Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Povstání

Veškerý diplomatický styk České republiky se světem se zakrátko odehrával výhradně přes diplomaty Madagaskaru. Tam měla Česká republika jen konzulát sídlící v pronajaté budově, kde nebylo co zabavovat. Ani konzulární konto v bance Antananarive nestálo za zabavování. Od té doby, co Česká republika přišla o své zastoupení v Organizaci spojených národů, byl ale zdejší konzulát zavalený depešemi ze všech světových stran.

Šlo hlavně o upomínky k doplacení astronomického dluhu České republiky, z menší části také o protesty proti zabavování majetků na území České republiky. Konzulát na ně odpovídal předtištěným vyjádřením, že Česká republika dluh z podvodné arbitráže neuznala a neuznává a majetek zabavený na území České republiky je reciproční akce k zabavování českého majetku ostatními státy, takže jakákoli majetková vyrovnání nepřicházejí v úvahu ani po ukončení exekucí z české strany.

S tím zásadně nesouhlasily druhé strany, které naopak trvaly na vyrovnání dluhu České republiky a vrácení zabaveného majetku jako bezpodmínečnému předpokladu k dalšímu jednání, ačkoliv nejen analytikům bylo jasné, že se dluh vyrovnat nedá, vždyť celý hrubý domácí produkt České republiky nestačí ani na splácení úroků a dluh musí zákonitě už jen narůstat. Navíc bylo všem známo, že vznikl naprosto pochybnou, arogantní arbitráží, jakou může uznat jedině stát poražený ve válce.

Konsorcium věřitelů po dlouhém jednání nakonec prodalo své pohledávky ve výši tří bilionů dolarů konsorciu největších amerických bank, které dluh oficiálně vedlo jako půjčku České republice, zvyšující se o úroky stamilionů dolarů denně. Nikdo si nedělal iluze, že by to Česká republika dokázala splácet. Tři biliony dolarů by nesplatily ani Spojené státy.

Analytiky znepokojovalo, že se Česká republika o splácení dluhu ani nepokoušela. Dokonce se zdálo, že jí paradoxně tento stav vyhovuje. Jakoby jí bylo jedno, jestli dluh její možnosti přesahuje jen nepatrně anebo tak, že už nemělo smysl snažit se s tím něco dělat. Vláda České republiky na zasedání Parlamentu dokonce předložila návrh zákona na zrušení úřadu exekutorů. Důvodem mělo být, že je to instituce od počátku nemravná a nejvíce poslední dobou zneužívaná, ale i když tento zákon v Čechách prosadila, za hranicemi se s žádnou odezvou nesetkala. V Čechách už nešlo ze zahraničního majetku zabavit nic, takže zrušení obávané instituce oslavovali jen Češi. Se zrušením exekutorů se česká vláda pokusila úplně zrušit úroky, ale narazila na soustředěný odpor všech opozičních stran včetně komunistů a nakonec couvla. Bez pobídky v podobě úroků přece nikdo nikoho nedonutí půjčovat druhým peníze! Co na tom, že Banka pro lidi po nikom úroky nechce, při půjčování v rámci rodin se úrok také nepoužívá! Po opuštění Čech cizími bankami nabízeli úročené půjčky jen soukromí lichváři, kteří také jako jediní odmítali zrušení exekutorů.

Americkým bankám se ovšem dluh České republiky hodil. Spojené státy se díky němu staly z nejzadluženější země světa největším věřitelem. Nesmělo se uvádět, že je ten dluh prakticky nedobytný. Americké banky dokonce začaly podílem na českém dluhu ručit svým bankovním partnerům jako skutečnými aktivy. Exekučně zabavený majetek České republiky alespoň částečně pokryl ztráty investorů a význam mělo i smetení konkurence na světových trzích.

Česká republika se ocitla nejen v dokonalé diplomatické, ale i v hospodářské izolaci. Nebylo ani nutné vyhlašovat proti ní sankce a embarga, nekončící exekuční zabavování vykonalo své, žádný český podnik, zaměřený na export, se nepokoušel uplatnit své zboží na světových trzích. Položilo to všechny, jenže i zde šlo o podniky zahraničních majitelů, zabavené v rámci reciproční akce České vlády. Ta uzavřela na českém území automobilky, zajišťující práci tisícům dělníků, ale od zavedení janul pracující výhradně pro export, jakož i všechny ostatní exportní podniky. Do zabavených podniků, zásobujících vnitřní trh, dosadila českou správu. Do českých rukou se opět vrátily české pivovary, ačkoliv musely zhruba v rozsahu chybějících zahraničních trhů omezit objem výroby. Na vnitřním trhu, přenechaném dříve velkoryse menším pivovarům, se naštěstí mohly udržet.

Podobně jako Česká republika odvolala své zástupce z NATO, zkusila zrušit i všechny české vojenské kontingenty v zahraničních misích. To ale narazilo na ještě větší odpor. Kde se podařilo vojáky stáhnout, tam museli zanechat všechno, zbraně i zázemí. Na některých místech se ale sami vojáci odmítli vrátit, neboť získali mnohem lukrativnější nabídky, pokud i se svým vybavením přejdou k jiným armádám.

