Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Prázdniny s dráčetem

V pondělí se u školní brány sešlo pět studentů, dva kluci a tři holky. Profesorka Kostěná dorazila krátce po nich.

„Doufám,“ řekla jim na cestu, „že váš pobyt u draků proběhne bez potíží. Nebudete-li si s něčím vědět rady, obraťte se na dračici Kornjefu, která nás provázela lázněmi. Vyhovte drakům ve všem, co po vás budou chtít, a buďte opatrní na sebe i na dráčata. Těm nesmíte v žádném případě ublížit. Přeji vám příjemné prázdniny.“

Pak otevřela bránu a studenti prošli přímo do lázeňského komplexu. Tady už postávali zástupci jednotlivých dráčat, aby se jich ujali.

Čekal tu i starý Bohantyr s Lukerdekem. Dráče nadšeně vítalo obě dívky a natahovalo krk, aby ho mohly podrbat. Bohantyr je vedl do jedné soutěsky, nebo spíš ulice uvnitř skal, kde byly po stranách zbudovány obytné prostory pro dračí hosty. Ten Bohantyrův se nacházel až úplně na konci. Vešli dovnitř. Pro dívky byl připraven jeden skalní pokojík s oknem u stropu.

„Tak tady budete spát,“ řekl jim starý drak, „na snídani, oběd a večeři budete docházet společně se služebnictvem. Tam vám Ida ukáže, kde jsou umístěna očistná místa pro lidi. Na každé jídlo vám poskytnu hodinu, snídaně je od sedmi, oběd od jedné a večeře od šesti. Po večeři pomůžete uložit Lukardeka a pak máte osobní volno. První dva dny vám bude trochu pomáhat Lukardekova chůva Ida, ale pak bude mít volno, takže doufám, že jeho ukládání a krmení zvládnete samy. Budu-li s vaší prací spokojen, obdaruji vás. Nebudu-li spokojen, pošlu vás domů. To je asi vše, co potřebujete znát. Zbytek uvidíte samy. Máte nějaký dotaz?“

„Mohu tady v lázeňských prostorách používat supervolonové prkno?“ ujišťovala se Hanka.

„Jestliže máš povolení létat na něm v Pasteku, tak ano. Ještě něco?“

Když už se nedočkal žádné další otázky, pokýval starý drak spokojeně hlavou. Pak natáhl krk, aby mohl zblízka promluvit na Lukerdeka: „A ty buď na své deruvijanky hodný. Ne abys jim ublížil, to bych se pak za tebe musel stydět. Jasné?“

Malý dráček všechno vesele slíbil. Bohantyr přikývl a nechal je tam spolu. Bez pozdravu pomalu kulhavě odkráčel pryč.

Lukerdek se okamžitě ujal velení.

„Teď se mnou půjdete na snídani a uvidíte moji zdejší sivi, vy tomu říkáte chůva. Až se najím, doprovodíte mě na hřiště, kde si až do dvanácti budeme hrát. Až mi pomůžete s obědem, tak si zdřímnu a vy se taky můžete jít najíst. Tak na co čekáte? Pojďte už!“

Dráček je popoháněl soutěskou, až společně došli k většímu prostranství.

„Tady je jídelna pro mláďata,“ hlásil Lukerdek a vrhl se do jednoho vchodu.

Zamířil ke konkrétnímu výklenku, tam zdvihl ze země barevnou palici a začal tlouci do visící dřevěné trubky, která vydávala hlasitý tón. Holky si jako na povel zacpaly uši. Skoro poklusem k nim dorazili dva muži s velkou nádobou plnou kaše. Postavili ji před dráče a zase zmizeli.

„No a teď mě nakrmte,“ podal jim dráček palici. Vlastně to nebyla žádná palice, ale veliká lžíce.

„Ty ještě neumíš jíst sám?“ potěžkala Hanka lžíci a usoudila, že krmení bude pěkná fuška.

Dráček se neobtěžoval s odpovědí, jen otevřel pusu a čekal na sousto. Hanka vzdychla a začala neobratně velkou lžící podávat dráčeti kaši.

„Nabírej víc,“ napomenul ji Lukerdek. Zkusila to, ale brzo byla podlaha celá pokecaná kaší.

„No to snad ne!“ ozvalo se za dívkami. Stála tam statná žena, ruce v bok a mračila se.

„Jéje,“ prskl drak kaši kolem sebe, „moje sivi.“

„Lukerdeku, ty přece umíš jíst sám! Copak se chceš vážně chovat jako mimino?“

Žena vzala Hance z ruky lžíci a podala ji dráčeti. To poslušně začalo jíst samo.

„Tak vás vítám v tomhle blázinci,“ usmála se chůva na dívky, „já jsem Ida a mám tu na starost tohohle rošťáka. Dopřát mu deruvijano, je podle mého zbytečné rozmazlování. Ale já do toho mluvit nemůžu. Dobře, že jste aspoň dvě. Než odtud odjedu, vysvětlím vám vaše povinnosti. Až se Lukerdek nakrmí, opláchneme ho od té lepkavé hmoty a může si jít hrát ven. Vás asi čeká pěkná zabíračka, když s ním budete muset trávit celý den. Na dvanáctou ho zase přivedete sem a bude nutné do něj dostat přichystanou porci masa. Málokdy se to stihne tak, aby pak měl člověk dost času na oběd, no uvidíte samy. Lukerdek polední odpočinek nijak zvlášť nemiluje. Je dobré si s jídlem pospíšit a rychle se k němu vrátit, jinak bude rozmrzelý. Odpoledne ho doprovodíte na kurz létání a můžete si s ním hrát až do pěti, kdy tu podáváme večerní kaši. Tu naštěstí Lukerdek konzumuje bez problémů. Pak mají dráčata relaxační pobyt na vyhlídkové terase a vy ten čas můžete věnovat večeři. Nejhorší ze všeho je ukládání ke spánku. To i já mám co dělat, abych ho dostala na kutě. Snaží se provádět různé lotroviny, dokud ho nezmůže únava. Jak říkám, je to s ním pěkná zabíračka.“

Dívky se představily a pak sledovaly chůvu, jak si po jídle přitáhla malou dračí hlavu a zkušenými pohyby umyla houbou upatlanou tlamu mláděte. Pak vědrem spláchla podlahu a setřela zaschlé zbytky. To už se Lukerdek hrnul ven a pobízel své dvě deruvi k rychlejšímu přesunu.

Zamířil do centrálního parku, kde už pobíhala další dráčata. V krátké chvíli se tu Hanka a Lída sešly se svými spolužáky. Malí draci si je důkladně prohlíželi a domlouvali se, co podniknou. Hanka rozuměla i jejich psychické komunikaci, takže si brzo domyslela, co přijde. Nijak ji to netěšilo, ale těžko se proti tomu dalo něco dělat. Dráčata se rozhodla, aby všechna jejich deruvi soutěžila mezi sebou. Nejdřív to byl jen běh s překážkami, pak dráčci testovali jejich magické schopnosti ve známém nošení vody bez nádoby. Všichni byli unavení a zmáčení, jak jim dráčata narušovala magické soustředění. Přesun k obědu ale nebyl tak snadný, jak si představovali. Dráčata chtěla pokračovat ve hře a bylo těžké je přemluvit, že je čas k jídlu. Půlhodinové zpoždění neměl jen Lukerdek, ale skoro všichni malí draci. Hanka zalitovala, že nechala první den supervolonové prkno doma. Teď by bylo příjemné pohodlně letět místo fyzicky náročného poklusávání za Lukerdekem.

Ida už na ně čekala a vyčetla dráčkovi, že se chová k dívkám bezohledně, když nedorazí na jídlo včas. Potrava pro mládě byla připravena ve veliké míse a tentokrát zde nebyla žádná lžíce. Ida podala dívkám rukavice a doporučila jim opatrnost v blízkosti ostrých dračích zoubků. Nyní se ukázalo, že je potřeba do mláděte nacpat syrové kousky masa s jakýmsi smradlavým sosem. Lukerdekovi to nechutnalo a bránil se pliváním částečně rozkousaných sout. Ida mu je opakovaně cpala do tlamy, až vypadala podobně jako ty kousky masa.

„Tak si to, holky, pojďte vyzkoušet,“ vyzvala je v půli akce. Moc se jim nechtělo, ale co jim zbývalo, když už vzaly tenhle džob. Za chvíli byly obě stejně zapatlané jako Ida.

„Fujtajfl,“ otřásla se Lída, když jí částečně rozžvýkané syrové maso se slinami a sosem skanulo z dračí tlamy za krk právě v okamžiku, kdy se sehnula pro další sousto.

„No sláva,“ oddechla si Ida, když krmení skončilo. Umyla dráčka, spláchla podlahu a pak Lukerdekovi řekla, aby si šel odpočinout. Ten neprotestoval a spořádaně odešel.

Ida kývla na dívky, aby spolu s ní vyrazily na oběd.

„Ale takhle?“ dotkla se Lída štítivě svého oblemcaného oblečení.

„Neboj se,“ usmála se Ida, „pro tyhle účely tam jsou k dispozici sprchy.“

Než ze sebe smyly ten páchnoucí humus, mnoho jídla už nezbylo. Ukázalo se, že oběd se servíruje podobně jako jejich sobotní pohoštění, jen nabídka je podstatně chudší. Musely se spokojit s úlomky ne moc zdařilých karoplacek a se zbytky pečeného masa. Lída tomu moc nedala, byla z domova zvyklá na lepší.

Čas na odpočinek neměly dívky žádný, protože už byl nejvyšší čas, aby se vrátily k Lukerdekovi. Byl mrzutý, že přišly na poslední chvíli, a mračil se ještě víc, když ho Lída upozornila na to, že je to jeho vina. Taky se mu nechtělo na kurz létání, takže se loudal a na místo dorazili pozdě. Byli za to pokáráni Kornjefou, což dráčkovu nenáladu ještě prohloubilo. Křídly mával jen tak halabala, za což žádné uznání nesklidil. Hanku s Lídou honil, aby ho podrbaly tuhle a tamhle, aby mu prohlédly nohy, zda tam nemá trn a podobně.

