Vítej, návštěvníku!

Dům ve skále

Rodiče dorazili s Plyšákem na vodítku až v osm hodin. To už byly vesnické děti dávno doma a Víťa s Jankou se zabývali úpravami Fuhungova katalogu. Víťa procházel jednotlivé položky – některé byly skutečně z dob faraónů anebo i starší. Janka je čarovala na kamenný stůl a pokud to bylo jídlo, spolu je ochutnali. Pak Víťa doplnil popis – většinou jen o odhad věku původu – a vytvořil nový index do modernější části. Položky zůstaly tam co byly, jen byly přes indexy přístupné z více míst moderních částí katalogu.

Některá jídla chutnala báječně, ale jiná vzbuzovala odpor. Co na nich Egypťané viděli? Některé tehdejší lahůdky, zejména obsahující hmyz, zkrátka dnes už tak vábně nepůsobily. Ostatně – i dnes lidé jedí hmyz a podobné pochutiny, jen to nebývá zvykem v Evropě.

Víťa si neodpustil založit zvláštní index Pravěká jídla a kromě pečeného selete sem vložil i pečený sloní chobot, medvědí tlapy na rožni a kýtu z nosorožce. Sloní chobot ovšem přejmenoval na mamutí, tlapy byly z jeskynního medvěda a kýta ze srstnatého nosorožce. Při další pravěké hostině to ostatní jistě ocení!

Rodiče tím po návratu potěšili, také Azor na ně radostně vyskakoval. Víťa s Jankou jim hned předvedli miradok – Víťa vzal jako spolucestujícího tátu, Janka mámu a uspořádali jim okružní vyhlídkový let nad vesnicí a nejbližším okolím. Jen psík zůstal v jeskyni uvázaný, což komentoval protestním kňučením.

Děti hned rodiče naučily nový dopravní prostředek řídit. Zvlášť táta ocenil rychlost, nezávislost na silniční síti i snadné vyhýbání překážkám, ať stojícím, jako jsou stromy, tak letícím. Teď kolem sebe kroužily jen dva miradoky, ale až jich bude současně ve vzduchu dvacet – nebo dokonce tisíc – ocenili by to jistě ještě víc.

Na oplátku rodiče dětem slíbili, že budou brzy opět bydlet.

„Koupili jste nějaký dům?“ tázala se Janka.

„Ne,“ usmála se maminka.

„Koupili jsme pozemek,“ doplnil táta. „Dům si na něm teprve uděláme. Hned zítra se do toho s mamkou dáme, viď?“

„Co je to za pozemek?“ zajímal se Víťa.

„Tam se vám bude jistě líbit!“ ujišťoval je táta. „Je to blízko u řeky, poteče vám přímo pod okny. V létě to tam bude ideální na koupání.“

„...a každé jaro nás velká voda vyplaví...“ rýpl si Víťa.

„To bude záležet na tom, kde bude vchod,“ pokrčil rameny táta. „Když bude pět metrů nad hladinou, nedosáhne na nás ani tisíciletá voda.“

„Pět metrů nad hladinou?“ vrtěl hlavou Víťa. „Tomu říkáte u vody? To může být také sto metrů od řeky!“

„To záleží na strmosti břehů,“ pokrčil táta rameny. Čímž napověděl, že je tam nějaký vyšší a prudší svah.

Máma neříkala nic, ale doporučila jim umýt se, vyčarovat si postele a zalehnout. To jí splnili velice rychle. Máma s tátou si potom poručili veliký paravan, za ním psací stůl a ještě si tam chvíli na svých knihafonech cosi kreslili.

Plyšák se stočil do klubíčka a usnul.

Do hlídacího psa měl trochu daleko.

Ráno se vypravili do školy jako by se nic nedělo. Pěšky na autobus, spolu s ostatními do města na autobusák a pěšky do školy. Jen čtveřice včerejších pravěkých lovců se na nové žáky významně uculovala. Ti ale dělali jakoby nic.

Také vyučování proběhlo normálně. Jen o hlavní přestávce Božka prstem pozvala Janku stranou, aby si s ní mohla popovídat beze svědků.

