Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zasvěcení

Oba sourozenci se z jeskyně do postele dostali bez problémů. Ráno předvedli rodičům, které sešity už stihli probrat a snažili se obměkčit je na zítřejší celodenní výlet do jeskyně.

„To je tak rozsáhlá, že jste ji ještě neprozkoumali?“ podezíral je táta.

„Víš, tati... místní děcka si tam hrají na pravěké lovce mamutů,“ snažila se to objasnit Janka. „Mají tam sekeromlaty, luky a šípy... chtělo by to víc času...“

„Šípy? Akorát tak na vypíchnutí očí!“ podotkla mamka.

„My si se šípy nehrajeme,“ snažila se to hned zamluvit Janka. „S cizími by to nebylo ono a dělat si vlastní nemá smysl... v té jeskyni je ale obětní kámen a my si představujeme, že se tam kdysi skutečně konaly pohanské oběti...“

Pronesla to tak zasněně, jako by si ona sama hrála na keltskou pohanskou kněžku.

„Jednou nás tam vezmete, platí?“ navrhl s úsměvem táta.

„Třeba hned!“ nabízel iniciativně Víťa v dobré víře, že na to rodiče nebudou mít čas.

„Až budeme mít v pořádku barák,“ slíbil podle jeho očekávání táta.

Společný rodinný výlet do jeskyně by byl jindy zajímavé zpestření, ale v současnosti by to opravdu bylo poslední, co by se jim hodilo.

„Vypravit byste se tam mohli,“ uvažovala maminka. „Prázdniny se krátí a ve školním roce to už tak snadné nebude. Ale vezmete si tam Plyšáka, ano?“

Na toho trochu pozapomněli, ale okamžitě se mrknutím ujistili, že to vezmou. Plyšák už s nimi v jeskyni byl a příliš nepřekážel. Je otázka, jestli nebude překážet skřítkům, když oni budou zaujati těmi... slupige... ale v nejhorším by snad mohli zdvořile požádat Káju, aby jim Azora pohlídal. A v nouzi nejvyšší by ho mohli někde uvázat. Měli by si pro něho vzít misky a nějaké žrádlo, voda se tam snad už najde.

Sami ale uznávali, že by měli učinit zadost povinnosti a většinu dne tedy opět věnovali učení. Ani tentokrát to však nebylo snadné. Myšlenky na chystaný zítřejší výlet ke skřítkům jim nedovolovaly pořádně se soustředit. Museli se do toho oba nutit, posiluje to prý příznivě vůli, ale kvalitě učení to ani v nejmenším neprospívá. Nejvíc to pomáhá utišit svědomí – ale i kvůli tomu to stálo za námahu.

S utišeným svědomím se jim lépe večer usínalo – ačkoliv nedočkavost byla jako vždy proti a bránila jim rychle usnout. Janka si na mobilu nařídila funkci budíku, aby snad ráno nezaspali, Víťovi nezbylo než se na sestru spolehnout. Dobré bylo, že si zatím rodiče vůbec nevšimli, že jemu mobil chybí. Zdálo se, že mu ho pan Adam vrátí dřív než si toho všimnou a že to nebude muset pracně vysvětlovat. Sice se s Jankou dohodl, že v případě prozrazení nic tajit nebudou, ale přece jen to takhle bylo lepší.

Takže zítra!

Budík Jančina mobilu je vytáhl z nejsladšího snění, ale tentokrát se ani Víťa, ani Janka nesnažili zahrabat hlouběji do peřin a ještě aspoň chvilku zůstat ležet. Oba vyskočili oběma nohama jako vojenský útvar při písknutí ostrého poplachu a kdyby jim dozorčí se stopkami měřil přípravu, vrtěl by jen spokojeně hlavou.

Překvapili tím i rodiče. Maminka pro ně ještě neměla připravenou snídani, ale rychle to napravila, stejně jako jim bleskurychle nachystala svačinky na celý den.

„Máme skvělé rodiče!“ šeptl Víťa k Jance, když dopili kakao a balili do batůžku dvě misky pro Plyšáka, což rodiče přijali jako samozřejmost, ale táta ocenil, že je to napadlo bez připomínání.

