Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Emigrant

Zmínka o janule přiměla Káju zeptat se Víti, co tím myslel. Víťa to kamarádovi raději bez dlouhého vysvětlování předvedl a svezl ho. Chvilku jen tak létali v okruhu kolem chalupy, než přistáli a vrátili se do sednice.

„Tohle jste neznali?“ zeptal se ho Víťa ještě ve vzduchu, ačkoliv to už od pana Adama nedávno slyšel.

„Ne,“ přiznal Kája. „Ale bylo to nádherné.“

Řízení januly se mu zalíbilo, zejména když ho Víťa učil rovnou telepatické verzi, kdy člověk skutečně létá jako ve snu.

V chaloupce je ale čekalo překvapení. V sednici seděl u stolu s Plyšákem u nohou pan Adam s jakousi neznámou mladou ženou. Víťa na ni jen vytřeštil oči.

„Matinko!“ vyhrkl nesměle.

„Pojď dál, Víťane!“ oslovila ho. „Tak ty jsi ten můj mladý zachránce?“

„Tohle je vaše učitelka?“ zeptal se Kája opatrně.

„Zřejmě ano,“ přikývl Víťa.

„Zřejmě?“ podivil se Kája. „Člověče, ty si tím nejsi jistý?“

„Nediv se,“ oslovil ho jeho táta. „Víťa nám přivezl osmdesátiletou stařenku, takže se sám divím, že ji vůbec poznal.“

„Nikdo jiný to snad být nemůže!“ odvětil Víťa zaraženě. „Ale trochu se změnila.“

„Trochu?“ usmála se žena. „Řekla bych, že hodně. Když mi Karel před chvílí půjčil zrcadlo, nemohla jsem se ani poznat, i když jsem takhle kdysi dávno vypadala.“

„Má to jednu chybinku,“ vzdychl si pan Adam. „Když mi ji skřítkové předávali, řekli, že to bude osamocená výjimka. Velice osamocená. Nemáme počítat s tím, že by se opakovala dříve než za sto let. Omlazovací salón si tady zřejmě nezařídíme.“

Víťa teď vyrukoval s nápadem, zda by Adamovci nezkusili požádat o zaučení na poli lékařství – nebo jak tomu skřítci říkají.

„Skřítkové jistě uvítají, když si vlastní problémy dokážeme vyřešit sami,“ tvrdil.

„Možná máš pravdu,“ začal nad tím pan Adam přemýšlet. „Záleží jen na skřítcích, jak to rozhodnou. Nejde o jejich ochotu či neochotu, ale také, zda je to vůbec možné.“

„To se rozumí samo sebou,“ schválil to Víťa.

Oba Adamové ale přislíbili, že se o to aspoň pokusí, načež Víťa nasedl do januly, vedle sebe pozval omládlou Matinku, dozadu Plyšáka a vrátil se jeskyněmi a nejkratší cestou domů.

Na Zemi právě pršelo, olověné mraky sahaly až k zemi, ale Víťovi to nevadilo. Brzy byl u skály, bez váhání se potopil do šedé říční hladiny, aby se vzápětí vynořil na přístavišti. Okamžik poté je v obývacím pokoji přivítalo nejprve nelíčené překvapení a pak, když se z toho všichni vzpamatovali, tím větší nadšení.

Místo staré učitelky mají mladou – a přitom je to pořád ta samá!

Ať žije Matinka!

A taky Plyšák, že ho to napadlo!

A hlavně skřítci!

Návratem Matinky problémy neskončily, ale Víťa se je nabídl urovnat. Matinka se totiž obávala, že svým příbuzným nevysvětlí, že to je opravdu ona, když vypadá mladší než její vlastní dcera. Přijmou ji, nebo ji budou považovat za podvodnici?

„Promluvím si s nimi nejprve já!“ nabídl jí Víťa. „Zavolám je knihafonem, pak se za nimi vypravíme a budu do nich hučet, dokud je nepřesvědčím.“

Matince nezbývalo, než ho buď odmítnout, nebo ho nechat jednat. Odmítnout ho ale nedokázala, takže s ní nasedl do januly a požádal ji, aby mu na mapě ukázala, kde bydlí její dcera. Pak knihafonem zavolal Jitce Myškové.

