Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Nelze popříti,“ nastavil další vyprávění obchodních námětů disponent banky Valuta, „že reklama je v obchodě důležitým činitelem. Ale nesmí se přehnat. Zajímavý případ se udál vloni v jedné pražské továrně, která se octla v obchodní tísni. Jak víte, tehdy vzplanula pravá horečka rozmanitých »soutěží«, které měly skoro šmahem ráz tombol, losů a vůbec obvyklých triků. Šéf – byli vlastně dva bratři, společníci – připadl na námět, který byl sice originální, ale mohl zle dopadnout. Jméno firmy ovšem neprozradím, dám jí pseudonym. Uhodnete-li sami, bude to věcí vašeho důvtipu. Ostatně je případ dosti znám, totiž celkový děj. Podrobnosti teď zvíte. Ano, byla to velmi odvážná

Soutěž.“

„Tak vy se nabízíte za prodavačku?“ konstatoval mladý šéf firmy Moderna, továrna a velkoobchod pánským módním zbožím. „Hm,“ hučel, „slečna Zdeňka Hloušková,“ četl v jejím vysvědčení, „vy ale nemáte praxe...“

„V kanceláři jsem byla dosud...“

„Vidím, ano, skoro tři roky a v jiném oboru. Tři měsíce jste už bez místa. Proč jste odešla ze zaměstnání?“

„Promiňte... nemohu o tom...“ koktala zrudnuvši.

„Rozumím. Někteří šéfové zneužívají... Nuže, lituji, slečno, ale...“

Zdeňka vstala se židle. Kolikrát už slyšela toto osudné »ale«. Věděla už, co znamená.

„Za prodavačku vás nemůžeme přijmouti, poněvadž nemáte odborných znalostí,“ dokončil továrník své rozhodnutí. „Ale – (tohle ale jí znělo jaksi nadějně!) – měli bychom pro vás návrh. Co myslíš, Karle?“ obrátil se s otázkou na svého bratra, skloněného nad americkým žurnálem za protějším stolem.

„O co jde, Toníku?“ otázal se oslovený, zvednuv hlavu.

„Posaďte se, slečno,“ pokynul jí továrník, „a zodpovězte mně laskavě několik otázek: Máte rodiče?“

„Jsem sirotek.“

„Jste zasnoubena?“

„Ne.“

„Vůbec nemáte lásku?“

„Nezbývalo mně času na lásku,“ usmála se.

„Výborně. To by se nám všecko hodilo. Jste tedy svéprávná a nezávislá. Teď nám ještě řekněte upřímně, máte-li dosti odvahy a temperamentu?“

„Této otázce nerozumím,“ řekla, svraštivši obočí.

„Nu, uvidíme. Tak co říkáš, Karle?“

„Už jednou ses mne ptal. Co tím myslíš?“

„Tu soutěž, přece, nechápavče.“

Karlovy krátkozraké oči za silnými skly brýlí měřily její postavu i tvář tak dokonale, že ji pojal vztek. Už chtěla vybuchnout, povědět domnělému drzounu své mínění, když se její uražená hrdost změnila v údiv: na tváři mladého společníka zahrál vlídný úsměv a se rtů sklouzlo bodře pronesené:

„I na mou tě, Tondo, tohle by byla správná děva pro nás. Jen bude-li chtít.“

„Tedy poslyšte, slečno Hloušková. Můžete vydělat za půl roku čestným způsobem – milion.“

„Vy žertujete, pane továrníku,“ řekla trpce.

„Naprosto ne. Hleďte, slečno: My máme dostatek mobilního jmění, které chceme věnovat na propagandu svého nového vynálezu, o němž máme odborné záruky, že ovládne trh. Vypíšeme soutěž. Ale ne takovou, jaké se dnes tuctově provádějí. Bude to takhle:

Každý svobodný muž a to v celém civilisovaném světě obdrží zdarma vzoreček našeho vynálezu a jeden los, za který zaplatí dvě koruny. Rozeslání losů mimo Velkou Prahu obstará naše reklamní oddělení. My totiž počítáme také s exportem. Vaší povinností by bylo obstarati doručení losů ve Velké Praze. Dali bychom vám k disposici nádherné auto a šoféra. Slosování bude za půl roku. Pak se vaše práce skončí. Do té doby a potom až do výsledku slosování bychom vám platili za vaši práci dva tisíce měsíčně fixum a všecky vaše výlohy, ve kterých vás nijak neobmezujeme, naopak vás žádáme, abyste se všude co nejlépe representovala. Stravovat se budete v prvotřídních restauracích a čím více navštívíte divadla, plesy a jiné zábavní místnosti, tím lépe. Bydlit budete v našem domě, kde vám dáme k disposici dva pěkně zařízené pokoje s celým zaopatřením. Moje žena je o málo starší vás a bude vám jistě dobrou přítelkyní. Uvedeme vás do lepší společnosti, ale nijak vás nebudeme obmezovati na svobodě. Všecko toto bude pro vás zdarma, budete jako člen rodiny, takže váš fixní plat zůstane nedotčen. Konečně obdržíte ihned po podpisu smlouvy hotovost deset tisíc jako zálohu na nákup toalet, který s vámi obstará moje žena. A po slosování vám vyplatíme milion korun. Co tomu říkáte?“

Neodpovídala. Znělo jí to jako pohádka nebo výsměch její nouzi... Avšak s tváří obou těchto obchodníků vanula k ní vlídná upřímnost. Marně se snažila vypátrat smysl, podklad této neslýchané nabídky...

„Nuže?“ slyšela pobídku továrníkovu.

„Nemohu pochopit důvod vaší úžasné nabídky,“ řekla v rozpacích.

„Vidíš, Toníku,“ ozval se Karel. „Hned jsem si myslil, že takhle nepořídíme. Vysvětlím vám to krátce, slečno: spolehlivě prokalkulováno, zbude nám po krytí veškeré režie včetně vašeho milionu ze soutěže ještě nějaká maličkost. Ale o to nám nejde. Běží hlavně o propagaci, z jejíhož výsledku bude míti náš závod zisk daleko větší. To je ovšem zásluha vynálezu. Ze všech losů vyhraje jediný.“

„A co vyhraje?“

„Vás!“

„Á-ach!“ vyjekla.

„Což se nechcete vdávat?“

„Nezříkám se... ale takhle? Vždyť je to sázka do loterie.“

„Milá slečno,“ usmál se šéf, „každé manželství je sázkou do loterie. Je zde sice risiko, uznávám, ale není tak veliké, jak se zdá. A konečně, za milion lze už jakési risiko strpět, nemyslíte?“

Musila továrníkovi přiznat pravdu. Vždyť četla už o tolika případech manželství, která začala ve vroucím víru lásky a zakrátko skončila v ledovém chladu rozvodu, často ještě hůře. Nejen romány a povídky, ale i rubriky ze soudní síně se jimi hemží. A vždyť je bezpočet důkazů, že kapitál je vlastně základem, ne-li manželského štěstí, tedy aspoň klidu. Peníze budou a zůstanou její. Bude si moci dopřát jistého blahobytu. A bude-li muž protiva, dovede si už zařídit odloučený život. Konečně, rozvod je dnes tak lehký. Co ji naopak čeká v dalším životě? Bezprostředně bída, hlad, neboť její úspory jsou už na dně. Uchytí-li se někde, bude se tlouci po kancelářích a bojovat proti dotěrnostem ředitelů, přednostů a šéfů. Ubrání se, ale – octne se zase na dlažbě. Ach, má už zkušenosti. A láska? Nepoznala dosud toho citu. A mnozí tvrdí, že sňatek bez lásky je nejtrvanlivější. Stačí, není-li odporu, je-li vzájemné kamarádství. Bohatství je jistě nejmocnější spojkou. A zde se jí nabízí milion! Milion! Krindapána!

„Přijímám,“ řekla rozhodnuta.

Žila jako v pohádce. Půl roku jí uplynulo jako v čarovném snu. Ohromné plakáty hlásaly dnešní slosování a všecky noviny domácí i zahraniční přinesly reprodukci její fotografie.

Pod přísným dozorem dvanáctičlenné komise byla zjištěna výhra na číslo 1,462,777. Prvá polovička čísla jí neříkala ničeho, zato ty tři sedmičky jako by se na ni usmívaly...

Nemohla však vědět, z kterého dílu světa se výherce přihlásí. Pražák to není. V jejím seznamu tohoto čísla nebylo.

Továrník zařídil, že vyhrávající číslo bylo oznámeno v rozhlase. A teď už třetí den čekala se zimničným rozechvěním na sedmou hodinu večerní, kdy měl rozhlas oznámit, přihlásil-li se vítěz...

Jako obvykle zasedli k večeři a jako vždy ozvalo se z přijímače zase: „Haló! Praha – Brno... politické zprávy... hospodářský referát... a pojednou: San Francisko hlásí přes New York a Londýn, že výhercem v soutěži známé firmy Moderna je pan Charley Wade, šestapadesátiletý vdovec, dozorce na ranchi XI v Berkeley. Pan Wade se vydal již na cestu do Prahy.“

Strašné ticho zavalilo je jako lavina.

