Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Dětský domov

Do ajnclíku ho Gertruda dovedla s omluvou, že to není její nápad, ale ředitelčin. Víťa na to odvětil, že mu to nevadí.

Ajnclík byla malá místnost, kde byla jen tvrdá pohovka s jednou tenkou dekou a malý záchod. Původně to snad byl pouze záchod, ale na to tu bylo »zbytečně moc místa«, takže sem dala ředitelka umístit postel pro houževnaté dětské rebely. Ajnclík neměl okno a osvětlovala ho jen malá lampička nade dveřmi s vypínačem venku, takže tu byl potrestaný obvykle po celou dobu trestu potmě.

Víťovi to nevadilo. Když ho Gertruda přivedla, vyčaroval si campingovou elektrickou lampu na baterie, na pohovku matraci a prošívanou deku a zkoprnělé Gertrudě popřál klidnou noc. Byla z toho tak vyvedená z míry, že zapomněla zhasnout a Víťa musel požádat Fuhunga o neprůhledné klapky na oči, aby mohl vůbec spát. Ještě před spaním ale zavolal knihafonem tátovi. Očekával, že jsou exekutoři pryč a nemýlil se.

„Jak to u vás vypadá?“ zeptal se táty.

„Dobře,“ ujistil ho táta. „Trochu jsme předělali vchod, zazdil jsem přijímací halu. Ne cihlami, ale jednolitou skálou. Teď už nikdo nepozná, že tam někdy předtím něco bylo. Máme nový vchod, ale není určený pro lidi. Dostaneš se sem jen janulou, když vletíš do řeky přímo proti skále. Vchod je dva metry pod hladinou a kryje ho stejné pole jako u miradoků, jen pokryté texturou skály, takže se od ní nedá rozeznat. Nemusíš se bát, v poslední fázi přiblížení tě povede Fuhungo a ten se tam strefí i v noci. Můžeš klidně přiletět.“

„Takže je Skalní dům ještě lepší čarodějnické doupě než dřív!“ jásal Víťa. „Jenže tati, já bych se tu radši chvíli zdržel. Co kdybych tady uspořádal hromadný útěk?“

„Proč?“ zarazil se tatínek.

„Protože nejsem sám, komu by útěk z toho vězení prospěl!“

„Dětský domov snad není vězení!“

„Jak pro koho, tati!“ odvětil Víťa. „Pro mě by to byl těžký žalář. Hned první den mě zavřeli do ajnclíku. Je to kamrlík tři krát jeden a půl metru bez okna, kde je jen tvrdá pryčna a smradlavý záchod. Byl by určitě ozdobou žalářů předminulého století. Kdybych si to tu nevylepšil a neměl naději, že se odsud dostanu, byl by to trest, jaký nikomu nepřeju. Kluků jako jsem já je tu ale víc – a to jsem ještě nezjistil, jestli jsme tu jen my, nebo jestli tu jsou i holky. Nejspíš ano, když sem chtěli přivézt i Janku.“

„Chceš se tam zdržet, abys někomu pomohl?“ ujišťoval se táta. „Chválil bych ti to, ale co když si někteří takový domov zaslouží? Uvažuj trochu, pro některé může být jediné spolehlivé útočiště u skřítků. Ale tam by se neměli dostat grázlové. Opravdu jsou všichni tak vzorní, aby si pobyt u skřítků nebo u pana Adama zasloužili? Co ty na to?“

„Jo, máš pravdu,“ odvětil Víťa. „Na darebáka jsem už tady narazil. Tomu by pobyt u pana Adama nesvědčil, je takový... nepřející, škodolibý... a nejspíš zlý.“

„Tak vidíš! Někomu náš současný svět vyhovuje. My bychom chtěli jiný, který by zase nevyhovoval těm... nepřejícím a škodolibým. Je velká otázka, zda má smysl osvobozovat je. Beztak by nám to později jen kazili.“

„Většině by se náš změněný svět líbil, jenže jsou zavření, jako teď já. Zatím jsem tu ale krátce, těžko prokouknu všechny. Proto bych tu chtěl ještě chvíli zůstat.“

„Věřím ti to. Zůstaň si tam chvilku a uleť až bude vhodná příležitost. Můžeš si k nám vzít několik kamarádů, pokud ti za to budou stát. Ale musíš dobře zvažovat, koho tím osvobodíš a koho bys u nás uvěznil ve vězení ještě horším.“

„Dám si pozor, tati!“ slíbil Víťa.

Ráno Víťa uklidil nejen co si přičaroval, ale i rozviklanou pohovku, která si beztak nic jiného než likvidaci nezasloužila.

