,“ otočil se k ní Avisir zády, což obvykle znamenalo konec řečí. Využila jeho nepozornosti a chrstla mu zbytek vody ze sklenice na ocas. Spiripyr se rozlítil skoro k nepříčetnosti. Ještě že ho předchozí dovádění se Sváťou trochu vyčerpalo. Dojíst večeři už se Hance nepodařilo. Nakonec Sváťa úplně vyčerpaného ptáka zahnal na samorost a odnesl dolů k Herbichlovi.

Konečně měli chvilku klidu na to, aby mohla Sváťovi podrobně vylíčit, jak strávila den, a probrat s ním své pocity ohledně prázdninové služby u malého Lukerdeka.

V pondělí dorazila do školy Lída bledá a celá uplakaná. Hanka s ní měla možnost promluvit až v poledne. Naomi Lídu hladila a utěšovala, ale na rozdíl od uplakané spolužačky z ní vyzařovala radost a spokojenost.

„Doma mi službu u draků zakázali,“ opět Lídě vyhrkly slzy, když to Hance sdělovala, „nebudu tam moct jet s tebou.“

„Ani se nedivím, že o tebe má tvoje máma strach,“ přikývla Hanka chápavě, „no, snad si Bohantyr nebude stěžovat ve škole.“

„Proč by si měl stěžovat?“ zaškaredila se Naomi.

„Kvůli nedodržení smlouvy, kterou jsme s ním my dvě uzavřely. To by pak Lídu asi vyloučili ze zdejší školy.“

„Nesmysl!“ znejistěla Naomi.

„Tak mi to aspoň říkala profesorka Kostěná, když jsem se jí v sobotu zeptala na pár věcí.“

„Oni by mě za to mohli vyloučit?“ zeptala se Lída šokovaně a Hanka sledovala, jak se její slzy vytrácejí a místo nich se v očích kamarádky objevují bouřková mračna.

„Tak to tedy ne!“ prohlásila zarputile s tím nejvážnějším výrazem, jakého byla schopna. „Já k těm drakům pojedu!“

Naomi vypadala, že je v rozpacích, na kterou stranu se přiklonit. Sice by byla radši, kdyby Lída k drakům nešla, ale ne za cenu vyloučení ze školy.

„Večer mi pomůžeš s Azuelou a je mi jedno, jaká kouzla na ni použiješ,“ zapíchla Lída ukazováček do Hančiny hrudi.

„Dobrá, zkusím s ní promluvit,“ slíbila Hanka neurčitě.

Celý den ve škole přemýšlela o tom, co je pro Lídu lepší. Zvážila všechny okolnosti a nakonec dospěla k názoru, že by dívka k drakům chodit neměla. A vyloučení ze školy by konec konců vyřešilo problém s její bezpečností. Pokud člověk rozumově uvážil všechna pro a proti, nemohl dojít k jinému závěru. Jenže Hanka obvykle dávala prostor i svému instinktu. A ten jí radil pravý opak. Kdyby Lída strávila dva týdny u draků, bude mít šanci sundat růžové brýle a poznat draky zblízka. Ta zkušenost pro ni může být velmi cenná. Stejně bude muset jednou své sny konfrontovat se skutečností, a čím dříve s tím začne, tím lépe pro ni.

Toho večera k doučování drakonštiny vůbec nedošlo. Lída byla rozzlobená a odhodlaná hájit svá práva, ať to stojí, co to stojí. Ještě než mohlo dojít k diskuzi, pohádala se s Azuelou téměř do krve. Ječela na ni jako fúrie a Azuele nezbylo vlastně nic jiného, než vstát a odejít pryč. Sváťa se snažil Lídě vysvětlit, že křik není zrovna nejdůstojnější argument pravdy, a Hanka se vydala hledat ženu, která měla na starost ochranu její kamarádky.

Našla Azuelu u okna v horním patře. Strážkyně vypadala dost naštvaně.

„Můžu si s vámi promluvit?“ oslovila ji Hanka.

„Jestli jdeš orodovat za ten bláznivý Lídin nápad, tak se ani nenamáhej,“ zareagovala nevlídně.

„A můžu se vás na něco zeptat?“

„Tak jo,“ vzdychla Azuela, otočila se a opřela zády o parapet.

„Proč sem za Lídou nesmí chodit Naomi, zatímco my ano?“

„To je jednoduché. Vám důvěřuji, jí ne. Vy dva se snažíte Lídě pomáhat, což oceňuji.“

„Platí nás za to,“ namítla Hanka.

