Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Žádná kaše se nejí horká

Musel jsem žebřík postavit trochu výš, na tu hromadu cihel pod spadlým stropem, navíc zlomený konec podepřít cihlami. Ani pak nesahal nad otvor v podlaze, ale už se po něm dalo s trochou štěstí a opatrnosti vylézt až nahoru. Lopatu, která tam pořád ještě ležela, odhodit stranou, a s košilí a bundou v ruce honem pryč, co nejdál z toho »prokletého sklepení«!

Košili i bundu jsem na sebe navlékl až nahoře za tajemnými starodávnými dveřmi. Musím je zavřít, zamknout, ale pro příště lépe zajistit, aby se sem nikdo nedostal, umiňoval jsem si. Kdoví, jestli se tam ten skrček zase neobjeví! Hromada lidských kostí i rakve s mumiemi byly v té chvíli tak lidsky přítulné, jak bych do nich nikdy předtím neřekl.

Jenže mi v té chvíli napadlo něco, co mi způsobilo ledový hurikán po zádech. Ježkovy voči, nejsou nakonec ti mrtví – moji předchůdci? Ti, které Skrček zlikvidoval, když ho neposlechli?

Mrazení v zádech mě naštěstí zbavil úsudek. Ti mrtví jsou přece v rakvích. Oběti Skrčka by neležely tak klidně. Budou to spíš řádně pohřbené mrtvoly. To dole je prostě jejich krypta.

Ale co dál?

Logické by bylo nejdřív zapadnout pod sprchu, umýt se od krve a dělat, že se nic nestalo. Jenže na to musím dát také vyprat kalhoty, vypadají jako po havárii. Vlastně jsou po havárii, jenže těžko bych prababičce vysvětloval kalhoty od krve, když nemám na nohou ani škrábanec!

A navíc, znáte to! Zrovna když jsem se pokoušel proplížit ke koupelně, otevřely se dveře pokoje a v nich prababička. Mohl jsem to tušit, vždyť na mě napjatě čekala! Sama se dolů do sklepa neodvážila, jak by mohla nemít starost o svého pravnuka? Vždyť mě považovala za svého chráněnce a ne že mě tu měla, abych jí pomáhal! A co čert nechtěl, napadlo jí rozsvítit, takže si na světle nemohla nevšimnout, že mám kalhoty zakrvavené až ke kolenům.

„Pro Boha živého!“ vyjekla. „Co se ti to stalo?“

„Zlomil se pode mnou žebřík,“ rozhodl jsem se přiznat, co se stejně nedalo zapřít. „Byl už starý a neudržel mě. Trochu mě to škráblo, ale už je všechno v pořádku. Jen ty kalhoty musím dát do pračky, takhle se v nich nedá chodit.“

„Tomu říkáš »trochu škráblo«?“ zpochybnila při pohledu na kalhoty mé zlehčování. „Nohavici máš roztrženou a krve je na ní jako z vola! Musíš si to pořádně ošetřit, zavázat a nejlépe uděláš, když s tím půjdeš rovnou k doktorovi! Počkej, donesu obvaz a líh na vyčištění rány, mám je v kuchyňském stole!“

Zamířila do kuchyně a já jsem konečně zaplul do novoučké koupelny. Shodil jsem všechno, stoupl si do vany a pustil sprchu. Přitom jsem si prohmatal obě nohy. Kdybych si ale nepamatoval, že jsem měl zlomenou pravou a roztrženou levou, už bych to teď nerozpoznal. Obě nohy jsem měl v pořádku, nic mě nebolelo a na kůži ani jizvička. To by bylo nepochybné plus, nebýt... toho druhého...

Zavřel jsem právě vodu a utíral se ručníkem, když na dveře zabušila prababička.

„Mám tady ty obvazy!“ hlásila skrz dveře.

„Tak je ukliď, nebudou potřeba!“ navrhl jsem jí.

„Ale co ta krev?“ starala se.

„Ta se vypere,“ ujistil jsem ji. „Pojď se podívat!“

To už jsem si obul pantofle, jen tak na holé nohy, vzal jsem si aspoň čistou košili a otevřel jsem dveře na chodbu, kde stála prababička s »plnou polní« zdravotnického materiálu, i když byl očividně s prošlou dobu upotřebení. Zejména nápisy na balíčcích s obvazy mě fascinovaly. »Wehrmacht« a »Kriegsmarine«, kdoví, kde k nim přišla, ten materiál byl mnohem starší než já. Na skoro prázdné skleničce s jodovou tinkturou se skvělo sotva znatelné razítko »Luftwaffe«. Tinktura byla určitě dlouhým vysýcháním zahuštěná do pastovité konzistence! Je vidět, že to prababička za celý život nepotřebovala.

