Vítej, návštěvníku!

Brácho, selhal jsem

Přesně jak Plam předpokládal, dračí profesoři v Pasteku se rozhodli Sváťovu nepřítomnost na vyučovacích hodinách omluvit a poskytnout studentovi možnost ukončit školní rok řádnými závěrečnými zkouškami. Ale nebylo to zadarmo. Ani časově ani finančně. Profesor Teuklin trval na tom, aby Sváťa obětoval týden prázdnin a před tím, než ho připustí ke zkoušce, docházel do školy na individuální lekce. Za ty si nechal zaplatit částku, která by jinde stačila na pořízení celého domu i se zahradou.

Sváťovi bylo jasné, že jeho otec na to peníze mít nebude. Proto se hned v sobotu vydal za Zachariášem, jestli mu na dokončení studia půjčí.

„Kolik vás ta pastecká škola vlastně stála?“ mračil se Zachariáš, když mladíkovi odpočítával drahé kameny. „Takové vydřiduchy jsem ještě nezažil! Bohatnout na dětech! Kdo to kdy viděl?!“

„Budu ti to splácet, jak jen to půjde,“ slíbil Sváťa. „Hlavně to neříkej tátovi. Zabil by mě, kdyby se doslechl, že si půjčuji právě u tebe.“

Trpaslík se zachechtal: „Vo to neměj strach, kamaráde. A víš co? Můžeš si ty prachy u mě o víkendech odpracovat. Takovejch deset víkendů by to mělo, hádám, spravit.“

„Jenom deset?“ podivil se Sváťa. „Ale to bys mě platil lépe než špičkového mága.“

„Takže domluveno?“ zašklebil se přátelsky Zachariáš.

„Domluveno,“ usmál se Sváťa. „Udělám ti ze zahrady oázu zeleně.“

„Však já pro tebe najdu tolik práce, až tě to bude mrzet. A šetřit tě nebudu,“ mručel trpaslík dobrácky a přistrčil kameny k mladíkovi. „A můžeš začít hned teď, jestli nespěcháš domů.“

„Nespěchám. Slíbil jsem jim, že se zastavím jen krátce během nedělního odpoledne.“

„Výborně,“ zamnul si ruce Zachariáš, „tak běž vyčistit spíž. Nastěhovali se mi tam mouční molové. A prohlédni ořechy, minule jsem v nich našel brouky závrtníky. Taky by bylo potřeba po celém baráku posílit magické zábrany proti hmyzu.“

„Já to zařídím,“ vyhrnul si Sváťa rukávy.

„Počkej,“ zadržel ho v rozběhu Zachariáš, „máš nějaké zprávy o Hance a ostatních?“

„Naposledy jsem je viděl před dvěma týdny, když utíkali před draky. Pak jsem měl pár dní úplně jiné starosti. To je na delší vyprávění.“

Zachariáš neznatelně přikývl a plácl ho po zádech: „Jasně. Povíme si to u večeře. Zvu tě. Jó a bacha v domečku. Anděla bydlí ve tvé ložnici.“

Sváťovi pár vteřin trvalo, než po trpaslíkově něžném gestu chytil dech. „Nastěhuji se zatím do té Hančiny. Třeba se mi o ní bude zdát.“

„Tebe to ještě nepřešlo?“ zachytil trpaslík zasněný mladíkův pohled.

„Nic spolu nemáme,“ ohradil se Sváťa dotčeně.

„No a to je právě chyba. Co když Hanku mezitím klofne nějakej lump?“ zeptal se Zachariáš s ohleduplností sobě vlastní.

„Jako bych s tím mohl něco dělat!“ zamumlal mladík podmračeně.

„Ts, bejt tebou, mám na každým prstě pět holek,“ zavrtěl nad ním hlavou trpaslík. „Víš co? Běž radši makat. Komu není rady...“

Večer v Zachariášově kuchyni Sváťa podrobně vylíčil vše, co si prožil s kamarády i s Plamem.

