Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Škola

Návštěva světa skřítků tím prakticky skončila. Víťa i Janka uznali, že odteď bude mít přednost škola. Výhodou bylo už to, že neutratí tolik peněz za školní potřeby a třeba i to, že si mohou dopřávat zajímavější snídaně i obědy.

Dohodli se, že zpočátku bude čarovat maminka – každou sobotu uvaří něco fajnového, na čem si dá obzvlášť záležet, a nejlepší porci si Fuhungo hned zapamatuje. Ostatní jídla si chtěla vzít na starost Janka, ani nezastírala, že ji k tomu vede mlsný jazýček. Maminka ji ale podporovala s poznámkou, že se Janka musí naučit přes týden vybírat především jídla zdravá a jen sváteční nedělní může vybírat z těch nejchutnějších.

Svíčkovou, kterou Fuhungo znal už ze světa skřítků, a kterou si dali jako první oběd, všichni ohodnotili jako lahůdku. Maminka poznamenala, že to jídlo vařil dobrý kuchař, ale podle nějakého starodávného receptu. Janka navrhla, aby maminka někdy uvařila totéž podle moderní kuchařky, aby bylo s čím srovnávat, ale odložili to na později – pokud se k tomu vůbec někdy dostanou...

Táta navrhl koupit veliký, aspoň desetilitrový kanystr na benzín a u benzínové pumpy jej naplnit. To budou poslední peníze vydané za benzín, neboť kanystr s benzínem bude mít od té chvíle na svém seznamu Fuhungo, a místo u benzínových pump budou dolévat benzín už jen doma. Táta to doplnil návrhem pořídit za ušetřené peníze novější automobil, ale po krátkém uvažování v kruhu rodiny se dohodli ponechat si starý vůz. Dost na tom, že mají ode dneška zadarmo benzín – kdyby se o tom někdo dozvěděl, to by bylo závisti!

Bydlení na vesnici mělo proti Praze své výhody, ale i nevýhody. K výhodám patřil jen zdravější vzduch a levnější hypotéka na dům – proto se sem přece nastěhovali, když je pan domácí z pražského bytu neustále vyhazoval. Bylo jasné, že je nakonec vyštve, měl na své straně všechny ekonomické páky. Zpočátku ho sice trochu brzdilo »regulované« nájemné, ale to Parlament zákonem umožnil zvyšovat tak rychle, že nakonec vysoce přesáhlo tržní nájemné a pak bylo ještě nevýhodnější, protože mu dávalo zákonné právo zvyšovat nájem bez dohody a tím bez možnosti jakékoliv obrany. Bydlení ve vlastním na venkově se nakonec stalo záchranou pro stovky podobných rodin.

Pak už ale následovaly samé nevýhody.

Od nedalekého obrovského kravína sem občas vítr zavál vůně, kterým se už vůně ani nedalo říkat. Tatínek sice tvrdil, že olověný smrad z automobilů je horší, ale s tím by se dalo úspěšně polemizovat a zejména mamince ten zápach občas vadil.

Tatínek mamince vysvětloval, že i ten smrad je vlastně výhodou. Nebýt toho, dům by už dávno koupili bohatší zájemci. Právě díky tomu smradu si to ti fajnovější rozmysleli, až se prodávající odhodlal snížit cenu a umožnil koupi i sockám, jako jsou oni.

Další nevýhodou byla drahota v místním obchůdku. Lidé na vesnicích mívají obvykle menší příjem než měšťané, ale výdaje za jídlo jsou tu vyšší, což převáží výhodu bydlení ve vlastních domcích. Proč tomu tak je? Je to tím, že obchůdek má na vsi monopol a může ceny zvedat, kam až to jde? Nebo to bude tím, že místní obchodník nemá obrat a nemůže využívat množstevní slevy? Nejhorší je, že tu nakupují hlavně místní důchodci, kteří nemají možnost jezdit do nedalekého městečka, kde jsou ceny přece jen snesitelnější.

