Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mírová jednání

Rozhodl jsem se nejprve Skrčkovy prostředky vyzkoušet. Bylo by trapné spolehnout se na ně jako na zajíce v pytli.

Ale jak? Vždyť je to hra se smrtí!

Neviditelnost se naštěstí dala vyzkoušet před zrcadlem, jak mi Skrček poradil hned na počátku. Fungovala, neměl bych proto podceňovat ani »tichou smrt« a »kletbu«. Ale jak je vyzkoušet?

Až mě to napadlo. Otevřel jsem zadní okno, s výhledem do dvorku a podíval jsem se, zda tam neuvidím nějakého holuba. Holub tam nebyl, zato tam bylo několik vran. Nadechl jsem se jako před skokem do vody – a vyslal jsem na jednu z těch vran »tigumtezy« neboli »tichou smrt«.

... v té chvíli se prostě svalila a už se ani nehnula...

Růžový obláček byl sotva viditelný, ale viděl jsem ho i na denním světle. Takže to jde, uvidíme, co to dělá! Vrána seděla na zemi a cosi klovala, když ji obláček rychlostí vystřeleného šípu dostihl. A v té chvíli se prostě svalila a už se ani nehnula. Ostatní vrány klidně zobaly dál, ani je to nevyplašilo!

Fujtajbl, to je ale příšerná zbraň!

Napadlo mě zkusit to odvolat, ale zřejmě jsem se kochal účinky příliš dlouho, vrána zůstala ležet. Nevadí, v parčíku zbylo vran víc, vezmu si jako pokusného králíka další z nich.

Druhá vrána se taktéž svalila bez jediného kráknutí, jenže teď mi šlo o odvolání smrti. Počítal jsem do tří a zrušil jsem svůj smrtící příkaz.

Ležící vrána se na zemi otřepala, vyskočila, roztáhla křídla, s mocným máváním vzlétla až přelétla nejbližší dům a zmizela mi s očí. Bylo znát, že je vyplašená. Žádný div, sáhla na ni smrt! Tím se potvrdilo, že se to dá odvolat, jen to musím stihnout včas.

... přelétla nejbližší dům a zmizela mi s očí...

První vrána měla ovšem smůlu.

A já? Zřejmě také...

Šéf proti neplacenému volnu neprotestoval, když jsem mu ukázal to lejstro od finančního byrokrata. Uznal, že si ten podraz žádá protiakci, po tomhle šoku od finančáku dovolenou opravdu potřebuji, ale přemluvil mě, abych si vzal čtrnáct dní normální placené dovolené. Vždyť jsem ji loni vybíral místo nemocenské! Došlo mi, že má vlastně pravdu, jen nezná všechno. Nebudu-li díky Skrčkovi stonat, nebudu si vybírat dovolenou při kdejakém nachlazení.

Na lejstru byla naštěstí adresa doupěte, chci říci kanceláře, kam jsem se ihned vypravil.

Finanční úřad je dnes rozsáhlá instituce, ale paní na recepci jen mrkla na hlavičku lejstra a poslala mě do správné kanceláře. Nemusel jsem bloudit po klikatých chodbách ctihodné budovy, ale šel jsem rovnou k úředníkovi, který tu nehoráznost vymyslel. Byl to poměrně mladý chlap, snad se tedy domluvíme.

„Tohle je vaše práce?“ nastrčil jsem k němu lejstro.

Chvíli si je prohlížel, ale musel je přece poznat.

„Máte snad o tom nějaké pochyby?“ zvedl ke mně hlavu.

