Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
2. jednání |
(Před chudou chalupou.)
Výstup 1.
(Jaroslav, Jiří)
(Jaroslav na verpánku cosi spravuje, Jiří nad ním stojí a říká mu poslední noviny.)
Jaroslav: Prosím tě, to je přece nemožné. Že by se celý zámek změnil v márnici? Tomu se snad nedá uvěřit.
Jiří: Jak jsem slyšel, tak říkám. Ve městě pod hradem nakládá panstvo rance na vozy, všichni odjíždějí pryč. Nikdo tady nechce zůstat už ani hodinu!
Jaroslav: To by mohlo být vážné. Ne že bych věřil všem zprávám ze zámku, ale takhle nakvap panstvo prchalo naposledy za vojny s králem Dobertem. Nechystá se snad další vojna?
Jiří: Vojna? To by nám ještě scházelo! Ale jak vidím, pořád mi nevěříš. Dnes ve městě vybubnovali královskou odměnu pro toho, kdo nás zbaví kletby, co na naši zemi padla.
Jaroslav: Odměna? Ať si jí někdo užije ve zdraví!
Jiří: Nechápeš? Právě na to začali všichni páni balit saky paky.
Jaroslav: O odměnu nikdo z nich nestál?
Jiří: Nestál. Za tím vězí něco nebezpečného. To by se určitě někdo chystal na pomoc.
Jaroslav: Však on se jistě někdo najde, komu příjemný cinkot peněz zaplaší strach o vlastní kůži.
Jiří: Snad. Bylo by to potřeba. Slyšel jsem, že pod tou kletbou je i naše princezna.
Jaroslav (prudce vzhlédne): Milena?
Jiří: Máme jich snad víc?
Jaroslav: Ta malá holčička, co nám nedávno spadla do rybníka, když se splašili koně jejího malého kočáru?
Jiří: Ano, ta. Jenže od té doby vyrostla a dnes bys ji nepoznal. Ty už přece taky dávno nejsi kluk, co ji z rybníka tahal a sušil u kamen, zatímco štolbové honili splašené koně po polích!
Jaroslav: No jo, máš pravdu. (Drbe se za uchem).
Jiří: Mileně už bude brzy osmnáct. Stejně stará děvčata z naší vesnice už myslí na to, kdo jim čepec nasadí. Jenže Mileně se teď každý z dálky vyhne.
Jaroslav: Myslíš pro tu kletbu?
Jiří: Jak jinak?
Jaroslav: To je ale jiná. To by se měl co nejdřív někdo najít, kdo tu kletbu zlomí.
Jiří: Ale kdo? Jak říkám, páni odjíždějí, nikdo nechce kůži nastavit.
Jaroslav: Vždyť nikdo ani neví, co je to za kletbu, je-li vůbec jaká.
Jiří: Všichni se jí ale bojí. Tak to jistě musí být pravda!
Jaroslav: Já být rytířem, tak...
Jiří: Tak bys utekl, jako oni!
Jaroslav: A to tedy ne! Já mám pro strach uděláno!
Jiří: Já vím – ale stát o půlnoci na hřbitově, jak jsi vyhrál tu sázku s hostinským, je jen slabý odvar proti kletbě, které podlehlo tolik silných mužů. Jak říkám, celý hrad je plný mrtvol! Ta kletba je po čertech silná, je nebezpečné si s ní zahrávat!
Jaroslav: Což nikoho nenapadlo zeptat se moudrých lidí, co za tím může vězet?
Jiří: Mudrci sbalili svých pět švestek a odešli jako první! Nejspíš věděli víc než jiní.
Jaroslav: Ty mě chceš vyloženě polekat!
Jiří: Jenom ti věrně opakuji, co jsem sám slyšel.
Jaroslav: No, vím toho právě dost, abych zabalil tátův verpánek a vydal se na cestu... Šel bys se mnou?
Jiří (zaraženě): Kam, prosím tě? Teď, na noc?
Jaroslav: Na noc ne, to dá rozum. Ale hned po ránu vyrazíme do královského hradu.
Jiří: Co tam?
Jaroslav: Službu hledat! Myslíš, že tam nebudou po takovém neštěstí potřebovat pomoc? Čtyři silné ruce se jim mohou hodit!
Jiří: To bych se raději držel tátovy kovadliny a tobě bych radil totéž s kopytem po tvém tátovi! Myslíš, že tady ve vesnici nebude co dělat?