Konec kurzu dráčata uvítala s úlevou. Zatím neměla v křídlech dost síly na létání a ještě neuměla řádně koordinovat magické nadlehčování s pohybem ve vzduchu. Každý pokus pro ně znamenal velkou námahu.

Potom Kornjefa odlétla a nechala je, ať se tu baví, jak umí. Aby si malí draci odpočinuli a pobavili se, začali vymýšlet pro své lidské hračky všelijaké závody. Mimo jiné to bylo plazení a kutálení ze svahu. Lída skřípala zuby a byla rozhodnutá se vzbouřit, ale Hanka jí to trpělivě rozmlouvala.

Konečně to malé dračí diváky přestalo bavit a všichni společně vyrazili k večernímu krmení. To proběhlo celkem v klidu, protože řídká kaše byla v nádobě, ze které ji dráček mohl vypít. Navíc mu asi chutnala, protože nevybryndal ani kapičku.

Od jídelny to byl kousek k vyhlídkové terase, kde se mláďata učila relaxovat. Zde je měl na povel velký růžový drak, jehož autoritu vyčerpaní studenti ocenili. Dráčci spořádaně napochodovali na svá místa a jejich lidskému doprovodu bylo díky tomu dopřáno dost času na klidnou večeři. Všichni byli neuvěřitelně utahaní.

„Mně tak bolí celé tělo, že snad ani neusnu,“ hekala Lída a ostatní přitakávali. Nejhorší bylo, že je po večeři ještě čekalo ukládání a uspávání dračích svěřenců.

„Já nejspíš usnu dřív, než ten můj prcek,“ konstatoval se zíváním jeden z kluků.

Ostatní dospělí sluhové je zvědavě sledovali, ale žádný z nich nejevil zájem si povídat. Ani se nenadáli a zase byl čas vyrazit do akce zaměřené na uspání malého draka.

Hanka s Lídou se připojily k Idě. Byly zvědavé, co je vlastně večer čeká. Po dnešních zkušenostech si nedělaly iluze, že to bude snadné, a měly pravdu. Lukerdek dorazil do skalního bydliště krátce po nich.

„A co Bohantyr? Ten nepřijde?“ rozhlížela se Hanka.

„Ten dorazí až kolem půlnoci, aby se vyhnul uspávání,“ ušklíbla se Ida.

To, co následovalo potom, Hanka později označila jako večerní demoliční uragán. Lukerdek se chtěl honit, házet si vším možným i nemožným, dokonce se zkoušel prát. I když to bylo jen z legrace, Hanka měla na ruce krvavé šrámy od jeho drápů. I odolná Ida byla už v deset hodin unavená a naštvaná.

„A nechtěl by sis poslechnout pohádku?“ lákala dráčka Hanka, ale neuspěla.

„Pohádky jsou pro mrňata. Já už jsem velkej!“ pokřikoval na ni Lukerdek.

„Nedá se na něj použít nějaká magie?“ vrhla Hanka zoufalý pohled na Idu.

„To by Bohantyr nedovolil,“ vzdychla žena.

„Ale můžeme zkusit vyprávění podpořené magií, proti tomu snad nikdo nemůže nic namítat,“ dál spekulovala Hanka.

„Jestli to ještě zvládneš, můžeš to zkusit,“ souhlasila žena.

Hanka zatím mnoho magie nevydala, takže s tím neměla problém. Vytvořila vizualizaci jednorožce a nechala jeho trojrozměrný magický obraz viset uprostřed Lukerdekovy ložnice. Když tam dráček vrazil, prudce zabrzdil, aby ten snový obraz nenarušil.

Hanka už se neptala, zda chce či nechce něco slyšet, ale rovnou začala vyprávět o tom, jak jedna dívka hledala ztraceného dračího přítele a zachránila ho až s pomocí jednorožce a malého cizokrajného dráčka. Lukerdek sice ještě chvíli dorážel na Lídu, ale pak ho příběh zaujal natolik, že si udělal pohodlí. Usnul dřív, než Hanka dovyprávěla.

„Moc pěkný příběh,“ pochválila její umění Ida.

„Pssst,“ polekala se Lída, že se jejich svěřenec probudí.

„Žádné strachy. Teď ho do rána nevzbudí ani zemětřesení, můžete být klidné, holky.“

„Já nevím, jak vy, ale já jsem utahaná jako kotě,“ zívla Lída.

„Já zrovna tak,“ přitakala Hanka, „ale vezmi to z té lepší stránky, nyní už před sebou máme jen jedenáct dní.“

„To asi nepřežiju,“ odbelhala se Lída ke svému lůžku. Hanka se rozloučila s Idou, a než se i ona svalila do postele, vyčistila magicky svoje i Lídino oblečení. Pak si ošetřila škrábance a na nic víc už neměla ani pomyšlení.

Druhý den obě zaspaly, takže si nestihly dojít na snídani. Vzbudilo je až Lukerdekovo ranní povykování. Děda ho sice v drakonské komunikaci okřikl, ale moc to nepomohlo. Hanka zjišťovala, že už se ani nemusí soustředit, aby rozuměla tomu, co si draci veřejně psychicky sdělují. Doufala, že tahle její schopnost zůstane prozatím neodhalena.

Dračí snídaně a dopolední dovádění se podobalo tomu včerejšímu vcelku bez velkých změn. Maso k obědu měl tentokrát dráček obaleno v bylinách a konzumoval ho ochotněji, než to včerejší se sosem.

Na létání opět dorazili se zpožděním, i když tentokrát už s sebou Hanka měla prkno. Háček byl ale v tom, že měla Lída k supervolonu krajní nedůvěru. Hanka chtěla, aby si jen stoupla za ni a nechala se vozit, ale kamarádka to rozhodně odmítla.

„Vždyť na tom vůbec nic není. Jen budeš stát a držet se mě,“ přemlouvala ji.

„Já na tyhle věci nejsem šikovná. Určitě bych spadla.“

„Poletím nízko, aspoň to zkus.“

Lída ale raději poklusávala za nimi, i když bylo vidět, jak ji to zmáhá.

„Vyrazíme napřed, abychom tam byli včas,“ navrhla Hanka Lukerdekovi.

„Ne, to nejde. Musíme přijít všichni spolu,“ odsekl a schválně se loudal.

Když dorazili na místo, všechna ostatní mláďata už trénovala rozběh a mávání křídel, tedy přesně to, co Lukerdek tak nesnášel.

Kornjefa k nim natáhla hlavu. „Takhle by to vážně nešlo,“ řekla přísně, „létání je jedna z nejdůležitějších dračích schopností a je třeba se jí věnovat co nejdůkladněji už odmala. Jestli se ještě jednou opozdíte, budu to muset nějak řešit.“

Tentokrát měly dívky během kurzu trochu klid a mohly se na chvíli posadit a popovídat si.

„To mi teda řekni, čeho se vlastně na prkně bojíš,“ nemohla si Hanka pomoct, aby ještě jednou nezkusila kamarádku přemluvit, „máš snad problémy s rovnováhou?“

„To ne. Ale jednou jsem si takhle stoupla za jednoho kluka a moc ošklivě jsem spadla. Než dorazil léčitel, měla jsem strašné bolesti. Od té doby mám z prkna strach,“ svěřila se konečně dívka.

„S tím musíme něco udělat,“ zamračila se Hanka. „Víš co? Obě se postavíme na prkno čelem k sobě a já ho jen lehce nadzvednu a budeme se šourat těsně nad zemí. Kdykoliv z něj můžeš seskočit, protože nebudeme výš, než je obyčejná židle.“

„Když já nevím...“

„Vzchop se,“ Hanka poslala na kamarádku nepatrné množství povzbuzující magie. Pak ji zatáhla na prkno a velice jemně ho nadzdvihla nad zem. Lída po několika vteřinách seskočila a vrtěla hlavou.

„Jestli chceš někdy letět na drakovi, tak koukej naskočit zpátky na to prkno,“ nařídila jí Hanka. Nechala kamarádku několikrát se nadechnout a vydechnout, pak natáhla ruku, aby jí pomohla nastoupit. Znovu stály obě na prkně, držely se za ruce a Hanka prknem lehce pohupovala sem a tam. Pak kousíček popojela, zastavila, popojela a zastavila.

„To prozatím stačí,“ řekla, když viděla, jak je Lída bledá a jak moc se musí přemáhat, „příště už to bude snazší.“

Opět se posadily a čekaly, až dráčatům skončí lekce v létání. Jakmile Kornjefa odplachtila, mláďata na sebe začala povykovat nahlas i psychicky, aby si postěžovala, jaká je otrava chodit létat, jak je bolí křídelní svaly a co by se asi mělo Kornjefě provést, aby příští lekce odpadla. Dráčci sebou plácli na zem a začali se dohadovat, čím se budou do večeře bavit.

„Nemám chvilku něco vyprávět?“ zeptala se Hanka Lukerdeka.

„A budeš k tomu dělat ve vzduchu obrázky?“

„Proč ne, aspoň se trochu potrénuji v magických efektech,“ souhlasila Hanka.

„Tak jo,“ byl Lukerdek pro a začal svolávat kamarády, kteří budou chtít poslouchat lidské vyprávění. Sice se přidali jen dva malí draci, ale to Hance nevadilo. Zvolila jednu z pohádek, které kdysi míval v oblibě Plamínek. Obrazové efekty jí dávaly trochu zabrat. Občas se na ně soustředila tak, že zadrhávala ve vyprávění, ale dráčatům to nevadilo. Když skončila, překvapeně se rozhlédla. Kolem ní posedávala a polehávala úplně všechna mláďata. Hančino vyprávění je tak zaujalo, že se nyní hlasitě dožadovala ještě jedné pohádky.

„Tak ještě jednu vyprávěj,“ požádal ji Lukerdek a vypadal velice důležitě, neboť to byl právě on, kdo si přivedl tak šikovnou deruvi. Hanka poslušně přikývla a přidala ještě jednu kratší pohádku, která akorát tak zabrala čas zbývající do večeře.