Dopadlo to výborně, odchodu nic nebránilo.

Takže se ve spěchu rozloučili a s Plyšákem na vodítku – Plyšák pochopitelně vpředu – vyrazili nejkratší cestou přes pole. Brzy byli v jeskyni, kde je ale čekalo trochu nepříjemné překvapení. Jeskyně byla prázdná a trhlina vzadu se zužovala do ztracena – pan Adam ještě na schůzku nedorazil.

Nezbylo než obrnit se trpělivostí a počkat. Jenže to bylo nad síly nudícího se Plyšáka, který se snažil upoutávat jejich pozornost šťoucháním hlavou. Snažili se ho odbýt, ale pes se jen tak nedal a přispíval k napjatosti čekání.

Najednou ztuhl a začal vrčet, až z toho Víťovi i Jance přejel mráz po zádech.

Kdo by to mohl být jiný, než pan Adam?

Baterka ukázala, že trhlina ve skále pokračuje jinou chodbou a okamžitě také vyhmátla ze tmy první stojící postavu.

Nebyl to pan Adam, ale jeho syn Kája.

„Hleďme, hleďme!“ ozval se hlas pana Adama, stojícího až za svým synem. „Mysleli jsme, že si ještě stihneme v klidu prohlédnout pravěké nástroje, ale jak je vidět, nemohli jste dneska ani dospat, že?“

„Bingo!“ řekl Víťa.

„To znamená co?“ chtěl vědět pan Adam.

„Trefa, přesně, uhodli jste...“ vychrlil ze sebe Víťa hned několik synonym.

„Takže bingo!“ usmál se pan Adam. „Dobře, pojďme. A co že s pejskem? Ten by měl také dostat slupige?“

„Celodenní výlet nám naši schválili jedině s přívažkem,“ vysvětloval Víťa. „Musíme se postarat o Plyšáka, doma by překážel.“

„Nevadí,“ řekl pan Adam. „Pro pejska se místo vždycky někde najde.“

Protlačili se do další chodby, pak brána rudě blikla a všichni se obrátili zpět. To už tam byla opět krásná široká románská chodba, ústící ze skály přímo proti zmenšené Kaplického knihovně. Před vchodem už na ně opět čekalo osm skřítků. Byli jeden jako druhý, podobali se chlupatým hračkám a nedalo se rozeznat, jestli to byli ti samí co předtím, nebo jiní.

„Jsme tu,“ řekl – celkem zbytečně – pan Adam.

„Pojďte dál,“ pozvali je skřítci – a opět se nedalo rozpoznat, který z nich to řekl, nebo zda to neřekli všichni najednou.

Tentokrát je nezavedli do velkého jednacího sálu se sedačkami, ale stranou do menšího sálu, kde byly jen dvě pohovky dětské velikosti – jako na míru pro Víťu i Janku.

„Vytvoříme vám slupige, ale nebudete to vnímat, proto si sem lehněte,“ požádali je.

Víťa s Jankou na sebe jen s pochopením mrkli.

„Pohlídáte nám zatím Plyšáka?“ obrátila se Janka na Káju. „Máme pro něho v batohu dvě misky a sáček granulí, vodu snad také někde seženete, že?“

Kája obřadně převzal psí vodítko. Plyšák se choval důstojně, ale když se Víťa a Janka pohnuli směrem k lůžkům, chtěl najednou s nimi a snažil se Kájovi vytrhnout.

„Plyšáku, lehni!“ napomenula psa Janka.

Pes si ale nedal tak snadno říci. Škubal vodítkem a chtěl se vytrhnout.

„Počkej, Plyšáku!“ napomenul ho pan Adam řečí skřítků. „Nic špatného se neděje, jen tu klidně počkej!“

K velkému překvapení dětí si pes ihned lehl a zase to byl hodný pes.

Víťu napadlo, že skřítčí řeč má na psa větší vliv než příkazy lidským jazykem. Bude to jistě výhodné, když jim pes porozumí. A byl to vlastně další důvod, proč skřítky bez obav poslechnout.

