Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Procházka pamětí

Ráno jsme se probudili denním světlem, neboli dost pozdě. Sygupki připravila na stoleček snídani, ale naskládala tam tolik ovoce, že mi nezbylo než jí s tou hromadou pomoci.

Liška jedna podšitá!

Na Tazatoaze jsme dlouho nečekali. Přišel oblečený pouze ve žlutých kraťasech se žlutou čepičkou na hlavě a hned na úvod nás oba pozval na procházku do parku.

„Je vlastně jedno, kde se budeme učit,“ řekl. „I v přírodě můžeme mít s sebou »nirde«. A v lese bude krásně, bude nám tam líp než v místnosti. Vezmi si »sepenyc« na paměť a jdeme.“

Vycházka do přírody světa Perdolbny

Neprotestovali jsme. Tazatoaz nás vyvedl z domu, vytvořil kolem nás letadlo »ronuglu« a odletěl s námi takových pět až šest kilometrů za město do lesa. Přistál, požádal o tři židle a stoleček, vybalil na něm »nirde« a vyučování v přírodě mohlo započít.

Brzy jsem pochopil, proč v přírodě! Tazatoaz začal vykládat slovíčka týkající se přírody a co mohl, ukazoval mi přímo v mém okolí. Pojmenovával stromy i menší rostliny, ukázal mi na zemi kameny, stranou tekl i potok. To se mu to učilo! Komenský by měl z té »Školy hrou« radost!

Když se smráklo, vrátili jsme se do »tyshigi«, Tazatoaz se s námi na prahu obřadně rozloučil a odešel.

„Takhle se mi to líbí,“ řekl jsem. „Tazatoaz umí učit a jestli to jeho »sepenyc« podporuje, budu za chvilku umět mluvit i číst.“

„A taky psát,“ dodala Sygupki.

„I to se mi může hodit,“ připustil jsem.

Dali jsme si večeři. Tentokrát jsem nečekal, až ji Sygupki pro nás oba vytvoří. Byl jsem zvědavější na jídla Luvocianů, než na ovoce z Birhorie. Uznávám dobrovolná omezení vegetariánů, ale nesdílím je. Podle zubů je člověk všežravec, zuby má nejen na rostlinou, ale i na živočišnou stravu. Typické býložravce poznáte podle chybějících špičáků a lidem špičáky chybí jen když o ně přijdou. Podle mě, kdo chce důsledně přejít na vegetariánskou stravu, měl by si nechat špičáky vytrhat, ale nevnucují to ani těm nejzapřísáhlejším veganům.

Sygupki ovšem špičáky neměla, dokonce ani přední dolní zuby. Pro ni byla rostlinná strava přirozená a masitá jídla jsem jí nevnucoval. Nemáš na to zuby – nejez maso. Ale rozhodl jsem se nenechat se už od ní v jídle komandovat.

Při jídle ale najednou Sygupki ztuhla a chvíli poslouchala.

„A máme po spaní!“ řekla, když se opět rozhýbala.

„Co je?“ zeptal jsem se jí. Bylo mi jasné, že ji někdo volal telepaticky a že je to zřejmě důležité.

„Luvociané rozluštili paměť Skrčka,“ řekla. „A zvou tě na návštěvu Luvocie. Hned teď. Prý se tě to týká také a možná víc než nás. Máme se sebrat a přijít, jenže ne na Soncil, ale do jejich vědeckého městečka Unugyvay. Ukliď zbytky, já to zatím sdělím Tazatoazovi, aby se po nás ráno nesháněl.“

A sakra! Luvociané rozluštili paměť Skrčka? Vždyť Skrček byl spálený, zčernalý... ale jestli ho rozebírali atom po atomu, není vyloučené, že rozluštili i jeho paměť, i když byla spálená! Vždyť i na Zemi některé firmy inzerují, že vydolují ztracená data i z havarovaného disku! Disk rozeberou, paměťové plotny vloží do nepoškozené mechaniky a pokoušejí se data přečíst. Je to sice hodně nákladná záležitost, ale v některých případech to jde. Tohle by ovšem bylo na úrovni o několik tříd vyšší. Skrček neměl disky, ale nějakou hmotovou paměť, jenže rozebírání atom po atomu je asi milionkrát jemnější než pokus číst mechanicky nepoškozené povrchy paměťových kotoučů...

Tak – a letíme do Luvocie!

I když tam půjdeme pěšky...

U ústí tunelu v Unugyvay nás už čekali. Tentokrát jich bylo víc. Jedna místní kráska hned vystoupila před ostatní a začala.