„To byla paráda,“ pochválil Hanku jeden ze spolužáků, vděčný za to, že tentokrát odpadlo kutálení ze svahu a jiné nepopulární hrátky. I tak už je nohy sotva nesly.

Hanka s Lídou měly poslední šanci se u Idy něčemu přiučit. Zítra už budou na všechno samy. A to ještě měly oproti ostatním kliku, že byly u jednoho dráčka dvě.

Ve středu ráno opět zaspaly. Hanka musela Lídou pořádně zatřást, aby ji vůbec vzbudila.

„Nech mě umřít,“ podívala se na ni vyčítavě Lída, „bolí mě úplně celej člověk. V životě jsem se tak nenadřela jako tady.“

„Tu máš věci a koukej vyskočit,“ hodila po ní Hanka hromádku oblečení. Taky ji všechno bolelo a dala by nevím co za možnost si v klidu přispat nebo aspoň odpočinout... Jak to říkal Plam? Nalákat toho malého na něco, co by ho bavilo? Unavená otupělá mysl jí fungovala sotva z poloviny. V tom frmolu kolem vstávání a ranního krmení ji nenapadalo nic, co by nepotřebovalo pomůcky nebo krátkou přípravu.

Po snídani byli malí dráčci nejčilejší. Naštěstí už se nabažili lidského závodění a dopoledne se bez ohledu na dračí a lidskou příslušnost hrálo na honěnou a na schovávanou. Holkám na zádech přibylo pár modřin, protože když vás v zápalu hry plácne drak, i když takhle malý, je to pěkná rána.

Na oběd se malým opět nechtělo a vzhledem ke zpoždění se Lída nechala přemluvit ke svezení na supervolonovém prkně. A co čert nechtěl, zase bylo maso se sosem a krmení připomínalo závody v dračím plivání. Hanka musela dokonce sáhnout k vyhrožování, že už nikdy dráčkovi nepoví žádný příběh, jestli svou porci spořádaně nesní. O spořádanosti nemohla být řeč, ale nakonec do něj většinu masa dostaly.

Právě se chystaly uklízet, když z vedlejšího boxu zaslechly rozčilený hlas dívky z jejich skupiny. Zvědavě tam nakoukly, co se děje.

„...opakuji vám, že to byla nehoda! Vůbec jsem ho nechtěla kopnout do oka, to by mě ani nenapadlo. Jen jsem během honičky uklouzla na stole a při pádu jsem ho nechtěně udeřila.“

„Takže se přiznáváš, že jsi svému svěřenci způsobila zranění.“

Před Sandrou stál vysoký statný postarší muž. Hladce oholený, se záplavou prošedivělých vlasů vypadal celkem impozantně. Autoritativní hlas však nezněl ani trochu vlídně.

„Každá taková nedbalost musí být náležitě potrestána. Odsuzuji tě k deseti poučkám.“

„Nebylo to schválně, pane,“ stále dokola opakovala Sandra, ale bylo vidět, že má strach.

Hance vrtalo hlavou, co to asi jsou ty poučky. Muž držel v ruce krátkou hůlku a lehce s ní zatřepal. Nyní z konce hůlky visela jakási šňůrka a vzápětí ji muž použil jako bič a udeřil Sandru přes krk. Ta bolestivě vykřikla a couvla. Udeřil podruhé, tentokrát přes tvář, na které se objevil sytě rudý pruh. Dívka se sesunula na kolena a schovala si hlavu.

To už se Hanka vzpamatovala ze šoku, že si někdo dovoluje bít dítě, a vystartovala proti muži. Vyslala kouzlo nehybnosti na jeho nohy a prudce do něj strčila. Upadl a ona cítila jeho protimagii. Přitvrdila, rozbila jeho obranný štít a znehybnila mu i ruce. Nyní ležel na zemi v podstatě bezbranný.

Naklonila se nad něj: „Co si to, sakra, člověče, dovolujete?! Kdo vám dal právo tímhle způsobem trestat dítě?! Navíc za něco neúmyslného...“

Otočila se k Sandřinu dráčkovi a plynule přešla do drakonštiny: „Ty jsi opravdu chtěl, aby ji potrestali? Nebo tě snad zranila úmyslně?“

Růžový dráček měl ještě upatlanou tlamu a vypadal nervózně.

„To bylo jenom při hře. O žádném trestu se nemluvilo,“ odpověděl Hance drakonsky.

„Tak tady tomu člověku řekni, že si nepřeješ, aby tvou deruvi trestal.“

„Je to tak,“ přikývl dráček.

„To nestačí. Řekni mu přesně, co chceš, aby udělal nebo neudělal,“ naléhala na malého růžového draka.

„Chci, aby moje deruvi byla veselá a spokojená. Nechci, aby ji někdo bil.“

Hanka uvolnila magii kolem muže, aby mohl zase vstát.

„Tak jste to slyšel! Ani její drak si nepřeje, abyste ji trestal,“ vmetla mu do tváře a pro jistotu zůstala stát mezi ním a Sandrou.

„Ty jedna drzá štěnice,“ zdvihl se chlap a jeho mohutná postava se nyní tyčila nad Hankou, „copak nevíš, kdo jsem? Já tady určuji pravidla a tresty! A žádnej mrňavej drak ani hloupá lidská nicka mi do toho nemá co mluvit!“

Hanka byla pořád ještě natolik naštvaná, že ji žádný výhružný tón nemohl polekat. V rukou ji brněla připravená magie, kdyby ji chtěl zneškodnit kouzlem. On ale švihl rukou a dívka ucítila na krku palčivé zaštípání. Štít proti magii nezachytil jeho fyzický útok. K další ráně už se ale muž nedostal, protože mu končetiny zmrazilo Hančino nachystané kouzlo. Opět lehce proniklo jeho magickým štítem a podruhé ho poslalo k zemi. Hanka se soustředila hlavně na to, aby se ten chlap nedostal z vlivu kouzla a jen okrajově svými smysly vnímala lidský i dračí povyk v blízkém okolí.

„Moji deruvi taky nesmíš uhodit bez mého nebo Bohantyrova souhlasu,“ hlasitě se jí zastával Lukerdek.

„Našeho taky ne.“ „Ani mého,“ přidávali se k halasu Lukerdekovi malí dračí kamarádi.

Lidé je uklidňovali a jeden přes druhého požadovali, aby někdo zavolal Pertinaha.

Snažila se ovládnout svou zuřivost a neublížit muži víc, než bylo nezbytné. Možná už by ho měla uvolnit, aby se mu neudělaly omrzliny.

Lukerdek se prodral tak blízko, až začal ležícímu muži slintat na hruď.

„To od něj nebylo hezké, co ti udělal. Ale už ho radši pusť,“ požádal Hanku.

„Jak si přeješ,“ usmála se na svého upatlaného dráčka a zrušila kouzlo.

„Ustupte, už je tady, ustupte,“ zaznělo mezitím z chodby.

Chlapík se pokoušel zvednout, a s výrazem odporu začal ze svého oblečení stírat rozžvýkané kousíčky masa, které na něm ulpěly spolu s dračími slinami. Za Lukerdekem se vzápětí objevila velká zelená dračí tlama a neméně velká pracka jemně odstrčila mládě stranou.

„Co se tu stalo?“ zaduněl hluboký dračí hlas.

„Rád tě vidím, vážený Pertinahu,“ konečně se muž vyhrabal na nohy. Sice se ještě opíral o zeď, ale to mu nezabránilo rozčileně gestikulovat.

„Musím nahlásit vzpouru,“ pokračoval, „tahle holka mě fyzicky i magicky napadla při výkonu spravedlnosti. Žádám o její přísné potrestání.“

„A jak zní tvoje verze?“ zeptal se drak.

Hanka se rozhodla odpovědět v drakonštině: „Ten muž jednu dívku z naší skupiny nepřiměřeně trestal za něco, co provedla nerada a jen nešťastnou náhodou. Navíc její drak žádný trest nepožadoval. Proto jsem zasáhla. Vůbec nechápu, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít.“

Když skončila, zelený drak naznačil, aby ustoupila, a otočil se k Sandřinu dráčeti. Vyzpovídal ho, co bylo důvodem k potrestání jeho deruvi, pak se zeptal na okolnosti, které vedly ke zranění mláděte. Prohlédl si nejen dráčka, ale i Sandru.

Nakonec věnoval pozornost muži s bičem: „Zanechal na tobě útok nějaký následek, Kvido?“

„Nic vážného, Pertinahu, jen mě brní končetiny. Mnohem horší ale bude dopad této události na morálku zdejší lidské komunity. Vzpoura proti pravidlům je velmi nebezpečný moment. Vezměte to prosím v úvahu při rozhodování o výši trestu.“

Hanka měla pocit, že se velký zelený drak lehce ušklíbl. V každém případě odpověděl velice šalamounky: „O závažnosti provinění a výši trestu rozhodnou ti, kdo s deruvijano uzavřeli smlouvu. Ti jsou jako jediní oprávněni trestat své osobní sluhy. Buď tak hodný, Kvido, a respektuj to.“

Muže s bičem drakův výrok rozzuřil. Kdyby dokázaly pohledy zabíjet, Hanka by byla nejméně pětkrát mrtvá. Takhle mu ale nezbylo, než se otočit na podpatku a důstojně odkráčet. Ostatní mu bleskurychle uvolnili uličku směrem k východu. Po jeho odchodu se začali všichni přihlížející rozcházet.

„Děkuju,“ obrátila se Sandra na Hanku.

„Páni, bylas fakt dobrá,“ poplácala ji po rameni Lída. Pak se podívala zblízka na Sandru a zděsila se: „Co to bylo proboha za zrůdnost? Takhle by tě přece normální bič nemohl zřídit, musel, podle toho, co vidím, mít nějaké magické znásobení účinku. Co ty na to, Hanko?“

Obě dívky se naklonily nad Sandru a shodly se na tom, že to částečně vypadá jako spálenina.

