Vítej, nový čtenáři Q-241108!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Bažanti

Co ten krásný pták komu udělal, že slouží jako přezdívka pro vyjukané jelimánky, kteří překročí poprvé práh kasáren?

Vojenská omladina bývala lehce k poznání. Už podle černé bedničky s bíle vymalovaným křestním jménem a příjmením na boku. Jako věrný psík líhala pak po dva roky svému pánu pod kavalcem. Oáza soukromí, i když nezamčená. Pod víkem obrázek nejmilejší. Vydrží tam tahle tvář a nedozná za dlouhých čtyřiadvacet měsíců změnu?

Prvnímu zážitku ve vojenském prostředí se říkalo vymustrování. Nováčci se postavili do zástupu a skladník jim házel na hromadu kalhoty, kabát, boty atd. až po přilbu a protiplynovou masku. Byla toho strach budící kopice. Zbraň se později odevzdávala slavnostně. My jsme ji ještě ve čtyřicátém devátém dostali rovnou ke všemu tomu štědrému nadělení.

„A rychle. Padam, padam. Další.“

Poprvé slyšíme to kouzelné slůvko „padam“, které nás bude provázet celé dva roky. První rok je na nás budou pokřikovat „mazáci“, ten další je zase předáme následující generaci. Má tisíce významů. Znamená rychle, dělej, utíkej, pospěš si s tou prací, nezdržuj, vezmi si to a zmiz, ať už tě tu nevidím, rychle se seřaďte, moc dlouho vám to trvá atd. Podle běžné gramatiky by se mohlo nezasvěcenému civilistovi zdát, že se jedná o tvar první osoby jednotného čísla, že pronášející informuje posluchače, že někam padá. Ale to je směšně naivní chápání. Ve skutečnosti a ve vyšší vojenské supergramatice je to způsob rozkazovací, z filosofického hlediska kategorický imperativ, adresovaný podle situace druhé osobě jednotného nebo množného čísla. Tak. Tuhle menší lekci z khaki-gramatiky jsem musel udělat, abychom si rozuměli i s těmi, kdo vojenskou službou zoceleni nejsou.

Jsme zatím ve stadiu fasování a máme před sebou horu, páchnoucí naftalinem. Existují tak dlouhé ruce, které by to všechno dokázaly pobrat? Pochybuji. To by nezvládl ani speciálně školený šimpanz. Ať to poberete jak chcete, pořád něco padá. Zvlášť, když se sehnete pro to, co právě upadlo. Občas upadne ešus – tedy polní miska, jak se to správně jmenuje a jak tomu nikdo neříká - a vesele to zařinčí. Když padá přilba, je zvuk hlubší. Nedej pánbů, aby to byla flinta – pardon puška. Je sice trofejní, to znamená má dávno odslouženo, ale jak brzy poznáme, tady se s ní musí zacházet, jak v kostele s monstrancí. My jsme ještě dostávali pušky vzor 98, které sloužily neslavnému wehrmachtu až do hořkého konce.

Dovídáme se, že upustit tuhle relikvii znamená – až nám uplynou první hodiny výjimečného hájení – „tři dny s dekou.“ Tedy třikrát po skončení denního výcviku hlásit se bez kšand a bez opasku, s dekou pod paží na strážnici a putovat do kamrlíku s holou prkennou palandou. To je nejmírnější forma vojenského kriminálu.

Historie znala daleko horší. V našich budějovických kasárnách, která pamatovala ještě staré Rakousko a kde sloužil kromě jiných i Jaroslav Hašek, byla památka na jeden takový někdejší výchovný prostředek. Na dvoře byla díra ve zdi, příliš krátká na to, aby si tam mohl člověk lehnout a nízká na to, aby se rovně posadil. V téhle zamřížované špeluňce rovnali vzpurné nátury za císaře pána.

Vraťme se k prvním hodinám bažanta. K posvátným rituálům patřilo cpaní slamníků. Dostali jsme režný pytel a vysoká hodnost, která námi vládla, frajtr čili svobodník, nás zavedl do kůlny, plné slámy. „Nacpat. A musí to bejt jako kámen.“ zněl lakonický pokyn. Vzali jsme to doslova a potáceli se do ubikace s obrovskou šišatou koulí na ramenou, jak Bivoj s kancem z Kavčích Hor. Na kavalec se to nevešlo a spát se na tom nedalo, to by se člověk skutálel. Tak jsme ta monstra zase vláčeli zpátky pod kůlnu a dávali jim civilizovanější tvar.

Zatím to byly všechno jen epizodky, plné shovívavosti a poklidu. Co je vojna, to jsme měli poznat až s prvním dnem výcviku.

Jakžtakž jsme napochodovali na fotbalové hřiště. Na obvodu se procházeli podporučíci a poručíci, vyprávěli si anekdoty, kouřili a nudili se. My jsme byli zatím vydáni napospas šaržím s jednou peckou. (Poddůstojníci měli hodnostní označení stříbrnými cvočky na nárameníku.) Zkuste opakovat dvě hodiny: pozor, pohov, vlevo v bok‚ vpravo v bok, čelem vzad, rozchod, v řad nastoupit. Za půl hodiny si člověk s akademickým vzděláním plete pravou a levou nohu, o maturantech nemluvě. Právě to je ta pravá chvíle, kdy absolvent zvláštní školy může vychutnat svou vysokou převahu nad méněcenným plebsem nováčků.