„Vítej v Luvocii, cizinče z nového světa! Říkej mi Kakeždu a budu zde tvá druhá matka! A také tvá, Sygupki! Barumja se za tebe přimluvila a Šakich rozhodl, že máš i ty mimořádné povolení k návštěvě Luvocie, pokud doprovázíš cizince z nového světa.“

Prohlásit se za »novou matku« zřejmě patřilo k uvítacímu ceremoniálu. Tak se označila i Barumja. Nevadí, přizpůsobím se.

Další členové vítací delegace patřili ke zdejším vědcům, neboli »znerjo«. Vedla je Mufalga, dívka na zdejší poměry menší postavy (i tak měla o pár centimetrů víc než já). Další čahouni, Amuk a Melešu, se drželi skromně vzadu.

„Máme první výsledky z dekódování paměti Isféta zvaného »Skrček«,“ přešla Mufalga hned k věci. „Je z nejzachovalejších částí jeho paměti a objevují se tam podrobnosti i z jeho poslední cesty na Birhorii. Mimo jiné se tím objasnil důvod jeho návštěvy. »Skrček« si na Birhorii přišel pro své hibernované krajany. Chtěl je vzít s sebou do světa zvaného Země, aby se nad ním zmocnil vlády, neboť se cítil dostatečně zásobený nutnými informacemi. Na základě tohoto zjištění jsme ihned odeslali do Birhorie naše komando, aby jeho hibernované robovojáky zneškodnilo. Lidé na Birhorii nám k zásahu ochotně dali svolení a podařilo se nám najít a zneškodnit zatím největší skupinu Isfétských robovojáků, ukrytých v podzemní jeskyni. Prokázala se mimořádná důležitost pohotového zásahu obyvatel Birhorie proti Isfétovi »Skrčkovi«.“

„Jen upřesním, v té jeskyni bylo skoro tři tisíce Isfétů, což byla největší skupina pohromadě uložených robovojáků, jaká se kdy podařila naráz zneškodnit od obětování Luvocie,“ navázal na ni Amuk.

„Vědecká rada Luvocie vyhodnotila i úlohu pozemšťana na dopadení Skrčka,“ připojil i Melešu. „Potvrdila jeho výpověď při zajetí, ověřila, že ho k výpravě na Birhorii Skrček přinutil i to, jak Skrčka předstíranou neschopností přesvědčil, že pro jeho plány není přínosem, ale spíše brzdou. Jedna z posledních Skrčkových myšlenek byla vrátit se na Zem, zbavit se svého »neschopného pomocníka« a zmocnit se jiného, schopnějšího. V tom mu však naštěstí lidé z Birhorie zabránili.“

A sakra, pomyslel jsem si. Skrček tedy neprohlédl, že na něj neschopnost jen hraji, to by mě asi na místě zpopelnil, správně jsem ho odhadl, nicméně se rozhodl zbavit se mě a najít si někoho schopnějšího... Takže mi na Birhorii zachránili život! Od Skrčka se to dalo čekat, byla to bestie nelidská, nejspíš by se mě tak jako tak zbavil, až by se mu podařilo odhibernovat své krajany, aby spolu s nimi dobyl náš svět.

Otázka je, mohli bychom se mu my pozemšťané ubránit?

Nechtěl bych za to dát ruku do ohně, když si s nimi ani na Luvocii nevěděli jiné rady než evakuovat co se dá a sežehnout celý svět i s robovojáky Isfétů. Takže moje hraná neschopnost, spolu s pohotovostí lidí Birhorie, Zemi nejspíš zachránila.

„Při té příležitosti jsme ze vzpomínek Skrčka zjistili jméno »krhútu« na Birhorii,“ doplnil Amuk. „Můžeme tedy cestovat i na Birhorii. Bohužel, ve vzpomínkách jsou na nečekaných místech mezery, takže jsme nezjistili jméno »krhútu« Země. Ale ještě není všechno dešifrováno a pořád je naděje, že zjistíme všechna jména celé Skrčkovy sítě »krhútů«.“

Tahle informace otřásla mým vědomím nejvíc.

Jestli se Luvocianům podaří zjistit z paměti Skrčka jméno kteréhokoliv »krhútu« na Zemi, mohl bych se vrátit domů! Vždyť cestování mimoprostorovými tunely je tak snadné! Potřebujete znát jen jedno správné jméno!