Pracovníci ministerstva obrany, poslaní k jejich evakuaci, je nepřemlouvali. Ty, kdo projevili zájem vrátit se do vlasti, prostě naložili do janul, ostatní upozornili, aby si změnili označení na uniformách a technice, neboť již nadále nebudou vystupovat za českou stranu a hrozí jim i stíhání za neuposlechnutí rozkazu.

Ze zahraničních misí se z několika tisíc českých vojáků vrátily jen dvě desítky. Ostatní se dali najmout do jiných armád a zůstali na místě pod jinými emblémy. Mnozí si finančně značně polepšili, ale jako dezertéři si návrat domů ztížili. Byl to ale jejich problém. Měli dost času na rozmýšlení a rozhodli se svobodně.

Tak jako tak se situace v Čechách zdánlivě nezměnila. Obchody byly plné, nechybělo ani jižní ovoce, které prokazatelně nepocházelo z Čech, jen se nikomu nepodařilo vypátrat, jakými cestami se na pulty obchodů dostává. U části zboží se vyměnily nálepky, místo anglických, francouzských a německých zbyly výhradně české. Výjimkou nebyly pověstné vietnamské obchody, ani zde už nepřevažovalo zboží Made in China, čímž se ještě více přiblížily ostatním obchodům. Jediným rozdílem zůstala neustálá ochota vietnamských obchodníků. Jejich krámky měly nejdelší otevírací dobu i o sobotách a nedělích, kdy byly české zavřené.

Uzavřením zahraničních podniků samozřejmě krátkodobě stoupla v Čechách nezaměstnanost. Česká vláda se však rozhodla zavést všeobecné zkrácení pracovní doby pro státní podniky a instituce, což přineslo práci dalším lidem.

Bylo to podobné jako kdysi zavádění volných sobot, až na to, že se zavádělo střídavé zaměstnávání, podobné směnovému provozu. Mnohem víc lidí zaměstnaly i všeobecně prospěšné práce, samozřejmě to vynutilo zakládání místních podniků, které se těmito pracemi zabývaly. Jejich financování leželo na místní samosprávě, která ale podle nových zákonů na toto podnikání získala prostředky do místních rozpočtů.

Život se v České republice nezastavil a jak se zdálo, ani se příliš neomezoval. Naopak se rozvíjela zemědělská družstva. Tentokrát se jejich státní podpora soustředila na strojní vybavení. Nové zemědělské stroje byly tišší, silnější a spolehlivější. Na první pohled se od starých lišily tím, že vůbec neměly na povrchu nátěr a pyšnily se pouze tmavozeleným kovovým povrchem, stejným jako u knihafonů, který vykazoval také tak neuvěřitelnou odolnost, jenže tam byl překrytý měkkým povrchem. Zemědělské stroje byly víceúčelové, modulově stavěné, po krátké montáži vhodné k různým funkcím. Komise zemědělských odborníků se předvedla v nejlepším světle. Neměla konstruktéry, ale právě to ji neomezovalo v tvůrčím rozletu. Odborníci se starali pouze »co« mají stroje dokázat a ne »jak« to dokáží. S Fuhungem se mezitím domluvili i jiní než jen Víťa se svým tátou. Fuhungo tak stroje navrhl podle požadavků odborníků. Výsledkem byly zemědělské stroje, jaké nikdo předtím neznal.

Agenti, vyslaní zahraničními firmami ke zjišťování jejich parametrů, měli neskonalé potíže se získáváním vzorků. Záhadný tmavozelený kov těchto strojů se nedal odvrtat ani diamantovými vrtáky. Knihafony ale tento kov obsahovaly také a přitom se daly získat jednodušeji, složení zeleného kovu se utajit nepodařilo, ale tím se nic nezměnilo. Když se kovozpracující firmy pokusily podat si vlastní patenty na materiály odolnější obrušování i korozi a přitom houževnatější než uhlíková vlákna, tvrdě narazily na český patent. Týkal se složení materiálů, vyjádřený v procentech zastoupených prvků, jiné problémy neřešil, ale měl očividně za cíl zabránit podání patentů subjektům, které by pak mohly jeho prostřednictvím české firmy vydírat anebo blokovat.

Dalším problémem těchto materiálů byl příliš vysoký obsah vzácných kovů, vanadu, iridia, osmia a zejména platiny. Agenti přes veškerou snahu nezjistili jejich původ a co vůbec nezjistili, byla extrémní odolnost slitiny vůči žáru. Když se přece jen podařilo český kov roztavit, změnil po ztuhnutí barvu na šedostříbrnou, ale co horšího, jeho bod tání poklesl o více než tisíc stupňů, takže se dal příště roztavit mnohem snadněji, jenže už to očividně nebyla původní slitina. Pořád měla vynikající vlastnosti, ale dramaticky poklesla její odolnost. Dala se pak vrtat i diamantovými vrtáky a ačkoliv běžnému autogenu i nadále odolávala, dala se již svařovat vodíkovým plamenem speciálních hořáků. Tyto vlastnosti dráždily vědce ještě víc než záhada, odkud Češi získali potřebné tisíce tun nejdražších kovů k výrobě té záhadné slitiny. Nejvíc jim vrtal hlavou pokles bodu tání, když už se podařilo kov roztavit. Vypadalo to, že krystalická struktura kovu vykazuje obzvláštní soudržnost, která se ztrácí po přetavení, kdy materiál získá jinou krystalickou mřížku s nižší odolností.