„Zpropadenej malér, tadle Martisova krev,“ bručel trpaslík a spláchl poslední sousto pivem. „Nebejt jí, mohli jsme si tu všichni žít v poklidu a bez starostí.“

„A co Vron?“ zajímal se Sváťa. „Kde je?“

Pro změnu byla řada na trpaslíkovi, aby vylíčil, jak Hanka s přáteli putovala od skrýše ke skrýši. Něco už Sváťa znal z vyprávění kamarádů, ale Zachariáš to uměl lépe podat.

„No a v tom loveckým úkrytu je načapali ochránci. Vron to zazdil, poněvadž s dětma zůstal, ačkoliv dobře věděl, že je hlídanej. Oko Bdělých ho vyhmátlo a tvoji kamarádi do toho spadli, jak shnilá hruška do hnoje. Sice utekli, ale bylo to s vodřenejma ušima. Vron je kryl, aby ochránci nezachytili čerstvou stopu. Ten ťulpas Laridon ho za to pak šoupnul do ubytovny omezených.“

„Omezených?“

„Nejsou vomezený na rozumu, ale právně. Jsou vodříznutý vod světa venku, nemůžou se bavit s ostatníma, ani chodit na návštěvy. Prej dokud se ta děcka nevobjeví, zůstane izolovanej. Povídám Laridonovi: A co když děcka draci zabijou a my se to ani nedozvíme? A von na to: Radši ať je jeden člověk nespravedlivě vězněnej, než abychom měli na krku válku s draky. Trouba zabedněnej! Jako by to nešlo zařídit jinak! S ním se fakt nedá domluvit.“

„Ani tě k Vronovi nepustili?“

„Ne. Prej má na Laridonův příkaz vostrej dohled. To by mě vážně vzal šlak, když vidím...“

Zachariáš se zarazil uprostřed věty a vystartoval z kuchyňské stoličky, jak vystřelený z praku. Navzdory své podsadité postavě se pohyboval lehce a hbitě. Sváťa vyběhl za ním, ale ani zdaleka nebyl tak rychlý jako on. Rozhlédl se po zšeřelé zahradě a vypomohl si i magickým zrakem. Zprava se k nim blížil hlídkující ochránce a zleva...

Vždyť je to Anděla, poznal postavu mezi keři. Nikdo další se neobjevil. Zřejmě i ochránce zjistil, o koho se jedná, otočil se a pomalým krokem zamířil zpět ke svému stanovišti.

„Bál jsem se, jestli s tebou nepřichází Rafan, když jsi dorazila v tak nezvyklý čas,“ řekl na vysvětlenou trpaslík.

„Ahoj,“ přistoupil blíž i Sváťa a znepokojil ho pohled na ubrečenou tvář.

„Co se ti stalo?“

„Pohádala jsem se s bráchama. Ty jejich blbý pubertální fóry! Jednou se neudržím a přizabiju je,“ potlačila vzlyk, ale úplně ho nezamaskovala.

„Co ti provedli?“

„Ani se neptej,“ přitiskla si ruce na prsa.

„Pojď dovnitř,“ postrčil ji Sváťa směrem k budově a Zachariáš jen souhlasně přikývl.

„Ne, jdu spát!“ obešla kamaráda a zamířila ke stromovému domku.

To už ji ale uchopila trpaslíkova mozolnatá dlaň za loket. „Nepřipadá v úvahu!“

Anděla se pokusila jemně vykroutit, jenže sevření trénované ruky nepovolilo.

„Hádám, že máš v žaludku plno vzteku. Musíme ho vyhnat a nahradit jídlem,“ otočil si ji obličejem k sobě, „to je rozkaz, moje milá!“

Podvolila se a utřela rukávem vlhké tváře. Sváťa si docela dobře uměl představit modřinu, kterou si vysloužila na lokti.

Zatímco Anděla s nezúčastněným pohledem postrkovala jídlo na talíři hned jedním, hned druhým směrem, než si jedno sousto strčila do pusy, Sváťa ve svém vyprávění shrnul všechny poslední události.

„Měla jsem jít s nimi,“ vzdychla smutně Anděla a odložila příbor. „Kdoví, kde teď jsou.“

„Kdyby Hanka umřela, Plam by to vycítil,“ utěšoval ji kamarád. „A dokud žije Hanka, určitě jsou v pořádku i ostatní.“

„Splín se nejlíp odplavuje medovinou,“ sáhl trpaslík po silnějším pití a nabídl i hostům.

„Kdepak,“ odmítl Sváťa, „potřebuji mít čistou hlavu. Kdybych se napil, byl bych zítra použitelný nanejvýš k čištění záchodů. Magie s tímhle pitím nejde dohromady.“

Anděla si jen nepatrně lízla z pohárku, který před ni trpaslík přistrčil, a podruhé už se napít neodvážila. Raději se znovu věnovala večeři. Aby řeč nestála, začala se Sváti vyptávat na školu v Pasteku. Náhle zpozorněla a gestem zarazila proud kamarádova vyprávění. Zavřela oči a na rtech se jí objevil malý úsměv.

„Raf stojí u postranní branky do Kouzelných zahrad a ptá se, jestli je čistý vzduch,“ obrátila se tázavě k trpaslíkovi. „Nemám jít radši ven za ním?“

„Ne, uděláme to jinak,“ zvedl se trpaslík. „Vy dva se seberte a běžte do svýho domku, já tam hnedka vyexpeduju jednu večeři navíc. Asi tak za deset minut kámoše potichu a bez kouzel vezměte dovnitř. O ochránce, co mi tu v zahradě stepuje na Laridonův příkaz, se postarám osobně. Určitě se nudí a malej přátelskej pokec u medoviny mu zaručeně přijde vhod.“

„Díky,“ zářivě se usmála Anděla a vystartovala ven. Na stole po ní zbyla jen napůl snědená večeře.

„Že bych to maso dneska špatně vokořenil?“ zamyšleně vzal talíř do ruky Zachariáš a přičichl si.

„Bylo to výborné jako vždycky,“ ujistil ho Sváťa, „ale znáš holky. Myslí u jídla na tisíc věcí najednou. Vsadím se, že by to Anděla dojedla, kdyby nepospíchala se umýt a přičísnout, než se potká s bráchou.“

„Jen aby,“ zabručel Zachariáš. „Běž za ní a dohlédni, ať nepoužívá ukrývací kouzla, na ty jsou hlídkující ochránci obzvlášť citliví.“

Zařídili se přesně podle Zachariášových pokynů. Po chvíli se Anděla potichu vytratila a propašovala Rafana do domku, aniž to hlídkující ochránce zaznamenal. Oba zářili spokojeností nad tím, že jsou zase spolu. Sváťa si všiml, že dívčiny učesané vlasy vítáním poněkud utrpěly. Těžko odhadnout, jestli za to mohl Rafan nebo jeho tulík. Pak sklouzl pohledem po bratrovi. Jestliže si člověk odmyslel rozzářený zamilovaný pohled, vypadal zdrchaně. Oblečení zaprášené a ošoupané, na rukou podivné rudé skvrny, boty sedřené, na přehlídce krásy by vskutku nezabodoval. A navíc celý nepříjemně páchl po česneku. I tulík vypadal unaveně a zaprášeně.

„Co Hanka a co děti?“ nedočkavě se zeptal Sváťa.

Rafan se zatvářil, jako by spolkl mouchu. „Těžko říct. Rozdělili jsme se. Co vím, tak s dětmi vstoupila do Jeskyně ztráty a od té doby se mi neozvala. Chtěl jsem jít za nimi, ale nešlo to.“

„Počkej. Nech ho nejdřív umýt a najíst,“ zarazila Anděla káravým pohledem Sváťu.

Za další čtvrthodinu mladík o hodně prokoukl. Ještě s mokrými vlasy se posadil ke stolu s nachystaným jídlem a začal vyprávět. Tulík byl rovněž nemilosrdně osprchován. Párkrát si pročísl rozježený ocásek a usnul dívce na klíně.

Postupně se od Rafana dozvěděli nejen o putování v podzemí a závalu, ale i o jeho snaze obstarat zásoby a dostihnout Hanku s dětmi na jejich cestě. Ačkoliv jeskyni našel, dovnitř proniknout nedokázal. Akorát ho v okolí Atweeru pokousali vososáci, kteří se nedali odehnat ani magicky ani ručně.

„Nezbývá než doufat, že to ségra zvládne,“ dodal na závěr tiše bez jakéhokoliv humorného podtextu.

„Hanka je dobrá, poradí si, uvidíš!“ položila Anděla konejšivě svou dlaň na ruku přítele. Tulík se na jejím klíně nepokojně zavrtěl, prohrábl si srst a vyšplhal na Rafanovo rameno.

„A co ty, brácho, už máš plány na prázdniny?“ obrátil se Rafan ke Sváťovi, ale vyznělo to spíš jako snaha odklonit hovor od choulostivého tématu.

Sváťovi bylo jasné, že víc informací o Hance už asi nedostane.

„Ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ odpověděl na bratrův dotaz, „v pondělí se vracím do Pasteku. Čeká mě týden individuálních konzultací a příští úterý skládám závěrečné zkoušky.“

„Copak se v Pasteku učí i během prázdnin?“ podivil se Rafan.

„Obvykle ne, ale já dostal výjimku. Nejspíš kvůli tomu, že nosím Plamův cejch,“ poklepal si mladík na ruku s černým znamením.

Rafan na okamžik ztuhl a zahleděl se do prázdna. Pak potřásl hlavou a prohrábl si vlasy.

„Cos viděl?“ skoro šeptem se zeptala Anděla.

„Hanku. Měla stejný cejch, jako Sváťa, ale zelený. Určitě nebyl Plamův.“

„To je nesmysl, to by nikdy neudělala!“

„Copak něco takového tvrdím? Ne všechny vize se vyplní,“ prohlásil unaveně.

„Měl by ses trochu prospat,“ rozhodla Anděla rázně o dalším večerním programu.

Sváťa se přesunul do Hančiny ložnice a usínal s myšlenkou na svou nejlepší kamarádku. Kéž ji chrání všechny stromy, které na své cestě potká...

Probudilo ho nezvyklé šramtání. Evidentně ještě byla noc, ale škrábavý zvuk se ozval znovu. Sváťa si rozespale posvítil a zamrkal překvapením, když spatřil tulíka, jak se dobývá do sušenek na stolku.

„To nemůžeš počkat do rána?!“ hmátl po něm, ale chytit malého zlodějíčka bylo nad jeho síly.

„Vem si ty sušenky a běž si je chroupat někam jinam!“ doporučil Plavíkovi a ospale zívl.

„Já půjdu a ty taky,“ prohlásil tulík, přeběhl mu po hlavě a nadrobil za krk.

„Ty jeden mlsnej loupežníku! Nemůžeš mi dát pokoj?“ probral se mladík neochotně, protřel si oči a vyklepal drobky z postele. Když už byl vzhůru, usoudil, že se přinejmenším může dojít napít vody.

Sotva vkročil do společného obytného prostoru, narazil na Rafana. Ani on nespal. Seděl v křesle a hrál si s magickým kamínkem.

Sváťa znovu zívl: „Proč proboha nespíte?“

„V noci se člověku nejlíp přemýšlí. To nevíš?“

„Kdybys nekecal, Rafe,“ ušklíbl se Sváťa a posadil se proti kamarádovi. „vyklop, co se děje.“

Rafan pohlédl na bratra a olízl si rty. Trápily ho pochyby, o kterých nebylo snadné hovořit nahlas. Jenže s kým jiným by si o tom měl promluvit, když ne se Sváťou?