Knihafon chvilku vyzváněl, ale Jitka ho naštěstí dlouho zvonit nenechala.

„Kdo je to?“ zeptala se. „Tady mi to sice píše, že mě volá babiččin dvorní čaroděj, ale radši se zeptám: jsi to ty, Víťo?“

„Jsem to já,“ ujistil ji Víťa. „Máš malou chvilku času na hodně dlouhý rozhovor?“

„Hodně dlouhý?“ podivila se Jitka. „No – dejme tomu, že zrovna nemám nic na práci. Tak spusť, nezdržuj okolkováním!“

„A ještě by mě zajímalo, jestli máš po ruce nějakou židli, aby sis mohla sednout,“ řekl.

„To máš pro mě něco takového, že by to se mnou mohlo seknout?“ hádala rozverně.

„Správně!“ souhlasil vážně. „Mohla by sis tedy sednout?“

„Už sedím!“ odvětila vesele. „Vlastně jsem ani nevstala, seděla jsem už předtím.“

„Tak se ještě něčeho podrž, začnu. Dnes ráno se nám před vyučováním sesypala vaše babička. Kamarádi mi ji naložili do januly – je rychlejší než zdravotnická helikoptéra – a vyrazil jsem s ní pro pomoc.“

„Říkáš mi to nějak vesele, takže doufám, že je babička naživu,“ zvážněla. „Ve které nemocnici leží?“

„Je naživu, ale neleží, sedí u mne v Jankuule,“ ujistil Jitku. „Chystáme se k vám právě odletět na návštěvu, v tom směru je všechno, zdá se, v pořádku. Ale úplně v pořádku to není. Nebo lépe řečeno – je to v lepším pořádku, než to dokážeš pochopit...“

„Nemluv v hádankách, když je to vážné!“ napomenula ho. „Kde je?“

„No... víš, já jsem ji neodvezl do nemocnice, jak bys asi čekala...“ lezlo to z něho jako z chlupaté deky.

„Není v nemocnici?“ zeptala se vážně.

„Není,“ souhlasil. „Je zase u nás. Já jsem ji totiž neodvezl do nemocnice, ale letěl jsem s ní rovnou k mimozemšťanům.“

„Kam?“ vyhrkla překvapeně. „Opakuj to!“

„Odvezl jsem ji k mimozemšťanům. Víš – co jsem ti o nich vyprávěl, že od nich máme mimozemskou technologii. Oni jsou vůbec ve všem napřed... Nač chodit ke kováříčkům, když jsou tu kováři, zkrátka jsem s ní přeletěl do sousedního vesmíru a tam jsem ji svěřil mimozemšťanům.“

O Plyšákových zásluhách raději pomlčel, to by asi Jitku uzemnilo úplně.

„Takže chceš říci, že nám ji uzdravili mimozemšťané?“ došlo jí.

„Tak nějak!“ přikývl.

„A je tedy v pořádku, nebo ne? Co se s ní stalo?“

„Je v pořádku,“ potvrdil to opět. „Až moc v pořádku.“

„Počkej – tomu nerozumím,“ vybuchla netrpělivostí Jitka. „Co s ní vlastně je? Řekneš mi to už konečně?“

„No – oni nám ji oživili a uzdravili,“ začal raději zeširoka.

„Tak o co jde?“

„Jenže nám ji vrátili mladší, než jakou jsem jim přivezl,“ dořekl Víťa rychle.

Chvíli bylo ticho. Tohle už Jitka zřejmě tak snadno nerozdýchala.

„No – babička je živá a zdravá, jenže jí je znovu... asi tak dvacet let,“ pokračoval Víťa pohledem na Matinku. „Teď se ale bojí, že ji takhle mladou nepřijmete. Slíbil jsem jí, že ji za vámi přivezu, ale nejprve vás na to trochu připravím. Takže už to víš, tak se tě ptám, kdy můžeme přiletět?“

Knihafon mlčel, Jitka zřejmě lapala po dechu. Žádný div.