Poslední tajemství, které zahraniční vědce trápilo, byla záhada motorů zemědělských strojů. Vlastní pohyb vyvíjely téměř obyčejné elektromotory, když pomineme skutečnost, že měly bezeztrátové vinutí ze supravodičů. Nevydržely přehřátí, neboť se již při sto dvaceti stupních celsia blokovaly, ale samy nehřály a hlavně, nevykazovaly žádné ztráty. Zajímavé nebyly ani rekuperační brzdy, které rovněž nehřály a energii mařenou brzděním vracely v podobě elektřiny do generátorů. Pro vědce byly Morxovy solenoidy záhadou. Nikomu se nepodařilo zjistit principy, na kterých pracují.

Extrémně obtížné bylo i získávání vzorků ke zkoumání.

Zemědělská družstva dostávala stroje jen k pronájmu, aby bylo vyloučeno, že je někdo prodá třetím subjektům. Pronájem byl jinak velice výhodný, zahrnoval i pohonnou energii, takže to celkově přišlo družstva levněji než na desetinu výdajů za benzín a naftu pro stroje srovnatelných výkonů. Tak výhodných strojů by se zbavil leda mentálně postižený, jenže pronájem znemožňoval legální odkup úplně.

Když to nešlo legálně, šlo to nelegálně. Ale ani to nebylo tak snadné, jak se původně zdálo. Když se některý zemědělský stroj příliš přiblížil hranicím České republiky, nejenže se sám zastavil, ale zakrátko se objevily januly České policie, policisté zatkli všechny osoby poblíž a stroj odvezli zpět. České policii motory pracovaly i na území sousedů a i když zatčené cizí státní příslušníky většinou brzy vrátila s formální omluvou domů, čeští občané, účastníci těchto případů, takové štěstí neměli.

Organizace Transparency Internacional i Human Right Watch samozřejmě kritizovaly příliš přísné kriminalizování toho normálního obchodu, který Česká Policie nazývala méně laskavě organizovaným prodejem kradených věcí.

Fuhungovy noviny zveřejnily i právnický rozbor těchto případů. Když se někdo pokusí zašantročit majetek, který mu nepatří, a dostane se za mříže, je to snad v civilizovaných zemích normální. Výše trestu závisí na hodnotě kradeného majetku. Když americké soudy poslaly do vězení bankéře Madoffa na sto šedesát let, odpovídá to hodnotě desítek zpronevěřených miliard. Když pošle Okresní soud provinilce za zpronevěru vyčíslenou na sto milionů korun do vězení na deset let, nemusí to být tak neúměrné.

Transparency Internacional namítla, že cena zemědělského traktoru nemůže být vyčíslena ve výši stovek milionů korun. Tak vysoká cena by se nutně rozpočítala do nákladů na amortizaci a pronájem by musel být zákonitě mnohem dražší. Škoda musela být mnohem nižší a trest je potom příliš přehnaný.

Premiér pozval mluvčí Transparency Internacional k besedě do Fuhungových novin, kde by otázky mohli důkladně a jednou provždy probrat. Mluvčí to odmítli s poukázáním na to, že Fuhungovy noviny jsou přece vládní médium a nabídl uspořádat tutéž besedu na neutrální půdě České televize.

Český premiér souhlasil s jedovatou poznámkou, že Česká televize není neutrální, neboť je zastáncem a šiřitelem názorů opozičních stran, ale požadoval přítomnost nejméně jednoho kameramana Fuhungových novin, aby se zabránilo manipulacím.

Na to mluvčí po krátkém váhání přistoupili a když svolila i Česká televize, besedě už nic nestálo v cestě. Dostavil se na ni sám premiér a dva členové jeho doprovodu, vybavení knihafony, kteří měli mít funkci dokumentaristů.

Mluvčí Transparency Internacional zopakovali pochybnosti o ceně zemědělských strojů v rozmezí stovek milionů korun a o naprosto zákonitém promítnutí pořizovacích nákladů do cen pronájmu.

„To jsou přece elementární ekonomické zákony, nemůžete je ignorovat, pane premiére!“ skončil svůj výpad a opakoval ještě předešlé výroky o nepřiměřenosti trestů pro pachatele pouhého pokusu o prodej těchto strojů do zahraničí.

„Je to jen otázka, jak chcete rozpočítávat do pronájmu amortizaci,“ namítl Víťův otec. „Vašim úvahám by odpovídalo, že zvažujete životnost strojů v rozsahu řádově pěti až deseti let. Pak by samotná amortizace stomilionového stroje přišla na osmdesát až sto šedesát tisíc korun měsíčně, což by je asi v konkurenčním prostředí znemožnilo. Souhlasím. Zkuste ale spočítat amortizaci na období ne deseti, ale tisíce let. Přiměřený pronájem vám vyjde pod deset tisíc korun měsíčně včetně energií k pohonu a to už je přece únosné.“

„Moment! Uvažujete životnost nějakého stroje v řádu tisíce let?“ vytřeštil na to oči mluvčí Transparency Internacional. „To už z vás i z toho stroje bude jen hromádka prachu!“

„Z nás jistě,“ usmál se premiér. „Ale stroje to vydrží. Jsou na to spočítané, můžete mi věřit. Zeptejte se odborníků na složení použitých slitin! Jsou ze vzácných kovů a jediné, co tu nemůže být zahrnuto, je vliv válek. Tam se ale zhroutí všechny výpočty, to sem nepleťme.“