Jenomže Skrček v poslední době použil jen jméno »krhútu« na Birhorii, ale ke zpětné cestě už se nedostal. Škoda! Když však ještě všechno nerozluštili, pořád je naděje, že to v těch spálených zbytcích najdou! To by bylo něco!

Vidina opětovného návratu na Zem byla najednou reálná, až jsem jí uvěřil. Vrátím se na Zem! A s přáteli z Hvězdného Ježka, kteří budou nadšení z nových přátel! I když... na Zemi nenajdou jen přátele, ale i lidské zrůdy... ale vesmířané by nám mohli od nich odpomoci, to by byl na Zemi život!

A já bloud jsem považoval spálené zbytky Skrčka za kusy bezcenného šrotu! Zlatí Luvociané!

„Mohu vás teď pozvat na prohlídku dešifrovaných částí Skrčkovy paměti,“ pozvala nás Mufalga do své laboratoře, kde se proces rozebírání Skrčka a jeho pamětí odehrávaly.

Kdo by takové pozvání odmítl?

Já rozhodně ne!

Laboratoř byla skoro stejná místnost jako ostatní v tomto keramickém domě, jen maličko větší. Už tam na nás čekali další, takže tu bylo zakrátko plno. Hostitelé Mufalga, Amuk, Melešu a dva další nás rozsadili na volná místa, pro mě a Sygupki dokonce vytvořili chybějící křesílka, a rozdávali nám »mijedu«, čepičky z modré gumovité hmoty, které jsme si měli navléci na hlavy. Jejich gumovitá hmota se podle potřeby roztáhla, takže ani já, ani Sygupki jsme neměli problém s velikostí.

„Pohodlně se opřete a zavřete oči, ať se můžete soustředit na transformované pocity,“ nabádala nás všechny Mufalga.

Zavřel jsem tedy oči – a v té chvíli to začalo.

Jako kdybych právě vycházel z tunelu »krhútu« na Birhorii. Přede mnou... přede mnou jsem opatrně kráčel já sám! To ovšem znamenalo, že vidím to, co viděl Skrček! A opravdu, nepohyboval jsem se přerušovaně pomocí kroků, ale plynule, vznášením.

Vyšli jsme na dno podivného amfiteátru. Byla to aréna nebo bazén? Na okamžik se mi před očima objevil obrázek, jak to tady vypadalo dřív. Kolem nebylo pár ruin, ale vysoké domy zdejších obyvatel. Odstěhovali se a nechali to tu zpustnout... napadlo mě. Mě? Ba ne, napadlo to Skrčka, já jen cítím jeho tehdejší pocity!

Musím se včas zorientovat, byla jeho další myšlenka. Něco se tu muselo stát, když své město opustili... ale to mě teď vlastně nezajímá, teď musím najít náš »hybech«...

„Tak jdeme!“ pobídl jsem otroka. Ale než abych počkal na jeho opatrné vykročení, zamířil jsem sám směrem, kde se džungle rozvírala, abych se rozhlédl. Na okamžik mě, vlastně opět Skrčka, napadlo vzletět výš, ale hned jsem to zavrhl. Teď hlavně na sebe neupozorňovat, obyvatelé Birhorie se kdysi spojili s nenáviděnou Luvocií a to může přetrvávat, nemám dost zbroje, abych se jim mohl postavit... otrok jde za mnou, neodváží se protivit se, jenže nikdy neopustil svůj smradlavý svět Zemi... a kouká vyjeveně na ruiny kolem nás, jako kdyby tu mohlo být něco, co zdejší stavby přeměnilo v hromady kamení... on prostě netuší, že ta katastrofa tu byla přinejmenším před tisíciletím...

„Tady bylo kdysi město,“ povzbudil Skrček otroka. „Domy plné života. Nějak se to tu vyprázdnilo. Už jsem tu dlouho nebyl. Ale budiž, nejsou tady, budou jinde. Jdeme!“

Obraz se rozdělil. Viděl jsem teď současně svým ostřejším zrakem i nedokonalýma očima otroka.

A marš dopředu! pobídl jsem ho, uhnul jsem mu na stranu a zastavil jsem se. Kdyby nás domorodci objevili, ať vidí jeho, ne mne... a kdyby ho zabili, získám aspoň čas na ústup.

Otrok poslušně vykročil vpřed. Je to ale nemehlo! Ale na Zemi jsou takoví všichni, lepší výběr tam není... jak nešikovně přelézá spadané kmeny! Je znát, že se ve svém dosavadním životě nikdy nepohyboval v džungli...

