Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Zkouška dospělosti

Kavalce byly sraženy po dvou k sobě. Vedle mne zakotvil, nebo spíše byl zakotven Zdeněk, Plzeňák. Od první chvíle získal můj respekt. Urostlý atlet. Vynikal v řadě sportů. Však proto ho vybrali k ženistům. Fyzická síla a obratnost zde byly zapotřebí.

Měl mužnou výraznou tvář, jasný přímý pohled. Když vyprávěl o závodech v lehké atletice, o lyžování v Tatrách, o kanoistice na divokých řekách, cítili jsme, a nejen já, jak se před ním scvrkáme do mravenčích rozměrů.

Prožili jsme první noc na erárním slamníku, v němž se ostrá sláma nezapřela, pod tenkou šedou dekou, která pamatovala fronty světové války. Uplynul první den na cvičišti a přežili jsme ve zdraví šok v ubikaci, obrácené horlivostí druhoročáků vzhůru nohama.

Začínali jsme tušit, co nás čeká za kulinářské hody. K snídani černá káva ze žita‚ marmeláda, a chleba co hrdlo ráčí. V poledne polévka a druhý chod, který nechutnal úplně stejně, jako doma u maminky. Večer něco podobného, ale bez polévky. A chleba zase „neurekom“ jak říkali bratři Slováci.

Druhý a další den jako by tomu předcházejícímu z oka vypadl. Budíček, rozcvička, cvičiště, rozházená světnice a stejný jídelní lístek. Stereotyp a k tomu zákaz vycházek působily jako klec. Fyzická i psychická. Každý se snažil překousnout hořkost a pocit méněcennosti. Cítil jsem se jako z brázdy vyoraný brambor, nasypaný do pytle a pohřbený ve společném krechtu. Ten brambor nechají alespoň načas v klidu, má pokoj, než z něj udělají kaši. Takovou bramborovou pohodu jsme neměli. Čím méně práv a osobní svobody, tím víc šťouchů ze všech stran jako na kulečníku.

Seděli jsme na kavalcích, bylo po večeři. Osmadvacet duší podle letory vzdychalo, nadávalo a mačkalo ze sebe hořký humor. Zašíval jsem poraněnou garderobu.

„Pozor!“ Jako rána do hejna slepic. To vykřikl hlasem tura velitel světnice. Vešli dva důstojníci. Náš velitel čety a cizí muž se zlatou šňůrou přes prsa, dozorčí posádky. Co k nám tak významnou osobnost přivádí? Jistě něco navýsost důležitého.

Dozorčí přecházel od jednoho kavalce k druhému a každý musel ukázat bosé nohy. Nejednalo se o součet krvavých puchýřů. Ty nebyly zakázané. Těch si mohl každý dopřát podle libosti. V řádu vnitřní služby se o tom sice nic nepsalo, ale v tomhle případě platí pravidlo, že co není zakázáno, je povoleno. Teď šlo o kontrolu něčeho závažnějšího: zda máme umyté nohy. Nevím, jak se to v tom šerém polosvětle slabých žárovek poznalo, ale vyšší hodnost měla patrně bystřejší smysly a bohatší zkušenosti, o jakých se nám, bažantům, nezdálo.

Ukázal jsem konce mého já a bylo mi neskonale trapně. Ani ne za sebe, spíš za toho štábního kapitána. Trnul jsem, aby mne nepoznal, i když jsem se neměl za co stydět. Nohy jsem si umyl a rád. Však to tu bylo jedno z mála příjemných osvěžení. Štábní kapitán byl shodou náhod soused v domě. Naše manželky občas na schodech probíraly otázky, jež zajímaly obě strany- abych použil osvědčený obrat z diplomatického slovníku. Přiznám se, že se mi jeho paní docela líbila a občas jsme si vyměnili zdvořilost, abychom měli důvod navzájem se usmát. A manžel téhle paní mi teď prohlížel nohy, zda jsem si je před spaním umyl. Vojna je velkovýrobna trapasů.

Dozorčí nic zlého neshledal. Máme umyté nohy. Jsme bojeschopní. Velitel světnice zase zakřičel: „Pozor!“, i když jsme byli vlastně v pozoru po celou dobu prohlídky. Vzácná návštěva odešla, aby vykonala výše popsaný obřad v další světnici, popřípadě v dalších kasárnách. V Budějovicích jich bylo už od dob císaře Franci-Josefa požehnaně.

Desátník konečně zakřičel „Pohov!“ a každý jsme se chvilku věnovali svému iluzornímu soukromí.

Soused na vedlejším kavalci se nějak podivně schoulil a roztřásla se mu ramena. Co je s ním?

„Zdeňku!“ Žádná odpověď. Jen ramena se rozechvěla silněji a chlapec padl tváří do podhlavníku (O polštáři se dalo v případě tohoto‚ ke vší něžnosti odolného předmětu, těžko mluvit.).

„Stalo se ti něco? Tak mluv! Co je ti?“

Pláče. Usedavě, jako dítě, kterému rozšlápli duhovou kuličku.

Trvalo chvíli, než se uklidnil a ulevil bolesti řečí místo slzami. Bylo mu asi jedno, komu se svěří a já jsem byl nejblíž. Nejprve ze sebe dostával každé slovo těžko. Hovořil potichu, bylo mu ztěží rozumět. Styděl se před ostatními. Ale rozpovídal se a mluvil a mluvil. Pokračoval ještě, když vyhlásili večerku a světlo zhaslo. Měl toho plnou duši a potřeboval ji osvobodit. Čím svrchovaněji se v uplynulých dnech tvářil, tím hůř to v sobě dusil.

Těžce nesl vojenský režim. Zvykl si na pocit, že je někdo, osobnost. Úspěchy ve škole, ve sportu, u děvčat. Jedináček, jediná radost a starost starší rozvedené maminky. A teď – připadal si jako nula mezi nulami. Každý hloupý a primitivní druhoročák, který by mu jindy nestál za pohled, teď rozhoduje o tom, co on – Zdeněk – smí a nesmí. Před každým pitomcem musí stát v pozoru a na nejblbější nápad zahalekat: „Rozkaz, pane desátníku.“. Přemýšlel o sebevraždě.

Co jsem mu mohl říci, co poradit? Pocity jsme měli všichni podobné, každý je ale trochu jinak vnímal a hledal jiný způsob, jak je ze sebe setřást. Mlel jsem nějaké prázdné fráze, ale Zdeněk je asi ani neposlouchal. Potřeboval se vymluvit a ten účel to splnilo. Za chvíli jsme oba usnuli. Myslím, že on dříve než já.

Ještě den, dva chodil jako vypuštěný balon, ale pomalu dostával veselejší výraz. I na šibenici prý si člověk zvykne. (Bodeť ne. Když se tam chvíli houpe, přestane protestovat.)

Každý jsme se museli s novým prostředím a poměry nějak vypořádat. Někomu to šlo snáz, nebo se tak alespoň tvářil, někdo byl citlivější a zranitelnější. Všichni jsme prodělávali velikou metamorfózu, kterou ani Ovidius nezveršoval.

Errata:

19.07.2021 08:42