„Ach, to je trochu...“ ozval se konečně hostitel.

„To je víc než trochu, milý Tondo,“ vpadl zuřivě jeho bratr. „To je neštěstí pro mne! Koukej, vždyť já mám jen o jednotku vyšší číslo na svém lose! Mizerná osmička místo záludné sedmičky a vzalo mně to všecku naději, okradlo mne o radost, blaho života. Hrom do chlapa! Kéž by někde srazil vaz! Pak bych podle předpisu soutěže se stal nástupcem. Mně taky nezbylo dosud času na lásku. V tom máme se Zdeňkou stejný osud,“ žaloval Karel, protíraje náhle zarosené oči.

Jídelna se s ní zatočila! Ach, vždyť ona také... už několik měsíců... Vzlykla zoufale a vyběhla ze dveří. Klesla na pohovku ve svém salonku, křečovitě štkajíc. Jak krutě ji vytrestal osud, s nímž si chtěla zahrát! Během toho půl roku poznala dokonale vzácný charakter Karlův, ukrytý pod zdánlivou drsností, ve které však poznala bodrou, vzácnou duši. Můj Bože, ano, miluje ho!

Co teď?! Odmítnout? Ne! Nikdy nezruší své slovo! Nikdy by nezklamala továrníka a jeho choť, která jí byla víc než přítelkyní. Splní svou povinnost! Vezme si toho dědka! Ostatně, snad je to hodný člověk. Uvidí ho za čtrnáct dní. Ale jaký bude její život tam, v amerických stepích po boku starce...?!

Pocítila něčí ruku na svém rameni.

„Neplač, Zdeničko,“ slyšela útěšlivý hlas šéfovy choti, „ještě nejsi vdána. Dáme ten milion tomu dědkovi! Američané jsou praktičtí. Jsem jista, že ten člověk shrábne milion, řekne all right a pojechá zpátky. Koupí si farmu a bude se smát. A my se budeme smát taky! Budeš mou švagrovou, holčičko! Závod vyzískal zdařilou propagací až dosud čtyřnásobně. Objednávky se jen hrnou a to bylo vlastně účelem celé té akce, která je sice z obchodního stanoviska správná, ale s hlediska citového a mravního nepřípustná. Tak neplač už, děvuško, nezoufej! Toník tě nevydá! Vždyť co by s tebou takový děda dělal? Nu, že jo? Už se směješ. Tak jen si přepudruj tvářičky a přijď k večeři. Čekáme na tebe. Nebo mám pro tebe poslat Karla?“

Čtrnáct příštích dnů a skoro stejný počet probdělých nocí jevilo svůj účinek na Zdeňce povážlivě. Chřadla tělesně i duševně. Černá tma zoufalství, prošlehávaná oslnivými blesky naděje, působí vždy hůře, nežli sebekrutější, ale jednotvárný žal. Na takový stav si člověk spíše zvykne...

Konečně ji jednoho jitra zavolali do salonu. Ach, ano! Nemusili jí ho ani představovat! Právě tak ho vídala ve svém nejhroznějším snění: silného chlapa s býčí šíjí, prošedivělými, hustými pačesy nad nízkým, gorilím čelem, se žraločím pohledem vodově šedých očí...

„Chrmmm,“ zachrul, měře ji a hodnotě, jak byl zvyklý na farmě hodnotit krávy. A pak chrlil ten netvor ze svých tabák žvýkajících úst slova, kterým nerozuměla. Neuměla anglicky. Ale z posuňků a rozčilení obou mužů vyrozuměla, že je – ztracena...!

A konečně se chlap zvedl, uhodil do stolu svou pěstí, s kterou jistě na ranchi porážel dobytek a zařval cosi, nad čím továrník odevzdaně pokrčil rameny.

Ach, ano! Ztracena je!

A pak vyšel šťastný vítěz ze salonu.

„Co je, Tony?“ vyrazila jeho choť chraptivě z hrdla.

