Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

1. jednání

Výstup 1.

(V komnatě krále Viktora, ozářené pochodněmi.)

(Uprostřed je lůžko s nebesy, leží na něm nemocný král. U lůžka klečí dvorní lékař, doktor Tvarlek a drží krále za ruku. U dveří stojí nejvyšší královský hofmistr Mstislav.)

(Král, hofmistr, lékař).

Král (vyčerpaně): Zavolejte mi, prosím, moje drahé!

Hofmistr (zvučně): Zavolejte ihned její Veličenstvo, jasnou královnu Katarínu, a též její dceru, spanilomyslnou vévodkyni z královského hradu Věnštejna, korunní princeznu Milenu!

Lékař (po straně): Ale ať si pospíší, pokud chtějí s naším králem mluvit! Obávám se, že ať dělám, co dělám, mé lektvary jsou příliš slabé, aby se mohly měřit s kostlivou paní...

Hofmistr: Ty mlč, beztak budeš brzy o chlebě a vodě v nejhlubším patře Tmavé věže!

Lékař (uraženě): Kde se lehčí nemoc nachází, tam moje síly stačí. Ale proti Osudu ani já, ani nikdo jiný ničeho nesvedeme.

Hofmistr: To se brzy ukáže, až Frederik, náš mistr řemesla popravčího, tebe právem útrpným bude vyslýchat, cože to všechno ve tvých lektvarech namícháno bylo.

Lékař (zděšeně): Ale pane, já ze svých nejlepších znalostí krále léčil a léků vzácných nešetřil!

Král: Což se ani teď nepřestanete přít? Nechte konečně toho dohadování. Ty, hofmistře, poslyš mou vůli: není rozumné obviňovat lékaře, kde jeho síly nestačí, když Osud mi již dosti roků vyměřil... (rozkašle se dusivým kašlem).

Lékař (ulehčeně): Vidíš – jen našeho vládce rozčiluješ.

Vytáhne z kapsy lahvičku, nakape na lžičku lék a podá ji králi k ústům. Král spolkne medicínu a uklidní se.

Hofmistr (tiše): Ale našemu Frederikovi stejně neujdeš!

Výstup 2.

(Královna, princezna, předešlí.)

(Ozve se hluk, dveře se rozletí a vstoupí královna. Za ní cupitá vyděšená mladá princezna. Královna je oblečená do svých slavnostních šatů s korunou na hlavě, princezna si sotva stačila obléci jednoduché šaty, nemá korunku a je očividně neučesaná.)

Královna: Snad se mému muži nepřitížilo, že nás teď tak časně po ránu k sobě volá?

Lékař: Je mi to opravdu nesmírně líto, královno, ale zdá se, že máte pravdu.

Hofmistr: Náš mastičkář konečně začíná přiznávat, co až dosud úspěšně zatajoval – že totiž jeho medicínské umění nestojí za ty těžké peníze, které jsme mu dosud vyplatili.

Královna: Já doktorovi věřím. Vždycky byl pohotově pomoci všem, kdož jsme to potřebovali.

Hofmistr: Ale vždy za to dostal dobře zaplaceno!

Královna: Taky nám vždy dobře pomohl. Ale o to snad v této chvíli nejde!

Král (tiše): Ba, pravdu říkáš. Jde o mnohem vážnější věci, o osud našeho království.

Královna: Teď jde hlavně o to, aby ses co nejdříve uzdravil.

Král: O mne už nejde. Cítím, že už brzy odejdu. Ale nejprve vás musím seznámit s velikým tajemstvím.

(K hofmistrovi a lékaři): Zanechte nás o samotě!

Lékař a hofmistr: Ó ano, králi!

(pozadu vycouvají z komnaty).

Výstup 3.

(Král, královna a princezna).

(Dveře se s bouchnutím zavřou).

Král: Zdá se mi, že budete království spravovat beze mne...

Královna (ho plačky přeruší): Ale ne, vždyť to bez tebe neumíme. Ty nám to musíš ještě ukázat – a dál vládnout!

Král: Chtěl bych, ale je pozdě. Budete mít snad oporu v mých věrných úřednících, kteří dlouho bez nejmenší chybičky chod našeho království spravují.

Princezna (pláče): Ale vždyť jsi mi sliboval, že si se mnou na mé svatbě zatančíš – a já jsem na ni ani myslet nezačala!

