Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Projdeme se zahradou,“ pozval návštěvu.

Zahrada byl vlastně rozsáhlý park, o nějž pečoval zkušený zahradník. Společnost se usadila v altánu, obrostlém popínavými růžemi a vybaveném proutěnými křesly i lehátky.

„Jaký je to krásný pták!“ ukazovala Alenka, dceruška obchodníka Zemana, na vrcholek jasanu, kam právě usedl pestrý pták, podobný štíhlému holubu.

„Sojka,“ poučil ji revírník. „Napadá mě povídka, kterou vám povím, Alenko. Nazvu ji

Parádnice Sojka

...přišla navštívit kmotřičku Straku. Sojka je celému okolí zpravodajem, ale sejde-li se se strakou, semelou živé s mrtvými.

Také teď chtěla začít s novinkami, když mladý topol, na kterém zasedly, smutně zašelestil.

„Copak tak vzdychá?“ tázala se sojka.

„Je už od jara nějaký stonavý,“ odpověděla straka.

„Vidím, že má lístečky nějaké povadlé, zakrnělé. Co je ti, topůlku?“

„Ach, achich,“ zaúpěl topol, „nevím sám, co mi je. Slábnu, zavane-li vítr, cítím v celém těle bolesti a ve větvích suché loupání.“

„Je mi ho líto,“ šeptala straka návštěvnici. „Umře-li, budu se muset vystěhovat se svým hnízdem. Onehdy už se na něj díval mlynář a povídal, že jej asi porazí.“

„Proč nezavoláš doktora?“

„Musela bych pro něj do lesa. A to víš, jak nerada tam lítám.“

„Ách, áchůchich – ách!!“ zasténal zase topol.

„Tohle nesnesu!“ domlouvala sojka kmotřičce, „že to můžeš poslouchat. Chtěl bys, abych ti přivedla doktora?“ tázala se nemocného.

„Ach, dušinko, moc bych byl rád, kdybys ho přivedla!“

Sojka rozpjala křídla a už frčela k lesu. Znala zde každý strom. Věděla, že doktor Strakapoun bydlí ve skupině borovic. A také ho tam našla.

„Tam nepůjdu,“ odmítl strakapoun, „to není můj obvod. Mám zde dost pacientů.“

„Tak ke komu mám jít?“

„Musíte, paní Povídalová, ke kolegovi Černému. Právě zahájil praxi na Maninách. V starých dubech bydlí.“

Sojka poděkovala a letěla k starým dubům. Už zdáli slyšela horlivou práci datla černého.

„Dobrý den,“ pozdravila zdvořile. „Mladý topol u mlýnské strouhy prosí o vaši lékařskou pomoc.“

„U mlýnské strouhy? To je trochu z ruky,“ bručel datel.

„Je tam celá řada topolů. Můžete je všecky prohlédnout. Vyplatí se vám to,“ vnadila sojka.

„Inu, dobře. Podívám se tam.“

Datlovy tvrdé letky zafrčely a už se hnal k topolům.

„Tady!“ zavolala na něho straka.

Datel se zachytil drápky kůry nemocného topolu, opřel se tvrdým ocasem a silně udeřil do kůry zobákem. Poskočil, zase udeřil, pošinul se vlevo – bum! bum!

„Bolí to?“ zeptal se.

„Ne, tam to nebolí,“ odpověděl nemocný.

„Hm, hm,“ vrtěl datel učenou hlavou. Poskočil a zase proklepával.

„Ach! tam! tam to bolí!“

„Ano, tam to bolí. Slyším, že to zní dutě.“

A teď se dal datel do práce, až třísky lítaly. Topol sténal.

„Musíš něco vydržet,“ klidnil datel nemocného. „Musím hodně hluboko. Bude to dost těžká operace.“

A rány se jen sypaly. Datlova hlava odskakovala tak, že se straka divila, že mu nespadne jeho červená čepička. Celá hlava byla už ponořena do hluboké díry...

„Už ji mám!“ zvolal radostně a vytáhl červenou tlustou housenku drvopleně. Ale na tom nebylo dosti. O něco výše našel pod kůrou ještě tři.

Dlouho pracoval datel. A když byl hotov, bylo na těle nemocného několik hlubokých ran. Topol statečně snášel bolest. Věděl, že každá operace je bolestivá, ale zato uzdravuje.

A mladý topol byl za několik dní zdráv jako buk.“

„To bylo krásné!“ zatleskala Alenka rukama.

Nadlesní se trpce usmál. Nemohl přece dívce zkazit dojem jemné poesie surovou prosou pravdy, že v lese sojky střílí bez milosti, neboť je to dravec, který se sice živí hmyzem, ale z dravosti a mlsnoty vypíjí vejce a požírá holátka z hnízd. Inu, život je jiný než básnické jemnosti...

Errata:

30.05.2021 10:54