Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Zítra je neděle. Copak ti mám upéci, táto?“ padla do poetické nálady prosaická otázka paní radové.

„Vepřovou s knedlíkem a zelím,“ zvolil bez rozpaků pan rada své oblíbené jídlo.

„Zelí,“ ošklíbl se jejich synek.

„Jen si nevybírej,“ napomenula ho maminka.

„Tobě zelí nejede, viď?“ usmál se na hocha pan řídící „Kdybys byl Honza, nedivil bych se.“

„Proč Honza?“

„Inu, na to musím odpovědět povídkou

O strašidelném zelí.“

„Chachachá! Strašidelné zelí!“

„Jen se nesmějte, hoši! Je to příšerná historie. A pravdivá. Tvrdím to docela vážně. Vyprávěl mně ji žák, který ten případ sám prožil. A zaručuji se zcela vážně, že nelhal. Ostatně nakonec se všichni přesvědčíte. Vypovím doslova, jak vyprávěl:

Bylo to takhle po prázdninách. Sluníčko ještě hřálo, ale voda v našem potoce už chladla. To však nám, klukům, nevadilo, abychom se ještě naposled nevykoupali. A skutečně jsem se také koupal toho roku naposled. Téhož večera mně bylo jaksi podivně; hned horko, hned zima... ani jsem nemlsal v síňce z kádě kyselé zelí, které bylo mou oblíbenou pochoutkou. Neměl jsem na ně chuť. A v noci...

Octl jsem se pojednou na poli. Kolem mne se prostíral nekonečný lán zelí. Kolem dokola u mých nohou a do dálky, až kam jsem dohlédl, samé zelné hlávky. A vtom, kde se vzal, tu se vzal, stojí vedle mne – náš pan učitel.

„Honzíku,“ povídá hrobovým hlasem, „ty začínáš lajdačit hned na začátku školního roku. Tvůj úkol z mluvnice je hrozný. Napsals tam zelý s tvrdým ý. Tak aby sis zapamatoval, že zelí se píše s měkkým í...“

Švihl mě rákoskou přes zadeček a - jézuskote! Nohy se mně zabořily do země, tělo se scvrklo, ruce změnily v listy a hlava naopak nabubřela tak, že byla skoro jako ten soudek v naší síňce, ve kterém kvasilo naložené zelí...

Pan učitel zmizel jako duch. A tu jsem cítil, jak mně po scvrklém tělíčku leze slimák, tak veliký, že svým slizkým, studeným břichem pokryl celé mé tělo od spoda až ke krku. Třásl jsem se ošklivostí a zimou, ačkoliv mně ohromná hlava hořela v žáru slunečního úpalu. To nebylo všecko:

Po zádech šplhaly jedna za druhou modrozelené housenky, které se hltavě daly do mých bezmocných, v listy začarovaných rukou. V hrozné bolesti jsem cítil, jak rozžírají kůži, maso... V krátké chvíli zmizely mé prsty a z rukou i paží čněly ztrnule jen ohlodané kosti... A pak se daly housenky do mé hlavy. Žraly mé velkolepé ušní boltce, jejichž velikosti se obdivovali všichni spolužáci, nos, tváře, všecko...

Řval jsem, ječel, vřískal, ale všecko marno. Můj hlas se jaksi dusil v hrdle. Sám jsem ho neslyšel. A jako na posměch mým mukám obletovaly mne roje bělásků, usedaly na mou trýzněnou hlavu.

Slunce zapadlo a vyšel měsíc. A tu, v jeho zsinalé záři jsem spatřil něco úžasného: zelné hlávky kolem mne oživly. Změnily se v - lidské hlavy! Poznal jsem Frantu Vonáska, Pepíka Tidlifaje, Tondu Zrzavýho a jiné kamarády. Dokonce i Anda Šmudlíková zde byla. Vyloženě společnost, která vynikala v neznalosti mluvnice, počtů a jiných věd, jejichž učení žákům nevoní. „A, vida, Honza už je tady taky,“ vítali mě se škodolibým chechtotem.

„Už mě nebude buchcovat a tahat za vlasy,“ vykvikla jízlivě Anda. „Pracky má sežrané,“ dodala vítězně.

„Zřídily tě pěkně ty housenky, Honzo,“ šklebil se Franta.