„Čili vy chcete tvrdit, že tyhle stroje vydrží tisíc let a že v té době nedojde v Evropě k žádnému válečnému konfliktu?“

„To první bych odhadl jako vysoce pravděpodobné,“ řekl premiér. „Tyhle stroje se vyrábí obtížně a pomalu. Pečlivost při výrobě si určitě zaslouží, mají-li v provozu vydržet déle než tisíc let, ale cena tomu odpovídá. Proto se neprodávají, ale zásadně jen pronajímají. Považujeme to za lepší přístup než neustále vyrábět šmejdy na jedno použití.“

„Tisíc let v provozu? To snad ani nemůžete myslet vážně!“

„Těžko to sice prokážeme, to bychom se museli sejít ode dneška za tisíc let, ale je to vypočítané z odolnosti materiálu,“ trval na svém premiér. „Za válečné šílenství ve světě ručit nechci ani nemohu. Musíme se aspoň snažit, aby k žádnému nedošlo.“

„Ale to nějak protiřečí vašim činům, pane premiére!“ namítl jemně mluvčí.

„V čem to protiřečí?“

„Není Česká republika v hospodářské i diplomatické izolaci k celému světu?“

„Je,“ přikývl premiér. „Ale znáte příčiny? Rozhodli jsme se uskutečnit dopravní revoluci přechodem na januly, dopravní prostředek příštího tisíciletí. A co se stalo? Ihned proti nám vznesli žaloby největší zazobanci světa, protože jsme přestali udržovat dálnice, kde si uspořádali své utajené, nezodpovědné a riskantní závody, při nichž mimo sebe ohrožovali i další lidi, společně s distributory dávno překonaných fosilních paliv, kteří nás žalovali za to, že jsme jim nezajistili zisky, jaké by v Čechách ani nemohli získat. Tyto dvě žaloby pak vedly k protiprávním exekucím českého majetku, které jsme jen z malé části vyrovnali stejnými protiakcemi v Čechách. Výsledkem je, jak správně říkáte, hospodářská a diplomatická izolace. Bohužel založená na uměle vytvořeném, vylhaném dluhu, vzniklém podvodnými, bohužel všeobecně uznávanými arbitrážemi. Chyba se nestala v České republice, ale právě v těch arbitrážích. Nezbývá nám než stát na svém stanovisku.“

„Proč se jich ale Česká republika úplně odmítla účastnit? Vždyť si za to může sama!“

„A vy si myslíte, že by to dopadlo jinak, kdybychom se toho divadla účastnili?“ usmál se opět smutně premiér. „Nebuďte tak naivní!“

„Mezinárodní arbitráže nejsou divadlo!“ pohoršil se mluvčí.

„Cožpak jde o něco jiného? Je to přece jasné! Arbitráže jsou nástrojem Spojených států. Považujete za spravedlivý soud, kde stačí zkorumpovat jediného arbitra? Američané se rozhodli na nás vydělat a výsledek byl předem jasný. Jak dopadly předešlé arbitráže, kde byli jednou ze stran? Prohráli jsme je tak jako tak, u arbitráží totiž nezáleží na právu a ještě méně na spravedlnosti! Naší účastí bychom jim jen dodali zdání legitimity.“

„Takže je pořád považujete za nelegitimní?“

„Považujeme a odmítáme se jim podřídit, protože nejsou spravedlivé. Jsou nemravné a podle našeho mínění nelegitimní.“

„Proč je ale celý okolní svět za legitimní považuje?“

„Protože všichni doufají, že právě oni nebudou tím psem, proti kterému se najde další hůl ke zmlácení!“ odfrkl si premiér.

„To je velice zajímavá, ale zřejmě naprosto mylná úvaha!“

„Nezastávejte se jich!“ vzkypěl premiér. „Normální soud by ty žaloby zamítl, jenže arbitráže nejsou normální a už vůbec ne spravedlivý soud.“

„Pak byste se ale mohli ocitnout sami proti celému světu!“ varoval ho mluvčí.

„Vy jste si ještě nevšimli, že už je tomu tak?“ usmál se na něho smutně premiér. „Jsme prakticky sami proti celému světu! To ještě neznamená, že nejsme v právu!“

„I když se celý svět shodne, že v právu nejste?“

„Spravedlnost nezávisí na tom, jak se shodnou zástupci celého světa!“ odvětil premiér. „Bude-li celý svět nespravedlivý, neznamená to, že je v právu!“

„Ale být proti celému světu není záviděníhodná situace!“

„Není. Ale spravedlnost za to stojí!“

Druhý pokus o prodej českého traktoru do Německa dopadl podobně jako první. Lišil se jen tím, že traktor nejel do Německa vlastní silou. Těžký tahač s naloženou kořistí se již dostal za hranice, když mu cestu náhle přehradily dva betonové bloky, položené přes silnici českou policejní katulou. Vzápětí tahač obklopili čeští policisté, traktor hbitě přeložili do katuly a za okamžik nato už byli zpátky na české straně.

Německá strana podala přes Madagaskar ostrý protest proti narušení svého území, na což po měsíci dostala stejnou cestou odpověď, že prvotní porušení hranic bylo z její strany, kdežto česká strana si jen převzala doličný předmět ke zločinu, spáchanému na české půdě.

