Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nu,“ ozval se pardubický pernikář Sladký, „podnikavost je nepopiratelně chvályhodná ctnost, ale nemyslím, že by Srbové vynikali v podnikavosti a obchodní zdatnosti nad nás. Ať jakkoliv, nelze tu posuzovat hromadně. Je to vlastnost jednotlivců. Jako důkaz, že i u nás se vyskytují kluci s obchodním nadáním, uvedu případ svého kamaráda z mládí, jak se uplatnila

Povedená pětka.“

„Nazdar, továrníku,“ pozdravil bodře soudní úředník Parcela, vstoupiv do malé pisárny, kde za psacím stolem, zabrán do účetnické práce, seděl asi třicetiletý majitel nově postavené sýrárny Josef Fókal.

„Prosím tě, nedobíré si mě s tým továrníkem,“ vrčel nevrle sýrař v bodré hanáčtině, pokynuv návštěvníku do křesla vedle psacího stolu. „Už jsem ti několikrát řekl, že su docela obyčejné řemesník!“

„Copak ti zase přelétlo přes nos?“ zaútočil Parcela.

„Ále,“ mávl Fókal rukou, „temu ty nemožeš rozumět. Ty se vyznáš ve svéch sódních léstrech, ale o sérách nemáš ani...“

„Jak jsi daleko s těmi syrečky?“ položil Parcela otázku v domnění, že dá rozmluvě odborný směr, v němž si jeho kamarád vždy liboval. Byl proto nemálo překvapen, když Fókal vzplanul jako vích:

„To je právě, co mně přelítlo přes nos, jaks povídal!“ vyjel zlostně.

„Copak tak páchnou?“ mimoděk vyklouzlo Parcelovi z úst.

Z Fókalových očí zasršely jiskry: „Co-ó? Páchnó? Moje tvarůžky že páchnóó? Žádná růža ani vanilka tak nevoní! Počké, přičuchneš si!“ Stiskl zvonítko: „Hájku,“ volal do domácího telefonu, „doneste sem roličku těch tvarůžků, kósek chleba, vidličku a nožék a pošlite pro půl litru piva.“

„Odpusť, nechtěl jsem... vždyť mě znáš,“ omlouval se Parcela.

„No tož bať! Dyť já vím, že jsi můj dobré kamarád. Chodili jsme přecik spolem do škole ve Vyškově. Enomže ty jsi už tadyk deset let a já su zde teprv rok. Postavil jsem zde tóta sýrárňu. No tož, neprohlópil jsem, obchod ide dobře. Včil už zaměstnávám přes dvacet lidí a znáš moje dílny. Só čistý jako sklo a sám živnostenské inspektor mě pochválil. Ale s tema tvarůžkama mně to sám čert napískal!“

„Nejdou na odbyt?“

„Nendó!“

„Proč?“

„Olomócká konkurence. Češi só na ňu zvyklí a nevěřijó mým tvarůžkům.“

„Dělals nějakou reklamu?“

„Jakó reklamu? Člověče, zařízení véroby mě stálo několik tisíc. Mám ešče vyhazovat peníze za reklamu? Copak by takový vydání ty tvarůžky unesly? Reklama je drahá, synku!“

Vtom vstoupil skladník Hájek s talířem a sklenicí piva.

„Tož okoštuj,“ pobídl Fókal hosta.

Sotvaže Parcela sežvýkal prvé sousto, přimhouřil oči, labužnicky zamlaskal a řekl uznale: „Josefe, tohle je jako mana nebeská!“ A dodal: „A voní, Josífku, krásně voní!“

„No, tož vidíš,“ přikývl Fókal spokojeně.

„Což kdybys obětoval pro reklamu několik bedniček a rozdal v našem městě po roličkách zdarma?“

„Kemu?“

„Nejlépe hostinským.“

„To by byla laciná reklama, pravda? A to si pěkné sódní óředník! Neznáš nic o nekalé sótěži?“

„Hm, to je pravda.“

„No, tož vidíš, ty chytré!“

„Jemine, ta lahůdka! A pivo teď chutná jako křen,“ pochvaloval si Parcela upřímně.

Vtom někdo zaťukal na dveře.

„Dál!“ vykřikl Fókal rázně.

Vstoupil asi čtrnáctiletý hoch a uklonil se:

„Má úcta, pane továrníku,“ pozdravil zvučně.

„Copak chceš?“

„Pane továrníku, hledám práci. Zde je mé vysvědčení ze školy,“ podával Fókalovi listinu.

„Nepotřebuju nikeho,“ mávl sýrař odmítavě rukou.

Hochovy oči se zamlžily a pak utkvěly na tváři Parcely.

„Má úcta, pane oficiále,“ pozdravil chlapec s úsměvem.

