Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Limity

Strana pro lidi své reformy lidem trpělivě vysvětlovala, ale současně je prováděla.

Počet a skladbu ministerstev ústava nedefinuje, takže na změny stačila prostá většina v Parlamentu. A ty stály za to.

Ukázalo se, že zrušení některých ministerstev neznamená, že by příslušný obor lidské činnosti visel ve vzduchoprázdnu, jak zpočátku tvrdila opozice i poslušná klasická média. Zmizelo sice ministerstvo životního prostředí, ale jeho agendu převzalo vnitro, kam se uchýlily i stavební úřady. Někdo přece musel dohlížet na bezpečnost již existujících i nových staveb. Tím, že se o tyto obory měla starat Policie, jim dodala i pravomocí, o jakých se původním úřadům ani nezdálo.

Černé stavby v chráněných oblastech a značně narušující životní prostředí Policie prostě nařídila odstranit a pokud to vlastník neučinil, odstranila je sama, ovšemže s dalšími pokutami. Soudy to sice v několika případech zastavily, ale po kárných žalobách na soudce, kteří šli škůdcům příliš na ruku, to přestalo.

Směrnice nového ministra spravedlnosti byla jasná. Pokud nadřízený soud při odvolání zjistí porušení zákona nižším soudem, nesmí mu případ vracet, ale sám jej rozhodne a navíc povinně zahájí kárné řízení se soudci nižšího soudu, kteří případ protiprávně posoudili. Ve zvlášť závažných případech, když jde o velké škody nebo o újmy na zdraví, může dojít až k odvolání soudců, kteří pak nesmí získat ani advokátní licenci a musí obor práv opustit natrvalo.

Po prvních takových případech bylo ale jasné, že to nový ministr míní vážně. Mnozí takto postižení to řešili emigrací a ti nejšikovnější hladce získali politický azyl v zahraničí s nemalými výhodami. Pro Čechy ale bylo důležité, že zkorumpovaní soudci přestávali soudit a ostatní si od té doby dávali větší pozor, aby soudili spravedlivěji.

Zdálo se, že takový nárůst činností nemůže bez obrovských posil ministerstvo spravedlnosti zvládnout, jenže brzy se ukázalo, že to zdaleka nebude horké. Stejně se nenaplnily obavy opozice z přetíženosti Policie.

Například januly nevyžadovaly vůbec žádný dohled a jak na ně osobní doprava přecházela, ztrácela význam i dříve rozsáhlá dopravní policie. Dynamičnosti policie přidalo i vybavení všech policistů janulami. Přechodem z peněženek na knihafony zmizel výskyt kapesních krádeží. Klasické peníze u sebe nikdo nenosil a krást přístroje, které se zablokují, případně vypaří, a na kterých může disponovat penězi pouze pravý majitel, nestálo zlodějům za námahu. Staré kovy přestaly být nutné k výrobě, což odstranilo nutnost sběru surovin a s tím spojeného velmi rozsáhlého odvětví zlodějského průmyslu.

Drobných majetkových přečinů ubývalo a Policie se mohla soustředit na vyšetřování násilných trestných činů, zpronevěr a podvodů z doby minulé vlády. Bylo jich ve všech rezortech požehnaně a na některých případech se museli rozloučit s taláry i další soudci.

Víťa to sledoval okrajově, ale ve škole neměl problémy, takže se pochopitelně sám zajímal o to, jak to rodičům jde.

„Poslyš, Fuhungo,“ obrátil se přitom na mimozemskou inteligenci, kterou považoval tak trochu za přítele. „Jak hodně tě vlastně zatěžujeme? Doufám, že máš ještě rezervy!“

„Mám,“ přisvědčil Fuhungo. „Ale blížíme se limitům. Doufám, že nechcete zásobovat všechny lidi vašeho světa, to je vysoce nad mými možnostmi.“

„No nazdar!“ chytil se Víťa za hlavu. „My s tím počítáme! A teď najednou limity! Tohle jsme nemohli tušit! Jak je to vlastně ve světě Tvůrců? Kolik jich zásobujete?“

„Tvůrců není ani zlomek vašeho počtu,“ řekl mu Fuhungo. „Na našich světech jich nebývá více než něco kolem dvaceti milionů. To je asi tak v našich silách.“