„Chceš říct... chceš říct, že je babička mladší než máma?“ ozvala se konečně zaraženě.

„Jo, přesně tak!“ odvětil rychle. „Nepočítali jsme s tím, ale už se to stalo.“

„To je teda... to bych nikdy nečekala...“

„My taky ne. Rozuměj, odvezl jsem ji k mimozemšťanům v děsně zuboženém stavu, nevím ani, jestli to byl infarkt nebo mrtvice, ale na tom už nesejde. Mimozemšťani to dělají neradi, ale vzali nám ji... oživili a omladili.“

„Oni to dokáží?“ vzdychla si Jitka.

„Jo – ale taky nám řekli, že to byla výjimka. Tak jedna za sto let. Nedělají to prý rádi, je to proti jejich zásadám. Ale ta výjimka už tu je. Babička, která vypadá jako tvoje sestra. Hele, Jitko, zvládnete to?“

„To bych musela vidět!“ vymínila si Jitka.

„To uvidíš za pár minut, právě se k vám chystáme zaletět, ale mě zajímá, jak ji přijmou tvoji rodiče!“

„No – jestli mám na to jen pár minut, měla bych je začít zpracovávat!“ mínila.

„Tak začni – my totiž právě startujeme,“ povzbudil ji Víťa – a ukončil hovor.

Janula se s tichým zašploucháním vynořila z šedé řeky a vystřelila vzhůru do olověné oblohy. Blízké kopce halily mraky a když chtěli přeletět nevysoký hřeben, nezbylo jim než do nich vletět. Víťa se poprvé za svou pilotní kariéru musel spolehnout jen na Fuhungovu navigaci, ale věřil mu natolik, že si nebezpečí vůbec nepřipouštěl. Janula prorážela mraky čím dál tím větší rychlostí, do silového pole bušil neuvěřitelný vodopád milionů kapek deště, nebylo vidět ani na pár metrů, ale uvnitř bylo až neskutečné ticho a Víťa sledoval jen mapu na knihafonu.

„To nedokáže žádné letadlo na světě!“ ukazoval Matince na mapě jiskřičku označující jejich polohu, zvolna se přibližující k červenému cílovému bodu.

„Nejsem odborník na letadla – ale co je na tom tak zajímavého?“ ptala se ho ztišeným hlasem Matinka, aby nerušila to strašidelné ticho kolem nich.

„Devět set kilometrů za hodinu ve výšce sto dvaceti metrů nad terénem,“ odečetl Víťa údaj knihafonu. „To si tryskáč dovolí jen za velice dobré viditelnosti ve dne. V dešti a potmě by to byla jasná sebevražda. My tím letíme jakoby nic.“

„Ale... velká letadla snad také létají za snížené viditelnosti, nebo ne?“

„Létají,“ připustil Víťa. „Ale za takového počasí už žádné letiště nepřijímá. Tak nízký let je povolený jedině v přistávacích koridorech letišť s radarovým naváděním. Janula to dokáže i ve volné krajině – jako teď s námi.“

„Jak dlouho ještě v téhle tmě a mlze poletíme?“ starala se.

„Už jsme na místě, zpomalujeme,“ řekl při pohledu na mapu.

Brzdění je trochu vmáčklo do sedaček, ale pak to přestalo a podle knihafonu nehybně viseli ve výšce sta metrů nad domem, kde bydlela rodina Matinčiny dcery.

„A jsme tady, teď už jen zvolna svisle dolů!“ řekl Víťa a nařídil klesání.

Pár vteřin poté se plynule vyhnuli košaté lípě a zastavili se nad asfaltem chodníku před vchodem do omšelého paneláku. Víťa vletěl do vchodového výklenku, odepnul knihafon a zkusil zavolat Jitce, že jsou na místě. Už na ně čekala, otevřela vchodové dveře a chvíli nevěřícně zírala na omládlou babičku, vystupující z mýdlové bubliny januly.

Víťa vystoupil také a oba se s Jitkou pozdravili. janula se poslušně rozplynula.