„Nazdar, Tondo,“ kývl Parcela. „Tak co je s tebou? Cos dělal po celé prázdniny?“

„Pracoval jsem na žních ve dvoře.“

„Tááák? Což »povedená pětka« se vzdala činnosti?“

„Ano, pane oficiále. Teď už je konec. Musíme už jednou přece začít vážně. Život je boj.“

Tato slova z úst kluka, který vyšel z obecné školy, překvapila Fókala tak, že se udiveně zadíval do hochovy tváře.

Byl to hubený klučina, v laciných, ale čistých šatech. Z osmahlého obličeje zíraly černé, bystré oči, rozdělené poněkud zvednutým, zvědavým nosíkem, a měl rty, kolem nichž hrálo čtveráctví, ale též ráznost.

„Dej sem vysvědčení a počkej venku, až tě zavolám,“ vztáhl Parcela ruku.

„Josefe,“ začal oficiál, když chlapec vyšel z pisárny, „musím ti něco říci o tomhle výrostku. Hleď: má vesměs dobré známky. Pouze z mravů má dvojku.“

„Pak je to nějaký...“

„Neukvapuj se! Je to až příliš bystrý kluk. Ve škole tomu říkají šibal. Budiž. Provedl už několik kousků, které způsobily rozvíření až příliš klidné hladiny našeho městečka; ale nakonec z toho vždycky byla taková švanda, že ani nejlepší vtip nevyvolal tolik smíchu. V tom klukovi vězí sám rarach. Jeho nápady jsou skutečně samorostlé. Kdyby se mohl vzdělat, byl by z něho prvotřídní redaktor humoristických listů. Je ze slušné rodiny. Otec byl nádražním zřízencem. Před pěti lety byl zabit při srážce vlaků. Matka má malou pensičku a přivydělává si praním a žehlením po domech. Můžeš-li ho umístit, přijmi ho za učně. Těch několik korun týdně tě nezabije, ba jsem jist, že si jich zaslouží. Je pracovitý, už podle toho, že pomáhal na žních, takový slabý cvrček.“

Fókal se zamyslil. Po chvíli se ozval:

„Řekls, že má samorostlé nápady. Dobře. Ať nejprv ukáže, co umí. Zavolé ho.“

Hoch stanul u dveří.

„Tož tedy poslóché,“ začal továrník, měře hocha přísným pohledem, „ty pré seš čertovo kvítko? No nechť. Chceš jít ke mně do učení?“

„Ano, prosím!“

„Umíš už něco?“ ptal se Fókal Toníka.

„Ne.“

„Vidíš, to je správná odpověď. Já taky nic neumím. Člověk se teprv musí učit. Čím víc poznává, že nic neumí, tím je moudřejší. Tož teda dobře. Přijmu tě, ale dříve mně musíš dokázat, že jsi vtipné. Vymysli si něco vtipného, čím bys upozornil na moje tvarůžky. Takovou nějakou reklamu. Može to být nějaká legrace, ale žádná lotrovina. Co na to říkáš?“

„Musím si to rozmyslit.“

„Dobře. Jak dlóho? Tédeň?“

„Dnes je úterý... není ani třeba týden. Do neděle.“

„Dobrá. Uvidíme. Abys měl do teho lepší chuť, jdi ke skladníkovi, aby ti dal roličku tvarůžků.“

„Prosím o pět roliček.“

„Pět? Proč právě pět?“

„Jen mu je dej, Josefe,“ ozval se Parcela, „ať si pochutná.“

„Tož teda pět,“ přikývl továrník. „V pondělí mně řekneš...?“

„Už v neděli budete vědět,“ odpověděl hoch se záhadným úsměvem.

»Povedená pětka« měla po dlouhé přestávce ještě téhož dne schůzku. Svoláni vedoucím, sešli se k večeru ve známém zákoutí městského parku: Jarka, Pepík, Slávek a Jirka, toho času už učni různých řemesel. Toník, jak se sluší na vedoucího, už na ně čekal. A hned zahájil schůzi. Krátce jim vysvětlil účel a otevřeně se přiznal, že od výsledku závisí jeho budoucí existence. Měl už také hotový plán, který se zrodil v jeho kosmaté hlavě hned v továrníkově písárně. Zbývalo jen rozdělit úlohy. Podnik vyžadoval podle rozpočtu asi třicet korun kapitálu. Ale to nebylo nedosažitelné, poněvadž materiál, potřebný k výrobě reklamních předmětů, byl vesměs v papírnickém obchodě Pepíkova otce, a Pepík se čestně zavázal, že materiál na tátovi vyškemrá.