„Pro pána! Jen dvacet milionů?“

„Tvůrcové tyto limity znají a chovají se tak, aby se jejich počet na každém světě držel v rozumné míře.“

„Takže by pro Zemi bylo potřeba, aby vás tu bylo víc?“

„To není možné!“ opáčil Fuhungo. „Na tomtéž světě nás nemůže být víc než jeden!“

„Počkej! Jak to?“

„Proměňovat hmotu v energii a naopak není v tak velkém rozsahu možné. Kdyby nás bylo na jednom světě víc, rozkmitali bychom zemskou kůru. Tak velké přesuny energie už nejsou úplně bezpečné.“

„Ty přece děláš hmotu z energie, kterou získáváš likvidací jiné hmoty! Nemohl bys co nejvíc zkrátit vzdálenost mezi těmi místy? Třeba by ty přesuny energie nebyly tak velké!“

„To si jen myslíš,“ v hlase Fuhunga byl znát povzdech. „Na vzdálenosti totiž nezáleží. Nutnou hmotu si odebírám v hlubinách oceánských příkopů na opačném konci světa, kde její mizení tolik nevadí, a když tady něco podle vašeho přání likviduji, vracím to také tam. Vznikají při tom rázy, ale i nepatrná stlačitelnost vody je pohltí. Na vzduchu se to vyrovná ještě snáze, ale opravdu nebezpečné je, když se likvidace a vytváření hmoty odehraje na dvou místech světa současně. Máš představu, kolik takových požadavků přijde každým okamžikem už teď? I ve světě Tvůrců jsou jich tisíce za vteřinu! Sám si ohlídám, abych je prováděl pěkně jeden po druhém, ale být na to dva, byla by komunikace mezi námi omezená rychlostí světla, mohli bychom se časově sejít a to by dopadlo zle. Kdybys někde chtěl vyvolat katastrofální zemětřesení s obrovskými vlnami tsunami, byla by to pro mě maličkost, postačí poblíž spustit dva procesy současně. Ale radši to po mně nechtěj!“

„Takže tady na Zemi můžeš být jen ty sám a tvé limity jsou kolem dvaceti milionů lidí? No nazdar! A my jsme s nějakými limity nepočítali!“

„Také jsem se divil, že si počínáte tak bezstarostně,“ souhlasil Fuhungo.

„A to mi říkáš jen tak? To jsi nás nemohl varovat dřív?“ vyčetl mu Víťa.

„Samotné vás to mělo napadnout!“ bránil se Fuhungo.

„Jak vidíš, nenapadlo!“ vzdychl si Víťa. „Ale je to strašná bomba! My jsme se na tebe hodně spoléhali!“

„Cítil jsem to,“ souhlasil Fuhungo. „Počítal jsem ale, že se omezíte na Čechy.“

„To nejde,“ povzdychl si Víťa. „To by vyvolalo strašlivou závist ostatních zemí a to by určitě nedopadlo dobře. To musím okamžitě sdělit tátovi!“

Odepnul knihafon a zavolal otce.

„Teď neruš, máme důležitou schůzi!“ odmítl ho táta.

„Čert vzal schůzi, hrozí nám celosvětová katastrofa!“ nedal se Víťa.

„Jaká?“ zpozorněl táta.

„Narazíme brzy na limity!“ řekl Víťa. „Přileť okamžitě domů, bude to pro tebe šok!“

„Počkej, Víťo, tohle je schůze vlády! Z té nemohu zmizet, kdy mě napadne!“

„No dobře,“ ustoupil Víťa. „Počítej tedy s tím, že letím za tebou a vytrhnu tě aspoň na deset minut, případně na další čtvrt hodiny, co tě budu muset křísit!“

„To myslíš vážně?“

„Jo – už letím!“ zavěsil Víťa.

Aby nezletilé dítě přibrali k zasedání vlády, to se v Čechách ještě nestalo. Natož aby si přizvalo k jednání ještě mimozemskou inteligenci. Víťu tam přitáhl jeho otec, současný předseda vlády, takže ostatní museli neobvyklou návštěvu nejen respektovat, ale podřídit se jí. Víťův otec po krátkém vysvětlení v přestávce mezi jednáními pochopil, že jde o natolik závažnou skutečnost, že se vyplatí přerušit i uzavřené jednání vlády. Víťa ho sice křísit ze šoku nemusel, ale musel pak všechno zopakovat před ostatními.

