Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Déšť ustal a sluníčko radostně plnými hrstmi rozhodilo svůj teplý jas po umytém, osvěženém kraji. Společnost vyšla opět do parku. S okolních lesnatých strání vanula vůně pryskyřice a opojný dech ozónu. Rosné krůpěje na trávě a listech křovin zářily jako miriády démantů...

„Krása!“ vydechli sborem.

Pojednou upoutal jejich pozornost malý tvoreček, podobný myšce, jenže měl chvostnatý ocásek. Čile rejdil po drsné kůře statné borovice, ale sotvaže k němu přiskočil jeden z hochů, zmizel jako blesk beze stopy.

„Co to bylo?“ obrátil se Jarda s otázkou na revírníka.

Ten však jen čtverácky zamžikal a řekl vážně:

„Zloděj!“

„Jaký zloděj?“

A tu se pan lesní rozhovořil:

„Poslyšte, co se mi stalo, když mně bylo nějakých devět či deset let:

Tuze rád mám předjaří. Příroda, zbavená ledového krunýře a studeného, sněhového rubáše, dýchá novým životem a mládím. Ach, ano, mládí! Čím více člověk stárne, tím více si ho váží. Totiž, vzpomíná na ně a marně touží, aby se vrátilo. Tuto touhu nezkalí ani vzpomínky na častý výprask. Naopak, člověk si uznale povzdychne: Ba, věru, škoda každé rány, která šla mimo!

A přece, na jedno takové jarní nadělení vzpomínám dosud trpce, s plným vědomím své nevinnosti, jak se později dokázalo...

Bylo to někdy po sv. Matěji. Otec byl v práci, maminka na trhu, starší brácha rejdil kdesi s kluky a já, tehdy desítiletý, musil sám hlídat chalupu. Přiznávám se bez mučení, že jsem se moc nermoutil nad touto povinností. Spíše mně to bylo vhod, jako příležitost, smlsnout si na zavařeninách rybízu, meruněk, bruisnek a jiných lahodách, jichž měla maminka ve špižírně zásobu.

Klíč od špižírny, hurá, visel na obvyklém místě, maminka jej zapomněla uschovat, a tak tedy – ahoj! Ale, sotvaže jsem vkročil do tohoto chrámu sladkostí a blaha, zježila se mi čupřina nad zkázou, jaká se objevila mým vytřeštěným očím: pergamenové papíry na lahvích byly rozervány a na polici i na podlaze plno zbytků, které dokazovaly, že můj předchůdce řádil nejen nenasytně, ale přímo vandalsky. Přešla mě všecka chuť. Vylítl jsem ze špižírny a klíč dal na své místo.

Tohle si vypiješ, Pepíku! Hrozil jsem v duchu svému bráškovi, zle žehraje na jeho sobectví a nemoha pochopit pitomost, s jakou řádil. Hlupák! Vždyť mohl mlsat z načatých lahví. Proč protrhal papíry, když mohl rozvázat provázky a lahve zase přikrýt? A ta spousta, co natropil? Ježíšmarjá, to bude mazec!

A byl! Ještě téhož dopoledne. Sotvaže maminka vešla do špižírny, vyrazila srdcelomný výkřik. A hned nato se vřítila ke mně do kuchyně: „Zatracený kluku! Tak ty budeš...“ A nežli jsem se vzmohl na protest, pracovala plácačka se strašlivou prudkostí na mém útlém zadečku. Řval jsem jako vřešťan rezavý, zaklínal se svou nevinností, ale všecko bylo marné. Vtom přišel Pepík. A tu ho mamka chňapla a milý bráška dostal druhý díl nářezu, ačkoliv se mi zdálo, že menší, ježto maminčina pravice byla už unavena.

Po tomto výkonu dostavila se však u mamky, sice pozdě, ale přece, rozvaha, utvrzená našimi přísahami nevinnosti.

„Kdo to tedy byl?“ vpíjela se očima do našich trpitelsky zešklebených tváří. „Táta? Nesmysl! Ten přece nebude provádět takové klukoviny. A víc vás tu chválabohu nemám. Cože? Zloděj? Hloupost! A jak by se tam dostal? Okénko je zamřížované. Tím neproleze ani kočka. Byli jste to vy nebo jeden z vás. A dost! Ticho! Dostali jste, co vám patří!“

S Pepíkem jsme se dohodli. Společná pohroma nás smířila. Uvěřili jsme si vzájemně svou nevinnost a spojili jsme se v pevném úmyslu, že zloděje vypátráme.

Příležitost se nám naskytla téže noci. Rodiče odešli na ochotnické divadelní představení a my byli sami doma. Měsíční úplněk lil své siné světlo okénkem přímo do špižírny.