„No jistěže mám,“ odvětil jsem. „Zajímalo by mě, jakými myšlenkovými pochody jste přišel na to, že moje prababička šidí daně! Vás nenapadlo, že může být všechno v nejlepším pořádku? Prababička prostě nepatřila mezi vyžírky, kteří zvyšovali nájmy při každé příležitosti.“

„Ale tím okrádala stát na daních!“ trval na svém ouřada. „Asi si to neuvědomovala, ale neznalost zákonů neomlouvá!“

„Jak okrádala?“ udělal jsem nechápavého. „Když vybírala nájmy po celou dobu ve stejné výši, jak tím mohla okrádat stát? Nájemné přece řádně vykazovala v daňovém přiznání jako příjem a kde v tom vidíte jakou chybu?“

„Chyba je v tom, že nájemné vybírala nepřiměřeně nízké,“ trval na svém ouřada. „Z toho přece nemohla dům udržovat! Rok co rok uváděla jen příjem, žádné vydání, ale příjem tak nízký, že se ani nedostala nad hranici odečitatelných položek, od které by musela daně platit. Takže na daních nezaplatila ani korunu! A to je přece nepopiratelný daňový únik, nechápete to?“

„Nechápu,“ přikývl jsem. „Měla tedy z nájmu zanedbatelný příjem, takže spolu s nízkým důchodem žila pod hranicí bídy. To snad byla její věc, nemyslíte? A když neměla příjem, z čeho měla platit daně? Od toho je přece ta »odečitatelná položka«, aby se daně nevybíraly i ze životního minima.“

„To nebyla její věc!“ nesouhlasil ouředník. „Kdyby vybírala nájem v místě obvyklý, žila by si jako paša! A platila by daně!“

„Kdyby si žila jako paša, platila by daně,“ připustil jsem.

„Tak vidíte, že to uznáváte!“ podíval se na mě vítězně.

„Kdyby kradla, žila by si ještě lépe,“ pokračoval jsem. „Ale prababička nájemníky neodírala, žila skromně a splnila daňovou povinnost podáváním daňových přiznání, kde uváděla své příjmy přesně a správně. Žádný podvod v tom nevidím.“

„Ne?“ podíval se na mě útrpně. „Dá se to formulovat i tak, že okrádala stát na daních ve prospěch nájemníků, kteří pak platili nehorázně nízké nájmy. Prospěch tedy měli oni a vaše příbuzná plnila roli bílého koně. To neznamená, že k okrádání nedošlo.“

„K žádnému okrádání nedošlo!“ trval jsem na svém i já. „Ti nájemníci platili nájem řádně, i když nižší, než bylo obvyklé. Tím ale žádný zákon neporušili. Ani oni, ani prababička. Pokud jim zbylo víc peněz, utratili je jinak. Nájemníci si například své byty za své peníze zvelebovali, ale i když tím byty přecházely do vyšší bytové kategorie, prababička nájmy nezvyšovala. Do státní kasy tak peníze připluly jinou cestou, třeba ve formě DPH. Tam nejsou odečitatelné položky, takže na tom stát nejspíš ještě vydělal.“

„Zkrátka si to představujete jako Hurvínek válku!“ vzdychl si ouřada. „Vaše naivita a zabedněnost to možná vysvětluje, ale neomlouvá. Nechápete, že daně se v Čechách platit musí? Česko není a nebude žádný daňový ráj!“

„To chápu, sám přece daně platím,“ přikývl jsem. „Ale daně se musí platit z něčeho reálného, ne ze vzdušných zámků, jaké jste tady v tom lejstru sepsal. Jaképak »mohla vybírat«, když ve skutečnosti vybírala méně? To je jako kdybyste mi vypočítali daň z poslaneckého platu, který nepobírám! A taky byste mohli tvrdit, že jsem se měl stát poslancem a pobírat statisíce jako oni! Jenže já správně platím daně jen z toho, co skutečně dostanu! Stejně tak prababička uváděla rok co rok do daňových přiznání skutečně vybrané částky. Tím nikoho neokrádala. Takže očekávám, že tu nehoráznost stornujete a smažeme to.“

„To byste to snadno vyřešil!“ nakohoutil se ouřada. „Když se vám to nelíbí, dejte to k soudu! Podejte proti rozhodnutí odpor, ale tím se povinnost platby neodkládá! Nejdřív zaplaťte a pak se můžete pro mě za mě soudit! Budu se tím docela příjemně bavit!“