„Ještě tam bydlíte?“ vyzvídala – zřejmě měla na mysli pravěkou jeskyni.

„Máme s našimi domluvené, že nám pošlou zprávu na knihafon,“ povzdychla si Janka. „Zatím mi nic nepřišlo. Vážně si myslíš, že je maličkost zařídit něco po takovém požáru?“

„Byli tam dnes zase policajti!“ opáčila očividně zklamaná Božka, aby řeč nestála.

„Taky jsem je z autobusu viděla,“ přikývla Janka klidně. „To víš, vyšetřují. Barák je na odpis, shořelo nám i nepojištěné auto. Pojišťovně se to ale nechce platit, tak zjišťují, jestli to správně shořelo nebo co se dá ještě zachránit. Táta říká, že budou muset zbytky strhnout a jestli tam někdo bude stavět, tak jedině od základů.“

„Vy tam stavět nebudete?“ vytřeštila oči Božka.

„Ne,“ odvětila suše Janka. „Měli jsme ten dům na hypotéku a když shořel, připadla pojistka i pozemek spořitelně. Pojišťovna jí to zaplatí a nás už se to netýká.“

„Ale... vždyť jste už něco z té hypotéky splatili, ne?“

„To v takovém případě propadá spořitelně,“ řekla Janka. „To je dneska normální.“

„To vás ale pěkně okradla, ta vaše spořitelna!“ mínila Božka.

„Jo, to je dneska taky normální,“ opakovala Janka o poznání zamračeněji.

„To by mě pěkně naštvali!“ rozohnila se Božka. „Nebudete s tím něco dělat? Vždyť je to vyložená zlodějna a hyenismus!“

„Nic s tím dělat nebudeme,“ řekla klidně Janka. „Je to zlodějna, ale přesně podle zákonů. S tím se nedá nic dělat, prostě jsme letos už podruhé přišli o domov.“

„Ach jo – ale co teď budete dělat?“

„Zařídíme se jinde,“ pokrčila rameny Janka. „Poslyš, Božko, včera ses dozvěděla, co je naše rodina zač. Myslíš, že pro nás bude problém opatřit si nové bydlení? Jenže táta to chce bez hypotéky, bez půjčky a bez jakékoliv závislosti na někom jiném.“

„Vy si nový dům – vyčarujete?“

„Nebudeš daleko od pravdy,“ přiznala Janka. „Naši už s tím něco dělají a jak je znám, dlouho jim to trvat nebude.“

„Teda – taky bych chtěla mít čarodějné rodiče!“ řekla Božka obdivně.

„Vždyť můžeš vašim pomáhat už teď,“ podívala se na ni udiveně Janka. „Jestlipak jsi jim včera řekla, že umíš čarovat?“

„Blázníš?“ otřásla se Božka. „Z toho by byl jedině pořádný sekec!“

„Ale proč?“ divila se Janka. „Měli by být pyšní, že mají v rodině čarodějnici! Nedivila bych se, kdyby ti tvůj táta hned sepsal požadavky na to, co máš pro domácnost vyčarovat!“

„Já s tím radši chvilku počkám,“ řekla opatrně Božka. „Nač ten spěch? A neříkali jste nám včera, že to nemáme nikomu říkat?“

„Utajování je přece kvůli lidské závisti,“ pokrčila rameny Janka. „Vlastní rodiče by ti to nezáviděli. Vždyť z toho budou mít prospěch i oni.“

S tím se obě vrátily mezi ostatní a další vyučování probíhalo normálně.

Až před koncem vyučování přistála oběma sourozencům v knihafonech zpráva od rodičů, aby vystoupili z autobusu o zastávku dál než obvykle a zamířili po odbočce dolů k řece.

„A je to tady!“ usmál se Víťa na Janku.

„Mohli nám přidat pár fotografií!“ zlobila se naoko Janka.

Uznala ale Víťovu námitku, že by to pak nebylo žádné překvapení.

„Uvidíme!“ řekla.

Sraz s rodiči dole u řeky proběhl bez zádrhele.