Otevřít mu nepřišla vychovatelka Gertruda, ale jiná, Víťa ji viděl poprvé. Uvedla se tím, že mu zhasla v domnění, že rozsvěcí, a první slova, která od ní Víťa slyšel, nesvědčila o její přízni.

„Vstávej, grázlíku!“ oslovila ho.

„Dobré jitro!“ odpověděl jí zdvořile ze tmy.

Nevěřícně cvakla vypínačem a když se světlo k jejímu podivení rozsvítilo, zamračila se na Víťu ještě víc.

„Tys tam měl celou noc rozsvícíno?“ zavrčela.

„To asi omylem,“ řekl klidně. „Jen mi to vadilo ve spaní.“

„Dobře ti tak!“ zavrčela. „Ani si takový omyl nezasloužíš! Máš ustláno?“

„Není co!“ usmál se a poodstoupil stranou, aby viděla, že je místnost prázdná.

„Jo ták, ty to máš zostřený!“ domyslela si to jinak, ale protože se ani nedivila, usoudil, že se tady i tohle zostření vůči dětem občas používá.

„Půjdeš teď k paní ředitelce, tak drž hubu, ať přes ni nedostaneš!“ varovala ho.

Víťa se tedy připravil na to, že bude muset opět použít přimrazení, ale byl odhodlán použít je při sebemenším náznaku hrubosti, kterou by proti němu kdokoliv z dětského domova projevil. Komandovat mě mohou, ale na násilí nemají právo, opakoval si.

Vychovatelka ho vyvedla z ajnclíku a dovedla po chodbě k ředitelce, vstrčila ho do její kanceláře a hbitě vstoupila za ním.

„Tady je!“ oznámila nadřízené.

Ředitelka už neměla na sobě červené šaty, ale vojenskou khaki uniformu, která se k ní hodila tisíckrát lépe. Chvíli si stojícího chlapce prohlížela jako četař, zřejmě na něm hledala chyby, aby mu je mohla vytknout.

„Tak jak se spalo v ajnclíku?“ řekla škodolibě.

„Jako jinde,“ pokrčil rameny. „Byl tam krásný klid.“

„Ale neměl tam postel!“ dodala za něho vychovatelka.

Ředitelka trochu zpozorněla.

„Nařídila jsem snad minule, abyste ji tam vrátily!“ zpražila vychovatelku.

„Já jsem měla včera dovolenou!“ hájila se rychle oslovená.

„Nevadí, zjistím si, kdo to byl,“ vrátila se ředitelka k blahosklonnému tónu. „Ostatně, tenhle darebák si to zasloužil. Jak se ti spalo na zemi?“

Poslední slova už byla zřejmě určena Víťovi.

„Měl jsem tam vlastní peřiny,“ řekl Víťa co nejlhostejněji.

„Jaké peřiny?“ zarazila se ředitelka.

„Žádné tam neměl!“ přispěchala se svým ujištěním vychovatelka.

„Takže ty budeš ještě lhát?“ ztvrdl hlas ředitelky do stupně křemene. „Jaké peřiny?“

„Mám vlastní,“ ujistil ji Víťa.

„Jaké vlastní?“ pokračovala ředitelka ještě tvrdším tónem.

Víťa ukázal rukou a na koberci už ležela měkká matrace s prošívanou dekou s polštářem. Obě ženy s manýrami poddůstojnic zkoprněly úžasem. A ještě víc, když Víťa pokynul znovu a všechno, co předtím vyčaroval, zase zmizelo.

„Všechno své nosím s sebou!“ opakoval s klidem Angličana známý výrok Diogena, ale ženy ani teď na to nereagovaly. Zřejmě jim to nic neříkalo, asi se o tom v dějepise neučily.

„Co to bylo?“ vybuchla opět ředitelka. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Jistě!“ řekl. „Co potřebuji, to si vyčaruji. Jsme totiž rodina čarodějů. Nevadí nám kde bydlíme, udělám si útulný pokojík i z vašeho ajnclíku. Pro mě to není trest. Tvrzení, že mi můžete poskytnout víc než mám doma u rodičů, pocházelo od nějakého idiota a doufám, že to táta ouřadům co nejdřív vysvětlí.“

„Budeš ještě drzý?“ vybuchla ředitelka.

„To nemám v úmyslu,“ odvětil klidně. „Smím vás pozvat na snídani?“

Otočil se a poručil si bytelný jídelní stůl, tři židle, ubrus a dobrou snídani pro tři lidi.