„Nejsem slepá a hluchá,“ usmála se žena, „začali jste jí pomáhat dřív, než byla řeč o penězích.“

Hanka jí oplatila úsměv a pak se rozhodla promluvit o svých pocitech ohledně prázdnin v dračích lázních. Azuela ji nechala mluvit a vyslechla její povídání bez jediného přerušení. Hanka začala tím, k čemu došla z hlediska rozumového, a pak se strážkyni svěřila i se svými úvahami nad střetem Lídiných snů a reality.

„Mluvíš velice rozumně,“ přikývla, když dívka skončila, „ale jsou tu okolnosti, o kterých nevíš a nemohlas je vzít v úvahu.“

„Máte na mysli ty dvě dívky, co v pastecké škole špatně skončily, nebo postavení Lídina dědy?“

„Ale, ale, nejsi ty nějak moc informovaná?“ v očích ženy se objevila ostražitost.

„Jsem,“ rozhodla se Hanka přiznat část pravdy, „a víte proč? Protože mě ochránci požádali, abych na Lídu ve škole občas dohlédla. Kdyby se jí něco stalo, prý by to narušilo vztahy mezi lidmi a draky.“

Azuela se na ni pořád ještě dívala podezřívavě: „Nějak se mi nezdá, že by ochránci o něco takového žádali malou holku.“

„Jsem o dva roky starší, než jsem uvedla do zdejších záznamů,“ ztišila Hanka hlas, „a nějaké zkušenosti s magií už jsem získala. I draky trochu znám.“

„Znáš draky? Tak mi pověz, jak můžeš chtít, aby k nim Lída šla?!“

„Draci jsou arogantní, nadřazení a lidského života si moc neváží. Ano, tohle všechno vím, a přesto k nim mám pozitivní vztah. Víte proč? Jsou to výrazné osobnosti, jsou přístupní rozumným argumentům, no možná ne všichni, ale většina ano. Mají dokonce slušně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Když člověk neukáže svou slabost, dá se s nimi mluvit. Pokud byste k nim Lídu pustili, mohla by to pro ni být hodně tvrdá lekce, to přiznávám. Ale ona dospívá a už by pomalu měla vidět věci z praktického úhlu. Zatím musela o své sny bojovat jen s vámi. Neměli byste jí umožnit, aby se trochu poprala i se světem kolem sebe?“

„Tvrdíš, že jsi plnoletá. Dobrá. Dokážeš ale zaručit, že ji tam ochráníš?“

„Stačila by vám záruka na devadesát procent?“

„To si hodně věříš.“

„Když je nejhůř, vždycky se dá utéct,“ ušklíbla se na Azuelu.

„Skoro jsi mě přesvědčila,“ podívala se strážkyně z okna, „ale všechno stejně závisí na tom, jestli Lída udolá svou mámu. Jestliže se mě někdo zeptá na můj názor, budu jim tlumočit i tvoje vyjádření. Víc toho nemohu pro Lídu udělat.“

„Děkuji,“ přikývla Hanka. Konec konců dosáhla většího úspěchu, než doufala.

Obě se společně vrátily do místnosti, kde se Sváťa snažil zpacifikovat rozzlobenou dívku. Zdálo se, že se mu to z větší míry podařilo. Jak to ale celé dopadne, už bude nyní záležet především na Lídě.

Zbylé dny ve škole uběhly jako voda a byla tu sobota. Hanka šla vyprovodit Sváťu k bráně, odkud se mohl dostat do Dubovníku a pak domů. Ještě na poslední chvíli probírali všechno, co by měl během dvou prázdninových týdnů zjistit. Většina otázek se týkala spiripyra, ale vezl s sebou i nákres podivného kompasu.

Hanka si zase chystala věci k drakům. Vzala si i nějaké oblečení navíc, převážně starší, aby jí nebylo líto, kdyby se něco zničilo. Rozhodla se přibalit i prkno. Snad jí ho dovolí ve volném čase používat.

Jestli se akce zúčastní i Lída, nebylo do poslední chvíle jisté. Ona ale o svůj sen bojovala a nevzdávala se. Poslední zpráva o vývoji situace vyzněla ve smyslu, že končené rozhodnutí bude v pravomoci dědy. Ona i její máma posléze souhlasily, že se jeho verdiktu podřídí. Laridon si ale vyžádal na neděli i Hančinu přítomnost. Azuela asi referovala o její intervenci.

Situaci usnadňoval fakt, že Hanku pozvali na oběd. Poprvé viděla Lídinu matku, křehkou ženu, která měla kolem úst výrazné bolestné vrásky, co nemizely ani při úsměvu. Korektně oblečená v černé a bílé bez poskvrny a bez fantazie sledovala svou dceru starostlivým úzkostným pohledem.