Jaroslav: Tady ve vesnici se jistě práce najde. Ale tam je teď větší nouze.
Jiří: Ale co ta kletba?
Jaroslav: Zastavím se ještě u staré Báry, říká se, že je moudřejší než študovaní doktoři.
Jiří: Nelíbí se mi to. Ale nechat tě tam odejít samotného, to se mi příčí ještě víc.
Výstup 2.
(Karasová, předešlí.)
(Vstoupí vdova Karasová, matka Jaroslava.)
Karasová: Járo, Jirko, slyšeli jste tu novinu? Na královském hradě prý řádí černá smrt!
Jaroslav: Už se to sem doneslo. Špatné zprávy snad mají křídla.
Karasová: Chudáci lidi! Co jich tam ta podivná smrt prý zadávila! A co jich ještě zadáví, prý to má ještě pokračovat!
Jaroslav: A což takhle zeptat se staré Báry, co ta si o tom myslí?
Karasová: Právě jdu od ní. Zastavila jsem se u ní, taky mě napadlo, co ona na to. Ale stará Bára je moc stará, kdoví, co jí v hlavě haraší. Řekla mi, no představte si to, že tam budou nové služebnictvo potřebovat.
Jaroslav (se zájmem): To že říkala?
Karasová: Nejen to – taky že by bylo dobré, kdyby se do služby dali naši lidé. Poslední dobou bylo na hradě víc cizích, zato teď bude královna jistě i našince potřebovat.
Jaroslav (mrkne spiklenecky na Jiřího): A co říkala na tu kletbu?
Karasová: Vždyť říkám, že jí v hlavě straší! Není divu, v takovém věku. Opakovala jen něco o smutné víle a o píšťalkách.
Jiří: To asi opravdu mluvila s cesty.
Jaroslav (vážně): Nesoudil bych tak zhurta. Bára bývala vždycky dobrá bylinkářka. Kdoví, které bylině se postaru říká smutná víla – a jestli nemá moc nad zlými silami.
Karasová (nedůvěřivě): Myslíš? O takové bylině jsem ani já nikdy neslyšela.
Jaroslav: Já jsem u Báry slyšel prastarých jmen, že jsem si z nich nepamatoval ani stou část. Bára je umí nejen pojmenovat, ale také ví kde rostou a na kterou nemoc je má použít.
Jiří (tišeji): Ale taky se o Báře říká, že zná zlá tajemství. A že je umí používat.
Jaroslav: Byliny jsou léčivé i jedovaté. I jedovatá bylina může při správném použití přinést zdraví.
Karasová: V tom máš možná pravdu, ale Bára už dávno není co bývala. Oči jí už neslouží, do lesa málokdy zajde.
Jaroslav: Půjdu se za ní podívat.
Jiří: Půjdu tam s tebou.
Karasová: Jen abyste nebyli zklamaní. Járo, ať jsi do večeře zpátky!
Jaroslav: Vždyť je to jen kousek!
(S Jirkou odběhnou).
Karasová (se za nimi dívá): Jako vítr! Chvíli ticho, potom by střechy trhali. Ale co, však můj Josef nebyl o nic lepší...
(Zajde do chalupy).
Výstup 3.
(Karasová, rytíř Obrajtr)
(Z opačné strany vyjde z lesa chudý rytíř Obrajtr. Má na sobě drátěnou košili, jinak obyčejný oděv. U pasu se mu klátí meč.)
Obrajtr: No konečně! Snad už bude tomu prokletému lesu konec! Hej! Bydlí tu vůbec někdo?
Karasová (vyjde na práh): Jistěže, pane. Jste na kraji vesnice. Kam máte namířeno?
Obrajtr: Do toho ti nic není, babo! Někde tady má být královský zámek, kde potřebují rytíře ve zbroji! A to jsem já, rytíř Obrajtr!
Karasová: Pak jdete správným směrem. Zbývá vám jen asi tři hodinky chůze.
Obrajtr: Tři hodinky? Sotva pletu nohama, nejmíň šest hodin by mi to trvalo. Do té doby bude půlnoc, hodina duchů... Není někde poblíž zájezdní hospoda?
Karasová: Hospodu ve vsi máme, samo sebou. Je blíž než královský hrad. Jistě se tam i nocleh pro utrmáceného poutníka najde.
Obrajtr: A ty bys něco k jídlu neměla? Zaplatím, když bude třeba.