Rodiče je čekali v místě, kde se cesta stáčela zpátky do strmého kopce a opouštěla tak říční údolí. Právě v tom místě odbočovala nezřetelná pěšinka na svah podél řeky, který po sto padesáti metrech končil u skály. Říčka se zde opírala o skálu, šedivý vápencový monolit, nahoře tvořící zešikmenou skalní střechu porostlou lesíkem, jako kdyby ji chtěla podemlít nebo odtlačit. Skála však neustoupila a vypínala se kolmo nad zátočinou jako pevná stěna.

Pěšinku vyšlapali rybáři, kteří sem chodívali holdovat své tiché vášni – bez nich by byl svah zarostlý křovinami, jako všude nad pěšinkou. K řece vedlo několik odboček a u vody byly znát stopy rybářských místeček – ohlazené kameny nebo nablýskané pařezy, na kterých se jistě často sedávalo. Poslední rybářský flek byl až těsně u skály. Pěšinka dál nevedla, ale když došli až k hustému keři na úpatí skály, spatřili za ním ve skále normální dřevěné dveře s mosaznou, ještě neohlazenou klikou.

„To je teď náš dům!“ ukázal jim hrdě táta. „A jak se říká: můj dům – můj hrad!“

„Tys koupil... tuhle skálu?“ obrátil se na něho Víťa.

„Koupil,“ přikývl táta. „Pozemek byl velice levný, v katastru je vedený jako neplodná půda. Naštěstí ne jako les, ačkoliv nahoře roste pár borovic. Ale hlavní je, že je to naše – bez hypotéky! Dům je za těmi dveřmi, takže jdeme domů!“

Víťa vykročil, ale před keřem se zastavil, aby dal přednost sestřičce i mámě, ačkoliv ta ho pobízela, jen ať jde směle dovnitř. Jen Plyšák se držel vzadu – té podivné díře ve skále zřejmě příliš nedůvěřoval.

Za dveřmi byla obdélníková hala, osvětlená oknem z pravé strany. Zřejmě vedlo ze skály nad řeku. Všechny zdi byly pravoúhlé jako kdyby nebyly dlabané do skály, ale stavěné normálně z cihel. Kromě okna visel od stropu veliký křišťálový lustr ze skleněných korálků, mezi nimiž byly svíčkám podobné úsporky. Podlaha byla pokrytá linoleem a část pokrýval koberec, v jednom rohu ležel plátěný pelíšek pro psa. Azorovi se ale nelíbil, nevoněl mu.

„Kudy sem vede elektřina?“ zajímal se Víťa.

„Nikudy,“ ujistil ho táta. „Jsme soběstační – přesněji řečeno, máme vlastní zdroj. Ptal jsem se Fuhunga, co používají skřítkové jako zdroj energie a on jeden uzpůsobil našim normám – dodává teď běžný střídavý elektrický proud, takže můžeme používat pozemské elektrospotřebiče. Přitom je naprosto tichý, nic se v něm nepohybuje.“

Víťa napnul uši, ale nic neslyšel. V hale byl nejsilnějším zvukem šum větru ve stromech, ale když zavřeli dveře, bylo tu ticho, že by byl slyšet padající špendlík.

V hale bylo i několik křesílek, rozmístěných kolem nízkého eliptického stolku, u okna stál psací stůl se třemi židlemi, na opačné stěně zaujímala skoro celou stěnu obrovská knihovna plná knih a zbývající stěny dělily menší skříně se sbírkou ozdobného modrého porcelánu – cibuláku. Knihy vypadaly starobyleji než ty, co jim nedávno shořely, ale snad to tak bylo lepší, novější knihy měli pohotovější v elektronické podobě v knihafonech.

„Tady jste si tedy mákli!“ komentoval to uznale Víťa.

„To je teprve začátek!“ ujistil ho táta. „Tohle je přijímací hala, většina návštěv se dál nedostane, tady se dá vyřídit všechno.“

„Dál už snad nic nevede!“ rozhlížel se Víťa marně po dalších dveřích.