Neměl bych mu uvolnit z podvědomí znalost »zornylonů«? Určitě by rychleji letěl, než jak se tu plazí přes vývraty! Ale radši ne, vydával by příliš mnoho volné energie, svítil by domorodcům na dálku, oni to svýma očima vnímají... jen se snaž, pitomečku...

Jeho očima jsem znovu viděl padlé kmeny a terénní boule, ke všemu při tom kroutil hlavou na všechny strany, jistě se bojí zdejších tygrů, nemám mu radši sdělit, že byli vyhubeni asi před milionem let? Ale ne, jen se pěkně rozhlížej, zrovna se mi to tak hodí. Jen ta pozemská zbraň mu pořád překáží...

Vznášel jsem se v závěsu za svým průzkumným otrokem, ale čím dál se snižující se trpělivostí. Ten hlemýžď se plazí příliš pomalu, takhle nám cesta potrvá snad celý den...

„Jdeme příliš pomalu,“ vytkl jsem mu po dalším kilometru.

„Rychleji to nejde,“ odsekl. Má asi pravdu, snaží se, až je z toho celý zpocený, ještě že vánek odnáší jeho smrad stranou, zahltil by mi tím čidla...

„Mimochodem, stejnou cestou se musíme vrátit,“ řekl náhle otrok bez viditelné příčiny.

No, chlapečku, snad se nechceš vzpouzet?

„Když jsme si nevzali žádné zásoby, je právě nejvyšší čas obrátit se k návratu,“ přednesl mi svůj důvod. „Předpokládám, že ty jíst nemusíš, ale já ano!“

Vlastně má pravdu, organotvorové musí žrát, skoro bych na to zapomněl. Když se nenažere, začne zpomalovat, to je u nich přirozené. Ale zpražit ho musím, aby si nemyslel, že má pravdu!

„Padavko! Ty bys to na vojně neměl lehké!“ použil jsem na něho jejich vlastní slovní obrat, jen ať ví, že o nich vím všechno!

„To tedy neměl, už protože se považuji za pacifistu, nemám rád zabíjení a jsem rád, že vojna není povinná,“ odvětil.

Kupodivu se mnou souhlasil, jenže je »pacifista«, nemá rád zabíjení? Ostatní se střílí, topí, škrtí, věší se za krk, podřezávají si krky, dezintegrují se trhavinami, míchají si do jídla jedy, zabíjejí se na tisíc způsobů, ale »pacifista« nemá rád zabíjení? To z tebe brzy vymlátím, to si piš! Jenže nažrat musí dostat, to nepopírám. Ale musí to přijmout jako neobyčejnou milost!

„V jednom se ale hodně mýlíš,“ pokračoval jsem pohrdavě, jak to šlo. „Podceňuješ mě. Myslíš, že neumím odhadnout, kam dojdeš bez jídla?“

Neodpověděl, šplhá právě udýchaně z dolíku, kam předtím nešikovně sklouzl. Ale ať, dostane tedy nažrat...

„Asi jsem tě parádně převezl, ale jídlo pro tebe mám,“ dám mu najevo, že ho nehodlám hnát k smrti. „Zastav se na nejbližším kopečku, bude svačinka!“

Obraz se náhle roztřásl a zmizel.

„To byl nejdelší zachovalý souvislý úsek Skrčkovy paměti,“ komentovala to Mufalga. „Můžete otevřít oči, připravíme si další, jen o málo kratší úsek. Většina dešifrovaných útržků je mnohem kratší, často jsou to pouhé několikavteřinové záblesky.“

„Chce náš host ze Země k tomu něco doplnit?“ obrátil se ke mně Amuk. A všichni se otočili ke mně.

„Co k tomu dodat?“ pokrčil jsem rameny. „Připomněl jsem si, co jsem tenkrát viděl. Je zajímavé, jak Skrček dokázal vnímat své vlastní i moje vidění! Ale jeho myšlenky o mně byly hodně... neuctivé... myslel o mně hůř, než jsem až dosud čekal.“

„Nás to ani nepřekvapuje,“ řekla Mufalga. „Isfétové už byli takoví. Sami se považovali za vrchol celého vesmíru a ostatní pro ně byli jen zvěřina k odstřelu. Dobrá, připravte se na další úsek!“

Zavrtěl jsem se trochu, abych našel co nejpohodlnější místo v křesílku, i když jsem věděl, že mě i tak perfektně obejme. Pak jsem zavřel oči. Okamžik se nic nedělo, ale pak jsem opět spatřil svět Birhorie očima Skrčka i svýma...