Když »pětka« vyslechla Toníkův plán, vypukla v hurónský smích. Tohle bude zas jednou legrace! A výborně se k tomu hodí nedělní závody dětí na koloběžkách, šlapacích automobilech, tricyklech... To bude legrace, až po těch capartech poběží... Chachachá...!

Nikomu ani slova! »Pětka« je příliš proslulá, aby jí dovolili zase něco... Musí to být všeobecné překvapení. Až bude obecenstvo zaujato závoděním těch capartů, vloudí se »pětka« do boudy na hřišti a pak – vyrazí. Jenom aby nepršelo.

Toto přání bylo splněno: nebe bylo v neděli jako vymeteno. Už dlouho nebylo hřiště tak naplněno jako dnes.

Poslední skupina dětských závodníků na koloběžkách vyrazila od startu, když pojednou, kde se vzalo tu se vzalo, objevilo se na závodní dráze pět ohromných žlutých kotoučů, přes dva metry v průměru, seřadily se na startovní čáře a na pronikavé hvízdnutí, které vyšlo z prostředního, odlepily se od země.

Nežli se překvapení pořadatelé vzpamatovali, bylo už pět kotoučů daleko od startu.

„Fókalovy syrečky!“ čtlo obecenstvo veliký nápis na středním. „Pravé olomoucké, hanácké tvarůžky, slovácké ovčí, šumavské smetanové.“

Salvy smíchu se rozburácely kolem jízdní dráhy, přehlušeny vášnivým – hip! hip! hip! hip! – hurrááá! – když prvý dospěl k cíli Fókalův syreček, z jehož středu se vynořila kosmatá Tondova kštice.

Tohoto vítězství se však nedočkal sýrař Fókal; sotvaže zahlédl u startu žluté kotouče s nápisy, vyřítil se ze hřiště a běžel, nic nedbaje volání Parcely, jemuž se podařilo jej dohonit.

„To je tvoja práca?“ sípavě se obořil na svého přítele.

„Ne! Nevěděl jsem o ničem.“

„Pěkného kluka jsi mně doporučil! Člověče, z teho bude mazec!“

„Pročpak?“

„Ty nápisy! Uvidíš, co budó dělat syrečkáři, až se to dovijó!“

Fókalovy obavy se ukázaly správnými. Místní noviny přinesly – to ještě scházelo! – obšírný článek, v němž přehnaně oceňovaly reklamní důvtip mladého továrníka, jehož výrobky nabývají stále více věhlasu, a litovaly jen, že Fókalovy syrečky nedoznaly zaslouženého ocenění. Samozřejmě, že o článek jevila zájem konkurence.

Několik dní poté dostal Fókal dopisy od advokátů z Olomouce, z Kroměříže, z Kyjova a Domažlic, v nichž se mu hrozilo soudem pro zesměšňování konkurenčních výrobků a nekalou soutěž.

Po probdělé noci uznal Fókal, že nezbývá, než odevzdat věc právnímu zástupci, který se jeho úzkosti – vysmál.

„Jednak dokážete, že se vše událo bez vašeho vědomí, o čemž podám redakci zdejších novin vaším jménem prohlášení, a dále je to žert. Sice trochu nejapný, ale docela odpovídá »povedené pětce«. Tu ať si vezmou firmy do prádla, mají-li k tomu chuť. Nečiňte si zbytečných starostí. Dopíši firmám a jsem jist, že budete mít pokoj. Naopak myslím, že vám ti kluci velmi posloužili. To se ostatně brzy ukáže.“

Advokát měl pravdu.

Továrníkovi se začaly hrnout objednávky, a to nejen z města a okolí, ale i z Moravy. To už bylo zásluhou místního redaktora, který ve svém časopisu věc zveličil, břitce bije »konkurenční závist nad rozkvětem domácího průmyslu, který jakostí i cenou je roven, ba předstihuje dosavadní konkurenci.«

Vznikla z toho pravá bitva místními časopisy, jejímž výsledkem byly další přívaly objednávek.

Tu teprve dal oficiál Parcela Toníkovi pokyn, aby navštívil továrníka.

„Poslóché, ty skrčku,“ vrčel Fókal, „zatopils mně pořádně! Ale včil už je všecko v pořádku. Za učňa tě nechcu!“

„Pane továrníku, prosím vás, já už to nikdy neudělám,“ škemral Tonda.

„Uděláš! A ešče mockrát! Jenomže ne tak hlópě! Musíš se naučit, jak se má správně dělat reklama. Zétra nastópíš u mně do prakse a příští rok tě dám zapsat do obchodní školy. A včil utíké! Řekni to mamince a ráno v sedm ať seš tady.“

Tonda vyrazil z písárny jako by ho vystřelil.

Tak skončila »Povedená pětka« už nadobro svou činnost.

Errata:

30.05.2021 10:54