„Neposnídáte se mnou?“ ukázal na snídani a aniž by čekal na odpověď, nenuceně se posadil na židli, vzal si krajíc čerstvého chleba, namazaný máslem a tvarohem a posypaný jemně nakrájenou pažitkou.

„Kdybyste měly jiné přání, stačí říct!“ navrhl jim. „Pokusím se vám vyhovět. Tím chci říci, že neumím vyčarovat všechno, ale i tak mě těžko zaskočíte.“

Zakousl se klidně do krajíce a nevšímal si jejich zděšení. Po pravdě řečeno, bylo to na obě příliš velké překvapení, než aby to jen tak rozdýchaly. V kanceláři bylo ticho, že by byl slyšet pád špendlíku, zatímco Víťa jedl klidně, beze spěchu.

Konečně se ředitelka vzpamatovala.

„Tady nebude žádnej hampejz!“ rozkřikla se. „Tohle tady nemá co dělat!“

„Nechcete snídat?“ podíval se na ni Víťa s výrazem hraného údivu. „Nemusíte, nutit vás nebudu!“

Ještě si klidně ze džbánku nalil sklenici mléka a vypil ji do dna, potom vstal a pokynul rukou. Všechno zmizelo – zbytky i netknutá část jídla, stůl i židle.

„Máte ještě nějaké otázky?“ obrátil se na zástupkyně dětského domova.

„Půjdeš zpátky do ajnclíku, drzoune!“ zaječela ředitelka.

„Prosím – rád,“ uklonil se trochu. „Je tam klid a prostředí si vytvořím podle svého. Akorát – kdyby tam nepřestal smrdět ten záchod – musel bych ho odstranit a díru v podlaze zazdít.“

Ředitelku to zarazilo.

„Koukám, že ti to neprospělo!“ řekla jedovatě. „Nechám to raději na kamarádech. Oni už ti vysvětlí, jak se budeš u nás chovat, když chceš mít problémy.“

Pokynula vychovatelce, aby Víťu odvedla za ostatními.

„Tak jdeme!“ vyzvala ho důležitě vychovatelka.

A vykročila do zahrady.

Po zahradě pojížděl starší kluk s motorovou sekačkou, které chyběl koš na posekanou trávu, takže ji rozmetávala po okolí. Horda kluků se zabývala pohrabováním nasekané trávy a jejím odvážením na kolečku na kompost do kouta zahrady. Sekačka ale shrabaný trávník stále pohazovala další a další řezankou a Víťa se v duchu zasmál, jak snadno vychovatelky kluky zaměstnaly zbytečnou Sisyfovskou prací.

„Vedu vám nového pracanta!“ dovedla k nim vychovatelka Víťu. „A protože vás bude víc, zvedá vám ředitelka úkol. Neposečete třetinu zahrady, ale polovinu. Béďo, vezmi si ho na povel a přiměřeně ho zaměstnej!“

„Bez starosti, Magdo!“ ušklíbl se Béďa.

Vychovatelka Magda postrčila Víťu směrem k ostatním, pak se otočila a odešla.

„Ty novej!“ rozkazoval Béďa. „Ujmi se kolečka, když nám kvůli tobě přidali práci!“

„Nech mě chvilku přemýšlet!“ požádal ho Víťa. Místo aby se ujal kolečka, založil si ruce na prsou a nahrbil se.

„Přemýšlet!“ zařehtal nadšením Béďa. „On chce u kolečka přemýšlet!“

„Myšlení je užitečnější, než čekáš!“ trval na svém Víťa.

„Povídám ti, bafni kolečko a mazej odvážet!“ postavil se Béďa do výhrůžného postoje.

„Chvilka trpělivosti tě nezabije!“ opáčil Víťa, ale ke kolečku se pořád neměl.

„Tady velím já!“ zvýšil hlas Béďa. „Přemejšlet můžeš při odvážení trávy, ale jestli tě to zpomalí, začne se ti tady tráva hromadit a budeš nás zdržovat!“

„Kdybys uměl svou dutinou lebeční přemýšlet, nechal bys kolečko kolečkem!“ zavrčel Víťa co nejpohrdavějším tónem. „Nech mě laskavě sestavit zaříkadlo a uvidíš!“

Zmínka o zaříkadle zarazila všechny, kdo to zaslechli. Někteří přestali hrabat a zvědavě se opřeli o hrábě. Jen kluk u sekačky kráčel dál a rozmetával nasekanou trávu po celé zahradě. Neměl na uších tlumiče a řev stroje ho ohlušoval.