„Babi...“ oslovila Jitka Matinku nesměle.

„Taky tomu nechceš věřit, viď, myško!“ usmála se na vnučku omládlá babička. „Nic si z toho nedělej, sama jsem si na to ještě pořádně nezvykla.“

„Vždyť je to zázrak!“

„To mi povídej! Ale zvykám si snadno. Nezadýchávám se, nebolí mě vůbec nohy ani záda a smím zase jíst sladké.“

„Ty už nemáš cukrovku?“ divila se Jitka.

„A nejspíš už ji podruhé nedostanu,“ přikývla. „Řekli mi, že mě trochu vylepšili.“

Jitka je vedla do patra, kde je už na chodbě čekali její rodiče. Mladou babičku, která teď vypadala skoro jako jejich dcera, přivítali srdečně, i když také trochu zaraženě.

„To jste nečekali, co?“ usmál se na ně šibalsky Víťa.

„To tedy ne,“ souhlasila s ním paní Myšková. „Říkáte – mimozemšťané?“

„Ano, ale je to jediná výjimka za sto let,“ přisvědčil Víťa.

„To bys mohla, máti, učit zase na normální škole!“ napadlo pana Myšku, když mladou babičku usadili ke stolu, kde už Jitka stačila připravit improvizovanou hostinu.

„Mohla bych,“ kývla Matinka. „Ale když si představím martyria, co by mě čekala na ouřadech, od pouhého prokazování totožnosti, přes potíže se správou důchodů, zůstanu radši u nich. Ať chceš nebo ne, je mi už osmdesát a kdo dnes zaměstná osmdesátiletou bábu?“

„Vždyť nejsi žádná bába!“ ujistila ji její dcera – opravdu se zdálo, že je starší ona.

„Jen podle vzhledu, cérečko,“ ujistila ji Matinka. „Podle papírů jsem baba nad hrobem a první ouřední šiml mi z toho může udělat očistec. A kdoví, mohli by si ještě vzpomenout, abych vrátila všechno, co mi doteď vyplatili na důchodu.“

„Co s tím chceš dělat?“ ptala se jí nerozhodně dcera.

„Přemýšlela jsem o tom,“ přiznala mladá babička. „Zůstanu u čarodějů. Potřebují mě, ničemu se nediví, mají tam inteligentní a kupodivu vděčné žáky a já mám dojem, že tam má moje snažení smysl – a to je pro každého učitele nesmírně příjemné. Mám tam všechno po čem zatoužím, včetně neobvyklé zdravotní péče. Jen mě budete navštěvovat jinde, to je vše. Domek vám nechám – až na pár starých fotografií tam beztak nic není.“

„Co s ním budeme dělat?“ zajímala se dcera.

„Můžete se tam nastěhovat,“ navrhla jim Matinka. „Nebyli byste závislí na nájmu.“

„Ale my s penězi královsky vystačíme, co teď dostala Jitka možnost objednávat nám zboží zadarmo!“ namítl zeť.

„Byli byste nezávislejší,“ pokrčila rameny Matinka. „Ale jednejte jak chcete. Jen vám doporučím, abyste dětem zajistili slušné vzdělání – to se nikdy neztratí.“

„O to neměj obavy, mami!“ slibovala dcera. „Byla by ironie osudu, aby ve škole propadla vnučka učitelky.“

„Doufám, že to nezanedbáte,“ pohrozila jim Matinka prstem. „Kdybyste měli problém se školou, dejte mi včas vědět! Myška není hloupá a byla by škoda něco zkazit. Věnovala bych se jí osobně a spravila bych to.“

„Dohlédneme na ni jako doteď!“ slíbil i zeťák.

Omládlá babička se zvedla k odchodu. Venku už byla tma a studený liják nepřestával.

„Babi – ještě jsi nám neřekla, kam tě můžeme navštívit!“ připomněla jí Jitka.

„Pošlu ti trasu knihafonem,“ slíbil jí Víťa.

Jitka se s tím spokojila a všichni vyprovodili babičku s Víťou až před dům. Tam Víťa s Matinkou nasedli do januly a během vteřiny zmizeli v hustých černých mracích.