Skrček domorodce spatřil dřív než já, i když mýma očima.

Držel se vzadu, ale pozoroval okolí mýma očima pozorněji než já sám. Domorodec se mu nakrátko mihl mezi stromy, viděl ho i mýma očima trochu neostře periferním viděním, ale dřív než já věděl oč jde, zatímco já jsem pořád hleděl na stromy před sebe.

Pak jsem si ho konečně všiml i já. Chvíli jsme hleděli jeden na druhého, pak se ale domorodec hbitě otočil a dal se na útěk.

Utíká pro posily, uvědomil si Skrček, který mezitím spatřil domorodce i vlastním zrakem. Baryzul je nepoužitelný, spálí pár stromů, ale daleko nedoletí... ale otrok má přece zbraň!

„Střílej!“ přikázal jsem mu. „Nač ještě čekáš? Zastřel ho!“

Jenže otrok se o střelbu ani nepokusil. Místo toho se otočil ke mně a s nerozhodným údivem ze sebe vysoukal:

„Ale proč? Vždyť nás neohrožuje a utíká pryč!“

Blbec! Ztrácí čas, zatímco domorodec kličkuje mezi stromy a vzdaluje se. Pacifista, co nemá rád střílení! Ale já mu ukážu!

„Zastřel ho! To je rozkaz!“ houkl jsem na něho telepaticky.

Rozkaz nerozkaz, ten trouba se sice ohlédl po domorodci, ale neudělal nic. Ani se na něho nepokoušel mířit. Měl jsem ho před cestou lépe zpracovat, teď už je na drezúru pozdě. Protivit se mi ale nebude! Obětovat na něho baryzul? Škoda energie a navíc, byl bych chvíli bez zbroje, než se emitor zase nabije...

„Střílej, nebo tě tu nechám!“ použil jsem drsnější velení.

Otrok konečně poslechl! Na poslední chvíli! Ještě okamžik a byl bych ho zpopelnil... Napřáhl konečně zbraň na domorodce a stiskl spoušť... jenže se nic nestalo. Ale pak zřejmě sám přišel na příčinu a natáhl palcem kohoutek. Cvak! Jenže zase nic víc.

„Nestřílí to!“ podíval se na mě překvapeně a snad vyděšeně. Měl proč, už jsem byl na něho rozzlobený, ale když už jsem ho konečně ovládal, nemohl jsem toho nevyužít! Ten moula nemá zbraň nataženou, uvědomil jsem si.

„Musíš natáhnout závěr!“ poradil jsem mu už vztekle.

Otrok se však na mě opět nerozhodně obrátil.

„Jak? Nikdy jsem tu věc neměl v ruce!“

Pitomý pacifista! To jsem našel padavku! Ani s kvérem zacházet neumí! Abych ho to učil až teď?

„Pistoli do pravé ruky!“ zařval jsem na něho. „Levou rukou popadni závěr, stáhni ho až na doraz dozadu a pusť!“

Otrok mě trochu váhavě, ale přece jen poslechl. Cvaklo to, závěr poskočil dopředu a zbraň byla konečně nabitá.

„Namiř a střílej!“ poručil jsem mu ulehčeně. Otrok obrátil zbraň směrem k domorodci, jenže ten mezitím odběhl dost daleko a nebyl mezi stromy pořádně vidět. Otrok zkusil mířit a pak stiskl spoušť, jenže to už jsem jeho očima viděl, že hlaveň míří jinam a rána půjde mimo. Pitomec! Pistole ostře štěkla, ale zpětný ráz zvedl ruku otroka nahoru a jak byl roztřesený, stiskl kohoutek ještě jednou a i druhá rána šla úplně mimo, vysoko do vzduchu. Ten trouba snad vyplejtvá munici do nebes!

Jenže teď už bylo znát, že se aspoň snaží. Ale málo platné, tuhle zbraň prostě nezvládl. Pokaždé mu prst na spoušti ujel, hlaveň se uhnula a další tři rány šly mimo. A domorodec mezitím uběhl tak daleko, že už bylo skoro nemožné zasáhnout ho.

Co teď? Vzletět a pronásledovat ho? Na to pozor, ta zvířata mají telepatii, když budu honit jednoho, seběhne se jich sem celá horda! Pitomec pozemšťan mi nepomůže, na střelbu je neschopný a jen to zhorší...

„Nemehlo!“ ulevil jsem si aspoň nadávkou na jeho účet.