„Dveře jsou ta knihovna!“ postrčil ho otec. „Spínač je uprostřed, musíš stisknout hřbet nejtlustší knihy. Je na ní napsáno Karel Marx – Kapitál, ale tím se nedej zmást, pro nás je to jen klika ode dveří.“

Po stisknutí Marxova Kapitálu zajela střední část knihovny bez hluku do skály, otočila se a odkryla krátkou chodbu, osvětlenou zářivkou a ukončenou dalšími, teď už normálními dveřmi. Za nimi byl obývací pokoj, větší než přijímací hala. Navíc nebyl jeho půdorysem obdélník, ale nepravidelný pětiúhelník, přičemž uprostřed každé stěny byly dveře.

„Předpokládám, že nejvíc času strávíme společně tady, v obýváku,“ ukázal táta.

Obývák se až na nezvyklý půdorys příliš nelišil od jejich bývalého obýváku. Byly tu klasické knihovničky a sedací souprava kolem nízkého stolu. Navíc tu byl druhý vyšší stůl obklopený kuchyňskými židlemi, jako měli dřív v kuchyni. Stěny zdobily zavěšené obrazy a nad každými dveřmi visely veliké kuchyňské hodiny, jak se to líbilo mamce už v Praze.

V jednom z pěti rohů obýváku byl připravený další pelíšek pro Plyšáka. Maminka ho tam zavedla a poručila mu, aby si lehl. Pes to splnil neochotně, ale brzy zjistil, že mu tam je dobře, stočil se do klubíčka, jen všechny ostražitě pozoroval.

„Úplně vlevo je příslušenství!“ ukazoval táta na první dveře. „Je tam krátká chodbička s menšími místnůstkami. Najdete tam dva záchody, místnost s umyvadlem, velikou vířivku vanu a oddělený sprchový kout – vyberte si podle libosti. Pak si povíme, jak se to obsluhuje, ale teď se podívejte dál. Další dveře vedou do naší ložnice. My s mamkou máme za ložnicí dvě menší pracovny pro případ, že bychom potřebovali klid – vy byste k tomu využili své pokojíčky, to jsou ty zbývající dveře. Máte každý svůj, abyste se nehádali, ale asi je budete nejvíc využívat jako ložnice. Vyberte si, kdo chcete kterou, jsou nachlup stejné.“

„Ale kde je kuchyň?“ napadlo najednou Janku.

„Na kuchyň jsme zapomněli,“ usmál se táta. „Ale mezi námi, není žádné tajemství, že čarodějové nevaří, ale čarují si hotové jídlo kdekoliv před sebe i s nádobím a příbory, které po jídle neumývají. Proto máme jídelní stůl v obýváku – vejde se sem všechno a ještě by se tu dalo tancovat.“

„Ale co voda do koupelen a tak?“ staral se Víťa.

„Tenhle dům má jednu zvláštnost,“ řekl tatínek. „Je úplně uzavřený.“

„Uzavřený? Jak to myslíš?“

„To znamená, že sem nevede vodovod, elektrická přípojka ani plyn a není tu ani odpad a kanalizace. Nad příslušenstvím jsou dvě velké nádrže na vodu a pod ním jiná na odpady. Než se půjdete koupat, zkontrolujte ukazatel hlavní nádrže vody a podle potřeby ji doplňte. O horkou vodu se nestarejte, tu ohřívá průtokový ohřívač. Nádrž na odpady se musí také čas od času čistit – samozřejmě kouzlem novrozo, jak jinak? Dál jsou filtry rozvodu větracího vzduchu. Dům se nedá větrat okny, ventilace je tedy nutná. Vzduch se nasává nenápadnou tenkou prasklinou pod vrcholkem skály a filtry by se měly aspoň jednou za pět let čistit.“

„Správné čarodějnické doupě!“ nazval to Víťa.

„Tak mládeži – teď si dáme svačinku, pak si zařídíte pokojíčky – nechali jsme to na vás – podíváte se na učivo a úkoly a před večeří si popovídáme, co dál,“ navrhla máma.

Společná odpolední svačinka byla převážně ovocná. Víťa si objednal veliký meloun, Janka koš broskví, jablek, meruněk a banánů, rodiče se shodli na celkem obyčejném chlebu s cibulí a tvarohem, navrch si dali ovocné limonády a rodiče mléko.

„Tak – a teď si jděte zařídit vlastní pokojíčky!“ pobídla je maminka.