S ouřadou zřejmě nebyla rozumná řeč. Dát něco v Čechách k soudu je opravdu zábavné, ale jak pro koho! Soudcovská mafie přihlíží vždy ke členství v Bratrstvu Kočičí Pracky. Darebáky pak často osvobodí a nevinné semele. Jak jinak chcete posoudit výrok příslušníka či příslušnice politické strany »my máme soudy a oni Policii«? Jako nemístné vychloubání bez nejmenší stopy reality, nebo jako přiznání fakticky protiústavního »přivlastnění« Policie a soudů partajemi? Zkonfrontujte si to se stavem, kdy kauzy proti politikům a jejich sponzorům »vyšumí do ztracena«, ve srovnání s tvrdostí rozsudků v jiných případech!

Ouřada si byl zřejmě jistý, že mu spřátelený soud neuškodí. Neuvědomil si, že pohár mé trpělivosti právě přetekl a že není dobrý nápad dráždit hada bosou nohou.

„Věřím, že by to pro vás byla vydařená zábava,“ řekl jsem unaveně. „Vyřeším to tedy jinak. Bude to sice za hranou, ale když to nejde logikou... vaše zneužití pravomocí veřejného činitele mi dává morální právo na obranu.“

Umlkl jsem a přešel plynule a nenápadně na telepatii.

»Vyhlašuji nad vámi kletbu! Buď to do čtrnácti dnů sám stornujete, nebo zemřete! Vyberte si! Storno nebo smrt.«

Ani si nevšiml, že jsem slova přestal vyslovovat nahlas a že vznikají přímo v jeho hlavě. Současně se do něho vpil nafialovělý obláček nanobotů, načasovaných číslovkou čtrnáct. Nebyla to jen planá vyhrůžka.

„To je přece jasné vyhrožování smrtí!“ nadskočil úředník. „Útok na veřejného činitele se zvýšenou trestní sazbou!“

„To není vyhrožování,“ poučoval jsem ho klidně normálním hlasem. „To je prostě popis skutečnosti.“

„Nehoráznost! Požádám o policejní ochranu!“

„Požádejte,“ přikývl jsem klidně, ale pak jsem to dopověděl opět telepaticky. »Dejte mě třeba na těch čtrnáct dní zavřít, tu kletbu nezrušíte. Mohu ji zrušit jen já a zruším ji, když stáhnete vaše vyhrožování těmi nehoráznými pokutami.«

„A řekl jste to nahlas, takže to bude na záznamech našich bezpečnostních kamer!“ vykřikl vítězně. „A jestli ochranka nespí, už sem jistě někdo z maníků kluše!“

„Máte kamery i tady?“ řekl jsem klidně a opět nahlas, bylo to přece určené pro ochranku. „Budu se tedy královsky bavit, až to budou vyhodnocovat! A teď se dívejte, fízlové! Uvidíte něco, co se dá vidět ve filmu, ale ne na bezpečnostním záznamu!“

S těmi slovy jsem spustil neviditelnost »nopigyni«. Úředník jen zalapal po dechu, když jsem mu zmizel před očima. Natáhl ke mně ruku, které jsem se ale snadno vyhnul. Podobalo se to hře na slepou bábu, ale mělo to mnohem blíž ke hře kočky s myší, kde se do této chvíle mohl ouřada cítit v roli kočky. Naše role se teď otočily a ouřada si asi až teď uvědomil, že má blíž k roli slabšího hlodavce než k šelmě kočkovité, jak si mohl myslet doteď.

„Lidi, kde jste kdo, pomóc!“ zaječel a vyběhl z kanceláře na chodbu. „Teď tady byl a je pryč!“

Tím pádem jsem nemusel ani otevírat dveře. Klidně jsem ho obešel a nerušeně jsem opustil budovu, zatímco se kolem něho na chodbě rojili úředníci ze sousedních kanceláří. Zakrátko také přispěchaly gorily z ochranky, ale pochopitelně nikoho nenašly.