Situace byla varovná.

Fuhungo by stačil úplně zabezpečit Českou republiku, tak jako jeho blíženec ve svém světě stihl sloužit skřítkům, ale ne víc. Zbytek světa by to mohl chápat jako nespravedlnost, podobnou skutečnosti, že se ropa nachází jen na území některých států. Každému došlo, že by Čechy mohlo postihnout »humanitární bombardování na zabezpečení ochrany civilního obyvatelstva před diktátorským režimem« – za diktátorský se přece dá označit jakýkoliv režim, záleží pouze na množství a kvalitě zbraní toho, kdo to určí. Fuhungo by sice dokázal nálety odrazit, jenže každá akce vyvolá ještě větší reakci a to by nemuselo dopadnout dobře pro celý svět.

Jak ale takové katastrofě zamezit? Fuhungo již své služby značné části obyvatel Čech poskytoval, ale na obyvatelstvo celé Země je rozšířit nemohl.

„Poslyš, Fuhungo,“ napadlo Víťu. „Čím bychom měli začít? Co tě zatěžuje nejvíc?“

„Nejvíc mě zatěžuje vytváření a ničení hmoty,“ odpověděl Fuhungo reproduktorem Víťova knihafonu, nastaveného na nejvyšší hlasitost, aby to slyšeli všichni, ačkoliv bylo při těch slovech v místnosti úplné ticho a nikdo se neodvážil ani zakašlat.

„Takže problémem je Fuhungův obchod,“ přikývl Víťa. „Ale co januly?“

„Januly jsou jen bubliny silového pole, to není hmota,“ odpověděl Fuhungo.

„Dobře. Jestli to správně chápu, jejich vytváření i ničení je podstatně úspornější než práce s hmotou,“ ujišťoval se Víťa.

„Správně chápeš,“ souhlasil Fuhungo. „Nezatěžuje mě ani létání, ani dohled nad nimi. Spotřeba energie k létání je prakticky zanedbatelná proti spotřebě energie nutné k přeměně hmoty. Kdyby šlo jen o ně, zvládnu je. Současný let milionů janul nepotřebuje víc energie, než je nutné k výrobě hmoty jediné lidské večeře.“

„Stihl bys ale obsloužit i stejný počet knihafonů?“ sondoval opatrně Víťa.

„Ty představují jen zlomek energie potřebné pro januly,“ řekl Fuhungo. „A co se týče objemu dat, na to kapacity stačí. Zásadním problémem je přeměna hmoty. Pro deset milionů lidí bude potřeba tvořit tisíce tun denně, to představuje příliš mnoho energie a čím by jich bylo víc, tím větší budou problémy.“

„Takže na Zemi nedokážeš vytvořit kopii světa Tvůrců...“ uvažoval Víťa.

„Šlo by to jen kdyby počet lidí na Zemi klesl pod hranici dvaceti milionů,“ souhlasil Fuhungo. „Všech lidí je ale na zemi příliš mnoho!“

„Je asi pravda, že je nás na Zemi příliš mnoho,“ připustil Víťa. „Ale snížení počtu lidí není reálné. Zřejmě budeme muset všechno přehodnotit.“

„Ale... pro Čechy by to stačilo?“ namítl kdosi z vlády.

„To už jsem přece říkal,“ odvětil mrzutě Víťa. „Sousedé by pak mohli chtít vynutit »přerozdělení Fuhungových služeb« válkou. Možná by po ní zbylo na celém světě jen tolik lidí, že by pak Fuhungo stačil všem, ale to by se nám opravdu nelíbilo. Musíme to vymyslet jinak.“

„Takže jde o to, kde všude budeme muset z našich smělých plánů ustoupit...“ vzdychl si ministr vnitra. „Upřímně řečeno, můžeme být vděční už za januly a knihafony, pomáhají nám.“

„Ani v dopravě nic měnit nemusíme,“ řekl spokojeně tatínek. „Ale přehodnotíme ministerstva průmyslu, zemědělství a obchodu...“

„Jenže tím se prakticky kajícně vrátíme k předešlému stavu!“ namítl kdosi rozmrzele.

