„Jak vidím, máte rád psy,“ obrátil se nadlesní na účetního Jandu, jemuž Valda vyskočil na klín a Brok z jedné, Stop z druhé strany závistivě pozorovali účetního laskání s křivonohým jezevčíkem.

„Velmi rád, pane nadlesní. I kočky. Žel, v Praze si nemohu této radosti dopřát. Pro zvíře je trýzní, nemůže-li se aspoň volně proběhnout. Měl jsem psa, před desíti lety, kdy jsem sloužil ve venkovské továrně. Jmenoval se Puntík.

A na mou věru, je mi podivno u srdce, když naň vzpomenu. Byl to zakrslý ratlíček. Takový maličký tvoreček, že byste jej vměstnali do kapsy, ačkoli mu bylo už skoro deset let, tedy už psí dědeček.

Jednou mi povídal můj přítel: „Narodila se mé Zorce štěňátka. Roztomilí černoušci. Chci je rozdat do dobrých rukou.“

Myslil jsem si: Puntíkovi je jistě smutno. Takové štěně ho obveselí.

„Vezmu si jedno,“ povídám.

Kamarád štěně přinesl. Roztomilé. Vypapané jako váleček, se srstí lesklou, jemnou jako astrachan... Jistě bude po Zorce, krasavici, známé po celém městě.

„Heleď, Puntíku, tuhle máš potěšení,“ postavil jsem před ratlíka mládě. Ale...

Puntík vytřeštil na černouška oči, svěsil hlavu a odplížil se do kouta pod postelí. Marně jsem ho volal. Po dobrém ani po zlém – nevylezl. Jeho oblíbená večeře, strouhaná játra s rýží, zůstala do rána netknuta. Ráno jsem našel Puntíka schouleného na tomtéž místě. Vytáhl jsem ho na světlo: „Copak to děláš, Punťo? Snad nežárlíš, hlupáku?“ hovořil jsem, hladě ho po hlavě.

Psík zvedl ke mně oči – ach, bože! – „Tak tohle jsem si vysloužil?! To je tvůj vděk, člověče, za mou lásku a věrnost?! Teď, když už jsem starý, přinesl sis novou hračku a mne – vyhodíš!“ žalovaly jeho staré oči, z nichž, věřte si nebo ne, kanuly slzy.

„Ale, Punťo, starý blázne, vždyť já tě mám stejně rád. Chtěl jsem – myslil jsem, že ti dám zábavu, bude ti veseleji,“ domlouval jsem psíku. „Pojď jíst, zde máš svou misku,“ postavil jsem žárlivce před jeho zamilované jídlo.

Avšak Puntík, aniž se dotkl misky, odplížil se zase do nejzazšího kouta pod postelí.

Uchvátila mne zlost. Eh, vzdoruj si, když chceš! Však tě vzdory přejdou. Hlad tě vyléčí.

A tak jsem si Puntíka nevšímal po celý ten den. Ráno volám: „Punťo, pojď sem.“ Poslechl. „Zde máš mlíčko,“ postavil jsem ho před misku. Psík se obrátil a se svěšenou hlavou jechal do svého úkrytu. Zachytil jsem ho a zvedl do náručí. Byl lehký jako pírko. Jak by ne, už třetí den se postí! Jeho oči, vždycky čisté a jasné, byly zakaleny a z nich se podél čenichu táhly mokré stružky. Vzal jsem štěňátko a přivinul je k Puntíkovi. Ten s očividným odporem snášel lísání malého černouška. Nejevil zlosti, naopak, odvrátil hlavu a třásl se jako list osiky. Sotvaže jsem Puntíka pustil, zalezl pod postel.

Tohle už přestávají žerty! Mám štěně vrátit? Kapitulovat před umíněností psa? Tož to tedy ne! Uvidíme, kdo se poddá!

A poddal jsem se – já, příštího rána. Na moje volání Putník nevylezl zpod postele. Když jsem ho vytáhl, sklesla mi jeho hlavička mdle na ruku. Oči byly přimhouřeny... ale byl živ.

„Fančo,“ volal jsem na služku, „odneste štěně zpátky panu řediteli, řekněte, že mu věc vysvětlím! Tak vidíš, Punťo, už je ten habešánek pryč! Teď už budeš jíst, viď?“

Postavil jsem psíka před misku, ale ten se zapotácel a klesl. Jeho hlava se nadzvedla, v očích zasvitlo cosi jako radost a usmíření...

Zvedl jsem ho ulekaně. Tílko se zachvělo a Puntík – vydechl svou duši. Ano, duši! Nikdo ať se neodváží mně říci, že ji neměl!“

Errata:

30.05.2021 10:54