„Víš, brácho, asi jsem to zvoral. Hanka a děti mě potřebovaly a já selhal. Totálně selhal!“

„Tomu se mi nechce věřit,“ nespouštěl z něj oči Sváťa.

„Je to tak. Dostal jsem se ke dveřím jeskyně a dál už ne. Vždycky jsem si myslel, co všechno nedokážu, že si poradím v každé situaci...“

Rafan se na chvíli odmlčel, jakoby se snažil spolknout vzpříčené sousto.

„Kdyby mě byl někdo pozoroval, musel by si pomyslet, že jsem mdlého rozumu. Půl dne jsem zkoušel všechny magické finty, jak se dostat dovnitř. Nic nefungovalo. Kopal jsem do těch dveří, ohmatal všechny skalní výstupky široko daleko, zlomil nůž ve štěrbině pod nápisem a všechno nadarmo.“

„Pod jakým nápisem?“

„Tvé odhodlání vstoupit musí být silnější než touha po návratu.“

„Aha.“

„Co myslíš tím svým aha? Chceš mi snad naznačit, že jsem nebyl dost odhodlaný?“

„Přemýšlej trochu, Rafe. Máš Andělu. A miluješ ji. Neměl jsi šanci tam vstoupit.“

„A jak se tam tedy dostala Hanka?! Neříkej mi, že by s klidnou myslí zavrhla život, jen aby mohla doprovázet Terezu s Lukášem.“

Sváťa sklopil oči a zamyslel se.

„Hanka je ženská,“ zdvihl po chvilce oči k bratrovi, „je neustále plná emocí, které převažují nad rozumem. Mohla to dokázat.“

Rafan vzdychl. „Slíbil jsem, že přijdu za nimi...“

„Nebyla tvoje vina, že to nešlo.“

„Nedodržel jsem slib.“

Sváťa ani nemohl uvěřit tomu, jak se uprostřed jedné nedospané noci jejich role prohodily. Jako by tím starším a moudřejším bratrem byl zrovna teď on.

„A co kdyby ses, Rafe, přestal litovat a udělal pro Hanku něco užitečného?“

Rafan ztuhl, jako kdyby dostal nečekanou facku.

„Co máš na mysli?“

„Jestli se z té podivné cesty vrátí – a já věřím, že ano – bude potřebovat pro děti svědky. Čtyři dračí svědky! Musíme oslovit draky, kteří se nebudou bát Martisovy krve a budou ochotni dětem pomoct. Máme Plama a v minulých dnech se mi podařilo přemluvit Kornjefu. Ještě je nutné ale sehnat další dva.“

„Já osobně přece žádné draky neznám...“

„A nenapadá tě někdo, kdo by měl k drakům blíž?“

„Narážíš na Vrona?“

Sváťovo mlčení bylo výmluvnější než všechna slova.

„Nó... Možná bych ho dokázal dostat na svobodu,“ Rafanovy oči ztratily unylý lesk a probudil se v nich přemýšlivý výraz. Sváťa si oddechl, najednou opět seděl v protějším křesle starší bratr, na něhož byl spoleh a kterého vždycky obdivoval. Byl to uklidňující pocit.

„Pomůžeš mi s tím?“ zdánlivě neškodná Rafanova otázka velice rychle Sváťův klid rozhodila.

„S čím?“ znejistěl.

„Potřebuji, abys odpoutal pozornost dozorujících ochránců.“

„Mám na ně zaútočit?“ vyděsil se Sváťa.

„Ale ne,“ uklidňoval ho Rafan. „Skoč se obléknout, všechno ti vysvětlím po cestě.“

Už byli přichystaní k odchodu, když je zarazil hlas Anděly: „Kampak jdete?“

„Jen si něco malého zařídíme. Hned jsme zpátky.“

„Chci jít s vámi.“

„Promiň, lásko. Možná příště.“

Anděla si opřela ruce v bok: „Víš, že se někdy vedle tebe cítím jako zanedbávaná manželka?!“

„Důvěřuj mi, lásko.“

„Důvěra by byla, ale trpělivost mi dochází, čumáčku!“ závěrečná ironicky vyslovená něžnost vyzněla jako výzva k hádce.