Jen ať vyhodnocují kamerové záznamy! Bude to rozhodně větší zábava než předem rozhodnutý soud, který se sice honosí nestranností, ale ve skutečnosti...

Nepříjemným překvapením pro ouřadu bude, že to, co jsem mu řekl telepaticky, na záznamech není. Žádný mikrofon telepatii nezachytí. Chtěl bych vidět, jak se bude tvářit, až se na něho začnou dívat jako na blázna, který si bohapustě vymýšlí a maluje čerty na zeď. Jenže on dobře ví, co na záznamech chybí, a jistě pochopí, že moje kletba může být reálnější než fiktivní nájemné!

I když... podle Skrčka jsem měl asi postupovat nenápadněji a zákeřněji. Ne ukázat lidem vědecky dosud neprozkoumané síly.

A že je mám právě já...

Domů jsem se vrátil v pořádku, ale klidný jsem nebyl. Řada je na mém protivníkovi a jeho reakce nemusí být předvídatelné. Když se zalekne, udělá dobře. Když ne, ale bude to považovat za nesmysl, pak do týdne pochopí, že to žádný nesmysl není. V obou případech mohu čekat jeho protiakci. Zákonné prostředky jsou naštěstí příliš pomalé. Policejní ochranu možná dostane hned, ale ta mu nepomůže. Může se ovšem stát, že mě po ránu vzbudí řev přepadového komanda. Kajínka při takovém zatýkání nenechali ani obléknout. Jen udělali velkou díru do prostěradla a natáhli mu to přes hlavu jako pončo, aby ho nevlekli na ulici úplně nahého. Doktora Rátha vedli k soudu bezvadně oblečeného, jen se želízky na rukou, načež si stěžoval na ponižování a spřízněný soud mu dal zapravdu! Vrána vráně přece oči nevyklove! Já ovšem nejsem člen Bratrstva, takže by mě vytáhli spíš jako Kajínka než jako pana doktora Rátha! Neměl bych raději spát oblečený?

Ale co, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří!

Neměl jsem ale raději poslechnout Skrčka a podniknout tu akci úplně tajně? Vejít do kanceláře neviditelný, stát ouřadovi za zády a sledovat, jak píše hesla, pak tam přijít v noci, zničit listiny a smazat vše, co se dá smazat? Jenže co dál? Podle Skrčka bych měl úředníka »tichou smrtí« zabít, aby v tom nemohl pokračovat. Takhle je přece jen jakási naděje, že se ouřada zalekne a smím ho nechat naživu, až mi nebude nebezpečný. Ukončit lumpárnu není nic špatného, naopak! Přál bych mu to, jen ať ustoupí!

Potíž je v tom, že on se může cítit v právu. Já to sice cítím jinak, jenže on si zvykl, že patří mezi »lepší lidi« a že mu projde i to, co by jinému zlomilo vaz. Právě »výjimečnost« nutí tyto lidi neustupovat. Ústupek znamená přijít o »výjimečnost«, to přece nemohou připustit. Podobná neústupnost a iluze »výjimečnosti« hnala Japonce do řad kamikaze a dnes Araby k sebevražedným atentátům, při kterých jsou mnohdy jedinou obětí oni sami.

Stal se dokonce případ, kdy se Palestinec rozhodl zaútočit na vojáky Izraele tak okatě, že ti nečekali a zastřelili ho dříve než se stihl odpálit. Zbylí Palestinci pak vložili jeho tělo do rakve a s rakví na ramenou podle svého zvyku zběsile uháněli ulicí, aby vyjádřili odhodlání tu »mučednickou smrt« pomstít. Zapomněli, že je jejich hrdina stále opásaný náložemi a v poklusu třásli rakví tak divoce, až nálože vybuchly a vymetly celou ulici. Rázem tak měli spoustu dalších mučedníků.

Já přece toho ničemu zabíjet nechci! Ale když ho nechám, zabije on mě. Tím pitomým lejstrem. Skrček to vystihl dobře.

Ani já vlastně nesmím ustoupit.

Errata:

19.07.2021 18:20