Nevýhodou je také nedostačující doprava. Jeden školní autobus ráno směrem do města a jeden odpolední opačným směrem, to je výraz naprostého minima. Za Marie Terezie prý chodili školáci pěšky, jenže tenkrát byly cesty bezpečné, zatímco dnes po nich jezdí piráti, kterým je zatěžko sundat nohu z plynu i přes vesnici, kde by měli jezdit poloviční rychlostí, než jsou zvyklí. Uhýbejte hulvátům z cesty, když rozbitý asfalt sahá od pankejtu k pankejtu!

Dalším zatížením místních lidí je cena benzínu. Hraběcí rady, jako »jezděte hromadnou dopravou«, jsou nesmyslné, když hromadná doprava prakticky neexistuje, neboť ji seškrtali v rámci úspor. Díky technickému pokroku se zaměstnání přímo ve vsi najde jen pro pár lidí, většina se do práce dopravuje vlastními auty a skřípe zuby při každém zdražení benzínu. Je otázkou času, kdy výdaje překročí příjmy. Kdyby si vesničané nevypěstovali nějakou tu zeleninu a nechovali slepice, králíky a kozy, byl by život na vesnicích už dnes galejemi.

Ale i tak se podmínky života vesničanů zhoršují více než ve městech. Venkov se řítí do zkázy, kterou novodobá vrchnost nevidí a odmítá ji vidět. Co řeknete třeba na výrok našeho namyšleného prezidenta, že »Češi jsou na tom pořád dobře, když si mohou dovolit tak drahé hypotéky« – do kterých je lichváři nemilosrdně natlačí? Ten výrok jen dokazuje odtrženost našeho prezidenta od poměrů v zemi. Narůstající zástupy bezdomovců o situaci hovoří lépe než president, slepý k problémům. K čertu s takovým prezidentem!

A změna k lepšímu není ani jako pověstné světýlko na konci tunelu. Když vesničané ve volbách hromadně volili starosty v domnění, že jsou to »jejich lidi«, ti se hned po volbách připojili k nejhorší straně, která si pod záminkou zodpovědnosti a úspor dala do programu co největší ožebračení lidí.

Pan Adam měl pravdu – kolik takových ztroskotanců nemělo to štěstí, aby se dostali do frytočni ke skřítkům? Na rodiče Víti a Janky se snad díky dětem usmálo štěstí. Fuhungo, který rodině Adamů u skřítků zajistil slušný život, kalený jen vyhnanstvím, ve kterém se nacházeli, mohl pomoci i jim.

Pomůže jim ale i na Zemi?

Ve škole přijali nové přírůstky různě, ale ne právě přátelsky.

Lépe dopadla Janka. Dostala se do třídy, kde ji místní krasavice mezi sebe nepřijaly, ale protože nebyla sama, koho považovaly za něco méněcenného, našla si už první den stejně ostrakizované kamarádky.

Když se navíc ukázalo, že její školní vědomosti jsou mnohem větší než u slečen místní smetánky, vysloužila si sice u nich přezdívku šprtka, ale u učitelů převládl zájem.

V Praze chodili Janka i Víťa do výběrové školy s rozšířeným vyučováním. Znamenalo to, že na vstupu museli složit zkoušky, zaměřené na inteligenci, ale škola se pak nemusela zdržovat s pomalu chápajícími žáky, mohla tedy probrat víc učiva a navíc důkladněji.

Jance se to teď hodilo. Mezi žákovským průměrem byla hvězdou a nic na tom neměnil její obyčejný nic moc účes nevylepšený drahou barevnou úpravou, ani docela obyčejné šaty. Již při první hodině zjistila, že nejlépe oblečená Zdenka Sumková, velitelka party snobistek, dcera místního zazobaného zbohatlíka, dostává z důležitých předmětů čtyřky spíš z milosti, než aby odpovídaly jejím katastrofálním neznalostem. Sama Zdenka se ale řadila vysoko nad ostatní žákyně, neboť byla přesvědčená, že nejdůležitějším hlediskem je majetková úroveň. To na výběrové pražské škole neplatilo, tam na oblečení nehleděli, Janka byla zvyklá dávat větší důraz na schopnosti a v těch jí Zdenka neměla čím imponovat.