„Kluci – drcněte do toho u sekačky, ať vypne motor!“ přál si Víťa a narovnal se.

Pár ochotných rukou jeho přání splnilo a sekačka se zastavila.

Víťa vykročil do dosud neposekané části zahrady. Ti nejbližší opravdu zaslechli něco podobného zaříkávání, ale oči vykulili všichni.

Tráva kolem Víti mizela jako posečená, ale nelétala po zahradě jako za sekačkou. Jen mizela – a za Víťou zůstával široký pás čistě posečeného trávníku. Víťa kráčel přibližně stejně rychle jako kluk se sekačkou, jenže zabíral pět metrů široký pruh a nezanechával za sebou žádnou řezanku, kterou by museli ostatní shrabovat a odvážet.

„Řekněte tomu se sekačkou, ať mi uhne z cesty!“ obrátil se Víťa ke klukům.

Splnili by to velice ochotně, ale strojníka sekačky už motor neohlušoval, takže odtáhl svůj stroj z trávníku na cestičku sám.

Víťa postupoval systematicky k vysokému plotu zahrady. Tam se otočil a za drmolení zaříkadla vykročil opačným směrem. Tráva před ním mizela jako požatá neviditelnou kosou. Došel k již posekanému místu, pokrytému vrstvou řezanky, ale nezastavil se. Čistě posekaný trávník zůstával za ním i tady, řezanka mizela jako pod vysavačem.

„Čaroděj!“ vydechl nahlas jeden kluk.

„Správně!“ mrkl na něho spiklenecky Víťa. Poznal v něm kluka, kterého pozval včera na večeři jako prvního. „Ale jde to rychleji, nebo ne?“

Nikdo o tom nepochyboval. Za chvíli byla obrovská zahrada čistě posekaná a do oběda zbývalo ještě spousta času. Na závěr Víťa došel dozadu ke kompostu a dal tam navršit hromadu řezanky, zarovnanou jako podle pravítka.

„Magda chtěla posekat půlku zahrady,“ prohlásil na konec. „Pro jistotu ji má uklizenou celou a my máme neplánované volno. Zůstal bych tady vzadu, ať nejsme tolik na očích. Má někdo návrh, co s volným časem?“

Návrhů padlo několik, ale většinu jich Víťa zamítl.

„Do města nepůjdeme, to by bylo nápadné,“ řekl. „Ploty pro mě nic neznamenají, ale nechce se mi dávat ředitelce záminky k dalším trestům. Jó, fotbal beru, byl by zajímavější.“

„Jenže nemáme merunu!“ ušklíbl se Béďa.

„Meruna není žádný problém,“ ujistil ho Víťa a zdvihl ze země přepychový kopací míč. Hodil ho po Béďovi, který ho tak tak chytil.

„Na fotbal je nás moc, ale kdo je pro fotbal, může hrát. Postačí branky z kamenů?“

Pro kluky z dětského domova byl přepychový a do té chvíle nedostupný už míč. Byli skromnější než kluci ze školy, vystačili si s málem. V krátkosti vyměřili hřiště, z hromádek košil postavili branky a zahájili hru výkopem.

Pár kluků ale kolem Víti zbylo. Víc než fotbal je zajímal nový čaroděj.

„Co vy? Víte aspoň, proč jste tady?“ zeptal se jich Víťa, když se všichni usadili na hromadě suchých dřevěných klád.

„Proč jsi tady ty?“ zaskočili ho protiotázkou.

„Já jsem tu omylem,“ rozhodl se Víťa nemlčet.

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho jeden kluk.

„Sociálka mě zabavila rodičům, protože mi prý nezajistili odpovídající podmínky k rozvoji,“ ušklíbl se Víťa. „Pitomost, co? Mám nač si vzpomenu, nejzazobanější jedináčci mi mohou jen tiše závidět. No nic, táta řekl, že mi taková zkušenost prospěje a já mu to věřím. Mimochodem – jak je to tady se školou?“

„Tobě se stýská po škole?“ vyprskl smíchem jeden ze starších kluků. „Nač ti bude?“

„No – kouzla ani zaříkadla se ve škole neučí,“ připustil Víťa. „Ale to ostatní člověk může občas potřebovat. Kdo bude blbej, nedotáhne to daleko.“

„Tady to nedotáhne daleko ani génius!“ prohlásil kluk s určitostí.