Schengenský prostor neboli Schengen je území evropských států (zemí Schengenské dohody), kde mohou osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Tolik je definice. Na česko-německých hranicích to byl ale tou dobou stav již zcela iluzorní.

Mezi Českou republikou a ostatními státy to ještě jakž takž klapalo. Ne však s Němci. Ti občas pořádali na českou stranu nájezdy exekutorsko-policejních komand a s odvoláním na dluhy České republiky zabavovali, co jim pod ruku přišlo.

Česká vláda to zpočátku řešila jako pojistné události. Odkoupila od postižených nemovitosti, restaurace a usedlosti i se škodami a umožnila jim tak začít nový život ve větší vzdálenosti od nebezpečných sousedů. A protože zatím ustal tranzit nákladů přes naše území, přibývalo by na české straně jen rozpadajících se ruin. Česká strana to vyřešila oranžovou čárou, která nemovitosti srovnala se zemí a změnila v pole, následně hustě zalesněná.

Po zrušení exekutorů však Česká strana vyhlásila exekuce za ilegální na úrovni loupeže. Vedlo to k dalším nedorozuměním. Dokonce se několikrát opovážila německé exekutory zatknout i s doprovázejícími policisty a obžalovat z ozbrojené loupeže. Právníci, které německá strana do Čech pohotově vyslala, jim tentokrát nepomohli. Exekuce byly na německé straně i nadále legální, ale na české ne a každá exekuce na českém území byla chápaná jako loupež se všemi následky pro pachatele. Německé straně nepomohlo poukazování na to, že zejména policisté plnili jen svou povinnost. Český žalobce na to pokrčil rameny, že by to snad platilo na německé straně, ale ne v Čechách, kde němečtí policisté nemají legislativní ochranu veřejných osob.

Třetí pokus o zcizení nového zemědělského traktoru byl úspěšný. Podařilo se podplatit na české straně vychytralce, který doufal, že ho se získanými dolary čeká za kopečky lepší život, na německé straně to byla po organizační stránce německy perfektně připravená akce. Traktor naložili v českém vnitrozemí na podvalník a hranice překročili nejvyšší možnou rychlostí, takže zpočátku získali před českými policejními janulami dostatečný náskok. Rozhodujícím okamžikem bylo, že s nákladem vjeli do nepoužívaného železničního tunelu, zbaveného kolejí krátce po druhé světové válce, a aby dokonale znemožnili pronásledování, zavalili připravenou náloží vchod.

České Policii tím zcela vytřeli zrak a januly se vrátily s nepořízenou. Německá Policie, jak se dalo čekat, odmítla český požadavek na vydání zemědělského traktoru s poukazem na to, že k exekuci z důvodu stále vyššího dluhu České republiky došlo legálně až na německé půdě. V tomto bodě obě strany sveřepě trvaly na svém. Nejhůř dopadl český spolupracovník. Německá strana mu sice poskytla azyl, ale až po exekučním zabavení jeho jidášské odměny. Zůstal sice na německé straně na svobodě, ale s holýma rukama pro výstrahu ostatním. Nic lepšího ale nemohli Němci udělat!

„Mohl by jim Fuhungo ten traktor zničit?“ zeptal se Víti táta, když přinesl zprávu o incidentu do Skalního domu.

„Samozřejmě,“ opáčil Víťa. „Je to ale nutné? Tím víc se budou snažit ukrást další!“

„Neměli by mít ze státem podporované zlodějny prospěch!“ mínil otec.

„A budou nějaký mít?“ pokrčil rameny Víťa. „Stejně nic nezjistí!“

„Kdoví, co všechno by mohli objevit!“ namítl otec. „Někdy stačí napovědět!“

„Dobře, poradím se o tom s Fuhungem,“ slíbil Víťa.

Porada s Fuhungem byla krátká. Ani Fuhungo nezastával názor, že by ze svého činu měli mít zloději prospěch. Ale co by jim mohlo prospět?

Fuhungo nakonec navrhl dva detaily, ke kterým Víťa kývl.

Prvním byla náhrada studených supravodičů stříbrem.

Fuhungo je v ukradeném traktoru vyměnil dříve, než se vědci na straně zlodějů dostali ke zkoumání lupu. Stříbro má ze všech kovů nejlepší vodivost elektřiny a funkčnost motorů a rozvodů elektřiny nebyla náhradou dotčená. Supravodič to ale nebyl a stříbro si mohlo o nulových ztrátách jen zdát.

Druhým bodem byla náhrada Morxových generátorů blokem z čisté mědi. Z toho už se nedalo zjistit vůbec nic a západní vědci by si měli uvědomit, že tentokrát narazili na větší záhadu, než mohli čekat.

Horší bylo, že se tento případ mohl kdykoliv opakovat.

„Můžeš totéž udělat i kdyby ukradli další?“ zeptal se Víťa Fuhunga.

„Udělám to,“ slíbil Fuhungo. „Vždy když se někdo pokusí stroj rozebrat.“

Vláda se ochranu pokusila podpořit zneprůchodněním hraničních komunikací. Ne jako kdysi pomocí ostnatého drátu, ale důkladněji. Ovšem jak pro koho.

Nestřežený ostnatý drát představuje pro těžké tahače slabou překážku, navíc by vyvolal vzpomínky na železnou oponu, které by mohli oponenti výhodně zneužít. Nebyl přece důvod bránit v překračování hranic lidem a janulám by taková překážka nevadila. Pašování traktorů přes hranice katulami nedovolí Fuhungo a kdyby je zloději opět odvezli tahači, znehodnotí jim je. Na české straně by ale zemědělcům chyběly. toto nebezpečí se však dalo zmenšit zrušením a přehrazením většiny silnic.

Fuhungova oranžová čára přehradila původní silnice na více místech umělými skalami a ztížila nejen nájezdy s těžkými tahači, ale i méně nebezpečné loupežné exekutorsko-policejní výpravy do českého vnitrozemí. Na dřívějších hraničních přechodech dnes silnice končily rozsáhlými parkovišti z dob, kdy tu katuly nakládaly kamiony k další dopravě do Čech anebo k tranzitu, ale kde teď bylo pusto a prázdno a dál pokračovala změť skal jako v dobách, když se tu ještě proháněli pratuři.

Sousední národy oddělila neprostupná hranice, jenže ne pro české uživatele janul. Pro ty představovala nepatrnou překážku. Hranice se daly překročit i pěšky, ale hřebíček do rakve česko-německého turismu zarazil nezájem.

Kdo by chtěl poznávat sousední kraje, když si nemohl být jistý, že tam nebude okraden? Ne loupežníky, ale oficiální Policií a exekutory. Sice jen na německé straně, ale tamní média dál s vážnou tváří tvrdila, že je to na obou stranách stejné a případní turisté na německé straně se tím dali zastrašit. Dispečink katul i nadále zaručoval bezpečnou přepravu zboží i před exekutory, ale dopravci začali Českou republiku v panice objíždět. Přišlo je to dráž, ale měli dobrý pocit jistoty. Důvěra se ztrácí snadno...

Dispečink to vzal na vědomí, ale nikoho nutit nemohl. Fuhungo to jen oznámil Víťovu otci, ale ten měl v té chvíli důležitější starosti a rozhodl se nechat to být. Peníze za tranzit se v současné době beztak nedaly použít, exekutoři by je zabavili. Buď se dopravci k výhodnému tranzitu časem sami vrátí, nebo to nebude žádná škoda.

Bohužel se při těchto starostech pozapomnělo na ty, kdo ztrátou tranzitů přišli o velice lukrativní zaměstnání.

Na řidiče katul.

Dispečink neplatil řidiče katul za odvedenou práci, ale pevnou mzdou, jen občas zvýšenou o noční příplatky. Když přeshraniční doprava skončila, platil řidiče katul dál, ale práci jim zajišťoval jen vnitrozemskou.

Jenže už bez nočních příplatků. Češi tolik nespěchali, aby si nechali zboží dopravovat i v noci.

Ti, kteří si na noční příplatky zvykli, nějakou dobu reptali. Samotný plat jim připadal příliš malý. Ale co bylo horšího, měli teď zbytečně mnoho volného času.

Řidiči lelkovali na parkovištích a v hraničních restauracích, aby byli po ruce, kdyby se objevili zákazníci, kteří nepřicházeli. Po nájezdech německých exekutorů ale mizely přímo před očima i restaurace a pohltily je lesy. Řidiči si na parkovištích v Německu rozdělávali ohníčky pro zahřátí a vášnivě diskutovali. Někteří si sem přinášeli i alkohol, ačkoliv dobře věděli, že jim Dispečink nezavolá, dokud nebudou opět střízliví. Práci pro ně neměl, aspoň je nepokutoval za zdržování, tak to bylo spravedlivé.

Občas dostali soukromou zakázku mimo Dispečink. Byl to pro ně vítaný výdělek bokem, navíc za hranicemi. Stačilo to na exotické kuřivo i nápoje, po kterých byla doma sháňka. Dispečink měl zřejmě pro melouchy pochopení. Proč by si nemohli vydělat i jinde? Dokonce jim při těchto výletech toleroval i alkohol. A co víc, kdo byl maličko pod parou, měl na melouchy víc volna. Měl totiž jistotu, že ho Dispečink nebude otravovat v Čechách.

Občas to někteří s ohnivou vodou přehnali, ale katuly nehavarovaly ani když byl řidič namol, jen mu cesta a zejména přistávání déle trvaly. Němci pro ně měli i v těchto případech pochopení. Nikdy se nestalo, že by je překvapila Policie nebo exekutoři. Skoro se zdálo, že si je Němci hýčkají, jako kdyby tím dělali Čechům naschvál. Nakonec proč ne? Doprava katulami byla přece výhodnější než kamiony a rum byl levnější než nafta.

Občas je oslovovali lidé, přijíždějící z vnitrozemí drahými automobily, ale nežádali je o dopravu zboží. Zapřádali s nimi rozhovory o životě, o jejich zaměstnání a hlavně o zaměstnavateli Dispečinku katul. Reptající řidiči je zajímali nejvíc. Pozorně jim naslouchali a sem tam je i povzbuzovali, jací jsou chlapáci. Někdy se objevila práce i v českém vnitrozemí, ale ne tak často. České podniky si zvykly operativněji používat vlastní řidiče, byli vždy po ruce a když právě nelétali, dali se využít i pro jiné úkoly než kolem dopravy. Licence na katuly nebyly přece drahé. Pro řidiče katul samozřejmě nebyl problém dorazit na kterékoliv místo republiky včas, bylo to ale zřídkakdy. Podnapilí práci od Dispečinku nedostávali a na vystřízlivění vlastně neměli zájem. Když ty střízlivé Dispečink požádal o dopravu zboží, vyřídili jeho požadavek rychle a vraceli se na příhraniční parkoviště nebo ještě častěji do příhraničních měst v Německu, kde bylo víc zábavy.