Král: Sliby se mají plnit – a královské sliby zvláště. Ale občas se stanou chvíle, kdy za nás Osud jinak rozhodne a my potom své lidské sliby splnit nemůžeme. Na tvé svatbě si už nezatančím, ačkoliv jsem si to vždycky přál. S tvou svatbou, dcero má nejdražší, je však spojena malá podmínka, kterou budete muset dodržet i beze mne.

Královna (udiveně): Podmínka? Jaká podmínka?

Král: Odpusť mi, drahá, že jsem tě s ní doposud neseznámil, ale nebylo to možné, tím bych ji porušil. Jenom v den své vlastní smrti mám dovoleno prozradit ji vám dvěma, co jste mi nejdražší.

Princezna: Pokud je tomu tak, pak mlč a nic neříkej!

Král: Myslíš, že dnes není den mé smrti? Nic si nezapírej, je pozdě, my už nic nezměníme. Tu podmínku jsme dostali v den, kdy ses narodila. Byl to nevlídný den. Tvá matka toho dne málem umřela a přes naše severní hranice království se k nám valilo cizí vojsko. Sám jsem musel vést naše voje bránit zem. Měl jsem veliké obavy, aby se vám nic zlého nestalo. V hodině nejhorší nám přišla pomoc v podobě dítěte, které nebylo lidské.

Královna: Dítě – a ne lidské?

Král: Bylo to dítě, ale nenarodilo se lidskému osudu, jako my všichni. Byla to víla.

Královna: Jak to víš?

Král: Přesvědčila mne o tom. Darovala mi dárek, vzácnější než všechny poklady království.

(Vysune ruku z peřin a podává ke královně malou dřevěnou píšťaličku.)

Královna (ji přijme a udiveně si ji prohlíží): Ale to je přece obyčejná píšťalka, jaké si pasáčci na pastvě rádi dělávají. Co je na ní tak vzácného?

Král: Já jsem na ni zapískal jen jednou, jak mi víla předpověděla. Schylovalo se k bitvě u Závištejna, naše vojsko bylo sešikováno na nevysokém pahorku a proti nám stála početně dvojnásob silnější armáda severního souseda Doberta. Vzpomněl jsem si na ten dárek a rozhodl jsem se použít jej. Beztak jsem neměl co ztratit.

Princezna: Takže jsi zapískal?

Král: Zapískal – a vojsko krále Doberta v téže chvíli jako na povel otočilo koně a ve zmatku začalo prchat.

Královna (zmateně): Ano, pamatuji se na to. Válka skončila, ale všichni vojáci se vrátili domů živí a zdraví. Několik týdnů tenkrát zvonily zvony pro radost ze slavného vítězství.

Král: Podivné na tom bylo, že jsem pískl jen krátce a nikdo z těch, kdo mě v čele mého vojska obklopovali, nic neslyšel.

Královna: Podivné. A ty sám si jistě myslíš, že je to dílo tvé píšťalky?

Král: Věřím tomu, jsem o tom přesvědčen. Ta píšťalička jako obyčejná jen vypadá. Ale – nepíská.

Královna: Jak je tedy možné..?

Král: Já jsem směl zapískat jen jednou. Proto mi už nikdy potom nezazněla. Komu ji věnuji, smí ji použít dvakrát, pokaždé ve chvíli nejvyšší tísně. Třetí, kdo ji dostane, bude mít tóny tři – a pak se píšťalka odmlčí navěky. Chci, aby jejím třetím majitelem byla naše dcera – a druhým tedy budeš ty, má choti. Opatruj ji jako já sám a až bude Mileně osmnáct jar, předej jí ten dar víly. Do té chvíle jí píšťalka ani v nejvyšší nouzi nepomůže.

Královna: A co kdybych si přála, aby ses dnes ještě uzdravil? Splnilo by se to přání?

Král: Obávám se, že proti mé smrti nebudeš mít ani v tomto daru lék. Nezapomeň, měl jsem vám tohle všechno říci jedině v den své smrti – a ten právě začal. Svítá.

Královna: Potom si tím víc přeji, aby ses uzdravil! (Zapíská).

Král: To jsi neměla dělat, Kataríno! Neměla jsi používat dar víly. Kdož ví, třeba ti bude chybět, až vám oběma bude opravdu nejhůř. Nezapomeň, že naše dcera může dar použít, teprve až jí bude osmnáct let!

(Pomalu vstane s postele).

Princezna (doběhne ke dveřím a otevře je): Doktore! Král se nám uzdravil! Zavolejte kuchaře, ať uvaří posilující polévku!

Výstup 4.

(Hofmistr, předešlí – v závěru lékař.)