„Jde na úřad... obstarat... svatbu. Ne! Nesmí se to stát! Je to hrozný surovec! Podlý, bezcitný chlap! Nabízel jsem mu kromě toho milionu veliké odstupné. Nechce ani slyšet. Trvá na celé výhře! Chce prý mladou ženu! Pranic mu nevadí, že Zdeňka nezná slovo anglicky. Však prý se naučí mluvit a konečně, jaké prý hovory, řekl cynicky. Odjeďte ihned, Zdeňko! Melča vás doprovodí zatím k tetě do Plzně. A já si to zde s ním už vyřídím. Ať se soudí! Obětuji na to třeba...“

„Ne, pane továrníku,“ vpadla zápasíc s mdlobou, „dostojím svému závazku.“

„Dítě, nemučte mne!“ vykřikl bolestně.

V tom zalehl do salonu otevřeným oknem s ulice zmatený křik. Továrník přiskočil k oknu.

„Nějaké neštěstí se stalo,“ sděloval. „Auto kohosi přejelo. Ach, to je... ano... Wade!“

„Lebku má rozdrcenou...! Je mrtev...!“ – neslo se k nim s ulice. „Šofér je nevinen, pane strážníku! Viděli jsme...! Ten pán šel přes jízdní dráhu jako slepý a hluchý, volali jsme na něho, nedbal... jistě nějaký venkovan...“

„Dva měsíce léčila Zdeňka v sanatoři své porouchané nervy. Dnes už je chlapík. Tráví líbánky na Riviéře se svým Karlem. Pochybujete-li o pravdivosti této povídky, zajeďte si na ni. Potvrdí vám všecko do posledního písmene.“

V hloučku hochů u táborového ohně vznikla jakási rozepře.

„Nehádejte se, kluci,“ bylo slyšet Jardu. „Ať nás rozsoudí pan kapitán.“

„Copak máte?“ hlásil se ochotně za soudce bývalý kapitán obchodní lodi Kosatka, který nyní užíval již zaslouženého odpočinku.

„Přou se o to, co je to vlastně ambra. Já tvrdím, že je to výměšek vorvaně a tuhle Ota...“

„Máš pravdu, Jardo. Ostatně: víte vůbec, co je to vorvaň? Možná, že jste na to právě »nebyli ve škole«. Nu, pro všecky případy si o něm povíme.“

Hoši se seskupili kolem kapitána a ztichli jako pěna čekali na jeho povídku. Znali ho jako skvělého, jadrného vypravěče.

Starý mořský vlk spustil:

„Vorvaň čili kašelot je největší mořský ssavec. Dosahuje i přes 25 metrů délky a objem hrudi činí 12 metrů. Hlava je 7 metrů dlouhá a přes 3 metry vysoká. V hořejší čelisti nemá zubů, ale v dolejší jsou četné ostré zuby přes 30 cm dlouhé. Živí se hlavně rybami a hravě zdolá žraloka. Žije ve všech mořích, pravidelně v hejnech. Zřídka se staré kusy objeví osaměle. Kromě tuku a zubů, které jsou cennější než slonovina, poskytuje dvě zvláštní látky: cetaceum čili spermacet, tuk z ohromné dutiny čelních kostí, podobný bílému, průsvitnému vosku, jehož jediný vorvaň dává až 2800 kg. Dělají se z něho mýdla a masti. Říká se mu lidově vorvanina a je velmi drahý. Dále ambru, která je – šedá, bělavá, podobná pryskyřici a silně voní. Kilo ambry stojí celé jmění. Některý vorvaň jí dává 100 kg i více. Cena vorvaně je značně vyšší nežli velryby.

Lov na tyto obry, kteří se loví jako velryby, je nesmírně nebezpečný, neboť se umějí velmi vydatně bránit ocasem i hlavou.

Tak, teď už víte, s jakými zvířátky se chceme pustit do zápasu. Kdo nemá dosti odvahy, ať to řekne včas. Že se nebojíte? Nuže dobře.

„Kapitáne, hlásím nástup mužstva!“

„Pozor! Plavčíci k lanům! Vzhůru na ráhna! Spustit plachty! Napnout a připevnit!“ velí kapitán. „Kormidelníku, vpřed!“

Bárka majestátně pluje z přístavu...

Veliký, oranžový kotouč měsíčního úplňku vyplul nad obzor nekonečného oceánu, jenž jako by dýchal v pravidelném dmutí vln. Velebné ticho je rušeno pouze pravidelným šumotem vody, která se tříští o lodní bok a sténavým skřípotem ráhen, s nichž visí v bezvětří nehybně těžké plachty. Pojednou se ozve shůry:

„Vorvaň v dohledu! Tři čárky (čárka je míra, užívaná v námořnictví) vlevo od přídě!“ hlásí hlídka ze stožárního koše. Stručný povel kapitánův, řinčení řetězů a za několik okamžiků houpá se už pět člunů na hladině u boku bárky. V jednom člunu stojí na přídi harpunář, velitel výpravy, za ním na třech sedadlech třímají lodníci mohutná vesla a vzadu je kormidelník.