„To záleží na škole,“ pokýval hlavou Víťa. „Zaříkadla už umím používat i vymýšlet, základní kouzla znám nazpaměť, ale normální školní látku ještě neovládám, jak bych si přál. V Praze jsem chodil do výběrovky, ani dosavadní škola v městečku nebyla špatná, ale jak je to se školou tady? Na škole hodně záleží, ve znalostech je úžasná síla, hoši!“

„Myslíš?“ zkusil ho zviklat jeho oponent.

„To si tedy piš!“ ujistil ho Víťa. „Svaly nejsou všechno. Kdybych nepřišel s kouzly, nebyli byste ani ve třetině zahrady. A jak byste se nadřeli! Bylo by podle vás lepší, kdybych zapojil do úklidu svaly a jezdil jako debil s kolečkem, jak si přál Béďa?“

„Ale... kde se dají naučit kouzla?“ zeptal se ho opatrně malý brýlatý kluk, sedící až na konci hromady klád.

„Pravá kouzla nepocházejí z tohoto světa, ta tě nenaučím,“ řekl vážně Víťa k nelibosti kluků.

Byla to vlastně pravda, ale dala se chápat různě.

„Ale pamatuj si,“ pokračoval. „Když nějakou technologii odlišíš od černé magie, pak nebyla dost pokročilá. Ale pokročilá technologie vyžaduje i odpovídající znalosti. Myslíš, že může atomovou elektrárnu řídit kdejaký pitomec? To by to dopadlo! Na velíně takového kolosu je inženýr nejnižší z vědeckých titulů.“

„I vědci dělají chyby!“ namítl brýlatý kluk.

„Jo, jsou to taky jen lidi,“ připustil Víťa. „Ale kdo o tom neví vůbec nic, ten tam je ztracený jako Alenka v říši divů. I na starodávných plachetnicích se musel kapitán nebo aspoň lodní důstojník vyznat v mapách a dokázat určit polohu lodi – ostatní práce dělali prostí námořníci, kteří si vystačili se svaly a dvacítkou povelů. Od těch dob uběhlo pár století a technologie se stále zlepšují. Proto mě zdejší škola zajímá, rozumíte?“

„Jestli jsi vědeckej typ, budeš hodně zklamaný!“ řekl bez nadšení jiný kluk. „Máme tu něco jako školu, přesněji, dochází sem několik učitelů. Ale máme tu i pár nezvladatelných žáků a ti jejich vyučování pořád přerušují pitomými kecy a poznámkami. Ani se nedivím, že to potom učitelé flákají.“

„To by se mi vážně nelíbilo,“ řekl Víťa. „Ale co vy? Vyznáte se aspoň v obyčejném počítači? Kdo si na to troufáte?“

„Já jsem měl doma vlastní počítač!“ přihlásil se brýlatý kluk. „Docela príma zábava!“

„Výborně!“ komentoval to Víťa. „A smím se ještě zeptat – co děláš tady? Tebe snad tvoji rodiče nezanedbávali, když jsi měl svůj počítač!“

„Naši se zabili v autě,“ sklonil kluk hlavu. „Nějaký pitomec tam ukradl pár měděných kabelů a na přejezdu nesvítila světla, že se blíží vlak. Vjeli tam – a bylo to. Na místě mrtví.“

„Takže jsi zůstal sám?“ obrátil se na něho s účastí Víťa.

„Mám ještě sestru,“ špitl kluk se slzami v očích. „Je taky v tomhle děcáku, jenže jsem ji už pár dní ani okem nezahlédl.“

„Tady jsou holky oddělené?“ zajímal se Víťa.

„Jo – aby nebyly problémy, jak tvrdí ředitelka,“ přikývl jiný kluk. „Ty to ještě nevíš?“

„Nevím – ale je to pěkná blbost!“ zhodnotil to Víťa. „Jak se tak koukám, zdejší personál si to trestuhodně zjednodušuje. Ani se tě nebudu ptát, jestli se ti tady líbí, že?“

„To by byla blbost od tebe,“ opáčil třetí kluk. „Komu by se tady líbilo?“

„No – nevím,“ pokrčil Víťa rameny. „Nedají se vyloučit případy, kdy je takový děcák lepší než nic. Třeba když vlastní rodiče děti týrají...“

„Není děcák jako děcák,“ filosofoval jiný kluk. „Můžu to posoudit, zažil jsem jich víc. Tenhle je bez diskuse nejhorší, co znám. Všude jinde je to o poznání lepší.“

„Nejhorší, říkáš?“ zamyslel se Víťa. „S tím by se asi mělo něco dělat.“

„Ale co?“ pochyboval kluk.

„Máme čáry,“ připomněl mu Víťa.

„A pomohly by ti čáry od sociálky?“ pochyboval brejláček.