Oba pokojíčky byly skutečně stejné. Nebyly úplně prázdné, v každém byla poctivá postel, také psací stůl vypadal normálně, ale děti nejvíc překvapila okna nad psacími stoly.

„To snad není možné!“ vydechl Víťa, když okno spatřil.

„Co se ti nezdá?“ zeptal se ho tatínek.

„Myslel jsem si, že pokojíky vedou do hlubin skály a ne na povrch!“

„Však to nejsou pravá okna,“ usmíval se tatínek. „Přesněji – okna jsou ještě pravá, až na to, že se nedají otvírat. Ale nevedou ven. Za nimi jsou veliké obrazovky a na skále máme společnou kameru, takže všechna okna míří stejným směrem, ačkoliv místnosti skutečně vedou do hloubi skály a navíc každá pod jiným úhlem.“

„To okno v přijímací hale... je taky takové?“ došlo Víťovi.

„Taky,“ přikývl s úsměvem táta. „Skála je neporušená jako dřív. Ven vedou jen dveře zakryté keřem a kdo bude stát dále než třicet metrů, vchodu si ani nevšimne.“

Stromy za okny ševelily listy přesvědčivě a nevědět o tom, že je to jen obrazovka, byli by všichni podlehli klamu, že okna skutečně vedou ze skály nad řeku.

„Takže máme dokonce tajné čarodějnické doupě!“ jásal Víťa.

„Tajné asi dlouho nebude,“ povzdychla si maminka. „Jak vás znám, nerozkecáte jen co sami nevíte. Ale nebude nám vadit, když si sem občas přitáhnete kamarády. Kdybyste ke schůzkám vaší party využívali víc té původní jeskyně, bylo by to podobné. Jen doufám, že nebudete tahat kamarády do cizích světů! Tohle tajemství byste měli chránit víc.“

„A můžeme si občas vyletět s miradokem?“ sondovala Janka.

„Víte dobře, co jsme si tuhle říkali o závisti!“ připomněla jim maminka. „Miradok řídíte telepatií a tu máte od skřítků jen vy. Takže bude ještě dlouho chybět na seznamu zboží dostupného všem a létání, právě proto, jak je úchvatné, může být předmětem závisti. Raději lidi zbytečně neprovokujte!“

„Ale vždyť si nás nikdo ani nevšimne!“ tvrdil Víťa. „Miradok létá bez rámusu, je tak malý, že trabant je proti němu kolos a stačí trocha šera a nikdo nemá šanci si ho všimnout.“

„Nevíš, jak se zobrazuje na letištních radarech!“ připomněl mu tatínek.

„Náhodou vím!“ ušklíbl se Víťa. „Silové pole radarové paprsky neodráží, ale všechno škodlivé záření dokonale pohlcuje, takže jsme pro radary méně než vzduch.“

„Možné to je,“ připustil táta. „Ale lidé nás mohou vidět pouhýma očima i dalekohledy. Až po nás půjde protivzdušná obrana ve spolupráci s leteckou inspekcí, očekávejte pořádné tóčo a zaracha v létání.“

„My si dáme pozor!“ slíbil Víťa za oba.

Plyšák si oba pokojíčky jen zběžně prohlédl. Asi pochopil, že tu bude častěji, než by si do dneška představoval. Veliké nadšení ovšem nejevil. Jeho pelíšek v obýváku se mu zatím zalíbil víc, takže ani neprotestoval, když měl s rodiči odejít. Děti si měly doplnit pokojíček podle svého gusta, ale už každý sám.

Víťa si do pokojíku pořídil skříň na šaty. Pak si uvědomil, že ji nebude potřebovat, neboť oblečení si podle potřeby vyčaruje. Vyměnil tedy šatovou skříň za knihovničku, kam si časem možná pořídí nějaké knížky – bude-li mít na ně náladu. Chvíli procházel katalogem Fuhunga a vybíral něco na zeď, až si tam zavěsil veliké nástěnné hodiny a dva obrazy. Proč si toho pořizovat víc a přeplácat si pokojík? Nakonec zrušil i prázdnou knihovničku. Postel bude potřebovat každou noc, psací stůl se také hodí – ale víc vlastně nepotřeboval.