„Ale těch jeho krásných uší je škoda. To byl požitek, když jsme ho za ně tahali. A jak s nimi dovedl zapráskat,“ litoval potměšile Tonda. „Jakápak škoda?“ ozval se Pepík. „Ráno nás sklidí. Povídal Škudlina, že už má připravenou krouhačku.“

Škudlina! Sedlák Škudlina, kterému jsme v létě chodili na lusky! Krindapána! Ten nebude mít s námi smilování. Rozstrouhá nás na nudle!

Zachvátil mne takový děs, že jsem... já nevím, jak se to vlastně stalo. Rozhodně jsem však musil vyvinout obří sílu. Podařilo se mi vytrhnout nohy ze země a - pojednou všecko zmizelo. A pak jsem užasle boulil oči na tatínka, maminku a pana doktora, kteří stáli u mé postele. Slyšel jsem radostné: „Už je mu dobře!“ Hltavě jsem vypil mléko se sladkou, mandlovou příchutí a - usnul. A tu jsem se koupal, ale ve svém vlastním potu.

Od té doby mne nikdo po prázdninách nedostal do potoka. Druhý zánět plic bych nechtěl prožít.

A ještě něco mi zbylo z té hrůzy: nepřekonatelný odpor k zelí. Nejsem přece lidožrout, abych jedl – své kamarády.“

„Tak to slyšíš, maminko. A já mám jíst své kamarády!“ „Ty je jíst nebudeš, poněvadž nejsi Honza,“ přesvědčil synka pan řídící.

 hrq

Strašidla pod Zvířeticemi

Zatím se setmělo. Na východě vykoukl nad lesní hřeben měsíční úplněk a zvolna, jako veliký lampión, stoupal do výše.

Kdesi v lese zakvílel sýček a zahoukala sova.

„Mami, co je to tamhle!“ šeptal desítiletý Toník, ukazuje k říčce.

„Snad se nebojíš?“

„N-ne, ale...“

„Máš strach. Páry stoupají z řeky a plazí se – ale je to zajímavé, jaké podivné útvary se dělají. Jen pohleďte, tamhle se to podobá vysokánské postavě, která se svíjí a mává pažemi. Tam zase jako by plul ve vzduchu křídlatý ještěr, pohádkový drak.“

„Napadá mě příběh, který jsem zažil,“ nabídl se oblíbený vypravěč pan lékárník Batka, „totiž, jak jsem potkal

Strašidla pod Zvířeticemi.“

Počkejte, hoši, neošklíbejte se! Nedejte se plésti názvem. Pozorně si vyslechněte tento pravdivý můj vlastní příběh a pak teprve posuďte. Potvrdí vám, že opravdu – je mnoho věcí pod sluncem...

Ano, je mnoho věcí pod sluncem!

Mladá Boleslav je skutečně krásné město. A ještě krásnější, romantičtější je okolí, zejména povodí Jizery, jejíž dumné tůně od města až daleko na sever družně provází pečlivě ošetřovaná silnice.

Toto údolí od Mladé Boleslavi až téměř k Debři jasně dokazuje, že nynější Jizera se svými hlubokými, tajemně temnými tůněmi, protínajícími zelený koberec lučin, je jen zbylým potůčkem pravěkého veletoku, jenž se tu kdysi v šíři sta a hloubce několika desítek metrů valil, místy se šíře v rozlehlá jezera. Dokazují to strmé, kolmé, místy převislé skály, zřejmé navrstveniny, jakoby naskládané plotny; či snad jsou to znaky, jak hladina veletoku od věků k věkům pozvolna opadávala?

Pravý břeh Jizery lemují vysoké, příkré stráně. Na temeni tkví hrozivě nakloněná, mohutná věž, zvaná Putna, mimo trosky hradeb jediný zbytek kdysi pevného hradu Michalovic a o několik kilometrů dále na strmém skalním ostrohu, porostlém vzrostlými akáty a houštím křovin, malebné zříceniny kdysi rozsáhlého hradu Zvířetic, jejichž pán Zdislav byl mistrem učení pražského a přítelem Husovým a jeho bratr Heřman spolubojovníkem krále Jiřího z Poděbrad.

V tomto místě silnice odbočuje od Jizery, ale setká se s ní opět u Debře. Pěší chodec, aby si uspořil zacházku, sestoupí tu se silničního valu a nadejde si pěšinkou přes rozsáhlou louku.

Pak už dojde k Debři a za hodinu do Bakova – a tak dále. Nechci psáti cestopis. Beztak trochu dlouhý úvod, ale byl nutný. Čtenář by si ho měl dobře zapamatovat. Kdo ho přeskočil, bude ho postrádat v dalším ději.