„To si piš!“ ujistil ho Víťa. „Čaroděje zadržíš jen když to on sám chce! Táta mi tuhle zkušenost doporučil, ale nevydal jim mladší ségru, ta by to podle něho nesla hůř. Stejně si myslím, že to bude sociálku mrzet, nebo spíš ty, kdo tam sedí. Dráždit čarodějnickou rodinu bych si na jejich místě hodně rozmýšlel! Není to od nich inteligentní.“

„Vy byste jim mohli něco ošklivého udělat?“ chtěl vědět kluk vedle Víti.

„Mohli, ale neuděláme,“ řekl Víťa. „Ošklivé věci zásadně neděláme, většinou si vystačíme se slabšími tresty.“

„Ale co kdyby vás někdo ohrožoval doopravdy?“ chtěl vědět kluk vedle.

„Nás nemůže nikdo ohrožovat doopravdy,“ odvětil Víťa.

„Neříkej! Co bys dělal, kdyby třeba na tebe někdo namířil pistoli?“

„Chceš to vidět?“ podíval se na něho Víťa pátravě. „Tak na mě namiř ruku, budeme dělat, jako že v ní máš pistoli!“

„Jen jako?“ odfrkl si kluk.

„No dobře!“ ustoupil Víťa – a podával mu armádní pistoli.

Všichni vyskočili, jakoby je žahnul kopřivou. Chovanec dětského domova takové věci obvykle u sebe nemívá. A tahle pistole vypadala až příliš opravdově.

„Namiř ji na mě a vyzvi mě, abych dal ruce vzhůru!“ ponoukal Víťa kluka.

„A ty ze mě uděláš žábu?“ couvl oslovený opatrně.

„Pohádky nechme stranou,“ ujistil ho Víťa. „Chtěl jsi to vidět, nebo ne? Neboj se, nezkřivím ti ani vlas!“

„Dobře,“ převzal od něho kluk opatrně pistoli. „Ruce...“

Pistole dopadla na trávník před hromadou klád a kluk se zděšeně díval na svou ruku, ze které mu zbraň vypadla a která mu teď od lokte dolů jen bezvládně visela.

„Každému zhadrovatí svaly miliontinu vteřiny předtím, než by dokázal stisknout spoušť,“ komentoval to Víťa.

Pak se obrátil k ležící pistoli – a ta zmizela stejně záhadně, jako se předtím objevila.

„Čaroděje jen tak neohrozíš,“ dodal. Pak chytil kluka za bezvládnou ruku a pomáhal mu ji rozcvičit. „Trochu si ji protřep a bude to v pořádku, je to jen jakoby sis tu ruku přeležel.“

„Páni!“ pochválil to nadšeně brejláček. „Super! S tímhle se jistě nemusíš bát ani vochlování od mazáků, nebo ano?“

„Zastavím i útočícího nosorožce,“ přikývl vážně Víťa.

„Tak jak to, že ti včera Béďa vyrazil z ruky večeři?“ pochyboval jiný kluk.

„Copak jsem měl na ni chuť?“ usmál se Víťa. „Vždyť mi vlastně pomohl! Umožnil mi vyčarovat si něco lepšího a přitom to ani nevypadalo tak rozmazleně, jako kdybych jim tu hrachovou kaši hodil na zem sám!“

„Tys ji chtěl hodit na zem?“ ptal se brejláček.

„Nejspíš ne,“ pokrčil rameny Víťa. „Jen bych ji v tichosti uklidil, ale nebylo by to tak efektní a možná byste si toho ani nevšimli. Tu svíčkovou bych si ale vyčaroval tak jako tak. Jedli byste připálenou hrachovku, kdybyste měli na výběr něco lepšího? Jen si vzpomeňte, jak vám včera chutnalo!“

„Ty bys nám měl vařit místo Marion!“ řekl toužebně brejláček.

„Nemíním tady zůstávat dlouho,“ prozradil jim Víťa část svých plánů. „Čaroděje zadržíš jen dokud to on sám chce. Ale ty mě zajímáš. Jak hodně tě děcák baví?“

„Šílíš?“ otřásl se brejláček.

„Tak raději obráceně – jak hodně tě děcák štve?“ změnil Víťa otázku.