„Počkej, já ti to přeléčím,“ nabídla se Hanka a ani nečekala na Sandřin souhlas. „Možná to nezmizí úplně, ale aspoň tě to nebude tolik bolet a pálit.“

Pruhy na dívčině krku a tváři o něco zbledly.

„Já si chci jít odpočinout,“ ozval se Lukerdek.

„No nazdar,“ podívala se Lída na hodinky, „už je skoro čas vyrazit na hodinu létání. Takže budeme dneska nejen bez snídaně ale i bez oběda.“

„Ale já si musím odpočinout,“ fňukl dráček, „jinak nikam nejdu.“

„Kornjefa se bude zlobit,“ připomněla mu Lída.

„Aspoň deset minut...“ smlouval jejich dračí svěřenec.

Sandra mezitím se svým růžovým společníkem vyrazila k východu z dračí jídelny. Hanka aspoň magicky odstranila nejhorší špínu z Lukerdeka, sebe a svojí kamarádky. Sprcha by sice byla lepší, ale tu nestihnou.

U východu na ně čekalo překvapení. Postávali tam jejich dva spolužáci a každý držel placku, obloženou masem a zeleninou. Sandra se vedle nich právě se ládovala podobnou lahůdkou.

„Bylo nám jasné, že oběd nestihnete, tak jsme vám přinesli aspoň něco.“

„Já vás miluju, kluci,“ vrhla se Lída na jídlo. Když člověku vyhládne, všechno pak chutná víc než jindy.

„Dneska asi do hodiny s Kornjefou přijdeme pozdě všichni, měli bychom sebou hodit,“ vyrazili kluci poklusem k centrálnímu parku. Hanka se ohlédla, kde mají Lukerdeka. Zatímco se s Lídou věnovaly jídlu, odplížil se stranou a rozplácl se na holou skálu.

„Nebude mu tam zima?“ starala se Lída.

„Já mu tu skálu trochu ohřeju,“ natáhla Hanka ruku a plošinu, na které leželo dračí mládě, magicky zahřála.

„Kde v sobě bereš tolik magie?“ podivila se její kamarádka.

Hanka jen pokrčila rameny, posadila se na teplou skálu a opřela se o Lukerdeka. Ten jen blaženě zafuněl, když ho podrbala na krku. Lída sebou plácla vedle ní. Jak odeznělo napětí, začaly se jim klížit oči.

Že usnuly, zjistily dívky, až když je Lukerdek začal budit.

„Asi jsme hodinu létání úplně prošvihli,“ oznámil jim rozpustile, „nejspíš to od dědy všichni pěkně schytáme.“

„Myslíš, že nás potrestá?“ znejistěla Lída.

„Bičem určitě ne,“ uklidňoval ji dráček, „spíš nám přidělí nějakou otravnou práci navíc.“

Jak se tak loudali směrem k parku za ostatními, zakroužil nad nimi rudý drak. Kornjefa! A už je zahlédla!

„Ona nás snad hledá,“ znejistěl Lukerdek.

Dračice zakroužila níž a nakonec dosedla kousek od nich. Kývla na ně, aby přišli blíž.

„Pročpak jste nedorazili na hodinu létání?“ zeptala se přísně.

Lukerdek už se nadechoval, že začne vyprávět, ale dračice jen mávla tlapou, jako že nechce nic slyšet.

„Jsou tu dvě možnosti, jak vyřešit vaši evidentní nechuť docházet do mých hodin včas. Ta první by znamenala projednat všechno přímo s Bohantyrem. Jako druhou možnost vám nabízím variantu, kdy budu já až do odvolání určovat, kdy pro vás hodina létání skončí, bez ohledu na časový limit. Co vy na to?“

„Beru tu druhou možnost,“ vybral si Lukerdek až podezřele rychle. Strach z dračího prarodiče byl asi větší než jeho nechuť k tréninku.

„Fajn, takže právě teď začíná tvoje individuální lekce, Lukerdeku,“ kývla na dráčka Kornjefa.

Během hodiny proháněla nejen jeho, ale i jeho dvě deruvi. Vlastně to nakonec byla docela legrace. Akorát, když skončili, Lukerdek málem vláčel svá malá křídla po zemi. Fňukal, jak ho bolí všechny svaly. Při večeři mu navíc ostatní dráčci vyčítali, že mezi ně nepřivedl svou deruvi, co umí tak hezky vyprávět.

Pro dívky však měla Lukerdekova mimořádná lekce jednu nečekanou výhodu. Večerní dovádění tentokrát trvalo ani ne půl hodiny. Pak dalo mládě přednost odpočinku a Hančinu vyprávění.

„Jdu se ještě trochu proletět na prkně,“ využila Hanka příležitost, když jejich svěřenec tak neobvykle brzo usnul, „nechceš si vyrazit se mnou?“

„To ani náhodou! A dej na sebe pozor, už je tam tma.“

Hanka si oblékla svou nejteplejší vestu a rozlétla se směrem na vyhlídku. Touhle dobou už tam určitě nikdo nebude. Co by tam taky dělal, když je tma a z okolí je vidět jen pár světel nebo hvězdy. Hanka se usadila na závětrné straně a užívala si tu vzácnou chvilku samoty. Pak opatrně zkontaktovala Plama.

„Sestřičko, jsi v pořádku?“ staral se její dračí přítel.

„No, v poledne mě trochu namíchnul jeden zdejší mág, ale snad se to vyřeší, aniž by mě popravili,“ zasmála se.

„Ani nevíš, jak rád bych tam byl s tebou.“

„Hele, Plame, taky jsi jako malý nesnášel výuku létání? Lukerdekovi se na jeho lekce vždycky tak zoufale nechce, že je mi ho až líto.“

„Pokud si dobře vzpomínám, soutěž v mávání křídly na čas se mi ani dost málo nezamlouvala. Ale plachtění jsme vždycky všichni milovali. Kvůli tomu jsme byli dokonce ochotní trénovat i svaly křídel.“

„Jaké plachtění?“

„Učitel nás přemístil na nějaký vysoký hřeben, odkud jsme se jen odrazili, roztáhli křídla a plachtili určeným směrem. Tu nádheru, nemuset mávat křídly a přesto letět, tu si vybavuji ještě dnes.“

„To by se možná zdejším dráčkům taky líbilo. Musím se zeptat Kornjefy, jestli by to s nimi nechtěla zkusit.“

„Jak jsi říkala to jméno?“

„Myslíš Kornjefa?“

„Je to růžová, myslím hodně sytě růžová dračice?“

„Ano, to je. Znáš ji?“

„No... Jednou už jsem ji viděl. Je moc sympatická.“

„To souhlasí,“ usmála se sama pro sebe Hanka. Zatím ještě nikdy neslyšela Plama, aby některého z draků označil za moc sympatického.

„Jinak ten papírek, co mi předevčírem ukázal Sváťa, je tak trochu znepokojivá záležitost. Lidé by správně neměli o existenci tohoto přístroje vůbec vědět. Je podezřelé, že se o něj někdo zajímá. Sice to nemusí znamenat nic vážného, ale mohlo by. Takhle na dálku o tom nechci mluvit. Sváťa ti po prázdninách řekne víc.“

„Ty mě napínáš, Plame.“

„Ne. Jen jsem opatrný. A ty bys měla být také.“

„Máš pravdu. Asi bychom neměli pokoušet štěstí ani touto komunikací.“

„Rád jsem tě slyšel.“

„A já tebe,“ ukončila hovor Hanka a ještě chvilku se snažila užívat si ten příjemný pocit vzájemného přátelství. Pak znovu naskočila na prkno, oblétla lázně druhou stranou a zamířila k Bohantyrovu příbytku. Do postele se dostala dřív, než se starý drak vrátil domů.

Ráno ji nešetrně vzbudil drsný dračí hlas.

„Vstávejte, deruvi, musíme si promluvit! Okamžitě se dostavte k Lukerdekovi!“

„Co to bylo?“ vyděsila se Lída.

„Rychle se oblékni, Bohantyr nás volá,“ pobízela ji Hanka, „chce s námi mluvit. Asi kvůli tomu včerejšku.“

„No nazdar!“ vyletěla z postele její mladší kamarádka a byla oblečena rychleji než Hanka.

Obě poslušně naklusaly k audienci.

„Včera v poledne jste prý kvůli nějaké hlouposti vyvolaly konflikt s Kvidem,“ dračí hlas v místnosti skoro burácel.

Hanka postoupila kupředu: „Za to můžu já. Ale žádná hloupost to nebyla. Ten trest pro naši spolužačku byl nespravedlivý a zbytečně krutý.“

Odhodlaně se zamračila. Nehodlala se před drakem ponižovat ani prosit za prominutí.

„Prý jsi Kvida dvakrát poslala k zemi,“ natočil Bohantyr hlavu tak, aby na dívku hleděl zblízka.

„Zkoušel uhodit i mě. Naštvala jsem se.“

„Všichni draci se tím večer královsky bavili,“ zazubil se náhle Bohantyr. Ale když se zazubí velký zelený drak, moc legračně to zblízka nevypadá. Hance několik vteřin docházelo, že jí drak právě místo vynadání složil poklonu.

„Je to hnusný, nepříjemně sebevědomý náfuka,“ pokračoval Bohantyr, „nemám ho rád, takže mu ten nářez, co od tebe dostal, ze srdce přeju. Ale vzhledem k tomu, že si Kvida ocejchovala zdejší nejmocnější dračice, její syn Pertinah si přeje, abych vás za ten incident nějak viditelně potrestal. To mu bohužel nemohu odmítnout, takže jsem rozhodl, že dnes a zítra si musí Lukerdek celé dopoledne hrát bez vás, a vy dvě v tu dobu budete za trest pomáhat v dračí kuchyni, kde připravují jídlo pro zdejší mláďata. Chce k tomu někdo z vás něco říct?“

„Že mi uvaříte něco dobrého, že jo?“ rozzářil se Lukerdek.