Visely nízko a lilo jako z konve...

Na přední část bubliny januly bušily zvenčí vodopády kapek, ale uvnitř bylo ticho. Jako by se neřítili rychlostí blízkou rychlosti zvuku. Víťa nesledoval, kudy s nimi janula letí, místo toho vděčně hleděl na Matinku.

„Jsem opravdu rád, že u nás chcete zůstat!“ řekl.

„I pro mě to bude lepší,“ usmála se šelmovsky. „Ale mám k tobě prosbu. Naučíš mě janulu řídit? Mám dojem, že bych to měla zvládnout sama – nemůžeš mi přece nabízet každodenní doprovod!“

„Už bych vás to naučil dávno,“ řekl. „Jenže dokud jste byla stará paní, netroufal jsem si vám to nabídnout.“

„Tak si troufni!“ vyzvala ho. „Když mě mimozemšťané dali dohromady, především mi spravili hlavu – už jsem s ní začala mít poslední dobou problémy. Skleróza naštěstí zmizela a mám teď hlavu jasnou jako za mlada, tak se toho snad bát nemusím.“

Knihafon ležel mezi nimi, viděla na jeho obrazovku stejně jako on. Ukázal jí, jak se na mapě zadává trasa letu.

„To je nejsložitější část,“ skončil s krátkým výkladem. „Potřebujete na to jen zběžně se orientovat v mapě, nic víc. Vlastní řízení je pomocí řídící kuličky jednoduché až běda, to si vyzkoušíte za chvilku při přistání.“

„Začít výuku létání hned přistáváním?“ podivila se.

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Na tom nic nezkazíte. Musíte jen projevit svoji vůli, janula přistane sama. Menší komplikací je umístění vchodu do našeho Skalního domu, ale vyzkoušíte si aspoň řízení januly jako ponorky.“

„Zaslechla jsem, že se janula sama vyhýbá překážkám. Platí to i o letadlech?“

„Platí,“ přikývl Víťa. „Nebezpečné by mohlo být jen kdybychom znervóznili piloty jiných letadel natolik, že by začali dělat chyby. Ti by totiž havarovat mohli.“

„A co když se dostanete do konfliktu s vojenskými letadly? Nemohou janulu sestřelit?“

„Teoreticky mohou, ale ještě jsem nepřišel na to, jak,“ ušklíbl se. „Zabýval jsem se tím a leccos už o tom vím. Vezměme to logicky. Čím mohou vojenská letadla útočit? Samonaváděcími raketami? Nejsou tu rozpálené motory, vyzařující infračervené světlo. Pro radary je úplně neviditelná a naslepo letícím střelám se vyhne stejně snadno jako překážkám. Uškodí nám, když poblíž některá raketa vybuchne? Do bubliny kolem nás v této chvíli buší nárazy milionů kapek a stejně snadno po ní sklouznou i kroupy – a ty mají při této rychlosti docela slušnou ničivou sílu! Podle mě vykryje i menší a rychlejší střely palubních kanónů.“

„Pokud by je pilot dokázal na tak malý cíl zamířit!“ přidala se Matinka.

„Jak se říká, náhoda je blbec, strefit se mohou i náhodou,“ připustil to. „Jenže je to přibrzdí. Tím větší silou, čím rychleji poletí. Střepiny explodující rakety dopadnou stejně. Sklouznou po silovém poli a pak už budou padat volným pádem. Jisté nebezpečí může představovat laser, to ještě nemám rozebrané. Zatím vím, že pole vnější záření zeslabí, jinak by januly nemohly létat ve stratosféře s nebezpečným ultrafialovým zářením. Viditelné světlo prochází, jde o to, jak může být ničivé. Útlum má logaritmickou charakteristiku, ale odhadl bych, že nás to může nanejvýš oslnit, zejména v noci.“

„Ty víš, co je to logaritmická charakteristika?“ podívala se na něho pátravě. „Není to náhodou učební látka pro vyšší ročníky, než kam patříš? Jak ses vlastně k tomu dostal?“