„Šíleně!“ řekl opravdu procítěně brejláček. „Nejhorší je, že nemáme kam jít. Příbuzní nás nechtějí. Máme jen strýce s tetou, ale ti jsou bez dětí a nechtějí se na nás vázat.“

„Strýc s tetou...“ zamyslel se Víťa. „Ti by vám opravdu měli být nejbližší.“

„Pamatuji, že je soud určil za naše opatrovníky,“ naštvaně pokračoval brejláček. „To ještě slibovali, jak se o nás postarají. Ale když strejda všechno po našich rozprodal a na závěr prodal i náš barák, už se o nás starat nechtěli a dali nás sem.“

„Rozumím,“ odvětil vážně Víťa. „Šlo jim o peníze. Teď jste oba bezdomovci, ale s tím by se snad dalo něco dělat. Nebyl bys první, komu bych pomohl. Jenže zatím nejsi samostatný a někdo by za tebe musel ručit. Poslyš, takhle spatra ti nic neslíbím, ale budu o tom přemýšlet. Možná by se něco našlo.“

„Co?“ chytil se toho brejláček s neurčitou nadějí.

„Jak říkám, čaroděje zadržíš jen dokud to on sám chce,“ opakoval Víťa. „Až mě to tady přestane bavit, odletím domů, ale mohl bych s sebou vzít pár kamarádů. Co vy na to?“

„Sociálka si pro nás přijde znovu,“ hádal brejláček smutně.

„To by k nám museli najít cestu,“ odvětil Víťa.

„Kde vlastně bydlíte?“ zeptal se opatrně brejláček.

„To je naše tajemství,“ odvětil Víťa. „Vyčarovali jsme si domek, ale když byl hotový, vlítli na nás policajti se sociálkou. Takže teď máme jen tajné, lidem nepřístupné doupě.“

„Nepřístupné?“ opakoval zklamaně brejláček.

„Nepřístupné,“ potvrdil Víťa. „Dovnitř se dostaneš jen kouzlem. Pravá kouzla nejsou z tohoto světa, ale pár nepravých kouzel bych vás mohl naučit.“

„Jak – nepravých?“ nechápal brejláček.

„To můžeš posoudit jen až si je vyzkoušíš,“ usmál se Víťa. „Dobře, něco zkusíme. Kdo z vás umí zacházet s počítačem?“

Přihlásili se váhavě dva, pak ještě tři.

„Ve vědomosti je síla, hoši,“ řekl Víťa a vyhrnul si rukáv, aby viděli na jeho ruce knihafon. „Že jste ještě takový počítač neviděli? My tomu typu říkáme knihafony, zastupují nám knihy, počítače i mobilní telefony.“

Shlukli se kolem něho. Předvedl jim, jak se vysune obrazovka.

„Vezmi si tenhle, naučím tě to!“ pobídl brejláčka a podal mu další knihafon.

„Ty jich máš víc?“ zeptal se kdosi za jeho zády.

„Já je umím vyčarovat,“ ujistil tazatele. „Jenže to už patří do pravých kouzel. Vezměte si každý jeden!“

Kupu knihafonů, která se objevila vedle na trávníku, si noví majitelé rychle rozebrali. Všichni si je podle jeho návodu připnuli na ruku a vytáhli obrazovky.

„Tak – a teď se všichni podívejte do kamery!“ naváděl je.

„Proč?“ zeptal se brejláček.

„Komu to do očí neblýsklo zeleně, ať se honem přihlásí!“ nedal se Víťa ovlivnit.

Nepřihlásil se nikdo, všechny knihafony své nové majitele správně rozpoznaly.

„Zapíná se to pohledem do oka,“ ujistil Víťa své žáky. „Zmenšením obrazovky se to vypíná. Pro urychlení je na to knoflík.“

Pak jim řekl o nouzovém zablokování knihafonu trojitým mrknutím do kamery, kdyby je násilím nutili knihafon zapnout.

„To je skoro jako ze špionážního filmu!“ podotkl kdosi.

„V našem shnilém světě je to nutnost,“ odvětil suše Víťa. „Když je budete nosit pod oblekem, málokdo si jich všimne, ale víme své, ne?“

„To nám ředitelka brzy zabaví,“ podotkl smutně brejláček.

„Uvidíme!“ podíval se na něho povzbudivě. „Pro mě není problém vyčarovat kdykoli všem nové. Teď si najděte ikonku Fuhungo a ťukněte na ni prstem.“

„Udělalo to nějaký seznam!“ hlásil ihned brejláček.

„O ten jde!“ pochválil je Víťa. „Ťukněte teď na položku Potraviny, uvnitř je položka Snídaně-svačiny a tam už si vyberte, nač máte zrovna chuť.“

„Jenže jsou tam u toho nějaké peníze, co s tím?“ hlásil jako první brejláček.