Na jednom konci stadionu jeden frajer dal rozchod a na opačném druhý zařval: „Na můj povel... v řad nastoupit.“ Pádili jsme sem-tam, dokud se sadistické choutky obou neukojily.

My, ubozí mravenci na cvičišti jsme netušili, co se zatím odehrávalo a co na nás čekalo v kasárnách. Tam teprve vybraná sorta mazáků vychutnávala tu pravou rozkoš. Výsledek jejich snažení jsme shledávali po návratu. Představa, že nás čeká chvíle odpočinku, vzala za své. Dveře do světnice šly špatně otevřít. Něco se za nimi kupilo. Přehnalo se tu tornádo. Věci z poliček byly vyházené, pokrývky a prostěradla roztřepaná, slamníky na podlaze‚ železné palandy přetahané z místa na místo. A smysl toho nesmyslného blázince? Abychom se prý naučili dbát o pořádek. Jak je zřejmé, nejen gramatika, i logika je na vojně trochu jiná než v civilu. Komu dělalo potíž tyhle věci pochopit, tomu je ochotně naši feudální páni – mazáci vysvětlili.

Co teď? Nejprve jsme museli konglomerát rozebrat a určit, komu co patří. Pak následoval podobný proces, jako se tu odehrál před hodinou, jen v obráceném pořádku. S naivitou prvních křesťanů jsme rovnali všechno s úzkostlivou pečlivostí. Za pár dní jsme pochopili, že tím mnoho nedosáhneme. Vášně mazáků potřebovaly hromosvod a na čem se měly vybít, ne-li na naší bezbrannosti? Chtěli se vydovádět a schladit si na nás žáhu za to, co sami před rokem zažívali. Ti mírnější nás stranou těšili: Nic si z toho, kluci, nedělejte, za rok takhle procvaknete další bažanty. Pro špetku inteligentnější náturu dost chabá útěcha.

Nevím, zda po návratu z cvičiště byly nepříjemnější důsledky řádění druhoročáků, kterému se říkalo „průvan“‚ anebo svízele s uniformou. Na té kopici, kterou nás podělil skladník hned při nástupu, byl i nový stejnokroj Československé armády. Ten byl ale pouze vycházkový. Protože vycházky byly povoleny až po složení přísahy‚ to znamená po 28.říjnu, měli jsme s touhle uniformou zatím jen starost navíc. Musela být složena na poličce nad kavalcem. Ale ne tak, jako rovná maminka čistě vyprané a vyžehlené prádlo do skříně. Kdepak. Na tom by ještě každý frajtr našel hromadu chyb a maminka by měla zaražené vycházky. Uniforma v poličce musela mít hrany ostré jako břitva, na látce nesměl být jediný faldík, nic nesmělo o centimetr přečnívat, nebo ustupovat. To byly starosti s parádním stejnokrojem.

Mnohem horší to bylo s tím, v čem jsme poletovali od budíčku do večerky. Čtyři roky po skončení války byly ještě sklady plné pozůstatků po armádách, které už patřily historii. Měl jsem blůzu světle šedé barvy, o které šla pověst, že patřívala Italům, prý nějakým horským myslivcům. Byla zpuchřelá a každé poledne a každý večer jsem zašíval. Za pár dní byla vyšívaná jak od národního svérázu. Oč byla blůza křehčí, o to byly kalhoty tvrdší. Temně zelené, prý maďarské. Zašívat jsem je nemusel, jehlu bych do nich stejně nedostal, ale těžko jsem v nich udělal dřep. Vyráběli je za války z nějakého náhražkového materiálu, nejspíš asi rovnou z prken. Jen čepici jsem měl fešáckou, s výbojně trčící špičkou. Prý po nějakých výsadkářích. Národní příslušnost byla předmětem sporu. Jen boty jsme měli naše, domácí výroby. Nebyly však nové. V těch mých si už někdo užil své a pořádně je rozšlápl. Od té doby ale nějaký čas uplynul a boty stačily ztvrdnout ve skladu na kost. Zašívat jsem je nemusel, ale zato propichovat puchýře a mazat odřeniny.

Nebudu se podrobně rozepisovat o takových každodenních banalitách, jako byl zápas s blátem a to nejen na botách, ale na loktech, na kolenou, na prsou. Každý cvoček na podrážce byl předmětem přímo badatelské posedlosti poddůstojníků. Špendlíčkem rýpali, jehličkou dlabali, aby objevili zapomenutý prášek. Zvláštním zdrojem povyražení prohlídku konajících byly pušky. A hlavně jejich hlavně. Jak už jsem se zmínil, zahřmělo těmi hlavněmi před lety asi hodně výstřelů. Od těch dob užívaly pár let zasloužený odpočinek ve skladech a pochutnával si na nich rez. I když jsme je protahovali, až byly horké, zbavit je zašedlých skvrn nebylo v lidských silách.

Po prvních dnech v kasárnách jsem nabyl dojmu, že hlavním smyslem vojenské služby je dosáhnout ve všem nebeské čistoty. A že šarže jsou tu k tomu, aby nám to za pomoci bláta, prachu, plísně a rzí ztěžovaly. Věčné prohlídky byly něco jako zápas kdo s koho. Bohužel chyběl nestranný sudí.

Errata:

19.07.2021 08:42