Zůstal mu skoro prázdný pokojík jako pokoje v Japonsku, kde se nezdržují přeplňováním obydlí věcmi. Pravda, u Japonců k tomu přispívá i zemětřesení, kdy by těžké skříně byly životu nebezpečné. Když na Japonce spadne jeho domek, otřepe ze sebe trosky, vstane a snaží se domek opět poskládat. Jen degenerovaní šlechtici v Evropě musí mít pro sebe zámky se stovkami místností přeplněnými bohatě vyřezávaným nábytkem, obrovskými obrazy a loveckými trofejemi, které využívají k ohromení svých stejně rozmařilých sousedů při vzájemných návštěvách.

Víťa brzy skončil a rozhodl se podívat za sestrou. Už to, že ještě nepřišla ona za ním, dávalo tušit, že ještě neskončila.

Na prahu jejího pokojíčku se ale zarazil údivem. Jančin pokojík se víc podobal tropické džungli, všude liány a orchideje, palmy v květináčích i stromy. Při bližším pohledu bylo ale znát, že to jsou všechno umělé výtvory, jenže velice věrně provedené. Janka si vyčarovala i nějaké voňavky, protože vzduch v pokojíčku byl těžký, plný vůní tropických květin.

„Chybí ti tady už jen zmijovec!“ prohlásil Víťa. „Co to vyvádíš?“

„Co je ti do mého vkusu?“ odsekla Janka.

„Celkem nic,“ odvětil suše. „Až budeš potřebovat, přidělám ti v mém pokoji postel, protože jestli v tomhle dokážeš spát, tak jsem čínskej bůh srandy!“

„Tobě se to nelíbí?“ podívala se na něho naštvaně.

„Líbí nelíbí, spát bych tu nechtěl!“ opáčil. „Džungle by byla hezká, ale s těmi vůněmi jsi to parádně přehnala! Ještě si sem pořiď zmijovec!“

„Co máš se zmijovcem? Co je to?“

„To je taková tropická kytka,“ vysvětloval jí. „Hezky kvete, ale vydává děsný smrad po hnijícím mase. Láká tím k opylování mouchy. Pro ně je to snad libá vůně, ale člověku se z toho chce zvracet. Ale když už chceš úplný dojem tropické džungle, měla by sis tady něco takového pořídit.“

„Závidíš, co?“ odsekla.

„Kdybych měl co...“ řekl. „Já jsem ve svém pokoji zjistil, že potřebuji jenom postel a psací stůl, které mi tam dali už táta s mámou. Na stěny jsem si dal pár obrázků a to bylo všechno. Žádné skříně, žádné zbytečnosti. A začínám obdivovat Japonce, pro ně je to starý životní styl, hromaděním hmoty se nezdržují.“

„Mně se tohle líbí!“ řekla.

„Jak myslíš – ty v tom budeš spát!“ řekl. „Ale kdybys tím smradem nemohla vydržet, přijď ke mně, druhá postel se mi tam nádherně vejde.“

„Smradem?“ pozvedla nesouhlasně obočí.

„Smradem!“ opakoval tvrdě. „Tobě už to ani nepřipadá, ale když sem vejdeš zvenku, je to jako kopanec do nosu. Přiznej se, že sis ten pelech zamořovala postupně a pokaždé ses tomu přizpůsobila, než jsi odšpuntovala další voňavku?“

„Pelech?“ opakovala ještě nesouhlasněji.

„No – smrdí to jako v doupěti hyen,“ zhodnotil to přezíravě. „Ještě by se tu měly válet napůl ohryzané kosti! Plyšákovi by se tu pak možná líbilo nejvíc.“

„Sprosťáku!“ zpražila ho. „Mně se to takhle líbí!“

„Dělej jak chceš!“ ustoupil. „Nebudeš zřejmě zvědavá na můj pokoj, nechal jsem ho netknutý, jak to připravili naši. Ale máme se teď věnovat škole – nechceš přece jen ke mně? Tady se nedá nic pořádného dělat!“

Janka to odmítla a Víťa se vrátil do pokojíčku. Roztáhl obrazovku knihafonu a prošel si dnešní učivo. Opakování je ta nejlepší cesta k zapamatování, říkala mu v Praze všemi oblíbená učitelka Hrabáková – a Víťa si na to zvykl, zvláště když to nejspíš fungovalo. Pak se podíval o lekci dopředu – stejně tak dobré je, když žák rozumí tomu, co mu učitel říká a nekouká na něho nechápavě.

