Vítej, návštěvníku!

„Pane nadlesní,“ ozvala se Hanička, dceruška účetního Jandy, „jsou v Beskydech dravá zvířata?“

„Dravá zvířata jsou všude, i v polích. Vždyť i ta lasička je v podstatě dravec. A kuna, liška a podobná havěť se vyskytne i ve zdejších lesích. Větších dravců není ani v Beskydech, například rys nebo vlk v Beskydách není. Ti se vyskytují teprve v Karpatech. Povím vám vlastní příběh, jak jsem se octl v povážlivém stavu,

V pasti.

Je tomu už přes třicet let, ale dosud vždy, když se rozzáří svíčičky na našem vánočním stromku, si vzpomenu na onu příhodu a vždycky cítím, jak mně mráz běhá po zádech.

Bylo mně tehdy osmnáct let. Strýc, lesník, mne pozval na vánoční svátky.

„Vlak přijede do Rahova sice už k večeru, ale na nádraží bude na tebe čekat kočí Vasko se saněmi a za dvě hodiny budeš v myslivně,“ psal strýc. „Užiješ také lovu,“ končil svůj dopis, „neboť mám uloženo, odstřelit nějaké to srnčí a dva kňoury (divoké kance). Není to nebezpečné, poněvadž budeme na vysokém posedu.“

Škemral jsem tak dlouho, až rodiče svolili. Den před Štědrým večerem letěly se mnou sáně, tažené po ruském způsobu trojkou (třemi koni). Rychlá jízda mně působila rozkoš. Zabalen v ohromném kožichu strýcově necítil jsem zimy, ač třeskuté. Se silnice jsme odbočili na lesní cestu. Zde to šlo volněji, ježto se sáně chvílemi bořily do závějí. Po chvíli jsme vjeli na zledovatělý podklad a tu se koně zase dali do cvalu.

Pojednou jsem ve svitu měsíce viděl, že koně vztyčili uši a vyrazili divoce vpřed. Kočí Vasko se obrátil ke mně a ukázav bičem dozadu, zahoukl cosi rusínsky, čemu jsem nerozuměl, ale ohlédnuv se, pochopil jsem: Na bílé, sněhové ploše hnalo se za námi několik tmavých bodů. Vlci! Vykřikl jsem s hrůzou. Ale uklidnil mne smích Vaskův, který přitáhl opratě a zavolal konejšivě na koně, kteří ze cvalu přešli v klus a konečně – stanuli. Vasko se obrátil a přiložil k líci karabinu. Zahřměl výstřel a přední vlk udělal přemet. V okamžiku se ostatní čtyři vrhli na svého poraněného soudruha.

Bez další nehody jsme přijeli do myslivny.

„To nic není,“ smál se strýc mému líčení. „S takovou malou smečkou si dovede i jedinec poradit, má-li pušku. Zasáhne-li jednoho, celá smečka se naň vrhne a nasytí se. Horší je samac, jak se jmenuje starý, ze stáda vyhoštěný vlk, samotář. Ten je vždy štván hladem k šílené odvaze. Setkání člověka s ním je vždy povážlivé. V okolí myslivny jich však už není. Pomohla mi je vyhubit moje Stela,“ ukázal strýc na psa, který budil hrůzu svým zjevem, nerozeznatelným od statného vlka.

Druhého dne ráno odjel strýc do Rahova, nakoupit Ježíška. K večeru se vrátí. Dopoledne jsem to jakž takž vydržel, ale po obědě mne zachvátila neodolatelná lovecká vášeň. Vzal jsem si do kapsy několik nábojů s menšími broky. V lese je dosti škodné. Snad mně přijde na mušku jestřáb, liška, králík nebo jiná havěť. Přehodil jsem si přes rameno dvojku a ujistiv tetu, že nepůjdu daleko, vyšel jsem z myslivny.

Mrzlo, jen praštělo. Bloumal jsem, míjeje bloky vysokého lesa, hustého mlází, tyčkoviny... Kromě vran – nic. Omrzelo mne to. Vrátím se. Ale tu jsem zpozoroval, že jsem ztratil směr. Bloudil jsem. Zalila mne horká vlna úzkosti. Čtyři hodiny. V lese se už znatelně tmí. Za chvilku se setmí úplně...

Běžím tyčkovinou; pojednou se mezi stromy mihne stín. Hle, Stela! Asi se strýc už vrátil a se psem mně jde naproti.

„Stelo!“ volám radostně. Ale už mne uchvátil děs. Tohle – není Stela. Toto zvíře má jaksi sehnutou šíji, oči svítí zeleným svitem... Vlk! Samac! Střelit po něm? Což, je-li to přece Stela? A je-li to vlk, co jsou mi platné moje zaječí broky? Poraním jen bestii a pak... Nezbylo mi času k domyšlení. Dravec se plížil ke mně... Křečovitě jsem sevřel kmen slabší borovice a v okamžiku jsem se vyšplhal vzhůru právě včas: dravec se několika skoky octl pode mnou. Jasně jsem slyšel cvakot zubů, jak chňapal po mé noze. Výš! A tu se řemen mé pušky zachytil za pahýl větve, puška mně vyklouzla a padla do sněhu.

Byl jsem v pasti! Za hodinu, za dvě, spadnu zmrzlý jako rampouch rovnou do strašlivých čelistí šelmy. Že je to vlk, potvrdilo mně jeho příšerné, chraplavé vytí...

Jak dlouho trval můj děs? Nevím. Hledí-li člověk v tvář smrti, ztrácí pojem času. V čiré tmě svítily jen dva zelené body vlčích očí a ticho rušil sípavý dech bestie a krvelačné cvakání zubů... Chaú-ú-ú! Zase to strašlivé vytí. Hau-haf! Hafhaf. Haf! – co to bylo? V dálce kdesi... A teď blíže: Haf! Haúhaf! A pojednou: „Jene! Jeníku!“ – „Zde! Tady jsem..., strýčku!“ řval jsem, ale přece se mi zdálo, že šeptám.

Vtom houkl výstřel, pode mnou zazněl bolestný skřek, pak vzteklý štěkot, viděl jsem změť dvou rvoucích se zvířat, dva lidské stíny se vynořily ze tmy, zahřměl opět výstřel...

Nevím dodnes, jak jsem slezl se stromu a octl se v náručí strýce. Jako ve snu vnímal jsem konejšivá slova... Stela tě vystopovala... zatoulal ses daleko... vezmi ho na záda, Vasko, hoch je vysílen a promrzlý...

Nevím ani, jak jsem se dostal do myslivny. Vím jen, že sotvaže jsem vypil horký čaj, spal jsem jako dudek.

Štědrý den jsme slavili až nazítří.“

Errata:

30.05.2021 10:54