„Snad tam budeme nějak užitečné,“ pokrčila s úlevou rameny Hanka. Tohle byl druh trestu, který bylo možno bez námitek přijmout.

„A teď mi tu včerejší událost ještě jednou a pěkně se všemi podrobnosti vyprávěj,“ mrkl Bohantyr spiklenecky na Hanku. Tak proto nás vzbudil tak brzo, zasmála se v duchu a rozhodla se dopřát drakovi trochu zábavy a uspokojit jeho zvědavost.

Vylíčila celou událost přesně tak, jak ji vnímala. Drak si občas vyžádal i Lídin a Lukerdekův komentář, takže se celé povídání nakonec protáhlo mnohem déle, než všichni čekali.

„Asi se tu odnaučím snídat,“ vzdychla Lída, když jako obvykle doprovodily dráčka k jeho rannímu jídlu s kručícím žaludkem. Jakmile dojedl, všechno umyly, poslaly ho, aby si šel hrát s ostatními dráčaty, a pak obě zamířily za lidmi ve zdejší kuchyni.

Hanku překvapilo, že jich tu pracovalo jen pět. Kuchyně se právě teď tak trochu podobala řeznické provozovně. Jeden chlapík přinášel kusy dobytčat, další je vykostil a tři ženy maso krájely na kousky ve velikosti lidské pěsti.

„Á, vy jste ty naše pomocnice,“ usmála se nejbližší žena a opláchla si ruce ve vědru pod stolem, „tak tedy vítejte v malé dračí kuchyni.“

Dívky pozdravily a trochu znechuceně se rozhlížely po pultech se syrovým masem.

„Žádný strach, děvčata,“ zasmála se kuchařka, když viděla, s jakou nelibostí se rozhlížejí, „pro vás jsme nechali tu příjemnější část práce. Támhle u toho pultu budete krájet zeleninu, ve které se maso pro dráčata nakonec obalí.“

Žena hrábla nahoru do police a podala jim zástěry. Nakonec vyfasovaly velké nože a tři koše naplněné různými druhy zeleniny.

„No vida, naše hrdinky už přišly,“ ozval se náhle za nimi jízlivý hlas. Stál tam malý mužík neurčitého věku s rukama založenýma za zády. Hleděl na ně téměř výsměšně a kuchařka, která přistrčila na pult před dívky prkénka a mísy, sklopila hlavu a urychleně se vrátila na své místo u masa.

„Někdo si možná myslí, že je služba v kuchyni dostatečným trestem, ale já to vidím trochu jinak. A nejen já...“

Pomalu přistoupil k Hance a přitáhl si ji těsně k sobě za zástěru, kterou si právě zavazovala: „Takže si dovolím ti dát malou radu. Vypadni z Pasteku, a to co nejdřív. Jinak by se ti mohlo přihodit něco opravdu nepříjemného. A věř mi, že ta tvoje slavná magie tě proti tomu neochrání. Kruh doporučí, abys byla za své naprosto nevhodné chování vyloučena ze školy, rozumíš?“

Hanka se na muže podívala tak, že ji raději pustil a o krok ustoupil. Ale vyhrožovat nepřestal: „Stačí jediné sebemenší pochybení a budeš velice rychle vyhoštěna z města, to ti garantuji. Jestli tu ale chceš ještě pár dní zůstat, je tvojí jedinou šancí se co nejdřív Okem vyvolenému Kvidovi pokorně omluvit a požádat ho o odpuštění. Jinak...!“

Hanka se silou mocí držela, aby na toho zakrslého chlapa nezačala ječet. Raději se kousala do rtu a polykala všechna slova dřív, než se jí prodrala na jazyk, aby hned na místě nezpůsobila další konflikt. Přítomní kuchaři vůbec nezvedli hlavu od své práce a v Lídiných vykulených očích se zrcadlilo pohoršení. Mužík už se však jen nadřazeně ušklíbl a důstojně odkráčel z kuchyně pryč.

Hanka si zuřivě upravovala zástěru, aby zamaskovala svůj nedostatečně ovládnutý vztek.

„To je ale drzost! Jak si ten chlap může dovolit něco takového říct?“ šermovala Lída rozhořčeně nožem na zeleninu. „Měla jsi ho poslat..., ty víš, kam.“

Hanka mezitím rozdýchala nejhorší příval adrenalinu a konečně se na kamarádku dokázala podívat s náznakem úsměvu.

„Nechci, aby mě vyloučili ze školy,“ popadla červenou řepu a mrskla s ní na prkénko, „navíc si myslím, že mě tenhle skrček přišel seřvat hlavně proto, aby si Kvido před zdejšími kuchaři zachoval tvář a autoritu.“

„Nepůjdeš se mu omluvit?“

„To ani náhodou! Nebudu se přece pokořovat před nějakým sadistickým zvrhlíkem,“ vybíjela si Hanka zbytky vzteku na další řepě.

Lída začala porcovat zelné hlávky. Zpočátku jí to moc nešlo, bylo vidět, že doma moc v kuchyni nepomáhá, ale učila se rychle. Musely sebou hodit. Nakrájet obsah velikých košů do oběda byla docela makačka.

Ve chvíli, kdy si Lída na chvilku odskočila, se k Hance přitočil chlapík, co do kuchyně donášel velké kusy syrového masa. Na tváři měl krvavou šmouhu, jak si otíral pot.

„Přijď za mnou o půlnoci k amfiteátru. A vezmi si s sebou své supervolonové prkno. Rád bych se s tebou trochu proletěl.“

Hanka se po něm nechápavě podívala. Umazaný, rozcuchaný, moc důvěryhodně zrovna nepůsobil. A proč se s ní chce sejít? To má být jako rande? Sjela ho opovržlivým pohledem.

„Neboj se. Umeju se a budu se chovat slušně. Nic, co bys nechtěla, slibuju. Jenom trochu pokecáme.“

Hanka už se nadechovala k odseknutí, ať se nenamáhá a jde to zkusit jinam, když dodal: „Jo, a až budeš zase ve škole, pozdravuj ode mě Gemsika Rohana. Prej k němu chodíš, jak jsem slyšel.“

„Jak to víš?“ udiveně si ho ještě jednou prohlédla.

„Večer ti to povím. Teď nemám čas. Musím makat,“ vyzývavě na ni mrkl a vrátil se ke své práci. Teď na Hanku dolehlo ještě větší dilema. Má tam jít? A jestli ano, má o tom říct Lídě? Ten mladík vyloženě čekal na chvíli, kdy tu její kamarádka nebyla. Sice nepožadoval, aby to držela v tajnosti, ale kdo ví. Musí si to ještě nechat projít hlavou.

Dračí oběd tentokrát Lukerdekovi chutnal, což pro dívky znamenalo, že se v následující hodině stihly bez problémů najíst i ony. Na kurz odpoledního létání poprvé za celou dobu zdejšího pobytu dorazil jejich svěřenec včas. Proto byli všichni skoro zaskočeni, když je Kornjefa opět požádala, aby se po hodině ještě zdrželi.

„Ale dneska jsme přece neměli zpoždění,“ zahleděl se dráček vyčítavě na Kornjefu.

„Všimla jsem si,“ přikývla dračice, „ale to ještě neznamená, že jsi jedním včasným příchodem smazal všechny své dluhy.“

„Vždyť musí mít ještě bolavá křídla,“ smažila se přimluvit Lída.

„A co kdyby si dneska pro změnu vyzkoušel plachtění?“ navrhla Hanka.

„Ještě nemá dost silná křídla. Nezvládl by to,“ zamítla její nápad dračice.

„Vždyť by to mohl být jen krátký úsek. Třeba támhle z toho hřebenu. Věřím, že by to zvládl nejen on, ale i ostatní dráčata,“ dál naléhala Hanka.

Rudá dračice chvíli přemýšlela. „No dobrá, tak to vyzkoušíme,“ přikývla a otevřela jim bránu nahoru na skálu.

Lukerdek z toho byl trochu nesvůj. Kornjefa s ním několikrát nanečisto vyzkoušela správné držení křídel. Pak dráčka náhle a bez varování s pomocí magického nadlehčení hodila vpřed. Rázem se ocitl ve vzduchu a pokusil se neohrabaně mávnout křídly.

„Zachovej klid a nastav křídla, jak jsem ti řekla,“ zaslechla Hanka příkaz, vydaný na vlně dračí komunikace. Lukerdek poslechl a roztáhl celou plochu křídel. A to, co zpočátku vypadalo jako neohrabaný pád, se vzápětí změnilo na plynulý klouzavý let. Sice přistál trochu jinde, než měl, a skoro udělal po dopadu na zem kotrmelec, ale na první let to nebylo špatné. Hanka s Lídou to sledovaly shora a měly trochu obavy, jestli za ten nápad nedostanou od dráčka vynadáno.

Kornjefa odlétla za ním. Netrvalo dlouho a Lukerdek znovu prošel její branou nahoru na skálu, kde stály obě dívky. Hrnul se k nim jako velká voda: „Viděly jste to? Já jsem letěl, já jsem to dokázal!“

„Byl jsi úžasný,“ jásala spolu s ním Lída a Hanka si tiše oddychla. Plam měl pravdu.

„No,“ zafuněla pobaveně Kornjefa, „úžasné to sice zatím nebylo, ale jako první pokus to ušlo.“

„Tak já to zkusím ještě jednou,“ hrnul se ke kraji Lukerdek.

„Dobrá,“ souhlasila rudá dračice, „ale tentokrát už budeš muset odstartovat sám.“ A začala mu vysvětlovat, jakým způsobem se rozběhnout a odrazit.

„A vy dvě na nás počkejte dole,“ otevřela dívkám bránu do parku.

Tentokrát mohly sledovat Lukerdekův pokus zezdola. Po odrazu měl sice dráček trochu potíže, než se mu podařilo křídla nastavit do správného úhlu, ale pak plachtil nádherně až skoro k nim. Byl tak spokojený a nadšený, že to spravilo náladu i rudé dračici. Milostivě je propustila a Lukerdek pospíchal, aby o svém zážitku pověděl svým dračím kamarádům, kteří z povzdálí sledovali jeho doučování.