„Rozsaďte se na trávníku tak, abyste měli každý před sebou volnou plochu. Ťukněte na vybrané jídlo a uvidíte!“

Svačiny, které se na trávníku objevily před každým, vyvolaly výbuch nadšení, naštěstí účinně ztlumeného nutností chovat se nenápadně. Skoro každý měl před sebou něco jiného.

„Dobrou chuť!“ popřál jim Víťa. „A tím jste se naučili nepravá kouzla nižšího řádu.“

„Ale takhle to jako kouzla ani nevypadá!“ namítl brejláček. „Je to akorát divná směs magie a počítačové techniky!“

„Výborně!“ usmál se Víťa. „Jen tě opravím, není to magie, ale technologie. Jenže tak vyspělá, že lidem dělá problém odlišit ji od černé magie. Nebo jste někdo pochopil, jak se to tu vzalo?“

Na otázku nikdo neodpověděl, všichni raději rychle jedli. V tomhle dětském domově byli zvyklí jíst rychle jako na vojně, kdo se opozdil, mohl toho brzy litovat.

„Ale ty jsi ten tablet ani nevytahoval!“ vzdychl si brejláček.

„Protože umím pravá kouzla!“ utěšoval ho Víťa. „Já na to knihafon nepotřebuji.“

„Ale nosíš ho jako my!“ připomněl mu brejláček.

„Nosím, ale nemusím,“ ujistil ho Víťa. „Ale teď mě dobře poslouchejte! Schovejte si knihafony pod oděv a dělejte jakoby nic. Kdyby vám ale začaly vibrovat, otevřete je. Slouží totiž také jako mobilní telefony. S těmi snad zacházet umíte, ne?“

Naučil je ještě přijímat krátké zprávy – s tím, že víc zatím nepotřebují vědět.

„A teď ještě jednu důležitou věc,“ dělal, jako by si na něco vzpomněl. „Vyvolejte si zápisník. Máte to? A každý tam tajně napište, proč jste se dostali do děcáku, máte-li příbuzné, na které se můžete spolehnout, co byste dělali, kdybyste byli na svobodě a co byste si teď nejvíc přáli. Až to budete mít, pošlete mi to jako zprávu. Jak už jste pochopili, je v mých silách dát vám svobodu, ale hodně mě zajímá, co byste s ní dělali. Chápete?“

„Když umíš pravá kouzla, umíš taky oživit mrtvé?“ zeptal se smutně brejláček.

„Mrtvé oživovat neumím,“ zvážněl Víťa. „Rodiče ti nikdo na světě oživit nedokáže. Mohl bych ti nabídnout jedině náhradní rodiče, kteří by o tebe stáli víc než lhostejní příbuzní. A taky náhradní domov, i kdyby to bylo jen čarodějné doupě, běžným lidem nepřístupné.“

„Jenom mně? Nešlo by to i pro sestřičku?“

„Kdybys na ni zapomněl, nestál bys mi ani za pohled!“ řekl Víťa vážněji. „To se ví, že to platí pro vás oba! Nejsme necitové a netrháme sourozence od sebe jako sociálka! Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“

„Oldřich Buriánek,“ špitl tiše brejláček.

„A tvoje sestřička?“

„Kateřina Buriánková,“ řekl stejně nesměle Olda.

„A myslíš, že by šla s námi, kdybychom se spolu rozhodli teď hned odejít?“

„Katka půjde se mnou kamkoliv,“ přikývl Olda.

„Zbývá maličkost,“ podotkl kluk, zřejmě přírodní skeptik. „Dostat se z děcáku.“

„Na to jsou dobrá pravá kouzla!“ odvětil s klidem Víťa. „Ale teď sepište vaše postřehy o děcáku a příbuzných, představy o svobodě a vaše přání. Nechci na vás naléhat, ale podle mě to naléhavé je. Možná se brzy ukáže, zač moje kouzla stojí!“

„Nestačí dostat se přes plot!“ namítal skeptik. „V tomhle městě nás nabonzuje každý. Zatím chytili každého uprchlíka dřív než se dostal za město.“

„Zatím tady nikdo nepoužil kouzla!“ připomněl jim Víťa. „Nestarám se o místní bonzáky. Kouzla mi umožní uletět rychleji než tryskáčem. S pravými kouzly uletím i z ajnclíku, ale chtěl bych vzít s sebou ty, kdo si to zaslouží.“

„A kdo si to podle tebe zaslouží?“ staral se brejláček Olda.

„Všichni, kdo to myslí upřímně,“ odvětil Víťa.

Errata:

23.08.2021 18:51