(Princeznu náhle odstrčí silná ruka. Ozve se hvizd – a králi trčí z prsou opeřený šíp. Král padá k zemi, vstoupí hofmistr s dlouhým lukem a zastaví se ve dveřích.)

Hofmistr: Stráž! Ke mně! Spoutejte královnu – vdovu a do temnice s ní! I s princeznou!

Královna: To není možné! Ty vrahu! Sprostý vrahu!

Hofmistr: Myslel jsem, že král dnes ráno zemře a já se dám novým králem prohlásit, ale on by se snad uzdravil, proto jsem musel dílo smrti vlastní rukou uspíšit!

Královna: Aby ses na tom místě zalkl! I se všemi, kdo se dali do tvých služeb!

(Zapíská).

Hofmistr: Takové směšné přání se ti...

(Popadne se za hrdlo a pomalu se zhroutí na kamennou podlahu).

(Královna si ho už nevšímá. Sklání se ke svému muži.)

Královna: Viktore, prosím tě, neumírej! Chci, abys byl opět zdráv!

(Snaží se zapískat, ale píšťalka je němá.)

Princezna: Vyčerpala jsi obě přání, mami...

Královna (s hrůzou): Proboha – máš pravdu! Já nešťastná, co jsem to učinila!

Princezna (ji vezme za ruku): Neudělala jsi nic, za co by ses měla stydět, mami. Užila jsi dar víly v nejtěžších chvílích. Přání se ti splnila, ale smrt přece přišla. Proti Osudu se nemůžeš stavět!

Královna: Ale kdo nás teď ochrání?

Princezna: Nikdo se snad nemusí dozvědět o daru víl. Budeš vládnout sama – ty to přece dokážeš!

(Vběhne zoufale se tvářící lékař).

Lékař: Proboha – tady také? Co se to děje? Král mrtev, hofmistr také... vůbec ničemu nerozumím! Tady – i v hradu! Hrůza!

Královna(zaraženě): Co se stalo v hradu?

Lékař: Královský hrad je plný mrtvol! Všichni se náhle popadli za hrdla a zemřeli. Mor to není, ten bych snad poznal, ale tak náhlá smrt – to není samo sebou!

Královna (přísně): Kdo všechno zemřel?

Lékař: Jak říkám – všichni! Strážní na hradbách i ve strážnici, lovčí, podkoní, štolbové, no hrůza! V celém hradu zůstalo sotva pár kuchařů, švadlen a krejčí!

Královna (vážně): A ty, jak vidím.

Lékař: Ano, ještě zahradník, moje maličkost, vy, Jasnosti a naše princezna.

Královna: Jen my dvě a ti, kdo nám zůstali věrní...

Lékař: Zbylo tady ale příliš málo mužů na obranu hradu i země! Jak se máme bránit? Nikdy v životě jsem nedržel zbraň a naši kuchaři, ti teprve ne! Až se to dozvědí naši sousedé, vtrhnou sem s vojsky a bude zle!

Královna (vážně): Až se to dozvědí sousedé... budou se nám na sto honů vyhýbat...

Lékař: Proč myslíte, Jasnosti?

Královna: Rozhlásíš v podhradí, že se naplnila strašlivá kletba. Naše země je prokletá a propadla smrti. Také dej rozhlásit slib veliké odměny tomu, kdo nás té kletby zbaví.

Princezna: Ale mami, vždyť...

Královna (ji stroze přeruší): Jediné, čeho se nám nedostává, je čas, mé dítě. Musíme jej získat. Kletba smrti nás opravdu postihla, i když jen z ruky proradného člověka. To ale nevědí ti, kdo by nás chtěli napadnout. Ti se nám budou raději vyhýbat.

Lékař: Já... já vám rozumím, Jasnosti! Má-li to tajemství platit pro všechny, musíme od této chvíle mlčet jako hrob!

Královna: Jde o jediný rok... zbyli nám jen věrní. Ani to není málo. Doktore, povyšuji tě na nejvyššího hofmistra.

Lékař: Ale já nejsem hofmistr, jsem jen lékař...

Královna: K tomu se snad časem vrátíš, ale teď nemá nikdo z nás na vybranou. Ani ty. Nikdo vhodnější tu není, budeš tedy hofmistrem! Rozhlásíš smutek po celé zemi, zajistíš pohřeb pro svého krále. Rozuměl jsi?

Lékař: Ano, má královno.

Královna: A teď jdi – nejvyšší hofmistře! Nech nás tu s králem o samotě!

Opona – konec 1. jednání.

Errata:

11.08.2021 23:04