Víťa si lehl na pohovku jako první a povzbudivě mrkl na Janku.

„Tak směle do toho!“ obrátil se pak na skřítky.

Nerozuměli česky, ale pochopili to správně jako souhlas.

Víťa se ještě díval na Janku, ale najednou mu před očima vyskočila barevná kola...

Janka ho do říše snů následovala...

Probrali se skoro současně.

„Chvilku ještě ležte,“ uslyšeli radu od skřítků. „Nespěchejte!“

Víťa se rychle rozhlédl.

Místnost byla skoro prázdná. Byly tu jen dvě pohovky, na kterých děti ležely, a jen dva skřítkové. Skláněli se nad Víťou i nad Jankou, ale už se od nich odvraceli. Zřejmě se je předtím snažili probudit a když viděli, že se jim to podařilo, stáhli se stranou.

Pan Adam, Kája, ale ani Plyšák tu nebyli.

„Nemohli tu tak dlouho čekat,“ vysvětloval Víťovi rychle skřítek.

Jako by mu četl myšlenky! Víťa přece nic neřekl, neptal se.

„Všechno je v pořádku,“ uklidňovali je skřítkové. „Budete ještě chvilku malátní, ale to se brzy srovná.“

Měl pravdu, Víťovi se zdálo, že asi bude zvracet, jenže nutkání nebylo tak silné, aby se projevilo doopravdy a jak se zdálo, postupně to ustupovalo.

„Takže už to umíme?“ zeptal se rychle Víťa.

„Jen klid,“ uklidňoval ho skřítek. „Váš krajan už sem kráčí a ujme se vás.“

Víťa si uvědomil, že skřítek česky nerozumí a on zase ještě neumí použít skřítčí řeč. Bylo rozumné počkat na pana Adama, s tím se jistě lépe dohovoří.

Mezitím než pan Adam přišel, se oba aspoň posadili. Cítili se jen trochu mdle, ale to se už dalo překonat a oba měli snahu dostat se co nejdřív do normálu. Když do místnosti přišli oba Adamové i s Plyšákem, oba sourozenci už stáli vedle lůžek.

„Takže vítejte mezi nás, přijaté!“ usmál se na ně pan Adam.

„Rádi bychom...“ začal rychle Víťa, ale pan Adam ho přerušil.

„Ne tady,“ řekl rychle. „Zvu vás do našeho domu.“

Skřítci je vyprovodili k východu, ale pak si jich přestali všímat. Víťa se tomu v duchu divil a pořád po nich pokukoval a když se podíval na Janku, viděl, že i ona se po nich ohlíží. To se ale dalo pochopit. Viděli skřítky párkrát v životě a pořád pro ně byli novinkou, kdežto skřítkové se s lidmi ze Země setkávali už stovky let, takže jim už jistě nepřipadali jako něco exotického.

Děti i se zvědavým psem následovali oba Adamy. Nejprve do prostorného tunelu, pak po změně brány do stísněnějších chodeb, ale vystoupili u roubené chalupy rodiny Adamů.

V obývací sednici je pan Adam začal zasvěcovat do slupige.

„Mluvení je nejjednodušší,“ začal. „Prostě si představíte, co chcete svému protějšku říci a pak se jakoby ve vlastní hlavě přepnete do skřítčí řeči. Pak už jen mluvíte aniž pohnete ústy. Zkuste si to!“

Nebylo to jednoduché, ale po menším postrčení se Víťa i Janka naučili tou podivnou řečí beze slov dorozumívat. Adamovi je v tom trénovali – veškerý hovor teď vedli ve skřítčí řeči a dokonce dělali, že neslyší nebo nerozumí česky.

Jediný, kdo skutečně česky nerozuměl, byl Plyšák. Skřítčí řeč měla obrovskou výhodu, rozuměl jí totiž i on. Jeho jednoduchý mozeček teď rozpoznal správně všechno, co po něm chtěli. Bylo to ale nesymetrické. Rozuměl jim, ale nemohl odpovědět a když se to posuzuje nestranně, Plyšáka návštěva skřítků přišla draho. Ačkoliv ho brzy napadlo předstírat, že jim už zase nerozumí, nepodařilo se mu to.