„Nevím,“ přiznal. „Setkal jsem se s tím při čtení návodu k janule a pozemský termín jsem našel v matematice. Fuhungo uspokojivě ovládá pozemské vědy a umí je podat, aby je pochopil i pitomeček, jako jsem já.“

„Výborně!“ pochválila ho. „Ty ses vlastně do jisté míry naučil samostatně studovat. To by bylo opravdu vítané. Nemohl bys k tomu přitáhnout i další zájemce?“

„Nevím,“ opakoval. „Janula mě táhla jako nejbezpečnější dopravní prostředek na světě. A když jsem ji chtěl zavádět, chtěl jsem o ní vědět co nejvíc.“

„Tak jak mi to líčíš, člověk by měl být v janule naprosto bezpečný,“ shrnula to.

„Neříkám naprosto, jen si to myslím,“ přikývl.

„Ale když z januly vystoupíš, přestane tě chránit,“ dál pokračovala v úvaze.

„Ještě se za ni může člověk schovat,“ připomněl jí. „Janula je neprůstřelná, takže je člověk trochu chráněný i za ní, samozřejmě méně než uvnitř. Znáte snad ten fór: Je to bílé, měkké a neprůstřelné? Co je to? Přece krupicová kaše v tanku!“

„Ten jsem slyšela už hodně dávno,“ usmála se. „Nu což, jednou se to naučit musím.“

„Nebudete litovat,“ řekl. „A kdybyste měla nějaké problémy s Jitkou, mohli bychom ji na nějakou dobu ubytovat u nás, abyste se jí mohla věnovat.“

„Doufám, že to nebude potřeba,“ řekla Matinka. „Rodiče jsou rodiče.“

Janula se v té chvíli vzepjala a přetížení oba jemně vtisklo do sedaček.

„Podle mapy jsme v cíli,“ mrkla Matinka na mapu. „Jak se s janulou přistává?“

„Maličkost!“ odvětil Víťa. „Vezměte do ruky ovládací kuličku a stlačte ji dolů...“

Přistání je prý v každé pilotní škole nejnebezpečnější.

Jenže ne u januly.

Kolem poledne zvedlo Víťu zvonění knihafonu.

Při pohledu na displej na jméno volajícího ale Víťa na okamžik strnul. Kája Adam mu ještě nikdy sám od sebe nevolal. Co ho k tomu vedlo?

Odepnul knihafon od ruky a přitiskl si jej k uchu.

„Zdravím tě!“ uslyšel Kájův hlas. „Jak se k vám dostanu?“

„Musel by ses nejprve dostat na Zem, nejlépe do naší jeskyně...“ začal mu vysvětlovat, ale Kája ho přerušil.

„Vznáším se nad vaší jeskyní. Kudy mám letět dál?“

Víťu to trochu zarazilo. Kája tedy sám přiletěl na Zem? To bude ještě zajímavější!

„Pošlu ti do knihafonu mapku, můžeš ji rovnou vložit do januly,“ začal, ale Kájovi to nestačilo.

„Nemám vaši janulu ani knihafon, ale naše,“ řekl rychle Kája. „Neumí zpracovat ani vaše programy, ani jejich data.“

„Ale umí!“ odvětil mu Víťa. „Programy v nich dělal ještě tvůj táta, my jsme do nich zatím dodali jen málo.“

Poslal mu tedy mapku a vysvětlil, jak podle ní letět, i kdyby janula data nepřijala.

Za okamžik ho ale Kája volal znovu.

„Podle mapky jsem na místě, ale kromě řeky nic nevidím!“ stěžoval si.

„To je v pořádku,“ odvětil Víťa. „Poletím ti naproti a budeš mě následovat.“

Janula proletěla vodním tunelem a vynořila se z řeky. Pod olověnými mraky šikmo nad ní visela v hustém dešti bublina s Kájou, ale Kája se měl na pozoru a hned se ozval.

„Vy bydlíte pod vodou?“ komentoval Víťovo nenadálé vynoření.