Občas tam za ně někdo zaplatil útratu, někdy dostali i nečekaný dárek v podobě oblé skleněné láhve, plné lahodných tekutin. Jen výjimečně to bylo opravdu drahé pití, nenáročným stačil i rum. Hlavně že byl zadarmo.

Občas, ale čím dál častěji a zejména po několika rundách, se nechávali slyšet, že jim vnitrozemští řidiči katul berou jejich zasloužené výdělky a zejména noční příplatky, jen protože jsou blíž po ruce, když je Dispečink potřebuje. Nebyla to pravda, Dispečink je ignoroval protože nebyli střízliví, ale těm namol se práce s příplatky v Čechách vyhýbala. Remcat se dá na cokoliv, zejména když máte pozorné posluchače, kteří souhlasí se vším a ochotně přimhuřují oči nad tím, že je řidič namol.

Občas si řidiči, postávající na prázdných parkovištích, nebo létající na německých trasách, stěžovali na odstrkování ze strany Dispečinku a často při tom padala ostrá slova o diskriminaci. Zdálo se, že tohle jejich noví kamarádi slyší ze všeho nejraději.

Vždycky je při těchto stescích popleskávali po ramenou a utěšovali, že by se to mohlo a mělo co nejdřív změnit.

Čím dřív, tím lépe.

To ráno začalo jako jiná.

Vstali, umyli se, oblékli a ve společném pokoji nasnídali. Pak se nahrnuli do školních tříd, kde mělo probíhat jako vždycky vyučování.

Po Lukešově první vyučovací hodině přišla Matinka. Ale místo češtiny přinesla žákům nejnovější zprávy. Vypadala přitom vzrušeně, jak ji už dlouho neviděli.

„Vytáhněte si své knihafony a podívejte se na úvodní stránku Fuhungových novin!“ vybídla je nezvyklým příkazem.

Splnili to. Měli knihafony připravené kvůli vyučování. Kdo ale přelétl očima zprávy, stačila úvodní rubrika Jak nás vidí svět, vyskočil údivem.

Vzpoura proti vládě České republiky! 

Vzbouřenci zcela ovládli již osm měst! 

Organizace NATO vyhlásila nad Českou republikou na ochranu obyvatel bezletovou zónu! 

Ke vzbouřencům se místy přidala Česká armáda a předala jim své zbraně! 

Vláda českých tyranů zcela zaskočena! 

Česká Policie vyklízí pozice povstalcům a armáda je již zcela na jejich straně! 

Českým tyranům nikdo azyl neposkytne! Do které země se chystají uprchnout? 

Obyvatelé vzbouřence vítají jásotem a hromadně se k nim přidávají! 

Víťa nevěřil svým očím. Proboha, co je to za blbost? Jací vzbouřenci? Proč by se na jejich stranu přidávali i ostatní lidé?

Přepnul si rychle na rubriku Z domova – ale ono to nezmizelo, bylo to snad všude!

Vzbouřenci překvapivým útokem obsadili již osm měst a dobývají další! 

Vzbouřenci zapalují domy, aby vyhnali zabarikádované občany ven, kde je hromadně popravují. 

Hasiči nemohou hasit, vzbouřenci na ně střílejí! 

Obyvatelé houfně prchají, avšak kromě holých životů již nic nezachrání! 

Česká vláda vyhlásila nad Českou republikou bezletovou zónu! 

Patnáct bitevních letadel organizace NATO se v hraničních horách zřítilo při pokusu ochránit české obyvatele! 

Hrozí humanitární katastrofa i v dalších městech a na vesnicích? 

Česká vláda obyvatelům doporučuje: uvnitř janul budete v bezpečí! 

Nouzové opatření pro ohrožené obyvatele České republiky: napište na knihafonu januly heslo QX, změníte ji v pancéřovou verzi a nikdo vás nemůže ohrožovat střelnou zbraní ani kdyby se násilníkovi podařilo k vám nasednout! Ruční zbraně můžete zcela ignorovat! Nenechte se vzbouřenci zajímat! Kdo se jim vzdá, toho zabijí! 

Výzva pro Policii České republiky – sestřelené piloty NATO zajímejte zásadně živé! Nesmí jim být zkřiven ani vlas! Kdyby se bránili střelnými zbraněmi, nalétávejte na ně tak dlouho janulami, až vystřílejí náboje! Pak použijte běžné chvaty! 

Mezitím ostatní žáci vyskočili z lavic a obklopili Matinku.

„Co se děje?“ chtěli vědět.

„Nevím o nic víc než vy!“ ujišťovala je Matinka. „Teď mi to řekla Víťova maminka, je to příliš čerstvá zpráva než aby někdo věděl víc!“

„Uvidíme!“ odvětil Víťa. „Zeptáme se rovnou Fuhunga!“

Okamžitě se stal středem pozornosti, protože všichni věděli, že se občas se záhadným Fuhungem baví. Někteří zalitovali, že se nepřidali, když jim Víťa nedávno nabízel krátké školení Jak se dohovořit s Fuhungem, ale visel na něm očima i Olda, který se s Fuhungem uměl bavit také, jen mu to šlo bez telepatie pomalu.