„Bábi, tohle vyhoď!“ řekl jsem při pohledu na tyto lékařské starožitnosti. „Kdyby to viděl některý doktor, padne do mdlob!“

„Náhodou je to velice kvalitní!“ urazila se prababička. „Na armádě Nemčouři nikdy nešetřili!“

„Jak ses k tomu ale dostala?“ zajímal jsem se.

„Jako mladou holku mě nasadili do německého lazaretu,“ vysvětlovala mi hned ochotně.

„Ty jsi pracovala pro Němce?“ podivil jsem se.

„Vždyť ti říkám, že mě tam nasadili,“ opáčila mrzutě, jako kdyby jí vadilo, že to nechápu. „Němčouři se nás na nic neptali, prostě nás tam nahnali a bylo to! A když pak válka skončila a oni utíkali, nechali nám tady celý lazaret. Tam toho bylo! U našich doktorů jsme toho za celý Protektorát tolik neviděli! Pak přijeli Američané, všechno vyvezli do rokle, polili benzínem a zapálili. Nechápala jsem to a byla jsem ráda, že jsem odnesla aspoň plný batoh. Pak se mi to občas hodilo, po válce byla ještě dlouho bída, tohle jsou už jen zbytečky... Ani nemám zlé svědomí, že jsem si to vzala. Stejně pak Američané všechno zničili.“

Chápal jsem ji. Ani jedni, ani druzí se jí na nic neptali.

„Takže jsi tam ošetřovala Němce?“ vyzvídal jsem dál.

„Tak trochu,“ vzdychla si. „Přidělili mě na oddělení lazarů bez naděje. To byli ti, kdo se jako vojáci do války vrátit nemohli, byli zkrátka odepsaní. Někteří tam byli bez rukou, jiní bez nohou, s vypálenýma očima... no, starali jsme se o ně, ty už člověk mohl jen litovat, i když jsme věděli, že předtím v Rusku stříleli ženské s dětmi... a někteří se tím ještě chlubili!“

„A přece jsi je ošetřovala?“

„Jak se to vezme,“ pokrčila rameny. „Všichni na tom byli hrozně zle... několika jsem pomohla odejít z tohoto světa...“

„Snad jsi je nezabíjela?“ zděsil jsem se.

„Já?“ pohoršila se prababička. „Nikdy! Nejsem vražednice! Nanejvýš jsem jim v tom trochu pomohla. Podívej se... chtěli po mně proti bolesti morfium. Německý doktor už neměl na tyhle »odepsané« čas, tak nás naučil, jak jim píchnout injekci nebo namíchat nápoj. Jistěže nás poučil, v jakém množství morfium pomáhá a v jakém zabíjí. Já jsem některým namíchala koňskou dávku a varovala jsem je, aby si při bolestech vždycky jen trochu cucli, jinak už je nikdo neprobudí... a když potom naráz vyzunkli celou sklenici, udělali to bezpochyby schválně. Nikdy jsem jim to nenutila, vždycky jsem je včas upozornila, že plná sklenice je jednosměrný lístek na onen svět. Někteří si opravdu pokaždé jen trochu cucli, ale jiní to pochopili jako návod a když se nikdo nedíval, spláchli naráz všechnu bolest tohoto světa... Ani němečtí doktoři tomu neříkali »vražda«, to by následovala popravčí četa... Když jsem pak o tom přemýšlela, i oni byli rádi, že to nemusí dělat sami a že se jim uvolní lůžka pro potřebnější.“

„Jenže dnes se tomu říká »napomáhání k sebevraždě« a je to trestné,“ upozornil jsem ji.

„Tehdy to trestné nebylo?“ odrazila mě. „Vážně si myslíš, že to němečtí doktoři nepoznali? Víš, jak rychlý by byl soud, kdyby ošetřovatelku z rasy podlidí obžalovali z vraždy árijského německého vojáka? To by byl hned po ránu soud a před obědem by stihli i popravu! Jak ti ale říkám, i Němci to tenkrát považovali za projev milosrdenství! Vždyť nás i německý doktor poučoval, kolik toho morfia je zaručeně smrtelných! Taky jako kdyby nám dával návod! Kdyby řekl: přes tohle množství nesmíte, to už by mohlo škodit, to by byla jiná. A to se ví, nechali nás ošetřovat jen ty »odepsané«. K vojákům, kteří ještě měli naději, že se vrátí na frontu, nás nepustili! Ty ošetřovaly jen kované Němky, které se s námi Češkami nikdy nebavily.“

Jenže mezitím jsem prababičce ukázal obě nohy, že na nich nemám ani škrábnutí, takže obvazy »Wehrmacht« ani tinkturu »Luftwaffe« nepotřebuji.