Teď se konečně mohu pustit do věcného líčení tohoto hrůzného příběhu:

Bylo mi devatenáct let, když jsem maturoval v Praze.

Strýc, lesník v Mladé Boleslavi, mne pozval na prázdniny. To se ví, že jsem se nerozmýšlel a téhož dne večer s nepříliš těžkým kufříkem jsem vsedl do osobního vlaku.

Minulou noc jsem probděl na abiturientském věnečku a ve dne nebylo kdy, abych si spánek vynahradil. To víte: loučení s kamarády a zvlášť – proč bych se nepřiznal – s Emičkou... krátce: byl jsem dosti »uondán«. Není tedy divu, že se mi klížily oči. Byl jsem sám v malém kupátku; jednotvárný rytmus vlaku; houstnoucí šero večera po parném letním dnu; spleť vzpomínek na maturitní trápení, věneček, z něhož mi dosud v uších zněly melodie a slasti tance, blahé vědomí »dospělosti« – vždyť to mám ve vysvědčení černé na bílém – loučení s Emičkou... eh, jak se to zpívalo:

...to ti povídám, to ti povídám,

studenta nemiluj,

to ti povídám, to ti povídám,

student je lhář...

„Jízdenku, prosím,“ zacloumala mnou nešetrně těžká ruka.

„Kdy budeme v Boleslavi?“ táži se.

„Po půlnoci.“

„Prosím vás, pane průvodčí, rád bych si zdříml.“

„Můžete, jste tu sám.“

„To je právě, co... jakpak, zaspím-li?“

Pokrčil rameny, ale pohlédl na mne tak výmluvně, že říkám: „Prosím vás, vzbuďte mne,“ a vtisknu mu do dlaně dvě koruny.

Musíte vědět, že tenkrát dvě koruny byl kapitál, za který jste koupili osm litrů smíchovského ležáku.

„Bez starosti, mladý pane. Před Boleslaví vás vzbudím. A pojedete celou cestu sám jako hrabě.“

Usnul jsem jako dudek, ačkoli to přirovnání je podivné.

V bezedné hlubině spánku slyším dotíravý hlas: „Bakov! Bakov!“

Otevřu oči. Ticho jako v hrobě. Co... kde to... aha! Ve vlaku. Jedu do...

„Bakov! Bakov!“

Cože? Bakov? Ba... Vždyť přece Bakov je za Boleslaví. Vyskočil jsem a srazil okno:

„Kde to jsme?“ zavolal jsem na průvodčího u vlaku.

„Bakov! Volám už po desáté!“

„Hrom aby!“ popadl jsem kufřík a vylítl z vozu v poslední chvíli, kdy vlak se už pohnul na další pouť.

Skutečně: stál jsem na peróně bakovského nádraží.

„Měl bych vás pokutovat!“ volal na mne zlostně rozespalý úředník pro můj opožděný výpad z vozu.

„Proč mě ten trulant nevzbudil?“ láteřil jsem. „Dal jsem mu zlatník a teď...“

„Jaký trulant? Průvodčí? Urážka úřední osoby. Zlatník? Úplatek. Vzbudit? Vlak nemá spací vůz. Kam jste jel? Ukažte lístek! Do Boleslavi. Zaplatíte pokutu. Do kanceláře!“

Aby tě! Mám v kapse dva šestáky. Protokoly... trestní oznámení...

„Prosím vás, pane přednosto“ – povýšil jsem chytře mladého úředníka a vyzpovídal se mu. „Mohl bych tu někde přespat do rána?“

„V čekárně ani nikde jinde v nádražní budově vám dovolit nesmím,“ vrtěl hlavou, „přednosta je příliš komisní. A tohle byl poslední vlak. Teď všecko zavíráme a do pěti hodin ráno zde všecko spí,“ uváděl důvody. „Stanice je samota. Do Bakova je hezký kousek cesty a do Debře ještě dál. Ostatně byste ani tam nocleh nedostal, zvlášť nyní, kdy už minula půlnoc.

Leda byste šel do Mnichova Hradiště. Ale to je dobré dvě hodiny, stejně daleko jako do Boleslavi, kam jste vlastně cestoval. Nu, žádné neštěstí. Jak vidím, kufřík není příliš těžký, je krásná noc, teplá a tichá, měsíc v úplňku, světlo jako ve dne. Bude to tedy hezká procházka. Znáte cestu?“

„Nikdy jsem tu nebyl.“

„Nemůžete zbloudit: stále po silnici,“ mávl rukou. „Jen za Debří se držte Jizery. Chodníkem přes louku si značně nadejdete a pod Zvířeticemi vystoupíte opět na silnici, která vás pak dovede až do Boleslavi. Nazdar a šťastnou cestu,“ podal mně ruku.