„Honzo,“ povídá brácha, „stoupni si tuhne na stoličku a koukej touhle dírkou do špižírny. Já půjdu do zahrádky a dám pozor, jestli tam něco nevleze zvenčí. Neboj se, trumbero! Dům je uzamčen, tebe nikdo nemůže přepadnout a tak co? Či se bojíš strašidel? Nu, tak vidíš. Já jsem jist, že je to kočka nebo kuna či tchoř. Mřížemi sice neproleze, jsou husté a okno je zaskleno. Ale proleze ventilací. Aha, vidíš, na to jste nikdo nepřišel. Ale já mám důvtip, holečku,“ kasal se dvanáctiletý Pepík.

Osaměl jsem na chodbě. Pepík vylezl oknem z pokoje do zahrádky. Míjely minuty... Snad hodinu, možná že jsem stál déle, hledě dírkou ve dveřích do špižírny. Bylo hrobové ticho. S kostelní věže odbila desátá...

Pojednou jsem spatřil, že se řetízek od ventilace rozkýval a hned poté jsem v přítmí uviděl malé zvířátko, menší než veverka, jak se po řetízku spouští do špižírny. Hned nato se však otvor ventilace zatměl a ozval se Pepíkův výkřik: „Bouchej do dveří, Honzo! Už je tam!“ Na moje zuřivé rány do dveří se zvířátko bleskurychle šplhalo po řetízku zpět a zmizelo v otvoru ventilace, který se však osvětlil a Pepík křičí: „Už je mám! Chytil jsem je do čepice!“

A když pak Pepík vyklopil zvířátko do veliké láhve od zavařeniny, mohli jsme na něm oba oči nechat. Bylo jako mladá veverka. Také ocas mělo tak chvostnatý. Marně se snažilo vyšplhati se po hladkém skle láhve. Nevěděli jsme, jaké je to zvíře. Teprve pan učitel nám řekl, že je to – plch obecný, hlodavec; který tvoří přechod od myši k veverce. Není sice hojný, ale vyskytuje se přece ve starých zahradách. Dostane-li se do špižírny, zle řádí, neboť je velmi mlsný a hltavý. A tenhle byl zvlášť hladový po zimním spánku.

Od maminky jsme sice dostali zadostiučinění, ale výprask nám už nikdo nevzal zpátky.“

„Tak to byl plch? Škoda, že jsme ho nechytili!“ litovali hoši.

„Ten se, holečkové, nedá chytit tak snadno. Je velmi plachý. Podivno, že se objevil ve dne. Asi ho vyplašil déšť z nějaké dutinky stromu, kde spal.“

„Čas k návratu,“ pohlédl na hodinky pan rada.

„Doprovodím vás,“ nabídl se revírník, „musím se podívat k rybníku. Už delší dobu číhám na škodnou.“

„Lidskou nebo ptačí?“

„Lidskou, pane rado.“

„Tedy přece pytlák?“

„Eh, takový jelimánek. S tím budu brzy hotov. Chtěl bych se vsadit, že dnes večer ho dopadnu.“

„Přeji vám úspěch!“

 hrq

Obchodník Vojko

Po večeři zasedli a rozložili se všichni osadníci kolem táborového ohně k večerní besedě. Vždy se těšili na tuto chvíli, kdy zezlátlé slunce za hřebenem pohoří ustupovalo vládě Noci; její předvoje pozvolna, ale nezadržitelně postupovaly od východu.

Zatímco hoši dbali o udržování táborového ohně, jenž zdatně plašil komáry – ostatně jich nebylo mnoho, nelze říci, že by byli příliš na obtíž – vyprávěli si dospělí své různé zkušenosti a příhody.

Slova se ujal otec Jardy, který se nám již představil svými příhodami v Srbsku, pan Rázný, majitel venkovské továrny:

„Poslyšte zajímavý příběh o tom, jak se z chudého chlapce stal zámožný

Obchodník Vojko.

Právě jsem dostal ze Smedereva dopis od přítele, ve kterém mně mimo jiné píše, že tam otevřel svůj obchod plodinami Vojislav Rajic. Zaradoval jsem se. Povím vám, proč:

V roce 1920 jsem potkal ve Smederevu na ulici malého klučinu s velikým košem na hlavě: „Vrůůůčííí, kuvane kukuruči!“ (hóórkáá, vařená kukuřice) zpíval pronikavým diskantem. Nedozrálé, kukuřičné klasy, pokud jsou zrna ještě bílá, mléčná, jsou oblíbenou pochoutkou i v prvotřídních restauracích.

„Kupte si, gospodine, hleďte, jaké mám zboží,“ nabízel mně teplé, čerstvě vařené klasy, odkryv čistou, bílou ošatku. „Klas po dináru. V hospodě stojí jednou tolik,“ hovořil, mžouraje bystrýma očkama.