„Ne tak docela!“ namítl ministr dopravy. „I Januly ušetří spoustu prostředků!“

„Možná, ale bylo by dobré, aby návrat k předešlému stavu byl na vyšší úrovni,“ zkusil Víťa vmísit svůj názor mezi dospělé. „Podívejte se, Fuhungův obchod postačí pro deset milionů lidí. Nemusíme to přece rušit, ale místo rozšiřování produkce potravin si můžeme opatřit pořádné stroje pro zemědělce, aby potraviny snadněji pěstovali, a pro potravináře, aby je efektivně zpracovali. Dopravu nechme janulám, ale výrobu potravin zmodernizujme, až nám ji bude celý svět závidět. Až si to v Čechách zavedeme, odlehčíme Fuhungovi o výrobu potravin a uvolněnou kapacitu nabídneme sousedům, pokud o to budou stát. Už ne na výrobu potravin, ale jen na stroje pro jejich výrobu.“

„Jde o to, jestli dokáže zásobit celý svět,“ pochyboval kdosi pesimisticky.

„Jde o to, čemu máme říkat pořádné stroje,“ nedal se zviklat Víťa. „Fuhungo je určitě neodflákne, jak je dnes zvykem. Dnešní produkty vydrží rok-dva a rozsypou se měsíc po záruce, zatímco knihafony neznají slovo porucha a snesou pěkně drsné zacházení. Fuhungo přece nemusí nic dělat z podřadného železa, ale ze zelené slitiny, z jaké dělá těleso a výsuvné části knihafonů. Víte přece, jak titěrné se zdají a přitom vydrží bez známek opotřebení i hrubé zacházení, o poruchách nemluvě. Zelená slitina nevydrží rok, ale tisíce let! Zemědělské stroje nemusí mít staré benzínové nebo naftové motory, které potřebují tuny dovážených paliv, ale Fuhungovy zdroje.“

„Něco jako jsou nezávislé zdroje energie pro domácnosti?“ ujišťoval se tatínek.

„Ano,“ přikývl Víťa. „Morxovy solenoidy, jen v silnějším provedení.“

„To by šlo, to ho zatíží jen energeticky,“ souhlasil tatínek.

Nebylo obvyklé, aby vláda nábožně poslouchala školáka, ale Víťa měl v té chvíli proti všem kromě tatínka informační náskok. Projevily se desítky rozhovorů s Fuhungem, od krátkých, několikaminutových, až po hodinové debaty.

„Ale chtělo by to zařídit, aby se toho nezmocnili šizuňkové, co všechno rozkradou a rozprodají, jak je v Čechách neblahým zvykem,“ dodal Víťa na konec.

„To bude nejtěžší,“ usmál se ministr vnitra. „Zatím se ti šizuňkové podniků vždycky zmocnili. A pak už se s tím nikdy nedalo nic dělat.“

„Tak něco vymyslete!“ trval na svém Víťa.

„To je opravdu těžké, chlapče,“ vrtěl hlavou ministr vnitra. „Stroje pro zemědělce by nejspíš šly zabezpečit a pevně věřím, že si je samotní zemědělci uhlídají. Horší je to s potravinářskými podniky. Když z nich naděláme akciové společnosti, vždycky se najde někdo, kdo jejich akcie skoupí a jakmile jich má víc než polovičku, může si s podnikem dělat co chce. To je zkrátka princip akciových společností, s tím nic nenaděláš.“

„Akciové společnosti bych pro jistotu škrtl úplně,“ řekl se samozřejmostí Víťa. „Co takhle nechat je jako státní podniky?“

„Ty zase záleží ve značné míře na managementu,“ vzdychl si ministr. „Dobrý hospodář by se měl o podnik starat, jenže kde k těm podnikům seženeme dobré hospodáře? Pravděpodobnější je, že se na to místo dostane buď neschopný hlupák, který podnik přivede k bankrotu, nebo všeho schopný darebák, který podnik vytuneluje, rozprodá zařízení a pak s úsměvem idiota prohlásí, že mu podnikatelský záměr nějak nevyšel...“

„Copak to opravdu nejde udělat jinak?“ čertil se Víťa.