„Fuhungo, co si myslíš o situaci v Čechách?“ položil Víťa první otázku.

„Nepřísluší mi posuzovat, co se tu děje,“ odvětil suše Fuhungo.

„Dobře, mysli si tedy o tom, co chceš,“ slevil Víťa. „Máš aspoň trošku přehled, kde všude se v Čechách střílí?“

Odpovědí byla mapka střední části Evropy se zakreslením hranic České republiky, kde bylo červeně zbarveno několik plošek. Většina jich byla u hranic s Německem, dvě u Ostravy na hranicích s Polskem. Rakousko i Slovensko zachovaly neutralitu.

„Mohl bys mi tam přidat, kde všude se zřítila nějaká letadla – jestli je to pravda?“

Oranžové tečky se rozprostřely podél hranic s Německem a Rakouskem. Poláci ani Slováci se toho očividně neúčastnili. Jen Němci. Ale neutrální Rakušané přece letadla nemají, buď šlo o německá letadla, nebo mnohem spíš o americká.

„Ta letadla...“ napadlo Víťu, „nezřítila se krátce po použití Bernoulliho efektu?“

„Ano, všechna,“ odvětil Fuhungo. „Sám jsi to tak chtěl.“

Takže to bylo dílo pilotů z Čáslavi. Nebo i dalších, pokud si tuhle taktiku předali mezi sebou i do dalších leteckých posádek. To bylo dobré, znamenalo to, že přinejmenším tihle se nepřidali ke vzbouřencům. Nebo povstalcům, či jak je nazývat...

„Jsou nad naším územím nějaká velká dopravní letadla?“ chtěl ještě vědět Víťa.

Velká dopravní letadla ale nad Čechami nebyla a na letišti v Ruzyni stála jen dávno nepoužívaná letadla Českých Aerolinií. Všechny ostatní letecké společnosti svá letadla včas uklidily. Na náhodu by to bylo velice zajímavé.

„Dokážeš, Fuhungo, odlišit povstalce nebo vzbouřence?“ chtěl vědět Víťa.

„Není dost podkladů,“ odpověděl Fuhungo. „Neodlišuji je.“

I to bylo zajímavé. Fuhungo většinou věděl o událostech víc než lidé přímo na místě. Ale tohle mohlo být opravdu těžké. U vojenského vpádu by to bylo jednodušší, vojáci mají uniformy, ale když se jedná o vzbouřence, mohou to být docela dobře Češi a kdo se v nich má bez uniforem vyznat?

„Jaké zbraně se v konfliktu používají?“ zajímal se Víťa.

Vzápětí celou obrazovku zaplnila mozaika miniaturních obrázků. Lidé si vzbouřence fotografovali pomocí knihafonů a obrázky se samozřejmě dostaly až k Fuhungovi. Stačilo teď ťuknout na některý z nich, aby se zvětšil přes celou obrazovku.

Víťa si jeden obrázek zvětšil a všichni, kdo se mu dívali přes rameno, zpozorněli.

I Matinka zatajila dech, když spatřila vzbouřenecké vozidlo i s jeho posádkou.

Na první pohled bylo jasné, že to nejsou zbraně české armády, ale zdánlivě obyčejná, očividně úplně nová dodávková japonská auta. Na plošinách měla odborně namontované otočné protiletadlové kulomety, velkorážná čtyřčata namířená ne vzhůru, ale vodorovně. Kam ta smršť dopadne, ani beton zdí nevydrží.

„Kde je ale sebrali?“ vyhrkl ihned Olda.

„Od Němců,“ odvětil mu suše Víťa, ani se neohlédl. „Na to se ani nemusíš ptát!“

„Vždyť tam nejsou žádné cesty, z Německa neprojede ani tank, natož auta!“

„Mohli je dovézt katulami, těm naše překážky nevadí,“ odvětil suše Víťa a přepínal na další obrázky.

Někde byly na podobných autech namontovány bazuky, účinné zejména proti budovám. Byly tam i letecké raketnice, jaké se v české armádě nikdy nepoužívaly. Zbraně navenek vypadaly improvizovaně, až zblízka bylo vidět, že to nejsou amatérské přestavby, ale odborně vytvořené vražedné stroje.

„Proč by jim je Němci dávali?“ nechápal Olda.

„Proč? To nevím, ale kdo jiný jim je mohl dát? Vždyť je to jen u hranic s Německem!“

„Pár jich je ještě u Polska!“ připomněl mu Olda.

„Ale ojedinělé a mohla by to být i úmyslná falešná stopa!“ namítl Víťa.

„A jsou ti vzbouřenci vůbec Češi?“ napadlo Oldu. „Co když to jsou Němci? Nebo Poláci, nebo někdo úplně jiný? Kdo může mít, u všech čertů, zájem na tak hnusném vraždění lidí?“

Víťa rychle přeletěl očima mozaiku obrázků, než se na jednom zastavil. Když obrázek ťuknutím zvětšil přes ostatní, všichni si vzdychli.

„Cikáni!“ vyhrkl Olda.

Errata:

23.08.2021 18:51