„Vždyť utíkal,“ omlouval se pozemšťan. Jako kdyby to byla omluva! Myslí si ten trouba, že utíkající není nebezpečný?

„Utíkal pro další,“ ujistil jsem ho. „Za chvíli jich tu bude plno a nemáš dost munice, abys je postřílel!“

Zdálo se, že se pacifista tváří provinile. Měl jsem si ho před výpravou trochu víc drezúrovat, ale teď už je na to pozdě, bude lepší zmizet a vrátit se sem, až se domorodci rozejdou...

„Tohle jsi nezvládl!“ vyčetl jsem mu vztekle, ačkoliv se aspoň ke konci snažil. „Takže nám nezbývá, než se dát na ústup!“

Zdálo se mi, že si ulehčeně oddychl. Zřejmě pochopil, že ho v této chvíli už nebudu nutit střílet. Beztak to nemělo smysl.

„Kam? K tunelu?“ ubezpečoval se, že mě pochopil.

„Kam jinam?“ utrhl jsem se na něho. Máš kliku, pomyslel jsem si, že jsi mě na poslední chvíli poslechl, ale před další cestou dostaneš kapky, jaké bys nedostal ani od mazáků na vaší vojně! Neměl bych ho raději zabít a najít si na Zemi jiného? Je tam přece spousta ještě větších pitomců, kteří umí aspoň střílet! Ale to si rozhodnu až na Zemi, tady nesmím nechat ani jeho tělo, to by byl pro domorodce ohromný důkaz...

„Ještě platí, že nesmím létat?“ pokračoval otrok v dotazech.

„To bys tady zůstal!“ ujistil jsem ho nevrle. „Poletíme oba, teď už je to jedno. Drž se mě co nejtěsněji!“

Obraz se opět roztřásl a zmizel, konec úseku. Otevřel jsem oči a zamžikal na své okolí. Všichni se dívali na mě.

„To tedy bylo o vlásek,“ řekl pochvalně Amuk. „Myslím, že můžeme našemu hostu gratulovat, že je naživu. A to svědectví od našeho nepřítele je přesvědčivější než dvacet jiných důkazů!“

„Už jsem vám přece říkal, jak to bylo,“ odvětil jsem. „Proč bych vás měl střílet? Neměl jsem na tom zájem. Nedovolil jsem si ale Skrčkovi odporovat ještě víc. Sami jste teď mohli posoudit, jak o mně uvažoval!“

„Jo, to jsme viděli i cítili,“ řekla za všechny Mufalga.

„Podle našeho mínění byly právě tyto ukázky klíčové pro pochopení našeho hosta,“ navázal na ni Melešu. „Že byl otrokem Isféta, není jeho vinou. Ale že se i v této situaci zmohl aspoň na symbolický odpor, v jeho postavení jediný a navíc účinný, to mu musíme uznat. Myslím, že nemá smysl přehrávat si další střípky Skrčkovy paměti. V současné době jsme je rozeslali pěti tisícům našich spolupracovníků. Přehrají si je a najdou v nich klíčové body. Věříme, že se jim podaří najít i klíče k těm zpropadeným »krhútům«, rádi bychom našemu hostu umožnili návrat. A jsem si jistý, že v jeho světě najdeme i přátele.“

„Na to pozor!“ nedalo mi to a musel jsem je varovat. „Na Zemi nejsou všichni pacifisté!“

„Chápeme,“ ujistil mě Melešu. „Skrčkova paměť obsahuje i pár postřehů ze Země! Uvažoval o tvých krajanech jen jako o vraždících zvířatech, ale už jsme si tam všimli i světlejších stránek týkajících se pozemšťanů. Slyšeli jsme, že se v současné době dáváš učit na Perdolbnu. Měl by ses tam tedy vrátit, naučit se řeč »rekdoy« a až zpracujeme dešifrované střípky, požádáme tě o spolupráci. Není tu nikdo, kdo by se ve vaší Zemi vyznal lépe a zasloužíš si, abychom tě do toho zapojili. Práce na tom bude podle mého mínění jedna z těch, které mění dějiny.“

Tolik chvály jsem si ani nezasloužil. Na druhé straně, kdo se vyzná v Zemi lépe než já? To se rozumí, Skrček měl o Zemi dokonalejší přehled, ale Skrček už není. Teď jsem tu expertem já.

I když mě ihned napadlo krásné přísloví...

Mezi slepými jednooký králem...

Errata:

19.07.2021 18:20