„A proč prodáváš tak lacino?“ zeptal jsem se. „Inu, je to z mé zahrádky,“ odpověděl hrdě. „Kolik je ti let?“

„Šest, gospodine. Ale, prosím vás, nezdržujte mě. Koupíte?“ Z útrpnosti jsem mu dal dinár.

„Čekajte, gospodine, dostanete dva klasy,“ podával mně porci v papírovém sáčku.

„Není třeba,“ mávl jsem rukou.

„Ale to tedy nejde, pane! Já prodávám a nežebrám,“ řekl hrdě a vnutil mně sáček do ruky. „Děkuji za výdělek,“ uklonil se způsobně a odcházel. Hošík mne zaujal:

„Jak se jmenuješ?“ táži se.

„Vojko!“ řekl a už běžel dále, zpívaje: vrůůůčííí, kuvane kukuruči.

„Což, Vojko, ten se neztratí,“ informoval mne sám starosta města, „je to sirotek. Žije u svého dědečka, který má domek a kousek pozemku na Godominu. Pozemek dostal starý Rajič od obce zdarma. Nemá to skoro žádné ceny. Celý Godomin je širá step, ohraničená Dunajem, potokem Jezavou a řekou Moravou, která se vždy na jaře rozvodní a celé území změní v jezero. To trvá až do května. Proto se nehodí k osetí, ale pěstuje se tam dobře zelenina, kukuřice a melouny. Na zvýšeném místě za mostem postavil si starý Rajič chaloupku. V létě se živí prodejem plodin, rybaří a v zimě plete koše a košťata. Je to řádný muž a Vojkovi je otcem, který padl ve válce, i matkou, jež zemřela před rokem. Nebudete litovat, podíváte-li se tam.“

Slunce zapadalo, když jsem vešel od Rajičovy chaloupky. Vojko nebyl doma. „Je ve městě, prodává,“ odpověděl starý Rajič na můj dotaz. „Ano, gospodine, má svou zahrádku. Tenhle díl si sám osázel a obdělal. A nebyla to lehká práce. Celé dny se brouzdal ve vodě a v bahně, dokud půda neoschla. Ale zato se mu vydařila nejen kukuřice, ale i rajská jablíčka, paprika i patličany. A zde má melouny. Vojko je čilý kluk. Koupil si už nové šaty, boty a přes sto dinárů má naspořeno. Hleďte, tamhle běží.“

A skutečně: od mostu sem pelášil Vojko, s prázdným košem v ruce. Stmívalo se už.

„Dobar daň, gospodine,“ zdravil mne udýchaně.

„Zdravo, Vojko. Vyprodáno? Tak teď si odpočineš, viď?“

„Odpočinout? To bych tomu dal. Teď začne teprve pravý obchod, večer po hospodách. Dědečku, schovej mně ty peníze,“ podával starci hrst zmačkaných dinárů.

„Z tebe bude brzy kapitalista,“ zažertoval jsem.

„Bude, boga mi,“ potvrdil vážně. „Však také potřebuji moc peněz.“

„Na copak?“ hrál jsem udiveného.

„Inu, k obchodu přece! Budu obchodníkem a potřebuji do začátku.“

„Dám ti peníze, řekl jsem ti už,“ ozval se Rajič.

„Nechci, dědečku! To by bylo pěkné! Sám si musím vydělat! Musím ušetřit aspoň tři sta dinárů za rok. To bude za deset let tři tisíce. Juchú! To bude dost. Ale už musím zase běžet, gospodine. Škoda každé chvilky.“ Vběhl do chaty a za chvilku zmizel s nákladem v soumraku na cestě k městu.

„Přijde k jedenácté hodině v noci a v pět ráno už zase pracuje na zahrádce. Ani v neděli neodpočívá, naopak, to nejvíc trží,“ líčil Rajič.

„Mládí neužije to dítě,“ řekl jsem smutně.

„Myslím, že se mýlíte,“ namítl stařec. „Tato práce je mu zábavou a potěšením. A hlavní věc: založí mu existenci. Dragi gospodine, Vojko bude jednou boháč.“

A tato předpověď se plní, neboť mně přítel píše, že obchod jde Vojkovi tak skvěle, že musel přijmout příručího. Není divu. Vždyť Vojko už obchoduje šestnáct let, ačkoliv je mu teď dvaadvacet.

Ano, Vojko bude boháč. Přeji mu to ze srdce!“

„Srbští hoši jsou podnikaví. Je to temperamentní národ. Naše mládež by se měla od nich mnohému přiučit,“ mínil inženýr Průsečík.

Errata:

30.05.2021 10:54