„Ale kalhoty máš opravdu od krve!“ divila se prababička. „Kde se na nich vzala?“

A bylo mi jasné, že z toho jen tak nevyklouznu. Prababička je sice stará, ale není blbá a myslí jí to velice dobře. Přesto se mi nechtělo přiznat barvu úplně. Naštěstí mě napadlo, jak z toho ven.

„Jak jsem ti už řekl, zlomil se pode mnou žebřík,“ rozvíjel jsem jen to, co už věděla. „Trochu mě to škráblo, ale pak se tam objevily takové plamínky a noha mi zase srostla.“

„Plamínky, co o nich mluvil Arnošt!“ zbledla prababička. „Vždyť jsem tě před nimi varovala!“

„No, měla jsi pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale spravily mi tam nohu, sama vidíš! Jak jsi říkala, krve jako z vola, ale na noze ani škrábnutí! Ale upřímně řečeno, nemám už chuť si to zopakovat. Nejradši bych dal ty dveře na konci sklepa zazdít.“

„To říkal Arnošt taky,“ prozradila mi prababička. „Jenže ty cihly se pokaždé do rána samy vyvalily. Zkoušel to třikrát, potom řekl, že je to marné. Ti mrtví si to nejspíš nepřáli.“

„Tak dám na ty dveře aspoň pořádnou petlici se zámkem,“ řekl jsem. „Ty dveře se dají odemknout i kusem drátu!“

„To bys asi měl,“ přikývla prababička. „Arnošt sice říkal, že na staré dveře nebude nikdo zvědavý, ale znáš to, náhoda je blbec a někoho by to zajímat mohlo. A jestli se ti tam už taky nechce, což je jen dobře, budeme na to tajemství aspoň dva.“

Tím to snad v očích prababičky smírně skončilo.

Pro mě ale ne.

Tak prababička také sloužila Němcům! Na nic se jí neptali a totálně ji nasadili. Němci byli také otrokáři, zavlekli mnoho lidí do Německa, odtud se nevrátili. Není to na Zemi příliš ojedinělé! Konec konců, v nejrozvinutější zemi světa zrušili otroctví až po válce Severu proti Jihu, ve které ani nešlo o zrušení otroctví, jako o trhy. A že přitom otroctví zrušili? Vždyť to byla světová ostuda! Co na tom, že některé země to zrušily ještě později a muslimové mají trhy s otroky dodnes? Vždyť ani křesťanská Bible otroctví nezakazuje, naopak! Sám svatý Pavel otroky nabádal, aby sloužili svým pánům věrně »jako kdyby sloužili Kristu«! Pokrytec!

Svatý Pavel byl ovšem bývalý římský velmož Šavel, který se obrátil na víru Kristovu, aspoň to sám tvrdil. Jako velmož měl jistě otroky a novou víru si jen přizpůsobil pro svoje potřeby. Než aby otroky coby bratry v Kristu propustil na svobodu, vymýšlel pro ně další chomouty a okovy. Otrok má být poslušný a věrný svému pánu... a to se rozumí, taková víra přitahovala i ty, kteří se k otrokům chovali jako k dobytku. Křesťanství mělo být lidštější než jiné světové víry, ale po přeměně Šavla v Pavla se dalo na stranu otrokářů, až se stalo státním náboženstvím a vládci je šířili, jak jinak, ohněm a mečem!

Dobře se o tom rozjímá, pokud člověk v sobě nemá armádu nanobotů a neslouží jako otrocká živá kamera nějakému skrčkovi.

Ale co s tím? Dá se s tím něco dělat? Těžko! Nanoboti jsou vysoce nad možnostmi lidské civilizace. My to prostě neumíme, tak jako kdysi domorodci neměli obranu proti střelným zbraním dobyvatelů. Mohli se proti nim postavit luky a šípy, jenže byli ve značné nevýhodě a jak se dalo očekávat, války všude prohrávali. A dobyvatelé, ti »křesťané«, jim kázali o křesťanské lásce k nim, otrokářům. Taková »křesťanská láska« je vrcholem pokrytectví, což ovšem dobyvatelům nevadilo, hlavně že jim otroci sloužili.