Zdenka si ale pozornost vynucovala nevybíravě a samozřejmě očekávala, že jí ostatní budou uhýbat z cesty, takže od ní Janka hned první den schytala téměř hokejový bodyček.

„Promiň!“ vyhrkla Janka zmateně, ačkoliv všem okolo bylo jasné, že to byl ze strany Zdenky jasný úmysl.

„No to je dost, že to uznáš!“ ohrnula nos Zdenka. „Příště uhni včas!“

„Promiň!“ opakovala Janka, ale už se vzpamatovala. „Příště tě naberu taky a víc.“

„Zkus to, šprtko!“ odfrkla si Zdena pohrdlivě.

„Jen tě upozorňuji, že nosím na kimonu oranžový pásek!“ odsekla Janka. „A můžeš si vybrat, jestli tě složím pomocí sasae-curikomi-aši nebo o-soto-gari! Ačkoliv, jak se tak na tebe dívám, tomoi-nage by na tebe bohatě stačilo.“

„Co to plácáš?“ vyjekla Zdenka.

„Ty ani nevíš, co to znamená, viď!“ řekla soucitně Janka.

„Nejsem šprtka!“ odsekla Zdenka.

„To není učivo, ale jiu-jitsu a jestli nevíš, co to znamená, tak ti doporučím vyhýbat se mi z větší dálky. Tomoi-nage složí i medvěda, to je dokonce odzkoušené, jenže džudista je snadno vykryje, takže se dá málokdy použít. Což zřejmě není tvůj případ, tebe takhle složím i šestkrát za minutu, pokud tak rychle dokážeš vstávat. A jestli neovládáš ani judo-pády, jakože na to nevypadáš, pěkně si přitom natlučeš. Šetřit tě nebudu a nečekej, že tě budu na zem pokládat pomalu jako věnec na hrob neznámého blbce!“

„Ty chudinko!“ snažila se Zdenka opět získat nad ní vrch. „Jen si něco zkus a nedoplatíš se! Vsadím se, že by ses musela spokojit s obhájcem ex-offo!“

„Jestli neumíš jiu-jitsu, tak s tebou zamávám kdy se mi zachce a přitom ti žádnou kost nezlomím – dám si pozor, abych ti neublížila, takže se na bolestné netěš. Na pouhé modřiny ani na boule ti žádný právník nevysoudí ani korunu!“

„Koukám, že si na tebe budu muset dávat pozor!“ řekla jedovatě Zdenka.

„To ti jen schvaluji,“ odvětila s anglickým klidem Janka. „Dej si na mě pozor a hlavně se mi vyhýbej. Anebo se nediv!“

Janka tak hned první den získala úhlavní nepřítelkyni, ale i pár obdivných pohledů. Co na tom, že oranžový pásek znamená v jiu-jitsu nejnižší úroveň? Na člověka, který nemá ani tušení, co to znamená, to může mít stejně odstrašující vliv jako na znalce černý pás nejvyšší mistrovské úrovně.

Janka tím získala své místo ve třídě.

Možná trochu šprtky, ale ne otloukánka.

Zatímco Janka se ve třídě zařadila poměrně rychle, Víťovi to trvalo déle a nedopadlo to tak dobře.

Samozřejmě si, tak jako sestra, hned po prvním zkoušení vysloužil přízvisko šprt. To je asi úděl každého žáka, který přejde z výběrové školy do normální, kde jsou jeho znalosti většinou nadprůměrné. I ve Víťově třídě vznikly již v minulých školních letech různé party žáků a žákyň, které se po prázdninách rychle obnovily. Vetřelec to má vždycky horší, zejména když si ho noví spolužáci hned nedokáží zařadit.

Také ve Víťově třídě byly party a partičky. A také dvě skupinky bohatších, na které se nabalovali jejich příznivci, kteří se jim stejně jako v životě snažili vlichotit v dobré víře, že na ně padne část jejich lesku, ale stejně jako v životě i tady jim tvořili jen šedé křoví.

Víťa si je zhodnotil velmi rychle.