Trochu mu to vynahradily koláče, kterými teď jeho páníčkové nešetřili. Proč mu dávat jen malé kousky na ochutnání, když je pan Adam i Kája mohli vyčarovat podle libosti?

„To teď můžete i vy,“ řekl dětem pan Adam. „Kdekoliv je Fuhungo v dosahu, můžete mu vyslat příkaz. Možná vás brzy uslyší i ten na Zemi – už ho tam prý skřítci dali, ale musí nejprve vyrůst, než bude v plné síle. Vyzkoušejte si to zatím tady.“

Naučil je toho neviditelného služebníka volat, dávat mu příkazy i dotazy, a na závěr je naučil, jak mohou Fuhunga naučit něčemu novému.

„Nedělejte to zbytečně – ani netušíte, co to znamená, když si musí zapamatovat něco, co vám potom na požádání vytvoří. Ale když po něm chcete něco, co ještě nikdy nedělal, musíte mu dát najevo, co má vlastně vytvářet. Nejjednodušší je poskytnout mu vzorek. Jiné cesty jsou také schůdné, ale jsou složitější. Vyzkoušíme si to.“

Jako vzorek posloužila Plyšákova miska, naplněná psími granulemi. Upravili ji podle návodu pana Adama co nejlépe, až se Plyšák na ni začal vrhat. Ale nedali mu ji, místo toho jim pan Adam ukázal, jak ji předat jako vzorek Fuhungovi.

Miska s psí pochoutkou náhle zmizela.

„Důležité je, jaké jméno vzorku dáte a kam to zařadíte,“ vysvětloval jim. „Váš vzorek nazveme psí-granule, to Fuhungo určitě ve svém repertoáru nemá, a přiřadíme to mezi věci zvláštní potřeby. Nebylo by dobré dát to mezi jídlo, to by je nabízel i vám.“

Na jeho vybídnutí Víťa požadoval psí-granule a když se plná miska opět objevila, dali ji Plyšákovi jako odškodné za předcházející drezúru.

Plyšák se na misku samozřejmě hladově vrhl, ale granulí bylo víc než stačil sežrat, půl misky mu jich nakonec zbylo.

„Jak se ale dozvíme, co všechno už Fuhungo umí?“ zajímal se Víťa.

„Můžete si vyvolat seznam. V hlavě se vám objeví nejprve seznam skupin a postupně se po nich dostanete až k tomu, co si přejete. Brzy přijdete i na zkratky – například na skupinku nazvanou jídlo se dostanete přes předměty pro lidi, skupina jídlo, ale také přímo. Jaké jídlo byste si přáli?“

„Jakékoliv?“ zeptala se opatrně Janka.

„Zkus cokoliv,“ pobídl ji pan Adam. „V tomto světě žilo už i několik generací Čechů, takže třeba položku svíčková-na-smetaně-s-knedlíkem známe už několik desetiletí. Rádi si na ní pochutnáváme, viď, Kájo!“

Janka zkusila požádat o svíčkovou – a v té chvíli se před ní zhmotnil talíř se sváteční voňavou svíčkovou s nadýchanými knedlíky a navrch se smetanou a brusinkami.

„Ještě příbor!“ požádala – a vedle talíře se zjevil příbor starodávného vzhledu, úhledně zabalený do plátěného ubrousku.

„Stolní potřeby vytvářel na začátku minulého století jeden vyučený německý hoteliér,“ vysvětloval jim pan Adam. „Výhodou skřítčí řeči je, že pojmu příbor rozumíš i když neumíš německy.“

Víťa si poručil také svíčkovou, pan Adam nějakou místní specialitu a Kája si poručil cosi fialového. Tak společně povečeřeli.

Byli by tu zůstali déle, ale byl už večer a museli pomýšlet na návrat.

„Vrátil bych ti mobil,“ řekl na rozloučenou pan Adam. „Ale napadlo mě podívat se na ten vynález a nechal jsem jej rozebrat a prozkoumat Fuhungem.“

„Takže jste ho zničil?“ Víťa se trochu zděsil, ačkoliv by to bral jako přijatelnou daň za získané výhody, proti kterým byla ztráta mobilu pouhou prkotinou.