Úkoly dnes nebyly. Sklapl knihafon a ještě jednou obhlédl pokojík. Trochu prázdný. U Japonců je to normální, ale u nás spartánská strohost pevné kořeny nezapustila...

Napadlo ho ale něco kacířského. Teď, když se vyznali v řízení hvězdných bran flégů a Kája Adam je naučil, co se kde poblíž nachází, by neměl být problém vrátit se kamkoliv, kde už byli. Samozřejmě nemělo smysl pokoušet osud ve světě chrecheků – to byly opravdu nebezpečné potvory. Ale co zavěsit si na strop kostru dvouhlavého hiselta? Musí tam pořád být, pokud ji mezitím někdo neuklidil. To by byla trofej! Sice ne lovecká, ale přece...

Knihafon pípl – zpráva. Nebylo to zvenčí, to jen máma svolávala na slibované rodinné posezení před večeří. Víťu to nezaskočilo, povinnosti už měl za sebou. Zvedl se a odešel do obýváku, kde už byli máma s tátou i Plyšák ve svém pelíšku. Chyběla jen Janka.

„Co je s Janičkou, že nejde?“ podívala se maminka na Víťu, jako kdyby právě on mohl za její zpoždění. „Skoč pro ni, Vítku, prosím tě!“

Víťa se zvedl ze židle, na kterou právě dosedl, a zamířil k Jančině pokojíku.

„Nedivil bych se, kdyby se tam udusila,“ prohodil. Jenže co spatřil, když otevřel dveře, ho donutilo vykřiknout hrůzou.

Všichni okamžitě vyskočili na nohy.

Sestřička ležela uprostřed pokoje naznak, oči měla zavřené a obličej nepřirozeně bílý.

Ačkoliv byl Víťa nejblíž, první byl u ní Plyšák. Vyskočil z pelíšku, prosmýkl se Víťovi pod nohama a vzápětí už u ní ležel a snažil se jí olízat obličej.

To už se vzpamatovali i ostatní. Víťa dvěma skoky doběhl k sestřičce, rychle odstrčil Plyšáka a zkoušel ji probudit.

„Nech mi ji,“ uslyšel ale najednou čísi divný hlas.

Vteřinu nebo snad dvě mu trvalo, než si uvědomil, že to nejsou lidská slova, ale skřítčí řeč. Ohlédl se po rodičích, kteří k němu spěchali, ale nezdálo se, že by právě někdo z nich promluvil. A ještě k tomu takhle – rodiče by snad mluvili česky.

„Nech mi ji,“ ozvalo se opakovaně ve Víťově hlavě. „Umím to líp než vy!“

Snad tři další vteřiny se Víťa rozhlížel, kdo to na něho mluví, než si uvědomil, že to nemůže být nikdo jiný než – Plyšák.

„To ty?“ obrátil se na něho rovněž skřítčí řečí.

„Ano, já,“ pokýval psík hlavou. „Nech mi ji, umím to.“

A ještě víc se natáhl nad bezvládné tělo dívenky a pomalu jí olízl obličej.

„Ublížíš jí!“ vykřikl na psíka Víťa skřítčí řečí – které pes zřejmě rozuměl.

„Neublížím,“ zavrtěl hlavou pes.

To už k nim doběhli i rodiče, ale také oni se bezradně zarazili. V té chvíli ale Janka otevřela oči a Víťa si oddychl.

„Probuď se, paní!“ oslovil psík dívku.

„Azorku!“ zašeptala Janka. „Fuj, čunče, nelízej mě!“

„Pojďme všichni pryč!“ postavil se Plyšák na všechny čtyři a přelétl očima stojící lidi. „Je tu ve vzduchu jed!“

„Jed ve vzduchu?“ zděsila se maminka.

