Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tohle bylo něco pro dobrodružnou chlapeckou duši.

„Já chci být námořníkem!“ vykřikl kterýsi z nejmladších.

„Mě zajímá víc geologie, horniny,“ přiznal druhý svou zálibu. „Budu studovat, abych se stal báňským inženýrem.“

„Chvalitebný úmysl,“ pochválil ho inženýr kladenských uhelných dolů Praný. „A víš co, mladý muži? Sestoupíme spolu do černého jícnu vyhaslé sopky

Kráterem pod zemskou kůru.

Chceš? Máš odvahu?“

„Ano!“ řekl klučina bez otálení.

„Máš pravdu. Neboj se! Jdu-li s tebou, nic se ti nestane.“

A inženýr začal vážně:

„Chladný, hrobový dech nám vane vstříc. Jako by kostlivec chřestil svými vyschlými kostmi, s takovým zvukem sype se pod našima nohama špinavě bílá a zažloutlá pemza, sklovitý obsidian a jiné zbytky vychladlé, ztuhlé lávy, naráží na skalní výčnělky a mizí v tajemné tmě propasti...

Opatrně sešplháme se skalní stěny. Hu! Věru, není to zde vlídné, v tom temnu, s černou, nedozírnou propastí pod nohama. Posvítíme si. Elektrické světlo podivně působí, ozařujíc tisíce roků mrtvé nitro živelného vředu zeměkoule. Po příkrém svahu sestupujeme do hloubky. Jsme v ohromném kotli, po jehož bocích šklebí se na nás tajemné díry a rozsedliny chodeb a tunelů, sopouchů (sopouch – komínovitá chodba) a komínů, z nichž některé jsou poněkud zjasněny paprskem denního světla. A zdola rozevírá se na nás hladově obrovská tlama, jejíž dásně tvoří rudá láva a trsy zažloutlé pemzy a sklovitého, jakoby slizského obsidianu činí dokonalou představu vykotlaných, vyceněných zubů. My se však nelekáme. Odvážně vkročíme do těchto strašlivých čelistí a spouštíme se níže.

Níž... stále níže... Pozor! Stát! Světlo naší elektrické svítilny zrcadlí se v tušově černé hladině jezera. Voda je čistá, čirá, ale chutná hořce a páchne sírou. Hladina leží tak ztuhle, že se podobá černému lesklému mramoru. Měříme hloubku olovnicí: nestačí nám provázek, ačkoliv je ho několik set metrů...

Hle! Tu je jakýsi tunel. Vejdeme. Kráčíme chodbou, s jejíž klenby visí podivné rampouchy jakési spečené hmoty. Urazíme sekyrou hrot. Je neobyčejně těžký. Asi je to sloučenina, slitina kovů. Prozkoumáme ji, až se vrátíme domů. A zde, ve stěně, se cosi třpytí:

Ach, jaká krása! Krystaly ametystů a zde – valounky chalcedonu, červeného karneolu, černého onyxu, hnědého sardonyxu, zeleného chrysoprasu... Celá ložiska polodrahokamů.

A zase sestupujeme po svahu do labyrintu chodeb a dómů... Teplota stoupá. Je zde dusno. Avšak dále! – Níž! – Ještě níže!...

Odkudsi, z tajemné tmy tunelu září matně několik bodů příšerným, namodralým svitem jako oči záhadných netvorů. Vlasy se nám ježí hrůzou... zbytečně: to uran světélkuje svým bohatým obsahem radia...

Jak jsme hluboko? Snad dva či tři tisíce metrů. Příliš málo, abychom se dostali na hranici zemské kůry. Musili bychom ještě víc než třicetkrát tak hluboko. Zemská kůra sahá do hloubky sto kilometrů, tedy sto tisíc metrů. Pak je polotekutá vrstva, tak zvané magma. Nitro země je žhavé, o čemž svědčí přibývání teploty do hloubky, horká vřídla, sopky a jiné úkazy přírodní. Žhavé zemské jádro je obaleno vrstvou, jejíž tloušťka se včetně polotekuté magmy odhaduje na 1500 kilometrů.

Zemská kůra obsahuje přerozmanité prvky a její stáří se odhaduje podle množství radia, radiového olova, helia (lehký plyn, nehořlavý, je ve vzduchu i v zemi) a kamenného uhlí na 340 milionů let. Podle vrstev prahorních však na 1 640 milionů let. To je trošku velký rozdíl, pravda-li?

Inu, když ta naše Země není nikde zapsána v matrice a tak se to nedá zjistit.

A poněvadž sto kilometrů jít pěšky a ještě k tomu krkolomnou cestou je pro nás daleko, vrátíme se zpátky. Ty polodrahokamy si ovšem vezmeme s sebou – na památku.“

Errata:

30.05.2021 10:54