Skvělá nálada vydržela dívkám až do večeře. Těšily se na klidnou chvilku u jídla, takže ani nepostřehly zakrslého mužíka, který si Hanku „vychutnal“ už v poledne. Nyní se dívkám postavil za záda a čekal, až si ho všimnou.

„Jejda,“ lekla se Lída, když se nad ně naklonil. Muž ale nejevil zájem o ni, ale o Hanku.

„Dopřáváš si tu dlabenec místo toho, aby ses šla omluvit?“ zamračil se na ni. „Ty si zřejmě neuvědomuješ, o co tu jde.“

Hanka jen pokrčila rameny a natáhla se k tácu pro další placku. Mužík ale tác hrubě odstrčil stranou: „A nejez, když s tebou mluvím! Postav se!“

Tohle už bylo trochu moc a Hanka se rozhodla, že si to nenechá líbit. Naprosto nechápala, kde bere ten nesympatický skrček právo ji takhle sekýrovat.

Vtom se na druhé straně velkého kamenného stolu ozvaly rozčilené hlasy a dva muži se tam pustili do hádky. Vypadalo to, že nemají daleko ke rvačce. Malý mužík se přestal věnovat Hance a bez meškání vystartoval k těm dvěma.

Dívka se natáhla pro další placku, ale než na ni dosáhla, někdo ji chytil za loket a strkal pryč. Poznala mladíka z kuchyně.

„Rychle odtud vypadni,“ šeptal naléhavě, „s ním není radno si zahrávat. Radši se mu ztrať z očí, než si na tebe zase vzpomene.“

„Copak oni...?“ kývla směrem k znesvářeným mužům.

„Jo, přesně tak,“ usmál se mladík, „poprosil jsem je, aby odlákali jeho pozornost a tys mohla zmizet. Tak už běž. A nezapomeň přijít večer.“

Vzaly to s Lídou k Bohantyrovu příbytku poklusem. Tam snad za nimi ten protivný člověk nepřijde.

Večer, když se jim konečně podařilo Lukerdeka uložit ke spaní, se Hanka rozhodla, že o své schůzce před Lídou raději pomlčí. Vykradla se ven až poté, co kamarádka usnula. Bohantyr ještě nedorazil, tak to bylo celkem snadné.

Mladík na ni už zřejmě čekal, protože vystoupil ze stínu dřív, než došla k parku.

„Proč jsi chtěl, abych přišla?“ zeptala se podrážděně. „Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Leon Frask. A chci s tebou mluvit hlavně proto, že trestuhodně podceňuješ situaci. Včera večer jsem obdržel od Rohana vzkaz, abych ti byl v případě potíží nápomocen.“

„Co je Rohanovi do toho?“ podivila se Hanka.

„To opravdu nevím. Jen ti tlumočím, oč mě požádal. Jak tě tak pozoruju, asi bych ti měl co nejrychleji vysvětlit některé věci. Jinak tu nejspíš do konce příštího týdne nevydržíš. Ale tady není vhodné místo na pokec. Navíc je tu pěkná zima. Vezmu tě do poněkud příjemnějšího prostředí a udělám ti výbornej čaj. Co ty na to?“

„Mluvit ano a čaj taky ano,“ opatrně souhlasila Hanka, „ale nic dalšího si od našeho setkání neslibuj.“

„Jak si budeš přát,“ zavibroval v jeho odpovědi náznak smíchu.

Naskočil na prkno před ni, aby mohl řídit směr. Po deseti minutách přistál u malé nenápadné jeskyně. Oba už byli pěkně zmrzlí. Hanka cítila silné magické pole, vyzařující z masivu pod nimi.

Zavedl ji dovnitř. Ukázalo se, že tu má pohodlně zařízený příbytek. Hanka konečně odložila svou nedůvěřivost. Leon ji obsluhoval s kamarádskou nenuceností a ani v nejmenším nenaznačoval, že by měl zájem o něco víc.

„Víš, tohle místo je tak magicky narušené, že je jen nepatrná pravděpodobnost, že by někdo poslouchal, o čem mluvíme,“ vysvětloval, zatímco naléval vroucí vodu na barevnou směs bylin a květin.

„Máš to tu pěkné,“ ohřívala si dlaně o šálek s čajem a začínala být zvědavá, co se dozví.

Posadil se proti ní a přistrčil doprostřed stolu misku s křupavými lupínky: „Víš, nemůžeme tu zůstat moc dlouho, abychom nevzbudili podezření.“

„Proč? Někdo tě sleduje?“

„Mě ne,“ zasmál se Leon, „ale ty jsi tu od včerejška středem pozornosti. Ale když si ti, co tě sledují, budou myslet, že tě balím, nebude je to zajímat. Nerad bych, aby zjistili, že stojím na tvé straně ve sporu s Kvidem. To bych se tu jako sluha dlouho neohřál.“

„Co je vlastně ten Kvido zač?“

„Konečně správná otázka,“ usmál se mladík na Hanku. Usrkl trochu čaje a začal vysvětlovat.

„Kvido je vlastně nejvyšším šéfem lidské lázeňské komunity. Je nejvěrnějším služebníkem Zadrápnuté. Nevím, jestli jsi ji viděla, je to nejstarší dračice v Pasteku i v širokém dalekém okolí. V jejích prackách se sbíhají nitky veškerého zdejšího života. I když oficiálním kápem zdejších draků je její syn Pertinah, to podstatné rozhoduje a řídí právě ona. Ona a její služebník Kvido se svou sestrou.“

„A kdo je ten mrňous, co do mě tak navážel v poledne a u večeře?“

„To je Kleofáš Chrbel. Na toho si dej velký pozor. Je nebezpečnější, než vypadá. Patří mezi Okem vyvolené, což mu dává velkou moc.“

„Okem vyvolené? Co to znamená?“

„Copak ty nic nevíš o Kruhu dračího oka?“

„Ani to nejmenší.“

„Aha. Tak to abych vzal ty informace pěkně z gruntu. Kruh dračího oka je mystický řád, který významným způsobem ovlivňuje dění v Pasteku. Nikdo přesně neví, čemu všemu se Kruh věnuje, ale jeho šest nejvyšších představitelů všichni znají. Mají titul Okem vyvolení a běda tomu, kdo se jim znelíbí.“

„Jako třeba já,“ ušklíbla se Hanka.

„Jako třeba ty,“ přikývl Leon a pokračoval, „pod jejich vedením pracuje v Kruhu další skupina řádných členů, kterým se říká Okem pojmenovaní. Kdo všechno mezi ně patří, už není tak jisté. Několik jich působí v městské radě, někteří mohou pracovat v utajení. No a nakonec jsou tu ti, co by do řádu rádi vstoupili, ale nemají zatím potřebné zásluhy. To jsou takzvaní Přistupující.“

„Berou každého, kdo se přihlásí?“ zajímalo Hanku.

„K nim se nejde přihlásit,“ zavrtěl hlavou Leon, „musí si tě vybrat některý z Pojmenovaných. Ten tě přivede na rituál Předání světla dračího oka a ty se staneš Přistupujícím. Což ovšem ještě zdaleka neznamená, že se časem dostaneš mezi Pojmenované. Každý Přistupující má v podstatě rok na to, aby prokázal dračímu oku svou užitečnost. Jsou-li jeho skutky uznány jako dostatečné, je pojmenován a tím zařazen mezi stálé členy Kruhu. Pokud se mu to nepodaří, je označen za bezejmenného a udělá nejlíp, když se pak z Pasteku odstěhuje. Jako odmítnutý totiž obvykle nedostane od městské rady povolení vůbec na nic. S bídou se pak uživí jako ten nejpodřadnější sluha.“

„Takže do Kruhu musí vstoupit každý, koho si vyhlédnou?“

„To ne. Spousta lidí na pozvání odpovídá vyjádřením, že se ještě necítí dost vzdělaní či zkušení na to, aby přijali takovou zavazující zodpovědnost. V takovém případě je Pojmenovaní nechají na pokoji, nebo je zkusí znovu oslovit třeba až za pár let. Rozhodně je to lepší varianta, než se ocitnout mezi bezejmennými.“

„A působí nějací Pojmenovaní i na škole?“

„Oficiálně ne. Není však vyloučené, že se tam nachází někdo v utajení. Jestli kalkuluješ s tím, že na tebe ve škole Kruh nedosáhne, tak bych tě měl vyvést z omylu. Dračí profesoři i učitelé se snaží udržet s Kruhem dobré vztahy. Nezapomeň, že i škola každou chvíli potřebuje od městské rady nějaké povolení.“

„Jestli jsem to správně pochopila, říkáš mi, že proti nim vlastně nemám šanci...“

„Tak nějak. Ale kdyby ses veřejně omluvila, mohlo by to změnit situaci ve tvůj prospěch.“

„To řekl profesor Rohan?“

„Ne. To říkám já. Měla bys poslechnout Chrbelovu radu a Kvidovi se omluvit. Těch pár slov, co ti to udělá?“

Leon chvíli čekal, jak Hanka na jeho radu zareaguje. Ta ale jen tiše usrkávala čaj a nic neříkala.

„Jestli se bojíš tělesného trestu, tak ten ti pravděpodobně nehrozí,“ pokračoval proto v monologu, „ten ti nemohou udělit bez souhlasu draka, který tě zaměstnává. A Bohantyr, jak ho tak znám, je velice rozumný drak, není zaujatý proti lidem a nenechá si od nikoho poroučet. Nedá Kvidovi souhlas s bičováním. Podle všeho z toho vyvázneš jen se slovním pokáráním. To je skutečně malá cena za to, že tady budeš moct dál studovat. No řekni sama...“

„Musím si to všechno pořádně rozmyslet,“ odložila Hanka prázdný šálek a zvedla se, „ale jsem ti vděčná za všechny informace, které jsi mi poskytl.“

„A nechceš se ještě chvilku zdržet?“ lákal ji Leon.

„Ne, díky. Už musím letět,“ vzala si své supervolonové prkno a vyrazila chladnou nocí k domovu.

Měla hodně o čem přemýšlet. Rýsovaly se před ní vlastně jen dvě varianty. Buď se omluví a možná ji nechají v Pasteku dostudovat aspoň tenhle ročník, nebo se vzepře, a pak ji asi dříve nebo později čeká vyhoštění z města. Ochránci ji sem poslali s úkolem chránit Lídu. Měla by k tomu přihlédnout a zachovat se zodpovědně. To znamená vyzkoušet variantu s omluvou. Ale trápila ji pochybnost, jestli je to opravdu nejvhodnější řešení. Vždyť se přece nemá za co omlouvat. Zachovala se správně a přiměřeně. Proč mají mít mocní pravdu, i když pravdu nemají? Proč se má pokořit před nějakým namyšleným surovcem? Není důležitější si zachovat sebeúctu? Nebo má raději ustoupit a splnit úkol? Tohle dilema rozdíralo dívčino vědomí hůř, než by ji dokázala potrápit zanícená tříska. Jak se rozhodnout? Jestli se opravdu chce stát ochránkyní, bude se možná do podobných situací dostávat častěji. Bude muset potlačovat své osobní pocity a jednat v zájmu přiděleného poslání? Jak často bude muset zapírat své přesvědčení? A dokáže to vůbec? Co by na to asi řekl R’íhan, zeptala se sama sebe. Určitě by odpověděl, ať naslouchá svému srdci. Jenže ani její srdce teď nebylo rozhodnuté. Má chránit Lídu nebo zůstat sama sebou? Co by na to řekl Plam? Asi aby zůstala věrná sama sobě. A Sváťa? Aby chránila Lídu. A Rafan? Aby našla způsob, jak zvládnout oboje. Rafan by určitě dokázal něco vymyslet, ale Hanku právě teď nic geniálního nenapadlo.

Usnout se jí podařilo až k ránu. Nebylo proto divu, že opět s Lídou zaspaly. Lukerdek byl otrávený, že si zas bude muset celé dopoledne hrát bez nich a byl u snídaně pěkně rozmrzelý. Pomoc v kuchyni tentokrát taky nepatřila mezi dvakrát příjemné, protože musely loupat divně čpící cibulky a pak je krájet do smradlavého sosu. Jak se pak v poledne ukázalo, Lukerdek měl na cibulky stejný názor jako dívky, a plival sousta na všechny strany. Než ze sebe vydrhly všechen ten nevalně čpící sajrajt, zase na ně místo oběda čekalo jen pár zbytků. Pozitivní byl jen fakt, že se tam už nepotkaly ani s Kvidem ani s Chrbelem.

Odpoledne na hodině létání je čekalo překvapení. Kornjefa si s sebou přivedla dalšího růžového draka a mláďatům oznámila, že si dnes plachtění mohou vyzkoušet všichni zájemci. Jak se dalo čekat, žádný dráček nechtěl odejít, ani ten nejmenší. Kornjefa spokojeně přikývla a odvedla je na jiné místo, než byli včera. Startovací skála nebyla tak vysoko a měla lepší odrazovou plochu. Dole byla písčitá planina, velmi vhodná na přistání. Kornjefa vzala své malé svěřence na vrchol a druhý růžový drak zůstal dole, aby dráčky jistil v případě neúspěšného letu. Lída a ostatní studenti z jejich školy se mohli usadit v písku a počkat, až přijde na řadu jejich svěřenec, aby mohli ocenit jeho šikovnost. Všichni toho využili, aby si odpočinuli a popovídali.

„Já mám hlad, že bych jedla hřebíky,“ líčila Lída ostatním, jak skoro pokaždé zaspí a jak dnes obě dvě dopadly u oběda, který Lukerdekovi nechutnal. Teď se tomu člověk mohl v pohodě zasmát. Jeden z kluků vylovil z kapsy svačinu a galantně ji nabídl Lídě a Hance.

„Dneska odpoledne to vypadá, že nás naši malí nebudou honit parkem jako obvykle, tak tolik nevyhládnu,“ zasmál se, když mu děkovaly.

Pro dráčky bylo plachtění malým svátkem. Každý z nich chtěl létat tolikrát, kolikrát jen to půjde. Konec dnešního kurzu uvítali na rozdíl od ostatních dnů s lítostí. Dotírali na Kornjefu, že chtějí stejný program i příště. Ta ale jen zavrtěla hlavou a prohlásila, že plachtění přijde na řadu nejdřív až za tři dny, ale jen tehdy, když dráčci prokážou patřičnou snahu trénovat křídelní svaly. Malé to sice trochu zklamalo, ale ve vzájemné dračí komunikaci si umiňovali, že se musí snažit, aby si zase mohli co nejdřív zalétat.

„Tomuhle se ještě zdaleka nedá říkat létání,“ vlídně podotkla rudá dračice, „je to jen základ plachtění. Samotné létání je mnohem, mnohem lepší a máte se na co těšit. Na to ale drak potřebuje náležitě vytrénované svaly, aby patřil mezi nejsilnější a nejhbitější letce. Magií se to sice dá ještě o něco vylepšit, ale základem je dobrá kondice. Proto je trénink tak důležitý.“

„Teď, když jsme zkusili plachtění, budeme trénovat, jen se z nás bude kouřit,“ ujistil Kornjefu nejmenší dráček.

„Poslyš, nemohl bys nám přinést večeři, abychom nemusely ke stolu?“ oslovila Lída kluka, co jim dal svačinu. „Víš, otravuje nás tam jeden neodbytný skrček a asi by bylo lepší, kdybychom ho u jídla nepotkaly.“

„Vím, kterého myslíš. Je stejně protivnej jako Kvido,“ usmál se na Lídu oslovený kluk, „to se dá snadno zařídit. Počkáte kousek stranou. Když tam bude, přinesu vám jídlo. Když ne, přijdu oznámit, že je čistý vzduch a najíte se s ostatními.“

Jakmile Hanka s Lídou osaměly, poklepala Hanka kamarádce uznale na rameno: „To jsi zařídila fakt na jedničku. Prima nápad!“

Lídu její pochvala viditelně potěšila.

„Myslím, že k drakům za námi dolejzat nebude. Když se mu dokážeme vyhnout v době jídla, nebudou nám jeho řeči kazit den,“ konstatovala spokojeně a Hanka jí musela dát za pravdu.

Díky jejímu nápadu se ani během soboty nesetkaly s nikým, kdo by chtěl na Hanku naléhat, aby se Kvidovi omluvila. Na hodině létání dráčci trénovali ochotněji a usilovněji než obvykle. Pak sebou unaveně plácli do usychající trávy a Lukerdek jako obvykle Hanku požádal o pohádku.

Jak se zabrala do vyprávění a soustředila se na doprovodné efekty, ani si nevšimla, že se za její záda mezi naslouchající vplížil i Bohantyr. Jeho přítomnost zaznamenala až poté, co dovyprávěla.

„Moc hezké,“ ocenil její vyprávění starý drak, „jsem rád, že se o Lukerdeka tak pěkně staráte. Svůj volný den si opravdu zasloužíte. Přišel jsem, abych vám otevřel bránu do Pasteku, jestli chcete.“

„Opravdu?“ rozzářila se Lída. „To bude skvělé.“

„Ale znám to tam jenom na tržišti, jestli to nevadí.“

„Nevadí,“ rychle souhlasila Hanka, „mám s sebou prkno, takže se domů dostaneme bez problémů.“

„Výborně,“ přikývl Bohantyr, „na stejném místě si vás vyzvednu zase v pondělí ráno v osm. Souhlasíte?“

Obě dívky nadšeně přikývly, jen Lukerdek vypadal maličko smutně.

„Vždyť s tebou budeme ještě celý příští týden,“ pohladila ho Lída jemně po nozdrách a ještě se za ním jednou ohlédla, než prošla branou, kterou jim vykouzlil starý drak.

Hanka svou kamarádku odvezla na prkně až k ní domů, ale dál jít nechtěla. Těšila se na tiché podkroví, které bude mít celou neděli jen sama pro sebe, jíst bude moci, kdy ji napadne a ráno si parádně přispí.

Původně chtěla celý den prolenošit, ale už před polednem ji to přestalo bavit a rozhodla se trochu přemístit nábytek v obývacím pokoji, aby to tam bylo hezčí a útulnější. Jak postrčila knihovnu víc do rohu, pocítila najednou, jak se o ni otřela utajená magie. Ne nadarmo ve škole trénovala odhalování skrytých vlastností. Navíc tohle maskovací kouzlo bylo provedené jen tak halabala. Nepotřebovala ani minutu, aby objevila skulinu ve dřevě a kus prkna, který se dal vysunout. Za ním se ukrýval vlhkem zkrabacený sešit. Opatrně ho vyndala a položila na stůl.

Byl nadepsaný úhledným školním písmem. Stálo tam: Odhalená tajemství shromáždil Huk.

Otevřela desky a objevila mapu pastecké školy. Nechápala, co je to za tajemství a listovala dál. Následovalo několik mapek, patrně míst ve městě, neboť se jednalo o ulice mezi domy. Na jedné z dalších stránek byl namalován nádherný vzrostlý strom. Za ním objevila několik kreseb z přírody a jakýsi podivný sad. Pak otočila list a poznala ústřední prostor lázní. Následovalo několik obrázků skal a na předposlední stránce bylo uprostřed skalní stěny namalované dračí oko. Pokrčila nad sešitem rameny a nechala ho ležet na stole. Třeba to Sváťu bude zajímat, až se vrátí.

Večer už podkrovní byt vypadal čistě a útulně. Hanka se spokojeně uvelebila s knihou v křesle. Z jejího úmyslu si číst ale nakonec nebylo nic. Začala totiž přemýšlet o dalším týdnu v dračích lázních.

