Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Do našeho města přijel velký zvěřinec. Kromě mnoha cizokrajných zvířat měl také několik slonů, z nichž největší byl Moly, indický velikán, a nejmenší slůně Béby, mladé roztomilé zvířátko.

Moly po celé odpoledne dělal aranžéra: seřaďoval těžké vozy s dravci do dvou řad. Počínal si tak dovedně, že budil u pozorovatelů údiv a uznání. Do večera byl hotov.

Pro slony bylo v čele ohraničené místo, kolem něhož se tísnili lidé, hlavně mládež, která podělovala slony ovocem a pamlsky.

Do popředí protlačil se asi desítiletý hoch v nových šatech z černého sametu. Lokty odstrkoval druhé, kteří mu sice neradi, ale přece s jakýmsi respektem ustupovali. Znali rozmazleného Vláďu...

Vláďa vytáhl z kapsy kornoutek a když slůně k němu natáhlo chobůtek, přitiskl jej na Bébyho chřípí.

Slůně poznalo pozdě léčku. V příštím okamžiku kýchlo.

Nezbeda se rozchechtal a smál se škodolibě, čím více Béby kýchal.

„Cos mu to dal?“ ptal se hoch vedle něho.

„Šňupavý tabák, chi chi chi!“ řehtal se Vláďa.

Hoši se rozesmáli také. Béby byl velmi komický. Odcupital k Molymu a fňukavě žaloval na hloupý žert. Moly přičichl k nozdrám svého mláděte a pochopil. Znal ten zápach. Také on byl už několikrát v mládí tak napálen. A Moly zlostně blýskl očima na kluky.

Který z nich to udělal?

Zvolna, jako by se nechumelilo, přikročil slon ke skupině hochů a napřáhl chobot.

„Přišels pozdě, už nic nemáme,“ ukazovali mu prázdné dlaně.

Moly po radě čichal k prstům, až poznal, ucítil zápach z Vláďovy ruky. Chvilku nad ním postál klidně. Rozmýšlel se. Hoch netušil, v jakém je nebezpečí, nevěděl, že jeho kousek je prozrazen...

Vtom přinesli dva zřízenci velký škopek s mlátem pro Molyho. Sladké mláto jedl Moly velmi rád.

Hoši se hrnuli ke škopku. Se zájmem hleděli, jak Moly svým chobotem shrnuje mláto, pěchuje do pevné homole, kterou pak chobotem ovíjí, zvedá a sype do své rozměrné tlamy. Vláďa se zase prodral nejblíže a chystal se, že vsype Molymu šňupavý tabák do mláta. Ostatní hoši stáli opodál.

Slon pečlivě upěchoval chobotem nové veliké sousto, když Vláďa vsypal do škopku zbytek kornoutku.

Moly zvedl klidně balvan mláta do výše, avšak místo do své tlamy mrštil hmotou na Vláďu – jen to hvízdlo!

Účinek byl velkolepý! Místo Vládi a jeho nových sametových šatů ležela vedle škopku veliká hrouda hnědé břečky. Kluk byl mlátem tak dokonale pokryt, že ho vůbec nebylo vidět. Ale zato slyšet. Ječel, jako by ho bral na nože! A v jeho jekot se mísilo vítězné Molyho troubení.

Přiběhli zřízenci, zbledlí, zděšení. Znali svou odpovědnost, ale věděli také, že Moly je krotký a bez příčiny netrestá.

„Co se stalo?“ volal ředitel zvěřince.

„Slon! Zabil dítě!“ křičelo obecenstvo.

„Nemožno! Uklidněte se!“ odpíral ředitel.

Když konečně zřízenci vyhrabali Vláďu z břečky, vypukli všichni ve smích.

„Co jsi provedl Molymu?“ uhodil ředitel na kluka. Vláďa se přiznal.

„Dobře ti tak, rozpustilče,“ ulevil si ředitel. „Kliď se odtud! Doma tě jistě pochválí za zničené šaty. Můžeš se ještě poděkovat Molymu, že tě neztrestal hůř. Zkazils mu večeři, hodil ti ji na hlavu. Jste spolu vyrovnáni.“

A všichni se smáli Vláďovi, jak peláší domů.

„Mláto!“ volali za ním hoši.

A ta přezdívka mu dlouho zůstala.

Errata:

30.05.2021 10:54