Až na harpunáře jsou stejně obsazeny ostatní čluny. Místo harpunářů sedí však na přídi odborní střelci s těžkými puškami.

„Vpřed!“ ozve se tichý rozkaz a loďky odrazí od bárky.

Neslyšně, ale rychle plují k černému tělesu, které se rýsuje jako úskalí na světélkující hladině. Ale vtom vytryskne z tupě do vody spadajícího konce tělesa šedý sloup páry a do ticha třeskne jako výbuch mohutné hu-f-f!

„Máme štěstí, že jsme padli na samotáře,“ bručí si harpunář. „Ale přece budeme mít těžký boj. Je to obrovské zvíře. Stůj!“ velel.

Lodice se zastavily asi dvacet metrů od odpočívajícího netvora. Pouze střední loďka s harpunářem se zvolna, neslyšně jako přízrak šine blíže. Deset metrů od vorvaně veslaři ustali. Mocný rozmach muže na přídi a vržená harpuna se hluboko zabořila do černého těla. Současně zaburácela z ostatních člunů salva a čtyři výbušné náboje zasáhly svůj cíl. V nejbližším okamžiku letěly čtyři čluny zpět, aby se dostaly z vlnobití, které raněný netvor způsobil svým ocasem, jenž se vymrštil do výše a udeřil na vodu s takovou silou, že se ozvala rána jako dělový výstřel.

Jen harpunářův člun se nehnul z místa, ačkoliv byl divoce zmítán vlnami. Obrovské tělo netvora zmizelo pod vodou, rychle se potápějíc.

„Čtyři sta metrů,“ odhadoval harpunář hloubku, do které se ponořil vorvaň. „Musí už brzo nahoru.“

A nemýlil se. Hřídel ustal v otáčení a lodník rychle navíjel rozvinuté lano. Zatím se přiblížily ostatní čluny. Konečně se opodál vynořila balvanovitá hlava a v rychlém tempu burácely výdechy raněného zvířete. Zahřměla nová salva, po které se nesmírné tělo vorvaně takřka vymrštilo nad vodu a zase klesalo do hloubky.

Tu se však stav harpunářského člunu utvářel povážlivě: netvor ustal v klesání do hloubky a plul úžasnou rychlostí, vleka za sebou člun, jehož lano bylo napjato jako struna. Povolit nebylo možno, protože lano bylo u konce. Přetnout? To nikdy harpunář neudělá. Spíše zahyne. A zdálo se, že to tak skončí s celou posádkou, neboť příď člunu, tažená do hlubiny, byla tak nakloněna, že při veliké rychlosti plavby lodice nabírala vodu...

A pojednou zmizel člun pod hladinou. Všichni však byli dobří plavci a snad se ani neoctli poprvé v takovém stavu. Právě když se přehoupli do pomocných člunů, které jim připluly vstříc, objevil se netvor na hladině, asi o padesát metrů dál. Jeho výdechy zněly trhaně, chroptivě a místo bělavé páry tryskal do výše sloup krve.

Poněvadž však lano od prvé harpuny zmizelo s potopenou loďkou, bylo třeba vorvaně znovu upoutat. „Vpřed!“ velel harpunář a loďka vyrazila k dokonávajícímu obru.

Nové kopí se zabořilo do jeho těla. Ale tu netvor v posledním napnutí svých sil zvedl nad hladinu balvanovitou hlavu, zakroužil a - zaútočil na krajní člun. Posádka viděla, že neunikne s loďkou, kterou musí obětovat, má-li zachránit své životy. Bez otálení skočili všichni do moře a plavali k sousednímu člunu. Za sebou slyšeli praskot drceného dřeva...

Po půl hodině bylo obrovské tělo mrtvého vorvaně připoutáno ocelovými lany k boku bárky. Noc a den trvalo, než byl z těla ostrými rýči vyjmut tuk, sekyrami a pilami odříznuta zubatá dolní čelist, dobyt spermacet a ambra a vše pak uloženo do sudů a beden ve skladišti bárky. Ostatní bylo spuštěno do hlubiny na pospas žralokům a jiným mořským tvorům.

Prožili jste se mnou lov na vorvaně. Vidíte, že k němu bylo třeba hodně statečnosti a hrdinství. Podobně je tomu s lovem velryb. O těchto obrech moře si povíme příště.“

Errata:

30.05.2021 10:54