„Zničil, ale Fuhungo pod mým vedením mobil prozkoumal a já jsem nejen pochopil, co je to za přístroj, ale především, jak by se dal vylepšit.“

„Vylepšit?“ podivil se Víťa.

„Jen trochu,“ přikývl skromně pan Adam.

Na jeho kývnutí se na stole objevily dva skoro stejné mobily. Jeden vypadal stejně jako původní Víťův, druhý se od něho lišil růžovou barvou pláště.

„Vezměte si je,“ nabídl jim oba přístroje.

„Já přece mobil mám!“ pochlubila se Janka tím svým.

„Přendej si z něho kartičku, která určuje tvé telefonní číslo,“ poradil jí pan Adam. „Pak můžeš ten původní zrušit, tenhle je trochu vylepšený a bude ti to stát za to.“

„Jak – vylepšený?“ zarazil se Víťa.

„Trochu jsem vylepšil fotografickou část,“ začal vypočítávat pan Adam. „Pořizuje teď obrázky zhruba desetkrát podrobnější a dá se to ještě zjemnit až na stonásobek. Kvůli tomu jsem dal zvětšit paměť na záznam obrázků. Navíc jsem tam nechal přidat několik funkcí.“

„Jakých funkcí?“ zajímal se hned Víťa.

„Například přímé spojení,“ řekl pan Adam. „Doposud jsi mohl telefonovat jen tam, kde je dostatečně silný signál, protože telefonní hovor nejprve odchází do cizího zesilovače, odkud se teprve posílá do přístroje volaného. Já jsem to pro tyto přístroje vylepšil. Když teď zavoláš na speciální čísla, spojí se přímo, bez cizího zesilovače. V telefonním seznamu jsem ti zanesl pár nových čísel, pro které bude přímé spojení fungovat. Hlavní výhodou je, že pro ně nepotřebuješ cizí zesilovače, nemusíš kontrolovat sílu signálu, ale co je nejdůležitější, spojíš se i s námi do našeho světa. To původní přístroj neumožňoval.“

„Ono to dosáhne i mezi světy?“

„Ano, ale jen pro upravené přístroje,“ přikývl pan Adam. „Až se na Zemi domluvíš s vlastním Fuhungem, nauč ho vytvářet svůj přístroj, můžeš ho pak věnovat svým přátelům. Návod k přidělování čísel máš uvnitř, přidal jsem ti to do poznámkového bloku.“

„Paráda!“ vydechl Víťa. „Ale původní volání funguje?“

„Nové funkce jsem jen přidával, žádnou původní jsem nezrušil,“ řekl pan Adam. „Ale teď už je nejvyšší čas k návratu domů. Na Zemi už je večer.“

„Jsme připraveni nést i nepříjemné následky,“ řekl srdnatě Víťa. „Počítali jsme s tím, že nám všechno úplně hladce neprojde. Myslím si, že jakékoliv sankce od rodičů nám radost zkazit nemohou.“

„Když to bereš takhle, budiž!“ usmál se pan Adam.

Pak se ale všichni čtyři zvedli a pan Adam s Kájou hosty vyprovodili až do pravěké jeskyně na Zemi.

„Flégy se naučíte ovládat až příště,“ sliboval jim pan Adam. „Frytočni jsou přece jen příliš složitá záležitost, než aby se dala naučit za pár hodin. A my už na to čas nemáme.“

„Kdy se to budeme učit?“ chtěl hned vědět Víťa.

„Až se vypořádáte s těmi sankcemi od rodičů,“ usmál se výmluvně pan Adam.

„My už se nemůžeme dočkat, až jim to všechno řekneme,“ přiznala Janka. „Utajování může být zajímavé, ale tajit něco rodičům příliš dlouho není zrovna vončo.“

„Rozumím,“ usmál se pan Adam. „Přál bych vám, abyste jim to mohli říci co nejdřív.“

„Ale na to potřebujeme nějaký pádný důkaz, rozumíte?“ vzdychla si Janka utrápeně.