„Teď ne, Andílku. Prosím!“

„Až se vrátíš, už tě nebudu milovat!“ jindy vlídné dívčí oči připomínaly rozbouřenou tůň.

„Kecá,“ tiše špitl bratrovi do ucha Sváťa.

„A ty si mě taky nepřej,“ mrskla Anděla po Sváťovi utěrku, kterou nahmátla poblíž trouby.

Oba mladíci urychleně opustili horkou půdu a tiše za sebou zavřeli dveře. Vyplížili se z Kouzelných zahrad a vzali to poklusem do města.

„Tady už by to mělo být bezpečné,“ usoudil Rafan a otevřel bránu. Protáhl bráchu na druhou stranu a položil si prst na rty. Táhl Sváťu podél vysokého plotu, který vibroval magií.

Přikrčili se za tmavým keřem.

„Kde to jsme?“ zašeptal Sváťa.

„Na to se radši ani neptej,“ stejně tiše odpověděl Rafan. „Vidíš támhle ty dva stromy? Počkej dvě minuty a pak zařiď, aby se jejich větve postupně dotkly plotu. Ochránců, co tady budou pobíhat, si nevšímej. Až se frmol kolem stromů uklidní, vrátím se.“

To se snadno řekne, nevšímej si ochránců, pomyslel si Sváťa, když se kolem stromů začali hemžit lidé. Vmáčkl se do keře, jak nejvíc to šlo. Chvíli trvalo, než se situace uklidnila. Lidé odstranili větve v blízkosti zdi a postupně se vrátili zpět do budovy.

Nad keřem propluly dva stíny.

„Žádný strach, to jsme jenom my,“ šeptl Rafan a Sváťa se usmál, když poznal Vrona.

„Zatím to šlo hladce,“ šeptem bratrovi vysvětloval Rafan, „magické brány směřující dovnitř nikoho nezajímají. Poplach se spustí, teprve až otevřu bránu ven. Vy projdete a pokusíte se za sebou zamést stopy.“

„A ty?“

„Aby se váš útěk podařil, musím tu zůstat. Překryju první bránu dalšími dvěma branami, to by mělo stopaře na pár minut zdržet.“

„Chytnou tě.“

„Jo. A možná i vyhodí z výcviku.“

„Stojí ti to za to?“

„Rozhodně. Budu se cítit mnohem líp, ať už to dopadne, jak chce. Omluv mě prosím u Anděly.“

„To ani náhodou,“ špitl Sváťa, „řeknu jí, že ses přestěhoval k jiné holce.“

Rafan gestem naznačil, že dostane do zubů, pokud něco podobného zkusí, ale dalším povídáním se nezdržoval. Otevřel bránu do Santareny a mávl na ně, aby si pospíšili.

Vron zařídil několik dalších průchodů a Sváťa se usilovně snažil zapamatovat kouzla, kterými se bývalý džin snažil znemožnit magické stopování.

Po posledním přemístění se ocitli u malého domku na pobřeží. Vron zaklepal a vstoupil. Uvnitř jakýsi stařík míchal v hrnci světélkující směs.

„Není na návštěvu trochu brzo?“ otočil k nim hlavu a Sváťa poznal Demita.

„Pro někoho brzo, pro někoho možná pozdě,“ odpověděl Vron.

„Přišli jste na špatnou adresu. S dětmi vám pomáhat nebudu,“ prohlásil muž klidně, ale výrazně rozhodným tónem. „Ať se vrátí do řádu. To je jediná správná možnost.“

„Terezku bych tam klidně vzal,“ rozhodil Vron bezradně ruce, „ale toho kluka vydají drakům a ti ho šetřit nebudou. Nechtěl zabíjet. Všechno to byl jeden velký omyl. A Terezka ho má ráda.“

„Promiň, Vrone, do téhle záležitosti se nemíním míchat. A jestli doufáš, že zamhouřím oči nad tvým útěkem, tak nezamhouřím. Tentokrát ne. Spoluviníka ze mě neuděláte.“

„Dobrá. Ale dej mi aspoň den, abych se mohl vypravit za Hankou a dětmi do Jeskyně ztráty.“

„Chceš jít za nimi?“ Demit udiveně zdvihl obočí.