Jak se říká, svět se vyvíjí po spirále, pokud to je spirála a ne bludný kruh. Když lidé původní otroctví zrušili, hned vymysleli jiný druh. Dnešní lidé jsou ve velké většině otroky peněz. Je to otroctví nebo ne? Zdánlivě ne, každý má možnost volby. Může se přece peněz úplně vzdát a svobodně zemřít hlady nebo zmrznout jako bezdomovec. Ale to i ve starém Římě mohl otrok svobodně vylézt na skálu a svobodně se vrhnout na útesy! Potíž je v tom, že taková svoboda není žádnou svobodou.

Skrček má ovšem na otroctví jiný pohled. Nanoboti dávaji otrokům jisté benefity. Pozemské lékařství tak rychle spravit ránu a zlomeninu neumí, nanoboti mohou být i výhodou. Jenže s tím ruku v ruce jde ono zotročení. Dalo by se říci »něco za něco«, ale to by v tom musel být prvek svobodného rozhodnutí. Nanoboti nedávají ani možnost svobodně se vrhnout ze skály na útesy. Je to zkrátka otroctví na vyšší úrovni.

A ostuda vesmírné civilizace.

V noci mě probudila děsivá noční můra. Zřejmě jsem moc dlouho přemýšlel o Skrčkovi a výsledkem byly hrozné sny, kdy mě honili kostlivci z prokletého sklepa a plivali na mě nanoboty, abych se stal jedním z nich. Což jsem pochopitelně nechtěl, ale jestli jste někdy měli honicí noční můry, pak jistě víte, že se před nimi nedá uniknout. Vždycky když si oddychnete a myslíte, že už jste jim unikli a jste »za vodou«, pronásledovatelé se opět někde vynoří a honička pokračuje.

Až jsem se probudil tím, že mi někdo položil ruku na čelo, to je prý dost spolehlivý prostředek probuzení. Otevřel jsem oči. V mém pokojíku bylo rozsvícené světlo a na pelesti mé postele seděla prababička v noční košili s rukou na mém čele.

„Radši se vzbuď!“ budila mě.

„Co je? Co se děje?“ vyhrkl jsem rozespale.

„Máš nějaké divoké sny,“ sdělila mi, jako kdybych to sám nevěděl nejlépe. „Jako můj nebožtík Arnošt, když ve sklepě našel ta světýlka. Taky se pak v noci třásl jako osika a křičel ze spaní. Ale co jsi to křičel o nějakých nánách v botách?“

„To byli nanoboti,“ řekl jsem přiškrceným hlasem. „To jsou takové potvory mrňavé z některých fantastických filmů. Podobají se bacilům, jenže jsou inteligentnější a dokáží na člověka útočit cíleně. Právě se mi zdálo, že mě honí.“

„A nehonili tě taky ti mrtví z prokletého sklepa?“

„Ti taky,“ přiznal jsem. „Ani nevím, co všechno jsem v tom snu vykřikoval!“

„Myslela jsem si, že sis z těch mrtvých prve nic nedělal,“ pokračovala. „Netušila jsem, že i ty věříš na oživlé mrtvoly!“

„Když jsem vzhůru, tak na ně nevěřím,“ přikývl jsem. „Ale jak asi víš, ve snu je možné všechno. Ve snu tě klidně může sežrat i úplně neškodné štokrdle.“

„Z toho se vzpamatuješ,“ tvrdila prababička. „Arnoštovi to trvalo pár neděl. Radila jsem mu, aby o těch plamínkách pověděl panu páterovi při zpovědi, že se mu uleví, ale Arnošt nechtěl.“

„Taky si myslím, že zpověď tohle nevyřeší,“ řekl jsem.

„Nebyla bych si tím tak jistá,“ řekla prababička. „Mnoha lidem, co jsem v životě potkala, to pomohlo.“

„Ale nikomu z nich plamínky nespravily nohu!“ řekl jsem.

„Nespravily,“ souhlasila. „Ale nezdá se mi, že ti pomohly z dobrého srdce. Podle mě nebyly andělského původu. A pomoc od té druhé strany? Není oč stát.“

„Máš asi pravdu,“ vzdychl jsem si. „Ale co bych měl podle tebe dělat? Nic jsem jim za to neslíbil, nežádal jsem je o pomoc, proč mě tedy honí?“

„Zapomeň na ně,“ radila mi. „Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Musel to být v tom sklepě hrozný zážitek! Arnošt půl roku po tom setkání s plamínky za nic nestál. Ale pak se uklidnil. Tohle bude stejný případ. Tam ve sklepě je nějaké prokletí, ale na poctivé lidi by nemělo mít nárok.“

„Kéž by!“ řekl jsem procítěně.

„Uvidíš!“ řekla.

Errata:

19.07.2021 18:20