Parta Moniky Vavřincové čítala pět značně namyšlených dívek, jejichž přednosti končily podle Víťova odhadu u účesů a manikúry. Dvě další jim sloužily jako ocásek – typické slepé obdivovatelky, ochotné kdykoliv cokoliv podržet, jen aby se mohly dotknout některé věci své božské Moniky. Ta je samozřejmě považovala div ne za své nevolnice.

Partu kluků vedl Lukáš a tady to nebylo tak jednoznačné.

Luke byl velice schopný synek bohatých rodičů, u kterého se sešlo více obdivovaných vlastností. Byl nejen bohatý, ale i silný, hezký a i školními úspěchy patřil k nadprůměru třídy. Jako primusu třídy mu procházely lumpárny, nad kterými se ještě dalo přivřít učitelské a někdy i ředitelské oko. Zde tedy sklízel obdiv právem, ale tím byl drzejší a nepříjemnější.

Všichni – až na Víťu – byli tedy zvědaví na výsledek prvního konfliktu.

Víťa i Janka sice v Praze chodili do oddílu juda, takže byli proti primitivním fyzickým útokům přece jen trochu vybavení, ale Luke byl očividně silnější a navíc měl neustále při sobě tříčlennou ochranku a Víťa si netroufal předem odhadnout, zda se může spolehnout na džentlmenský souboj jednoho proti jednomu, anebo se na vetřelce nevrhnou všichni naráz. O konfrontaci nestál, ale ačkoliv se vnitřně připravil na prohru, nechtěl předem zahodit flintu do žita a dát se pokořit jen tak. Pro jistotu se snažil nedávat nikomu příležitost vyvolat rozbroje.

První dny tak uplynuly v ostražitém míru. Víťa si našel kamarády, kteří nejevili sklon k pračkám, bohužel to byli dva nejslabší kluci ve třídě a navíc vysmívané socky. Víťovi to nevadilo, ti dva nebyli rozhodně nejhloupější a dalo se s nimi docela rozumně bavit.

Po první hodině tělocviku, kdy se Víťa výkonově zařadil do bezvýrazného horšího průměru, zatímco Lukáš byl jako vždy hvězdou třídy, se k Víťovi v šatně tiše přitočil Pavel.

„Hele, Víťo, Lukova parta se na tebe dneska chystá!“ varoval ho.

„Díky,“ řekl Víťa. „Čekal jsem to – ačkoliv ne tak brzy.“

„Neměli bysme se držet s tebou víc pohromadě?“ navrhoval Pavel.

„To jako chceš, aby nás zvalchovali všechny?“ usmál se na něho trochu smutně Víťa. „Ba ne, Pavle, jestli je mi souzeno dostat přes držku, tak ať dostanu, ale sám.“

„Budou na tebe ale čtyři!“ staral se Pavel.

„Tím hůř pro ně!“ odvětil Víťa. „Ať na mě půjde Luke sám, nebo všichni najednou, tak jako tak přijdou o pověst party. Napadnout slabšího přece není příznak rytířské ctnosti, ale přesně naopak.“

„Ale co když ti rozbijí hubu?“

„Teď nebo jindy – ale oni na tom budou hůř,“ ujišťoval ho. „Akorát kdyby mě zabili, koukej se přihlásit na policii a svědčit proti nim – ale já pořád nevěřím, že by to došlo až tak daleko!“

„Já taky ne, jsou to sice gorily, ale ne vrazi!“

„No vidíš!“ pokrčil rameny Víťa. „Oni toho moc nesvedou. Rozbitá huba není takové neštěstí, aby mě to položilo. Oni to pak odnesou hůř.“

„Myslíš?“ pochyboval Pavel. „Ty ještě nevíš, že nad Lukem drží ruku i ředitel školy?“

„Slyšel jsem to,“ přikývl Víťa. „V tom případě přestane.“

„Kdo ho k tomu ale přinutí?“

„Třeba já,“ řekl Víťa. „Víš, Pavle, jak bych ti to řekl... víš, jaký je rozdíl mezi dobrým a zlým čarodějem?“

Pavel se vyloženě zarazil.

„To vážně nevím!“ řekl podezíravě.

„První rozdíl je v tom, že dobrý čaroděj lidem neškodí, kdežto zlý škodí,“ řekl Víťa.