Karasová: Pozvala bych vás na večeři, jen co se syn vrátí z lesa. Musí tu být každou chvíli.
Obrajtr: A co bude k té večeři?
Karasová: Chléb se sýrem a navrch hrnek čerstvého mléka od naší kozy.
Obrajtr: Nic víc? Tfuj! Kozí mlíko – to je hotová drzost! A za to bys ještě chtěla platit, žebroto nevymáchaná?
Karasová: Vždyť jsem o placení neřekla ani slovo!
Obrajtr: A co takhle maso – nemáš?
Karasová: Maso nemám. Však není neděle.
Obrajtr: Tak víš co, babo? Sežer si ten svůj sejra i s tím kozím mlíkem sama! Já to radši do hospody vydržím o hladu.
(Nazlobeně odkráčí).
Karasová (potichu za ním): Jen jestli mají v hospodě pro tak mlsného pána maso! Nikdo ve vsi se už dlouho masa nepřejedl a hostinský není výjimkou...
(Zamyslí se).
No vida! Jak že to ta stará Bára říkala? Jestli se na královský hrad zase natáhnou cizáci, bude to špatné. Tenhle byl podle řeči náš, ale že by byl lepší..?
(Opět zajde do chalupy)
Výstup 4.
(Jaroslav, Jiří, pak Karasová).
(Přicházejí Jaroslav a Jiří.)
Jaroslav: Tak platí! Časně ráno se pro tebe zastavím a půjdeme.
Jiří: Poslyš – nejsem si pořád jistý, zda jsme na dobré, nebo na špatné cestě.
Jaroslav: Bára to snad řekla jasně. Máme se snažit zachovat jací jsme, aby na nás zlé síly neměly právo.
Jiří: Ale ona přece říkala, že ty zlé síly jsou už v nás!
Jaroslav: To sis trochu seděl na uších. Říkala, že největší zlo bývá usazeno v lidech samých a kdo mu odporuje, dobře činí.
Jiří: Ale ten kamínek jsi od ní neměl brát. Kdo ví, co je to za zlé kouzlo.
Jaroslav: Zlé? Od Báry? Nevím sice, k čemu nám bude, ale dárek od srdce daný bych tak lehce nezahazoval.
Jiří: Kdo to kdy viděl – průhledný kámen? Navíc zelený!
Jaroslav: Drahé kameny prý bývají všelijak barevné a často jsou i průhledné.
Jiří: Spíš mi to připadalo jako sklo z rozbité láhve.
Jaroslav: Nemyslím, že by to bylo sklo. Ten kamínek nemá ostré okraje a je kulatý. Ostatně, vždyť jsem tě nechal podívat se jím.
Jiří: Všechno bylo skrz vidět dvojitě. Už tohle by mě nenechávalo klidným.
Jaroslav: Dárek od Báry si nechám. Říkala, že je od smutné víly.
Jiří: No – jak myslíš. Tak ráno, platí?
Jaroslav: Platí.
(Jiří se vrací do vsi. Jaroslav si chvíli prohlíží sklíčko.)
Karasová (vyjde na práh): Tak co je? Večeře je na stole!
Jaroslav: Už jdu, mami!
(Podívá se na ni sklíčkem).
Jé, mami...
Karasová: Nezdržuj a pojď! S čím si to zase hraješ?
Jaroslav: Dostal jsem takový dárek, mami, víš? Od staré Báry.
Karasová: Co ti asi mohla dát, vždyť chuděra sama nic nemá!
Jaroslav: Dala mi takový kamínek, nebo sklíčko.
Karasová (zasměje se): Už jsem se lekla, že to bylo opravdu něco vzácného!
Jaroslav: Vzácné to snad nebude, vždyť je to pouhý kamínek. Ale něco je na něm zajímavého.
Karasová: Copak?
Jaroslav: Když se člověk podívá skrz, vidí všechno dvojitě. Jirka to taky tak viděl. Ale já jsem viděl jiné věci. Potkali jsme po cestě nějakého chlapíka s mečem. Podíval jsem se na něho kamínkem – a on byl úplně černý, jako uhlíř nebo čert. Zato ty, když se na tebe podívám, svítíš jako lucerna nad stolem.
Karasová: Ale jdi, rozumbrado! A pojď večeřet, mléko je nejlepší čerstvé!
(Zajdou do chalupy)
Opona – konec 2. jednání.
11.08.2021 23:04