„Pod vodou je jen vchod,“ ujistil ho Víťa. „Následuj mě, poletím pomalu napřed.“

Zakrátko už na přístavišti přivítal kamaráda ze sousedního vesmíru.

„Pojď dál, u nás jsi vždycky vítaný!“ zval ho do obýváku.

Kolem návštěvy se brzy shromáždili všichni obyvatelé podzemního sídla. Velký obývací pokoj praskal ve švech, na takový nával opravdu nebyl připravený.

„Teda, vás tady je!“ vzdychl si Kája, když je všechny přehlédl a se všemi se formálně přivítal. „Jak se sem vejdete?“

„Nad námi jsou ještě dvě patra a tady dole jsou dvě školní třídy, v obýváku se tak často nescházíme,“ vysvětloval mu Víťa.

„A kde ubytujete mě, když vás o to požádám?“ zeptal se Kája.

„Chceš bydlet s námi?“ podíval se překvapeně Víťa.

„Budu vám určitě užitečný!“ kasal se Kája.

„O tom nepochybujeme,“ přikývl Víťa. „Musel by ses ale přizpůsobit našim zásadám. Každý má pokojík pro sebe a ostatní prostory užíváme společně. Dodržujeme pravidlo: před vstupem do dveří označených jménem musí každý kromě majitele zaklepat a vyčkat na pozvání. Nahrazuje to chybějící zámky na dveřích a zajišťuje to každému jeho soukromí.“

„My jsme s tátou měli podobné zásady!“ usmál se Kája. „Jen místo klepání jsme měli dotaz slovy. Ale v našem domě bylo větší ticho, tam to šlo.“

„Taky jste tam byli jen dva... my jsme se tu dohodli na ťukání na dveře.“

„Na to si snadno zvyknu,“ přijal to Karel.

„Ale co že tak náhle?“ zajímalo Víťu. „Čekali jsme vás, ale ne tak brzy, nemáme ještě vytvořené podmínky pro váš návrat. Sami tu zatím žijeme v poloilegalitě!“

„To mi nevadí,“ mávl rukou. „Spokojím se s málem. Ale budu vám určitě užitečný. Tento týden jsem od skřítků dostal zdravotnické školení. Mohu vám tedy dělat lékaře.“

„Neblázni!“ zarazil se Víťa. „Ještě včera...“

„Jo, včera jsem neuměl nic,“ přikývl Kája. „Netvrdím, že jsem stihl vystudovat lékařskou fakultu, ale skřítkové mě přes noc naučili anatomii člověka, ale hlavně pracovat s Fuhungem. Ten se totiž stará o léčení i u nich a biologii pozemského člověka ovládá už pár tisíciletí. A mám to naučit pár dalších lidí tady na Zemi. Nedokážeme lidem vracet ztracené mládí, ale podle skřítků to na běžné léčení musí stačit.“

„Vida!“ usmál se Víťa. „Tak Fuhungo umí i léčit! To nám tu nejvíc chybělo. Budeš tu opravdu vítaný!“

Pak se chvíli dohadovali nad plánkem podzemního sídla. Ukázalo se, že nejlepší místo pro Kájův pokojík bude dole, vrchní patra byla zaplněná. Kája se měl zařadit vedle pokojů učitelů a Víťův tatínek se ihned dal do hloubení. S využitím Fuhunga to byla rychlá a čistá práce – měl to už nacvičené, skála se mu vypařovala přímo před očima.

„Nebude vám vadit, když si vás prozkouším?“ starala se Matinka. „Co kdyby bylo vhodné vaše znalosti trochu vylepšit? Nemám na mysli techniku, ale češtinu! Ta je u emigrantů častým kamenem úrazu!“

„Klidně si mě vyzkoušejte!“ usmál se Kája. „Češtinu mě učil táta, ale ten měl určitě dobré základy, můj dědeček byl učitelem češtiny!“

„Nevadí, vyzkouším si vás!“ rozhodla Matinka pro jistotu.

„V pořádku, žádná protekce!“ přikývl Kája za souhlasného mručení školáků, zejména těch z dětského domova.

Spravedlnost musí být...

Errata:

23.08.2021 18:51