„No to je snad jasné, ne?“ odvětil opatrně Pavel.

„A druhý rozdíl mezi nimi je v naštvanosti,“ řekl Víťa. „Naštvi dobrého čaroděje a je z něho zlý. A to může být poměrně snadné. Stačí takovému čaroději rozbít hubu!“

„Poslyš... copak ty jsi nějaký čaroděj?“ usmál se trochu trpce Pavel.

„Nejsem,“ usmál se také Víťa trochu lišácky. „Ale spravedlnost musí platit stejně pro všechny. A taky bude.“

Navzdory optimistickému tónu nebylo Víťovi do zpěvu, když cestou na autobus v boční ulici potkal partu čtyř hrdinů, vedenou Lukem.

„Vrať mi okamžitě můj mobil!“ vyštěkl Lukáš na Víťu.

„Tvůj mobil?“ usmál se trochu napjatě Víťa. „Nic takového nemám! Mám jenom svůj mobil, ale ten vypadá úplně jinak než tvůj!“

„Ale ty víš!“ řekl Luke. „Naval ho, nebo uvidíš!“

„Žádný cizí mobil nemám,“ řekl Víťa pevně.

„Ukaž tašku!“ poručil Luke a natáhl k Víťovi pánovitě ruku.

„Jo tak – tašku?“ usmál se Víťa. „Dobrá záminka, co?“

Shodil brašnu ze zad – ale ta se v tomtéž okamžiku rozplynula. Víťa ji dal analyzovat Fuhungem – a přitom všechny předměty mizí.

„Nevím, jestli v mé tašce byl tvůj mobil, ale já už ji u sebe nemám!“

Čtveřici to očividně zarazilo. Co viděli, bylo trochu nepochopitelné. Ale nezadrželo je to nadlouho.

„V té tašce byl můj mobil!“ vzpamatoval se Lukáš. „Vrať mi ho a to hned!“

„Nemám!“ zasmál se Víťa.

„On tě ten smích přejde!“ vykřikl Luke. „Kluci – na něj!“

Jestli předtím Víťa doufal, že tohle přece neprovedou, teď viděl, že je zle. Luke se na něho vrhl první, ale ostatní ho nenechali vybojovat rytířský souboj se slabším protivníkem, valili se na Víťu jako starověká falanga.

Víťa udělal krok dozadu, aby tím na sebe Luka vylákal. Podařilo se mu to a protože se na něho Luke hrnul zcela bezhlavě, nasadil mu chvat tomoi-nage. Padl přitom naznak, ale Luke přes něho přeletěl a dopadl až za ním na záda, jen to žuchlo. Zřejmě neovládal umění pádů, takže si vyrazil dech a zůstal ležet, ale Víťa, i když ho setrvačnost vynesla opět na nohy, byl na mžik ke zbývajícím členům Lukovy party zády – a to byla chyba.

Ačkoliv už byl téměř vztyčený, dostal strašnou ránu těžkou botou zezadu do hlavy, až mu před očima vylétly hvězdičky... Jeho protivník zřejmě ovládal karate – jenže ho nakopl plnou silou, zatímco správný karatista by něco tak nebezpečného směl jen naznačit.

Pád na zem už Víťa nekontroloval a náraz nevnímal...

Ani kopání na zemi...

Po strašné ráně se Víťa probíral jen pomalu.

Uvědomil si, že leží v posteli, ale tak čistě bílé, že ho od toho až bolely oči. Doma měli přece povlečení barevnější... raději oči opět pevně stiskl.

Jako z dálky slyšel jakési hlasy. O něco se přely, ale předmětu jejich sporu nerozuměl. Pomalu se blížily, pak se zase vzdalovaly. Chvíli se jim snažil rozumět, ale nedařilo se mu to. Vzdal to a zase se nechal unášet šuměním...

Pak se ho někdo pokoušel budit. Otevřel pomalu oči. Padla mu do nich tmavá placatá čepice policejní uniformy.

„Můžete vypovídat?“ naléhal na něho policista.