„A pořád houstne!“ dodal pes. „Pomozte jí na nohy a všichni pryč!“

„Ale kde se to tu vzalo?“ nechápal tatínek.

„Pospojoval se,“ odvětil pes. „Z těch umělých pachů.“

„Z voňavek?“ došlo mamince.

„Ano. Každá je sama o sobě neškodná, jenže dohromady z nich vznikl jed. Není silný, ale čím déle působí... pojďme rychle pryč!“

„Rozuměli jste?“ obrátil se tatínek na zbytek rodiny. „Všichni ven!“

Sám popadl Janku do náruče, zdvihl ji a otočil se ke dveřím.

Celá rodina urychleně opustila Jančin pokojík. Tatínek donesl dcerku do obýváku, kde ji opatrně položil na kanape, ačkoliv Janka už by nejraději sama vstala.

Maminka jako poslední pečlivě přibouchla dveře Jančina pokojíčku. Všechny dveře byly olemované gumovým těsněním. Dalo se čekat, že jed se z pokojíku do obýváku nedostane, ostatně pár vteřin po uzavření dveří vůně rychle zeslábly a zmizely.

„Jak dlouho se to tam může udržet?“ obrátila se mamka na tatínka.

„Větrání by to mělo dostat ven brzy!“ odvětil tatínek. „Pod zemí je ventilace důležitá, jinak by se nám sem mohlo stáhnout ledacos – od podzemních kapes metanu po radioaktivní radon. Ventilaci proto máme trochu předimenzovanou, ale... možná je to tak dobře.“

„Zvlášť když se slečna zblázní a vyplácá do pokojíčku kýbl chemie...“ přidal se Víťa. „Já ji varoval! Nabízel jsem jí, že se budeme učit u mě. Jenže o tom nechtěla ani slyšet!“

„Žalobníčku!“ okřikla ho Janka, ale Víťa pokrčil rameny.

„Takže by se to mělo spravit co nejdřív samo,“ ubezpečovala se maminka, jako kdyby neslyšela Víťovo rýpání. „Přiznám se, ten puch tam byl opravdu děsný.“

„Doufám, že se to venku rozptýlí,“ vzdychl si tatínek. „Tak jedovaté to snad nebylo, aby to škodilo i venku. Větrací potrubí ústí na povrch nahoře ve skalní věži, tam se to rychle zředí a rozptýlí. Vždyť to byly původně neškodné voňavky! Jen je otázka, kdy se to zředí na neškodnou úroveň i v Jančině pokojíku.“

„Svěřme to Plyšákovi!“ navrhl Víťa. „Má bezkonkurenční čich. Až to prohlásí za bezpečné, může se sem Janka vrátit.“

„Nejdřív bych chtěl vysvětlení, odkud Plyšák ovládá skřítčí řeč,“ zabručel tatínek.

Teprve teď jakoby si všichni uvědomili, že to je něco nepatřičného. Všichni se otočili za psem, který už zase pokojně ležel ve svém pelíšku.

„Nebyl tam náhodou s námi, když mě skřítkové křísili?“ nadhodil nejistě Víťa.

„Jo, byl tam,“ přikývl táta. „Ani nezlobil. Jen z dálky přihlížel, co se děje s tebou, ale sám se držel stranou.“

„Takže ho to naučili skřítkové,“ řekl ulehčeně Víťa, jako kdyby se to rozumělo samo sebou. „Dali mu telepatii jako nám – mohli ho přece považovat za jednoho z nás.“

„To těžko!“ řekl tatínek. „Bytosti, které dokáží s lidmi to, co dokázali skřítci s námi, si člověka se psem jen tak nespletou.“

„Ale jak to, že jsme si toho ještě nevšimli?“ zeptala se vážně pro změnu maminka.

„To bych ještě pochopil,“ vzdychl si zamyšleně tatínek. „Plyšák přece před námi do této chvíle neřekl ani ň! Viď, psisko! Jak jsme to mohli tušit?“

Plyšák mlčel. Mezitím došel k tatínkovi a přátelsky se mu otíral o nohu.

„Tak co je ti na tom ještě divné, tati?“ optal se ho Víťa.

„Proč to udělali?“ řekl tatínek.

Errata:

23.08.2021 18:51