To Lídin děda byl mnohem sympatičtější. Vyšší holohlavý pán by vypadal velice seriózně, kdyby to nekazily živé, skoro až rošťácké oči. Ale možná se takhle díval jen v přítomnosti své rodiny. Měl v zásobě úctyhodné množství úsměvů, od nepatrných vrásek kolem očí až k srdečnému zachechtání, když Lída líčila, jak uzemnila svého spolužáka poté, co chtěl kopat dračí mládě. Zato maminka se místo úsměvu tvářila spíš nešťastně.

Azuela vypadala uvolněně a vychutnávala si skvělý oběd. Asi už se taky těšila na svých pár dní volna. Ty měla jisté. Buď Lída vyrazí k drakům, kam s ní nemůže, nebo si ji na prázdniny odveze její rodina.

Oběd skončil a Laridon si zapálil dýmku. S ní vypadal důstojně a přemýšlivě. Lída si přisunula židli až skoro k němu a položila mu ruku na koleno. Upřela na něj psí pohled. Muž to nevydržel a usmál se na ni.

„Ty jedna lištičko podšitá, ty dobře víš, jak na mě,“ řekl vlídně.

„Viď, že mě tam pustíš, dědo,“ zvolila mazlivý prosebný tón.

„Dočkej času, Liduš, ještě jsem se nerozhodl. Je to docela vážná věc. Bojím se, že tě draci zklamou.“

„Ale nezklamou, dědo, neboj se. To dráče je tak roztomilé, kdybys ho jen viděl.“

„Na všechno se díváš dětskýma očima. Víš co, rád bych si ještě poslechl, jak to vaše prázdninové dobrodružství vidí tady Hanka.“

Ta trochu znervózněla, když se na ni upřely oči celé rodiny. Nechtěla jim nic nalhávat. Uvědomovala si stejně jako oni, že by u draků mohlo Lídu potkat leccos nepříjemného. Jak tak přemýšlela, čím začít, Lídin děda jí pomohl.

„Pověz mi, děvče, ty víš, co znamená výraz deruvijano?“

„Ano, zjistila jsem si to. Něco jako živá panenka na hraní.“

„Cože?“ podivila se Lída, která to právě teď slyšela poprvé.

„A přesto tam chceš jít?“ nevšímal si děda reakcí své vnučky a celou dobu upřeně hleděl Hance do očí.

„Půjdu tam. Už jsem si sbalila věci.“

„A co když tam budeš muset dělat něco hloupého nebo nedůstojného?“

„Zatnu zuby a udělám to. Ale budu při tom přemýšlet, jakou taktiku zvolit, abych se tomu příště nějak šikovně vyhnula.“

„Troufneš si zabavit dračí mládě? A čím?“

„Znám nějaké dračí pohádky a další zajímavé příběhy. Snad mi to na ty dva týdny vystačí.“

„Za každou neposlušnost tě ale draci mohou citelně potrestat,“ přešel najednou děda do drakonštiny. Asi, aby jim nerozuměla Lídina matka.

„Jsem si toho vědoma,“ odpověděla rovněž v drakonštině, „ale i draci se chovají k nezletilým méně přísně než k dospělým, pokud se nejedná o něco mimořádně vážného.“

Mrkla koutkem oka po Lídě. Na tváři její kamarádky nezůstala ani stopa po mazlivém úsměvu. Skoro to vypadalo, že už se v drakonštině o dost zlepšila a nyní rozuměla, o čem je řeč.

„Jsi ochotna dávat na Lídu pozor?“ vrátil se Laridon zase k normální řeči.

„To vám mohu slíbit. Vzhledem k okolnostem asi budeme skoro pořád spolu.“

Muž přikývl a znovu se otočil ke své vnučce.

„A co ty, moje lištičko, jsi srozuměna s tím, že tě tam nebude nikdo rozmazlovat, ba naopak ty budeš muset rozmazlovat malého draka?“

„Já to zvládnu, dědo.“

„Doufám, že mi pak nebudeš vyčítat, že jsem tě dostatečně nevaroval.“

„Nejdu na popravu, budu tam jen dělat chůvu jednomu roztomilému dráčeti.“

Laridon opět přešel do drakonštiny: „Žádnou chůvu, budeš jen panenkou na hraní, která musí poslouchat všechny hloupé rozkazy dráčete. Opravdu to zvládneš?“

„Chci to zkusit.“

„Snad toho nebudu litovat,“ vzdychl děda a Lída mu skočila kolem krku. Vzápětí zazněl hluboký maminčin vzdech. Ale nic už nemohlo Lídě zkazit radost. Po dlouhém boji konečně zvítězila a tím pádem obě kamarádky zítra vyrazí za prázdninovým dobrodružstvím do dračích lázní.

Errata:

12.08.2021 12:59