Chtěl odpovědět, ale nešlo to. Hlasivky ho neposlechly, nevydal ze sebe ani hlásku. Hlas policisty na něho chvíli naléhal, ale pak se ztratil a Víťa opět usnul.

Několikrát se ještě alespoň částečně probudil, ale pokaždé opět usnul, dříve než na to mohl někdo reagovat. Jednou či dvakrát přitom byla tma, nejspíš noc...

Pak najednou na něho opět někdo mluvil – a Víťa ten hlas poznával. Snažila se ho zřejmě probudit Janka.

„Janko!“ snažil se aspoň zašeptat.

„Tak už se konečně prober!“ nabádala ho.

Otevřel oči. Skláněla se nad ním opravdu Janka, ale vypadala hodně nešťastně.

„Už mě aspoň trošku vnímáš?“ zeptala se ho. „Jestli nemůžeš mluvit, mrkni dvakrát, že mi rozumíš!“

Pokusil se o to a dvojí mrknutí se mu nakonec podařilo, i když pomaleji, než by si přál. Nic ho neposlouchalo, ani oční víčka. Zbytek těla jako kdyby ani neměl.

„No sláva!“ řekla Janka. „Mami, už nás vnímá!“

Takže maminka tu někde byla taky... no potěš, co se to vlastně děje?

„Janí!“ pokusil se zašeptat.

„Víťane!“ sklonila se nad ním opět. „Jak se cítíš?“

„Jako bez těla...“ zašeptal s námahou.

„To souhlasí,“ řekla Janka. „Jeden z těch grázlů ti přerazil krční páteř. Moc nechybělo, abys už byl mrtvý! Doktoři ostatně tvrdí, že jsi měl nějakou dobu zastavený srdce, ale to by bylo ještě horší, při oživování by ti mohli tu krční páteř dolomit úplně.“

„Tak přece jsou to vrahové!“ zašeptal.

„No – skoro,“ řekla Janka. „Ale neboj, nenecháme tě v tom!“

„Kde to vlastně jsem?“ zeptal se ztěžka.

„V nemocnici,“ řekla. „Ale my si tě odsud odvezeme!“

„Myslíš, že potom budu zdravý?“ zeptal se. „Nějak se mi to nezdá, nic necítím...“

„Buď rád, že dýcháš a že můžeš aspoň šeptat!“ zarazila ho. „Máš celé tělo ochrnuté, jen hlava ti zůstala.“

„To už bude... nafurt?“ zděsil se. Žádný div! To by nebyly skvělé vyhlídky!

„Doktoři říkají, že ano,“ řekla bez ohledu na to, jestli ho ta krutá pravda nedorazí. „Přeražená krční páteř může znamenat ochrnutí na celý zbytek života. Oni zřejmě nic lepšího neumí. Ale zkusíme to jinde.“

„V jiné nemocnici?“ zeptal se zdrceně.

„Ne, už žádné nemocnice,“ řekla.

Sklonila se k němu blíž, aby to slyšel jen on.

„Skřítkové slibují, že tě dají dohromady,“ řekla mu tiše do ucha.

„Jací skřítkové?“ zeptal se jí zmateně.

„Pak ti všechno povím, zdejší doktoři tvrdí, že budeš mít obrovské okno,“ upokojila jeho otázku. „V tom asi nelžou, když si nepamatuješ... To není okno, to je velkoplošná výloha... To nic, všechno ti pak povíme, teď si mysli, že tě povezeme do jiné nemocnice.“

„Máma... máma je tady?“ zeptal se.

„Jsem tady, to víš,“ uslyšel její hlas a až teď se maminka nad něho naklonila. Víťa nemohl pohnout hlavou, jen trochu očima, ale teď mu do nich vhrkly slzy.

Maminka byla celá ubrečená – a tu přece zarmoutit nechtěl!

„Hele, Víťane,“ řekla rychle Janka. „Nějak to tady vydrž, než zařídíme převoz. Nenecháme tě v tom a všechno bude v pořádku. Teď raději spi, čím víc toho prospíš, tím lépe.“

A s těmi slovy zmizela z jeho zorného pole.

Víťa se opět uvolnil. Všechno bude zase v pořádku, slíbila mu přece jeho sestřička.