„Snad by to šlo formou družstva, ale známe naše bližní, za socialismu v družstvech kradli skoro stejně jako dneska. A pak máš lidi, kteří zlodějnu považují za tak přirozenou, že si život bez ní nedovedou vůbec představit!“

„Chce to vymyslet systém, kde se krást prostě nevyplácí,“ trval na svém Víťa.

„To když dokážeš, byl bys kandidátem na Nobelovu cenu za ekonomii!“ usmál se na Víťu ministr vnitra. „A já bych byl bez práce. Jenže to je pohádka nereálná jako komunismus.“

„S Nobelovou cenou jděte k šípku!“ vrčel Víťa. „Z jejich nositelů je mi sympatický jen Vietnamec, který ji odmítl.“

„Tak by ses dostal do učebnic dějepisu a časem by tě asi vyhlásili za svatého, takový zázrak by nikdo nezpochybňoval.“

„Vážně si myslíte, že to je tak nemožné?“

„To je otázka!“ pokrčil ministr rameny. „Úplně nemožné to asi nebude, čistě teoreticky by se mohli stát ze všech lidí světci, ale zázrak by to byl, o tom nepochybuj!“

„Na to bych se podíval!“ zavrčel Víťa.

„Jestli máš chuť, zkus o tom přemýšlet!“ usadil ho tatínek.

„Budu,“ slíbil Víťa zamračeně. „Nejvíc by se mi líbila ta družstva. Všichni by měli stejné podíly, volili by představenstvo, ale tak, aby nikdo nebyl absolutním pánem nad vším... To by se přece nedalo tak snadno rozkrást!“

„O tom by se dalo uvažovat,“ přikývl tatínek. „Popřemýšlej o tom, ale my teď musíme vymyslet, jak zvládneme hospodářství bez Fuhunga!“

„Dobře, popřemýšlejte o tom!“ vrátil mu Víťa jeho slova. „Bude to fuška, ale ještě že jsme se to dozvěděli aspoň dneska! I tak nám Fuhungo pomůže víc než můžeme čekat.“

„Pomůže,“ přikývl vážně tatínek. „Energie je v našem světě už dnes klíčová. Jen se obávám, že se pěkně pokorně vrátíme ke klasickému peněžnímu systému.“

„Ale proboha ne s bankami, bankéři, lichváři a exekutory!“ požadoval Víťa. „Když už, tak jedině Banka pro lidi!“

„No – uvidíme!“ vzdychl si tatínek.

Víťův požadavek jistě nebyl snadný.

První případy zneužití januly se mohly stát nepozorovaně, ale přepadení věznice Pankrác bylo příliš na očích, než aby to proběhlo skrytě.

Prvním ze série zločinů byl únos mladé dívky. Šestnáctiletou Antonii L. vtáhl neznámý člověk do januly a pokusil se ji unést. Tonička ale začala ječet. Bylo by to marné, janula nepropouští zvuky dovnitř ani ven, ale její pronikavý hlas se ze zvukotěsné kabiny dostal ven přes knihafon. Toničce se totiž podařilo dosáhnout na tlačítko panelu nouzových čísel, na kterém, než jí útočník stihl praštit vší silou přes ruku, stiskla číslo Policie.

Ječení unášené dívky a její volání o pomoc okamžitě zaznamenal operátor nouzového volání a reagoval přesně tak, jak měl v popisu řešení. Aniž věděl kam skutečně volá, zavolal přes utajované číslo přímo Fuhunga.

Odpověď byla velice stručná. Fuhungo policistům oznámil, aby dali na vědomí ostraze věznice Pankrác, že dostanou nový přírůstek – gangstera-únosce. Během další minuty z výšky před čekajícími policisty klesla janula a při dosednutí na dlažbu se doslova vypařila.

Násilník i se svou obětí se tak ocitli přímo před několika namířenými hlavněmi pistolí ostrahy věznice i dalších policistů. Dívka se vrhla k policistům jako ke svým zachráncům a násilník neměl šanci ani výmluvu, zejména když se ukázalo, že dívce již přerazil ruku, nehledě o mnoha modřinách.

