„Ano, je mnoho věcí, ale strašidla na nás neplatí!“ kasali se hoši.

Zatím už chvíli pozoroval tábor pan nadlesní, stanuv na pokraji lesa, kde vyčkával konce povídky, aby svým příchodem nerušil. Nyní vystoupil a octl se mezi besedníky, jako by byl ze země vyrostl.

„Přicházím vám oplatit návštěvu,“ zdravil společnost.

„Jste nám vítán!“ nabízeli mu lehátko.

„Děkuji, to není pro takového zálesáka, jakým se cítím. Ačkoliv jsem dosti unaven. Číhal jsem totiž na tu škodnou, pane rado.“

„A dopadl jste ji?“

„Ovšem.“

„Povídejte!“

Avšak nadlesní se obrátil na hlouček hochů:

„Tak vy nevěříte ve strašidla, he?“

„Kdepáák!“

„A ve vodníka?“

„To už teprve ne!“ prohlásil Jirka.

„Tak já vám něco povím. Předem však upozorňuji, že každý, kdo by pochyboval o pravdivosti byť jen jediného mého slova, by mne těžce urazil, neboť prohlašuji předem a dávám své čestné slovo, že vše se událo, jak budu vyprávět. Všecko je pravda a nic jiného než čistá pravda. To není žádná pohádka

O vodníkovi,

to je skutečná událost, kterou prožívám už přes týden a dnes jsem ji ukončil.

Tak poslouchejte:

Jak víte, mám ve správě také rybník »Velká tůň«! Však hoši ho znají; hrázný je už dvakrát prohnal. Právem. Tam mi, kluci, nelezte! Zde máte koupání dost a dost a bezpečné. Tam je hloubka a místy spodní proudy, poněvadž odtok je podzemní. Mohlo by vás to strhnout a - smrti vaší amen!

Tedy ten rybník, vlastně je to přírodní jezero, které jsem zarybnil, je s jedné strany vrouben příkrou lesnatou strání, s druhé strmou skalou a pak jsou močály, sice ne rozlehlé, ale dost nebezpečné.

U přítoku je stavidlo, které podle potřeby odvádí příval vody do vedlejšího náhonu, nebo zase při nízkém vodním stavu žene vodu na sousední mlýn. Však to znáte.

Už je tomu přes týden, co jsem zjistil, že mi tam kdosi pytlačí. Dokonce jsem i našel sice neodborně pletené, ale přece dostatečné vrše, nalíčené pod lesním břehem. Ovšem, že jsem tyto pasti zabavil.

A číhal jsem. Ve dne stačil na dozor hrázný, ale ten nic nezpozoroval. Proto jsem si každého večera zašel k rybníku a dlouho do noci číhal, ukryt v lesním mlází. Prvou noc – marně. Druhou jsem měl trochu úspěch, ačkoliv se zvrtl a já pak klel jako pohan.

Bylo to takto:

Bylo už hodně po půlnoci, když slyším jakýsi šustot. Škoda, že jsem s sebou neměl Broka, kterého jsem půjčil hajnému na obchůzku. Valdu a Stopa jsem s sebou nechtěl brát, poněvadž se k takové čekané nehodí a mohli by se zkazit ve svém oboru. Byl jsem tedy sám.

Bylo tma, měsíc byl za mraky, obloha zatažena.

Čekám. Šustot se blížil, že jsem měl pytláka – nepochyboval jsem, že je to on – jen asi deset metrů pod sebou.

Teď! Vytáhl jsem z kapsy baterku a pustil světlo dolů; a volám:

„Stůj, chl...“ slovo chlape mně uvázlo v krku. Vždyť to byl nějaký klouček, nejvýš desítiletý, děcko.

A vtom ten klouček – šups! střemhlav do vody a - zmizel. Jen kola ve vodě po něm zbyla. Proboha! Teď jsi to provedl. Ten nezdara jistě leknutím spadl do rybníka a - utopil se. Máš kluka na svědomí. Už jsem svlékl boty a kabát a chtěl skočit za ním, abych ho vytáhl – je tam skoro pět metrů hloubky – když v okraji světelného okruhu vidím hlavu... ten lotřík ploval přes rybník jako ryba.

A byl pryč.

Vrátil jsem se domů s bžundou.

Několik dní byl pokoj. Aspoň jsem myslil. Ale ve skutečnosti změnil ten uličník své lovecké stanoviště. Při měsíčním světle jsem ho dobře zhlédl – na protějším břehu, pod skálou. Než jsem tam doběhl, zmizel a jen vykuchané vnitřnosti z ryb po sobě zanechal. Broka jsem měl tu noc s sebou. Chytil sice stopu, ale pojednou couvl a rozkýchal se, že by se byl strhal; ten darebák byl mazaný: rozsypal za sebou papriku.

Uvažoval jsem: takové lotroviny že by páchal desítiletý kluk? Nemožno.

Dnes jsem šel na čekanou opět. A měl jsem štěstí:

Plížím se k přítoku, když Brok zavětřil a tlumeně zavrčel. Vykouknu opatrně z křoví – a dvacet kroků ode mne sedí na stavidle ten... Abych ho opět tak náhle nevyplašil, volal jsem klidně:

„Nelekej se a seď! Ani se nehni! Tentokrát neutečeš. Skočíš-li do vody, pošlu za tebou psa. Ten ti dá nejprve řádně napít a pak tě vynese na břeh. To máš tak jisté, jako že ti pošlu hrst štětin do kalhot, pohneš-li se.“

Mým klidem byl tak ohromen, že seděl jako placka. Klidně se nechal sundat se stavidla. Stál přede mnou jako zmáčený čokl.

Ale pro pět ran z lankasterky, co je to? To není kluk. To je starý tvor. Prošedivělé vlasy, dlouhé až k ramenům, jako mastné žíně lepí se na nízké čelo; oči bez řas a obočí, vyboulené jako žabí; ústa, spíše huba, bez rtů a zubů, široká od ucha k uchu; ruce po kolena; nožky tenké do O - a celé tílko ve vetchých hadrech, nazelenalých, snad vyrudlých. Mokrý byl jako myš, jak jistě právě vylezl z vody.

„S kým mám to potěšení?“ zeptal jsem se jízlivě.

Roztáhl hubu – couvl jsem, aby mne nespokl, a cosi zahuhňal. Co se budu bavit s takovým tvorem.

„Marš!“ povelel jsem směrem k cestě do domku hrázného.

Ale skrček projevil chuť skočit do rybníka. Jenže Brok ho popadl za kalhoty a smýkl jím na zem. Přetáhl jsem ho několikrát karabáčem, což ho učinilo povolným. A tak jsem ho dopravil do bezpečí.“

„Kam?“

„K hráznému. Zavřel ho do chlívka. Jeho novofundlanďan Neptun ho dobře hlídá. Zítra ráno ho dovede do města k četnictvu.“

„Jak jste mohl vodníka takhle snadno...“

„Vodníka?“ protáhl lesník udiveně obličej. „Jakého vodníka? Kdo mluvil o vodníkovi?“

„Vy přece. Vždyť jste ho popisoval a... co jiného by mohlo...“

„Ale jdi, jdi, Jirko. Popisoval jsem Bulíčka, jaký skutečně je. Copak neznáš toho trpaslíka ze vsi?“

Teď se osada rozhlaholila smíchem hochů.

„Nezná. Jak by znal, když je tu teprve od včerejška. Ale to se povedlo! Vidíš, Jirko, jak jsi nalítl. A právě tys před chvilkou tvrdil, že ve vodníka nevěříš!“

Nu, dnes mně, zítra tobě...

Errata:

30.05.2021 10:54