Omluvit se Kvidovi nebo neomluvit? Zatím se konečnému rozhodnutí úspěšně vyhýbala. Zahleděla se na bílý flíček na svém prstenu, který stvrzoval její přísahu ochráncům. Jestli má dovést svůj zdejší úkol ke zdárnému konci, měla by asi potlačit své pocity a udělat všechno pro to, aby mohla zůstat na škole. Měla by poslechnout hlas rozumu, zatnout zuby a zachovat se zodpovědně. Už přece není žádné dítě, aby vykřikovala do světa: tohle chci a tohle nechci. Nyní má úkol. Když se omluví, bude ho moci splnit. Jestli však ty, kdo jí dali svou důvěru, kvůli hloupé omluvě zklame, bude v jejich očích vypadat jako neschopná malá holka. Ač se tomu všechny její instinkty bránily, rozhodla se Kvidovi omluvit. Vůbec se na návrat do dračích lázní netěšila.

V pondělí v osm hodin si je Bohantyr vyzvedl a v deset už měly obě dívky pocit, že jejich volný den byl jenom něco, co se jim v nějakém velice dávném čase zdálo. Zapadly do obvyklého kolotoče povinností, jako by to dělaly odjakživa.

V poledne Hanka Lídě oznámila, že už se schovávat nebude, a až potká Kvida, že se mu přece jen omluví, aby byl klid.

„Ty taky jednomu zkazíš každou radost,“ byla její kamarádka zklamaná, že plánovaný spiklenecký komplot kolem jídla nebude pokračovat.

Jako naschvál celé dva dny Hanka mohutného nepříjemného chlapíka ani nezahlédla. Náhodou na něj narazila až ve středu u večeře. Muž jí zastoupil cestu a jeho pohled vyjadřoval všechno možné, jen ne vlídnost.

„Dobrý večer,“ řekla Hanka a sbírala síly k vyřčení své omluvy. Než se ale na to stihla nadechnout, Kvidovi skoro zbělely klouby, jak zuřivě svíral pěst kolem rukojeti svého bičíku.

„To ani náhodou, ty pýchou zaslepená mrňavá hnido,“ odsekl vztekle, „ty urážko dračího oka. Ještě jsi nepochopila, že máš zmizet tam, odkud jsi přišla?! Máš tu drzost se sem vrátit a oslovit mě, aniž bys lízala prach u mých nohou?!“

„Ale...“ chtěla se dotčeně ohradit dívka. Jenže mohutný chlap nevypadal, že by ji chtěl pustit ke slovu.

„Nechápu, že tě ještě Bohantyr s ostudou nevyhnal pryč. Myslíš si, že jsi bůhvíco? Tvoje hloupé manýry tě brzo přivedou do problémů. Každý drak, kterého potkáš, se tě bude štítit...“

Hanka náhle ucítila nepatrný magický dotek. Přesně na tyhle jemné skryté čáry byla od chvíle, kdy ji Pohromakové trápili upířím cucem, dost alergická. Vnímala, jak jí Kvido podsouvá magické ovlivnění. V jeho kouzle bylo cosi záludného. V první chvíli to vypadalo, že jí chce nenásilně vylepšit náladu, ale za prvním dojmem bylo navázáno ještě něco dalšího, podstatně horšího. Zaštítila svou mysl a ztratila poslední zbyteček odhodlání se omluvit.

„...každému drakovi, kterého potkáš, budeš smrdět hůř, než...“ pak Kvidovi došlo, že už nemá šanci kouzlo dokončit, protože Hančiny štíty byly na mužovy schopnosti příliš silné. Zarazil se a zaváhal. V hloubi duše si uvědomil, že by opět mohl narazit a při otevřeném konfliktu utrpět další veřejně sledovanou porážku. Měl tolik soudnosti, aby v magickém útoku nepokračoval.

„Nestojíš mi za ten čas, co tu s tebou ztrácím,“ odstrčil ji z cesty a s toporně vztyčenou hlavou odkráčel pryč. Tohle už by nedokázala spravit žádná omluva. Hance se ulevilo. Její dilema za ni vyřešila Kvidova arogance a záludnost. Teď už z něj byl regulérní nepřítel a nedalo se to žádným způsobem vzít zpět. Ten fakt jí zcela nelogicky vylepšil náladu. Ať se stane, co se stane, nyní už nebude muset potlačovat své pocity a instinkty. Jako by znovu našla sama sebe. S chutí se najedla a Lídiny soucitné pohledy jí připadaly legrační. Ostatní sloužící se od ní začali nenápadně odtahovat. No a co? Stejně už tu budou jen tři dny.

Ještě téže noci ji ze spánku vyrušila dračí komunikace. Jakmile ucítila její dotek, vyděsila se, že se něco přihodilo Plamovi. Ale tohle nebyl její dračí kamarád.

„Uklidni se, dívko, všechno je v pořádku, nic mimořádného se neděje,“ oslovil ji Bohantyrův mentální hlas, „jen jsem tě chtěl požádat, aby ses u mě na chvíli zastavila.“

Ten má nápady, pomyslela si rozespale, když se hrabala z postele a zívala na celé kolo. Tiše se vyplížila, aby nevzbudila Lídu, a s trochou zvědavosti vyhledala starého draka.

„Posaď se,“ vyzval ji. Vzhledem k tomu, že tu nebyla jediná židle, vzala za vděk podlahou.

„Víš, původně jsem vás přijal, abych Lukerdeka trochu zabavil a mohl dát chůvě na pár dní volno,“ pokračoval drak, „nečekal jsem ale, že budete tak dobré. Máte na mého malého svěřence až neuvěřitelný vliv. Nejenže si vás oblíbil, on vás dokonce začal respektovat. To v jeho případě považuji skoro za malý zázrak. Navíc ho tvojí zásluhou začaly bavit i hodiny létání. Co dodat? Jsem s vámi spokojen.“

„Díky,“ rozpačitě zareagovala Hanka. Že by ji Bohantyr tahal z postele jen kvůli téhle pochvale? To nebylo pravděpodobné. Zvědavě přemítala, co má asi starý drak za lubem.

„Většina žáků školy sem přichází s nadějí, že si vyslouží dračí cejch. Jsem ochoten stát se tvým patronem a tuhle čest ti prokázat. Jestli o to stojíš a nemáš-li už jiného patrona z našich řad, jsem připraven tě označit jako dračího služebníka a dosvědčit tvou způsobilost.“

Hanka zalapala po dechu, tohle by ji ani ve snu nenapadlo. Co teď? Neurazí se Bohantyr, když ho odmítne? Jak z toho vybruslit, aniž by ho rozhněvala?

„To je opravdu... promiňte, jsem z té nabídky trochu vedle,“ hledala Hanka narychlo slova, „je to od vás vskutku šlechetné gesto. Pro mě byl zdejší pobyt hlavně velice zajímavou zkušeností. Nečekala jsem podobnou nabídku. Já...“

„Nic ti nevnucuji,“ usnadnil jí situaci starý drak, „můžeš si to v klidu rozmyslet. Dračí cejch je pocta i závazek. Je dobré si ujasnit, zda o něj máš či nemáš zájem. Kdybys došla k názoru, že o cejch stojíš, víš, kde mě hledat. Moje nabídka stále platí.“

„Moc si toho vážím,“ oddechla si dívka, že nebude muset draka odmítnout rovnou, „jako patron byste se mi opravdu zamlouval, ale o dračím cejchu jsem zatím neuvažovala. Děkuji za ten čas na rozmyšlenou, který jste ochoten mi poskytnout.“

Až když byla zpět v posteli, si uvědomila, jak velké měla štěstí, že Bohantyr její váhání vyhodnotil jako zodpovědné chování a ne jako urážku. Jak znala draky, většina z nich by tolik ohleduplnosti neměla.

U snídaně se dívky znovu setkaly s opatrnou odtažitostí služebnictva. S Lídou mluvili normálně, ale Hance se všichni viditelně vyhýbali.

Naštěstí se její konflikt s Kvidem nepromítl do vztahů s Lukerdekem ani v tom nejmenším. Malý dráček byl každým dnem příjemnější a vstřícnější. Už ani jednou nezmeškaly jeho vinou žádné jídlo, při krmení neprskal omáčku všude kolem sebe a dokonce občas poslechl, když ho napomenuly, že se chová nepatřičně.

V sobotu měly obě dívky v očích slzy, když si uvědomily, že se s ním budou muset rozloučit. I dráček byl velice smutný a žadonil, aby u něj zůstaly napořád. Až teprve, když na něj Bohantyr zavrčel, aby se choval jako drak, přestal Lukerdek škemrat. Jeho oči však mluvily za něj.

Bohantyr jim opět otevřel bránu do Pasteku, jinak by dívky musely čekat až do neděle, až bude končit domluvená služba i jejich spolužákům. Drak jim věnoval několik překrásných drahých kamenů a prohlásil, že to v podstatě není ani tak mzda, jako spíš poděkování za to, jak oddaně se o Lukerdeka staraly. Když Lída prošla branou, starý drak ještě na okamžik Hanku zadržel a podal jí navíc jeden kámen. Byl to hrubý neohlazený nerost a byl až neuvěřitelně nasáklý magií.

„A tohle máš za to, že jsi mi pomohla vyhrát sázku,“ mrkl na ni téměř spiklenecky.

„Sázku?“ zarazila se Hanka.

„Vsadil jsem se, že se Kvidovi neomluvíš.“

„Na to asi moc draků nesázelo, co?“ zasmála se Hanka.

„Jen já a Kornjefa,“ potvrdil její odhad Bohantyr.

„Málem jste prohrál. Chtěla jsem se omluvit,“ pokrčila dívka rameny.

„Tss,“ syknul posměšně drak, „máš v sobě něco dračího. Takovému protivnému namyšlenci by ses podle mě omluvit nedokázala. Přeji ti šťastný let.“

„Šťastný let i vám,“ rozloučila se Hanka a prošla branou do Pasteku za svou kamarádkou, která ji už netrpělivě vyhlížela.

Errata:

12.08.2021 12:59