Čile jsem vykročil. Podle rady jsem odbočil se silnice na pěšinu, jež se vinula těsně podél břehu.

Noc byla skutečně pohádkově krásná. Hluboké tůně Jizery, černé a tajemné, vydechovaly v hlubokém spánku svou příznačnou vůni prohřáté vody, bujícího rákosí a puškvorce; v nehybné, mrtvolně ztuhlé hladině, jako v nesmírné hlubině zrcadlil se žlutý kotouč měsíčního úplňku.

Ticho, velebný klid vládl nad údolím, jež jako by na všech stranách bylo uzavřeno: přede mnou, kam jsem kráčel, vysoká stráň, od jejíž temné zeleně se na temeni jaksi svítivě a ostrými rysy odrážely zříceniny Zvířetic. Stráně obloukovitě doprava obepínaly údolí až tam, odkud jsem nyní přišel, kde jen úzký průsmyk dělil pokračování hřebenu za druhým břehem řeky, nad nějž vyčnívaly střechy budov a vysoký tovární komín. Ano, tam jsou Kosmonosy...

Odkudsi z polí či z louky ozval se chroptivým zpěvem samotářský chřástal... a teď od zřícenin žalostně zavolal sýček, jemuž odpověděla strašidelným houkáním sova...

Tyto nelibé zvuky vpadly do idylického ticha tak rušivě, že jsem ulekaně stanul, když se nad hladinu vymrštila pořádná ryba.

No no, snad se...

... nežli zvíš, jsem tobě blíž,

má milá, snad se nebojíš...

napadl mě verš Erbenovy básně.

Přes polovici louky jsem už měl za sebou a rozeznával jsem už lem bílých patníků, vroubících silniční val.

„Chachacha! Á-ááá – chachacha – chyji – ú – úúú -“

Stanul jsem jako sloup.

Co to bylo? To nebyla sova. Pes? To nebyl štěkot ani vytí psa. Vlci tu přece nejsou. To byly lidské zvuky. Ale...

„Ú-húhúhú – chachacha – chá!“

Příšerné zvuky bodaly mě v sluch, do mozku; pačlivý mráz lil se mi po páteři a vnikal až do morku kostí...

Ne! To nejsou lidské zvuky! Žádný člověk, ba ani zvíře, nedovede ze sebe vydat tak strašlivé skřeky, démonické vytí a štěkavý, křečovitý chechtot! Takového ryku je schopen jen satan sám!

Co je to, proboha? A odkud zní? Nelze ani říci. Točí se to zde v tom údolí s mnohonásobnou ozvěnou... Vrátit se? Kdo ví, nepadnu-li právě do toho... Vpřed! Vyrazil jsem.

Běžel jsem několik vteřin za hrobového ticha.

Byl jsem už jen asi sto kroků od silničního valu, když se smích a jekot rozlehly opět. A nyní ještě silněji, pronikavěji, drásavěji!

Stanul jsem udýchán, uhnán – a teď:

Vlasy se mi zježily a zmražen hrůzou jsem nebyl schopen pohybu... ne! To není klam, ty bílé postavy, v dlouhých, bílých rubáších, v reji tam, na balvanu a kolem něho, či snad letící vzduchem?

Dvě... tři... čtyři, ano, čtyři jsou, ačli jich celé roje nejsou v těch akátových houštinách... Teď jedna ta příšera se vyhoupla nebo se snesla na balvan a... co to dělá? Čímsi smýká po skále... jiskry srší pod rukou... příznačný skřípavý zvuk... brousí! Brousí na balvanu velký nůž, dýku nebo meč!

A teď zase chechtot a vytí! Skřeky a jekot! Zoufalý pláč a smích, ďábelský chechtot, pekelné skřeky... A opět rej! Šílený rej, divoká honba...

Pekelné zjevy! Zakleté, ztracené, snad kdysi před věky prokleté duše... strašidla!

Strašidla!

Co teď? Jít dál? Pak musíš přímo k nim, neboť vlevo je Jizera. Zde právě zahýbá a pokračuje dál těsně vedle silnice. A v tom náhlém ohbí je vysoký, podemletý břeh s balvanem, daleko nad vodu vydmutým. Tam je jistě velká hloubka a víry. A vždyť ani řádně plavat neumíš. A v šatech a s kufrem... Vůbec nesmysl! Co by ti prospěl druhý břeh? Totéž jako běžet zpátky. Zloduchu není nic překážkou. Přeletí přes vodu, letem tě dohoní, dostihne! Jak chceš utéci strašidlům?

Strašidla!

Ale – k čertu – vzpamatuj se! Přece nejsi děcko, jsi dospělý akademický občan. Jaká strašidla? Nesmysl! Spíš tu v tom houští táboří tlupa cikánů, kteří tu provádějí své divoké reje. Ty rubáše? Teplá noc, koupali se a teď v košilích... Mají cikáni vůbec košile? Ale ty příšerné zvuky? Nu, v noci se zvuk jinak rozléhá.

Eh, hrome! Na mne si nikdo nepřijde s nějakým bububu! Hajdy! Útokem na silniční val! Budu od nich jen několik kroků, ale mám dobré nohy. Zapnu nejvyšší rychlost a natřu to pak po silnici jako jelen. Nejhorší vyběhnout na val. Ale to bude jen okamžik. Alou!

Nikdy nezapomenu na ten běh! Přes dva metry vysoký násyp jsem zdolal snad jedním skokem a pak – letěl jsem po silnici k Boleslavi. Nějakou chvíli jsem slyšel za sebou skřeky a řev, ale to bylo jako ostruhy závodnímu koni.

Konečně jekot za mnou slábl, až utichl. Ohlédl jsem se: nic.

Ale tu mne už opustily síly. Klopýtl jsem o vlastní nohu a skulil se na travnatý, kyprým mechem vystlaný drn, na štěstí dosti daleko od kolmé skalní stěny, o kterou bych si byl jistě rozbil lebku. Supěl jsem jako lokomotiva a srdce mně bušilo v hrdle...

Jen co jsem se trochu uklidnil, vyskočil jsem a klopýtal dále. Což kdyby se ta cháska pustila přece za mnou! Cikánské lůze není co věřit. Aspoň jsem byl nyní už přesvědčen, že to byli cikáni. Strašidla se mi vykouřila z hlavy s denním úsvitem, který se slabě již projevoval.

Občas se ohlížeje, minul jsem již michalovickou Putnu. Rozbřesklo se. Nad hladinou Jizery se zvedaly ranní mlhy, jejichž čárovité, fantastické útvary pozbyly však v denním světle strašidelnosti.

V dálce jsem před sebou na silnici spatřil tři muže, s pozoruhodným spěchem, chvílemi během, se blížící. Konečně jsem rozeznal: četník a dva muži v tmavomodrých stejnokrojích.

Zastavili mne:

„Odkud jdete?“ zeptal se četník udýchaně.

„Z Bakova.“

„Neviděl jste někde cestou čtyři muže.“

„V bílých rubáších!“ vpadl jsem pohotově.

„Ano! Kde? Kde to bylo?“

„Pod Zvířeticemi. Právě, kde odbočuje od silnice Jizera. V houští u silnice. Myslil jsem, že jsou to strašidla. Ale to víte, já...“

„Neudělali vám nic?“

„Jak by se mohli opovážit,“ hrál jsem si na hrdinu. „Já se neleknu cikánů.“

„Děkujte Bohu, mladíku,“ kýval četník hlavou. „To nebyli cikáni.“

„Kdo tedy?“

Ale odpovědi se mi nedostalo. Trojice se už hnala dále k Zvířeticům.

Pravdu jsem se dověděl druhého dne – z novin: V noci na včerejšek se podařilo čtyřem nebezpečným ošetřovancům uprchnouti z ústavu pro choromyslné v Kosmonosích. Jeden z nich si nevysvětlitelným způsobem opatřil dlouhý kuchyňský nůž. Útěk byl sice téže noci zpozorován, ale šílenci byli zajati teprve ráno a to jen na upozornění jistého mladého muže, který je zpozoroval v akátovém hájku pod Zvířeticemi. Odvážný jinoch ani nevěděl, že jen šťastným osudem unikl jisté smrti, neboť jen zřízenci z ústavu, provázeni četníkem, mohli dopraviti zpátky do ústavu tři nešťastné uprchlíky. Čtvrtý ubožák byl svým šíleným soudruhem v pravém smyslu nožem na kusy rozřezán.

Tak vidíte, hoši: žádná strašidla.

Ale – je mnoho věcí pod sluncem!

Errata:

30.05.2021 10:54