Výslechy byly tentokrát poměrně krátké, zločin se nedal zatajit ani vymluvit, takže si mladík za napadení dívky okamžitě šel sednout do téže věznice v Pankráci, kde ho zatkli.

Zatímco probíhalo pátrání po motivech jeho činu, chystal se další únos. Tentokrát byla strůjkyní matka mladého násilníka a jak se později ukázalo, organizátorka dalších podobných únosů mladých děvčat. Rozhodla se svého syna z věznice Pankrác unést.

Gang unášející děvčata převážně do Německa a Holandska disponoval zbraněmi, takže nebyl pro matku gangstera problém opatřit si automatickou pistoli. Terén si obhlédla již při první povolené návštěvě syna, celou akci si dobře promyslila a pak se rozhodla. Přistála s janulou přímo na vězeňském dvoře, hrozbou zbraní odzbrojila vězeňského strážce, se synem ho vtáhli jako rukojmí do januly a vzlétla s nimi kolmo vzhůru. Vzápětí už letěla rychlostí tryskáče směrem k hranicím s Německem.

Neopakovala synovu chybu, aby unesenému umožnila volat o pomoc. Knihafon vůbec neměla v držáku a řídila janulu jen pomocí ručního řízení, zatímco její syn udržoval rukojmí pod hrozbou namířené zbraně v nečinnosti. Strážci nezbylo než se podvolit, neboť proti zbrani neměl žádnou ochranu, ale Fuhunga zalarmovali strážci věznice Pankrác, kteří ho zavolali ještě dřív, než janula opustila areál věznice.

Už se zdálo, že únos skončí úspěchem, když tu najednou...

Vězeňský strážce seděl vedle svého únosce vzadu za jeho matkou, která řídila let do Německa, když ho cosi jemně odstrčilo stranou. Současně janula prudce změnila směr a otočila se zpátky na Prahu.

„Co blbneš, mami!“ křičel syn na matku, která ho neslyšela. Jen na předním sedadle zoufale zápasila s kuličkou ručního řízení, která ji očividně ignorovala. Janula se stejnou rychlostí vracela a co následovalo, to už syn únoskyně prožil nedlouho předtím.

Pokusil se sice ještě vyhrožovat zabitím rukojmí, ale jediné, co zjistil, byla stěna mezi nimi, která nepropouštěla zvuky a jak se brzy přesvědčil, nedala se ani prostřelit.

Janula klesla kolmo na vězeňský dvůr, očekávaná drtivou přesilou policistů, oblečených do neprůstřelných vest. Tentokrát se prostě nerozplynula jako v předchozím případě. Při příletu bylo jasně vidět, že mladík na zadním sedadle sotva lapá po dechu. Obklopoval ho modravý dým a díky němu bylo vidět, jak je janula přepažená stěnou silového pole na menší oddíly.

Nejprve se rozplynul oddíl s rukojmím. Vězeňský strážce dopadl na nohy, zavrávoral od nezvyklého pohybu, pak vyskočil a skokem se dostal mimo dosah svého dosavadního věznitele.

Pak se uvolnila zadýmovaná část januly. Dým pocházel z hlavně pistole, jejíž držitel marně vystřílel na rukojmího celý zásobník. Všechny kulky zůstaly viset nedaleko hlavně, ze které vyletěly a pak sklouzly na dno januly. Náboje sice obsahovaly bezdýmný střelný prach, ale menší množství slabě modrého dýmu z nich přece jen zbylo a protože se nemohl rozptýlit, rázem zaplnil vnitřek oddílu kolem pistolníka a znehodnotil mu zásobu vzduchu k dýchání. Přiotrávený a neschopný odporu, dopadl na zem a upustil přitom i pistoli s prázdným zásobníkem. Vzápětí už ho v poutech vedli zpátky do jeho cely.

Pak teprve došlo na jeho matku. Ve chvíli, kdy janula dosedala na vězeňský dvorek, věděla co bude následovat. Ani se nepokusila o odpor, jen nepřátelsky na policisty zasyčela: „Vědět, že tyhle létající bestie řídíte na dálku, udělali bysme to jinak!“

Měla samozřejmě pravdu.

Januly nebyly správným prostředkem pro zločince.

Víťa to ale říkal už dávno...

Errata:

23.08.2021 18:51