Sváťa Vrona zatahal za rukáv. „A dokážeš projít dveřmi s nápisem: Tvé odhodlání vstoupit musí být silnější než touha po návratu?“ zeptal se.

Demitovo obočí se pohnulo ještě o kousek výš.

Vron se zamyslel a nakonec přikývl: „Myslím, že dokážu. Terezka pro mě znamená víc než život bez ní.“

„A co kdyby ses vykašlal na hloupou jeskyni a nastoupil radši na loď?“ zeptal se stařík zvláštním naléhavě podbarveným tónem.

Vronovo obočí se svraštilo a bylo znát, že horečně přemýšlí nad tím, co Demit vyslovil. Náhle se v jeho očích začalo vyjasňovat a s náhlým poznáním se zahleděl na staříka.

„Nic neříkej,“ zarazil ho starý muž, když se Vron nadechoval k otázce, „ani teď, ani jindy. Zachovej tajemství, které se právě zjevilo v tvé mysli. Možná je čas požádat o další radu.“

„Jsi dobrý přítel, Demite,“ vděčně se uklonil Vron.

„Tentokrát nejsem přítel. Budeš mít náskok jen jeden jediný den, než ochráncům sdělím, že jsi u mě byl.“

„O mně jim klidně navykládej, co chceš. Ale tady Sváťu bys z toho mohl vynechat. Na mém útěku se téměř nepodílel.“

Demit se tázavě zahleděl na mladíka. Z rukávu mu vyklouzl tulík a vyšplhal na starcovo rameno. Sváťa automaticky sáhl do kapsy, kam hodil zbytek sušenek, do kterých se zhruba před hodinou vloupal Plavík. S jednou nepolámanou se natáhl k Demitce. Bez zaváhání ji přijala a začala chroupat.

„Svému bratrovi jsem pomáhal rád a dobrovolně,“ odpověděl Sváťa na nevyslovenou starcovu otázku. „Jen mě bude mrzet, jestli Rafaa kvůli tomu vyhodí z výcviku. On bude jednou skvělým ochráncem.“

Demit s těžko čitelným výrazem v očích pokýval hlavou a vzápětí se k nim otočil zády. Přitáhl si hrnec a pokračoval v míchání směsi. „Už byste měli jít. Potřebuji svůj lektvar dokončit ještě před svítáním a vy mě úplně zbytečně zdržujete,“ zamumlal, aniž na ně pohlédl.

„Ať se ti daří vše, na co sáhneš,“ popřál mu Vron při odchodu namísto pozdravu.

Opustili světnici a venku vzal Vron Sváťu za rameno. „Vrať se domů a nikomu ani slovo z toho, co jsi tu slyšel!“

„A co ses vlastně od Demita dozvěděl? Vůbec jsem nepochopil, o čem je řeč.“

„To je dobře. Některá tajemství mají zůstat hluboko pohřbená.“

„Aspoň mi naznač, o co jde,“ škemral Sváťa.

Vron zavrtěl hlavou a otevřel bránu. Gestem vyzval Sváťu, aby prošel.

Jakmile se Sváťa ocitl na santarenském náměstí, uvědomil si, že úplně zapomněl přítele požádat, aby se pokusil sehnat svědka mezi draky, které v době, kdy byl kouzelným džinem, určitě musel znát. Měl vztek na svou zapomnětlivost, ale napravit už se to nedalo. Nedá se nic dělat, jediná možnost je dál hledat vstřícné jedince v Pasteku. Jenže najít vstřícného jedince mezi draky bude stejně obtížné, jako přimět otce, aby se spřátelil se Zachariášem.

Errata:

12.08.2021 13:27