Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
„Ůplně s vámi souhlasím,“ potvrdil revírník vážně. „Psí duše je pro lidi dosud nezbádanou záhadou. Mohl bych ze své zkušenosti mnohé uvést. Například můj Brok by několikaměsíční štěně, sotvaže absolvoval lovecký výcvik, když mně zachránil život.“
„Pytláci?“
„Ano. Naštěstí jen jeden.“
„Zde?“
„Ne. Zdejší lesy nejsou pro pytláky vhodné. Nejsou tak hluboké. Snadno lze udržet klid a pořádek. Případ je celkem všední, jen zakončení je zajímavé tím, že se můj
Odvážný pokus
zdařil. Povím vám to:
Bylo to předloni. Ochuravěl revírník na panství téhož majitele v Beskydech, a můj pán mně přikázal, abych nemocného kolegu zastupoval. Byl to vdovec a měl jen jednoho adjunkta, mladíčka, který právě vyšel z lesnické školy. Já jsem zde měl staršího příručího, který byl už kandidátem na myslivnu, kam také byl za necelé dva měsíce poté dosazen. Na toho bylo možno se plně spolehnout. A jak už jsem řekl, můj revír je klidný a čistý. Odjel jsem tedy, jak ostatně ani jinak nešlo,
Tamější lesy, panečku, to jsou hvozdy! Staleté sosny, hustá mlází, rokle – krátce: divočina. Nebyl jsem zvyklý na takovou hloubku a nedbal jsem dosti opatrnosti. Upozornění a varování jsem přezíral.
Co se mi může stát? Zdravý jsem jako buk, silný, že bych mohl skály lámat... Pytláci? Jistě se neodváží na mne, jako na starého, neduživého kolegu, který pro časté reumatické bolesti se těžko belhal lesem ve dne, neřku-li v noci.
Jednoho pozdního večera jsem se ploužil lesem s Brokem po boku. Bylo v říjnu. Sychravě mžilo.
Pojednou – bác! Třeskla rána.
Podle zdušené ozvěny to bylo v „desítce“, jak se jmenovala část v lesní proláklině.
Brok vyskočil vpřed, ale jako dobře cvičený pes se ihned vzpamatoval a provinile na mne pohlížel. Povídám:
„Broku, teď pozor! Tohle je něco nového pro nás oba. Pomalu a opatrně táhni! Poslouchat na slovo! Půjde možná o život. Vpřed!“
Připlížili jsme se ke svahu do desítky. Byla tma jako v pytli.
Vyňal jsem z kapsy baterku s dálkovým reflektorem a naplno jsem pustil ostrý kužel světla dolů na dno rokle. Měl jsem štěstí: na prvý okamžik jsem osvětlil pytláka nad srncem.
„Ruce vzhůru, chlape!“
Poslechl, oslepen.
Sestoupil jsem k němu.
Třásl se jako osika a - vrhl se mně rovnou pod nohy. Uskočil jsem, tuše, že mi chce podrazit nohy a Brok mu skočil na šíji. Odvolal jsem psa, který běsnil.
„Vstaň!“
„Pane fořte, já... prosím vás proboha...“
„Mlčet! Nic nechci slyšet! Ruce sem!“ svázal jsem mu zápěstí řemínkem. „A teď hajdy, do vsi ke starostovi!“
Šel jako beránek.
U starosty se mi dostalo vysvětlení, které zvrátilo mé rozhodnutí, odevzdat chlapíka četnictvu.
Byl to chudák. Ještě mladý muž, něco přes třicet let, ženatý, otec čtyř malých dětí, bývalý dělník z továrny, která však před půl rokem zkrachovala; od té doby byl bez práce. Podělkoval příležitostně, ale to zdaleka nestačilo k výživě šesti hladových krků.
Jinak měl dobrou pověst a tohle byl jeho prvý pytlácký pokus. Chtěl úlovek prodat ve městě a koupit jídlo a léky pro dvě děti, které smrtelně stonaly na spálu.
A ten člověk se upřímně přiznal, že by mne byl probodl nožem, kterým kuchal srnce, nebýt psa, jenž se mu zakousl do šíje. Otevřeně řekl, že byl tak zoufalý, že mu bylo všecko lhostejno. Dosud byl bezúhonný. Dobrotisko. Na nikoho nevztáhl ruku. A lesy prý miluje; zvěř mu dělá radost. Brečel prý, když srnce skolil. Uvěřil jsem. Vždyť plakal po celou cestu z lesa do vsi jako děcko.
Co s ním? Napadlo mne, že z pytláka prý bývá dobrý hajný. Tohle je dosud zachovalý muž, zkrušený bídou a zlým osudem. Což, podat mu pomocnou ruku?
Krátce: Znáte přece mého hajného Proutka? Nuže – to je on. A musím uznat, že jsem spokojen. Jenže, ať jakkoliv, odvážný pokus to byl. Nu, podařil se.“
„Kampak zmizelo sluníčko? A vida, dostaneme bouřku. Nu, je třeba vláhy. Pole jsou vyprahlá. Jen, aby nepřišlo krupobití. Půjdeme do myslivny,“ vyzval revírník společnost.
Bouře se přehnala dosti mírně. Jen jednou uhodilo kdesi nedaleko.
Hovořilo se o různých hříčkách blesku. Účetní Janda vyprávěl o kulovém blesku, jejž zažil kdysi v mládí:
„Bylo nás několik kluků na luskách. Hrachoviště bylo asi půl hodiny za městem. Seděli jsme v husté nati jako králíci a cpali si sladký, dozrávající hrášek do kapes i za košili, kam se jen dalo. V kořistném zápalu jsme ani nezpozorovali, že se žene bouře. Teprve když se o nás rozpleskly těžké krápě a šlehl blesk, dali jsme se na útěk. Kamarádi pádili přes pole i luhy, přímo k prvé chalupě, kde by se mohli ukrýt. Já byl nejmenší a měl jsem také nejkratší nohy. Luskami jsem byl vycpán jako žok a byl jsem bosý. Nebyl jsem zvyklý chodit bosky, a dovedete si představit, co jsem při takovém běhu zkusil.
Kluci už byli daleko před mnou. Řval jsem na ně, ječel a brečel, promoklý jako myš...
V tom za mnou jakýsi praskot, jako by se rozštěkal kulomet. Ohlédnu se a - zůstal jsem jako ta žena Lotova:
Nějakých sto kroků za mnou se koulel několik metrů nad zemí ohnivý kotouč. Tancoval ve vzduchu a vířil... a najednou – prásk! Rána jako z děla, a kotouč se rozprskl na ohromný snop jisker.
Pelášil jsem jako štvaný zajíc. Nu, až na rozdrásaná chodidla a sražený palec u nohy to prošlo dobře. Jenže na lusky jsem už nikdy nešel.“
Errata: