Střípky v uniformě aneb Vojna není kojná Střípky-v-uniformě   Literatura faktu Milan Matouš © 2006 Milan Matouš, Praha Nakladatelství: Autobus Úvod

Říkávalo se, že kdo nebyl na vojně, není chlap. Když se chtěl mládenec ženit, radili mu: počkej až po vojně. Často to kladl budoucí tchán jako podmínku. Strašit čertem nebo polednicí vyšlo z módy, ale nepořádným synáčkům maminky hrozily: počkej na vojně, tam tě naučí po sobě uklízet.

Jak si ale vysvětlit, že děvčata bývají pořádnější, i když kasárna znají jen zvenčí? A co když nám teď z armády zbyla jen legie profesionálů? Asi i všechny ty představy o blahodárnosti služby v zelenám kabátě — jako konec konců všecko v životě — musíme brát střízlivě. Bylo by naivní pohlížet na vojenskou službu jako na školu všech ctností.

Že však má služba v armádě na mladého člověka silný vliv, anebo do nedávné doby měla, je bezesporu. I když to není vždycky ve všem jen vliv pozitivní. V každém případě je to však pramen silných zážitků, na které se tak snadno nezapomíná. Když se dva muži pustí do vyprávění epizod z vojny, i ti taktní a ohleduplní občas přehlédnou, že se zbytek společnosti nudí a dámy bokem zívají.

Nejprve pár slov, jak jsem se do armády dostal a jaké iluze jsem si s sebou přinášel.

Pracoval jsem na stranickém sekretariátě v Českých Budějovicích, jezdil po jižních Čechách a přednášel. Mnoho jsem toho ještě nevěděl, ale sebedůvěra mi nechyběla. Koncem války jsem strávil dva roky mezi dřevaři a naučil jsem se myslet a mluvit tak, aby mi lidé rozuměli. Hodně jsem četl a často přimíchal do výkladu i leccos, nad čím by vzdělaný politik povážlivě vrtěl hlavou. Na suchopárnost si posluchači nestěžovali a byl jsem celkem oblíbený. Moje mládí brali shovívavě. Koneckonců dvacetiletý věrozvěst nebyl v té převratné době čtyřicátých roků výjimkou.

Když jsem se vrátil od odvodu a ohlásil, že mám nastoupit povinnou vojenskou službu, vzali to moji představení s reservou. Vedoucí kádrového oddělení chodil do práce na sekretariát po určitou dobu v uniformě a předpokládalo se, že se mnou to bude podobné. Vedoucí tajemník soudruh Paleček napsal dopis a poslal mne s ním do Prahy. Už si nevzpínám, jak se adresát jmenoval. Ve vojenských pánech nebo soudruzích jsem se ještě nevyznal.

U vchodu na ministerstvo národní obrany jsem muži se šňůrami na prsou ukázal dopis a ten z toho byl trochu vyplašený. Někam zavolal a někdo si pro mne přišel.

Ocitl jsem se ve veliké kanceláři. Za stolem, rozsáhlým jako menší letiště, vstal přívětivý generál a podal mi ruku. V paměti mi utkvěla štíhlá postava, bohaté zlato po ramenou, na čtyři prsty široký pruh stužek vyznamenání a červené lampasy.

Přečetl si dopis a prohlédl si mne.

„Tak tobě se na vojnu nechce...“

„Chce.“

„Jak to? Tady se píše, že jsi tam u vás tak důležitý, že by se to bez tebe neobešlo.“

„Ale já sloužit chci.“

„Proč? Víš, co by za to dala fůra tvých vrstevníků, kdyby se mohli schovat za takovýhle papír?“ píchl do dopisu.

„Když bude válka chci být připravený. Jsem komunista.“ ozval jsem se přiškrceným hrdlem a  styděl se za patetický tón, kterým to vyznělo.

Generál se usmál a  jako by mne pohledem rentgenoval.

„Až se vrátíš domů, nemusíš nic vykládat. Bude to v pořádku, spolehni se.“

Podal mi ruku a slovo dodržel.

Uniformu jsem svlékl po dvaceti letech a definitivně mne armáda uvolnila z náručí jako jednašedesátiletého.

Prožil jsem zde větší část života. V mých vzpomínkách je ale určitá asymetrie. Nejvíc mi utkvěly v paměti příhody z prvních dvou let základní služby. Čemu to přičíst? Je to asi tím, že v té době člověk nejintenzivněji vnímá rozdíl mezi běžným životem za branou kasáren a tím, co přichází jako náraz v novém a odlišném vojenském prostředí. Šok bystří vnímavost. Nezvyklé prožitky se hluboko vrývají do paměti. Časem si člověk zvyká a novoty ztrácejí na překvapivosti a mění se ve stereotyp.

Nebyl jsem na frontě. Když druhá světová válka skončila, bylo mi sedmnáct let. Moje vojenská služba byla mírová. Mírový vojenský život je už svou povahou čímsi asymetrickým a rozporným. Armáda je institucí organisovanou, strukturovanou, vyzbrojenou, vybavenou a cvičenou pro válku. V mírových podmínkách působí některé její stránky zdánlivě nelogicky, zbytečně a někdy i komicky.

Nechci armádu a vojenskou službu zlehčovat. Smrtící zbraně mají ke švandě daleko. Nicméně denní život je i zde plný lidských citů, radostí i rmutu, nadějí i obav a také komiky a humoru. Takto a ve zkratce, s nosem na skle vidím pár epizod, o kterých chci vyprávět.

Errata:

19.07.2021 08:42