Může klidně spát...

Když se opět probudil, opět jen jako z dálky slyšel cizí hlasy – ačkoliv se mu zdálo, že některé poznává.

Určitě mezi nimi byla Janka. A možná i maminka! Další hlasy byly mužské, jenže tátu by poznal... to přece není on...

Trochu se soustředil na ty hlasy...

„Promiňte, ale na takovéhle papíry vám ho nevydáme!“ rozčiloval se hluboký mužský, strašně nepříjemný hlas. „Nejsou na standardním formuláři, chybí tu razítka... na tohle bych vám nevydal ani kočku, natož kluka!“

„Dobře, dobře...“ odpovídal jiný hlas, klidnější. „Tak si tu zatím lehněte, a bude to... Vy taky, sestřičko... nebojte se, to nic není, to přejde... A vy dva – vozík a jedeme!“

Víťa cítil, jak mu něco nadzvedlo hlavu.

Vlastně ne, nadzvedli ho celého, ale jen tu hlavu si uvědomoval. Opatrně ho přesunuli na sousední lůžko, jenže to nebylo lůžko, neboť se s ním pomalu rozjelo...

Hlavou pohnout nemohl, těžko se mu sledovalo, kudy ho vezou. Mohl se dívat jen do stropu a odhadovat to. Ven z pokoje, chodba... pak kabina výtahu, a opět chodba...

Konečně vyjeli z budovy, až musel zavřít oči před tím jasem. Obloha byla modrá, bez mráčku, ale příliš jasná. Než si na ni zvykl, ležel i s lůžkem v autě – zřejmě sanitka.

Pak se rozjeli a jeli...

„Víťane, vydrž!“ povzbuzovala ho Janka. Seděla vedle něho a zkusila se na něho opatrně naklonit, jenže sanitka v té chvíli prudce zatočila, až Janka málem upadla.

„Kam... kam jedeme?“ zeptal se Víťa.

„Ke skřítkům!“ odpověděla mu, ale už se neodvažovala nad něho naklonit.

Víťovi to nevadilo, hlavně že na něho dál mluvila.

„Mašírujeme si to fofrem k nejbližší jeskyni s flégem. Už si na to trochu vzpomínáš?“

Nějak nechápal, o čem to mluví, ale netrápil se tím. Janka je tady, maminka taky, takže je všechno v pořádku...

„Tak – a všechno ven, bude se tu bílit!“ zazněl náhle velitelský mužský hlas. Ne, táta to nebyl, ale Víťovi se zdál nějak známý.

Popadli ho i s lůžkem a vystrčili ze sanitky. Přitom se jim nějak špatně složil podvozek sanitního lůžka a Víťa jim málem vypadl – naštěstí byl k lůžku připoutaný. Jak ale chvilku polo-ležel, polo-seděl, spatřil něco, co opravdu nečekal.

Sanitní auto se přímo před jeho očima – se vším všudy vypařilo.

„Opatrně s ním!“ ozval se káravý mužský hlas. „Ať ho tam doneseme živého!“

Houpavý pohyb lůžka znamenal, že lůžko nejede jako předtím na kolečkách, ale že ho nesou. Víťa spatřil velikou díru do skály, vnesli ho dovnitř, místo nebe teď nad ním byla šedá křivolaká skála. A záblesk modravého světla, jako nějakého neónu.

„Už tam budeme, Víťo!“ povzbuzovala ho Janko. Neviděl ji, ale její hlas měl na něho uklidňující účinek.

„Tak – a jsme tady,“ řekl ulehčeně velitelský mužský hlas, který to tu zřejmě všechno dirigoval. „Tady ho máte!“

Poslední slova zněla úplně jinak, kovově jako zvon, ale Víťa si nemohl za žádnou cenu vzpomenout, kde a kdy tenhle podivný hlas slyšel.

„Dejte nám ho... a přijďte si, až vás zavoláme!“ zazněl další divný, kovový hlas.

Víťu to trochu znepokojilo, ale v té chvíli mu opět začalo šumět v hlavě...

Usnul...

Errata:

23.08.2021 18:51