„Ten brzy dostanete,“ sliboval jim s úsměvem pan Adam.

Všichni čtyři a pes pak prošli za první bránu.

„Zajímalo by mě, proč cestujeme s mezizastávkou,“ zeptal se Víťa. „To nejde spojit přímo chodbu ve vašem světě s naším?“

„Nejde,“ odvětil pan Adam. „Nevím, jestli sis toho všiml, ale při otevření brány občas člověku lupne v uších.“

„Toho jsem si nevšiml,“ přiznal Víťa.

„To vzniká, když je mezi různými světy odlišný tlak vzduchu,“ vysvětloval pan Adam. „Může to být klidně lokální oblast, daná počasím v dané oblasti. Kdybys ale otevřel bránu flég mezi místy s odlišným tlakem, začal by se ten tlak vyrovnávat a jeskyní by se prohnal průvan. Od mírného vánku po uragán. Vánek by nikomu nevadil, ale uragán... tvůrcové bran to zkrátka zařídili tak, že mezi většinou světů přímá brána otevřít nejde. Vždy se otevře flég jen do světa, kde žádný průvan nehrozí.“

„Ale tlak vzduchu se přece s počasím mění skoro pořád,“ namítal Víťa.

„Ano,“ přikývl pan Adam. „Proto vedou do některých světů chodby jen do uzavřených systémů jeskyní, kde se tlak vyrovná rychle a průvan trvá jen okamžik.“

„Ale... i v takových uzavřených jeskyních žijí všelijací tvorové!“ namítal Víťa.

„Život je skoro všude,“ souhlasil pan Adam. „Ale uzavřené systémy jeskyní jsou vždy proti průvanům vzduchu odolné. Mohou být uzavřené třeba vodními uzávěrami, kdy východ z nich vede pod hladinou nějakého moře nebo jen jezera... Nemá cenu spoléhat se na to, že by někde bylo bezpečno. Bývaly doby, kdy se těmito cestami dostávali dravci až na Zem. Skřítkové už po celá staletí nejbližší okolí svého světa hlídají, zabraňují ve volném pohybu predátorům a částečně tím chrání i naši Zemi, ale...kolik bran od Země jste narazili na první dravce? Nebylo to hned vedle?“

„Nejspíš bylo,“ připustil Víťa. „Nejprve to byla jen kostra hiselta, nacházela se hned ve vedlejší chodbě. Pak jsme narazili na chrecheka, ale nepočítali jsme, kolika branami jsme mezitím prošli.“

„Tak vidíte!“ řekl pan Adam. „Na pochopení struktury flégů si ponecháme víc času, to nemá cenu uspěchat. Zatím se vraťte domů. Až se na Zemi objeví Fuhungo, spojíte se s ním a uvidíte. Do té doby... zkuste žít jako by se nic nestalo. Občas si můžeme zavolat mobilem – máme všichni nové, vylepšené, které dosáhnou i mezi světy a nevadí jim ztráta signálu. Uvidíme, co bude dál. Skřítkové mají zřejmě veliké plány. Donedávna trvali na naprostém nezasahování na Zemi, teď vám dávají Fuhunga. Uvidíme, co mají za lubem.“

„Oni vám to předem neřeknou?“ zeptala se Janka.

„Skřítkové jsou spíš samotáři,“ přikývl pan Adam. „Vidět čtyři pohromadě, to už něco znamená! A vy jste jich nedávno viděli hned osm. Uvidíme!“

Adamové se rozloučili a zmizeli v chodbě, zatímco děti se psem vyhlédli z jeskyně. Už se stmívalo, slunce bylo jistě pod obzorem, ale tma ještě nebyla.

Víťův mobil náhle zapípal a oba sourozenci sebou trhli. Víťa ihned pohlédl, co se to děje, ale zase si oddychl.

Operátor jim právě doručil zprávu o zmeškaném hovoru, ale podle časového údaje šlo o příliš starý hovor, než aby je znepokojoval. Žádné dnešní volání nezmeškali, rodiče je tedy dnes ještě nesháněli.

Tohle jim tedy prošlo.

Errata:

11.08.2021 15:05