Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Usilovný pochod

Zámek Hlubokou jistě znáte. A pokud ne, nenechte si tuhle zajímavost ujít. Je to asi nejpitoresknější feudální sídlo v Čechách. Bohužel, všechna jeho vznosná gotika je mezi našimi historickými pamětihodnostmi celkem novostavba. Kněžna Eleonora Schwarzenbergová se v 19.století zhlédla v anglickém královském zámku ve Windsoru a nechala si něco podobného postavit nad Vltavou. Dalo by se říci, že po starém českém hradu, k němuž se vázala pohnutá historie, použila víceméně jen stavební místo.

Hluboká je oblíbeným cílem výletů. Jeden z nich mi utkvěl zvlášť v paměti. Vyrazili jsme na něj z kasáren na Mariánském náměstí v českých Budějovicích v lehké polní a usilovným pochodem.

Pár vysvětlení pro nevojáky. Lehká polní, to je jen přilba, sunky s náboji, protiplynová maska a torna na zádech, v níž není víc, než co by vážily asi tak dvě cihly. A přirozeně zbraň k tomu. My jsme tenkrát měli pušky vzor 98 po Němcích. Nebyly ani tak těžké, jako při rychlé chůzi a běhu strašně překážely.

A usilovný pochod? Nevím, nakolik se to ještě v soudobých armádách cvičí, ale za nás se tomu přikládal veliký význam. Byl to rychlý přesun na kratší vzdálenost a měřila se jím operativnost jednotek. Zpola se šlo, zpola běželo. Od kasáren na Hlubokou to bylo asi deset kilometrů a cesta tam a zpátky se měla zvládnout do dvou hodin. Síť silnic okolo Budějovic se od té doby hodně změnila. Tenkrát jsme klusali nejprve směrem na Vodňany a někde za Čtyřmi Dvory odbočili na přímou silnici počínajícími Blaty k Hluboké.

Vycházeli jsme v podvečer. Sotva proto, abychom se tolik nezpotili. Spíš abychom se nemotali dennímu provozu. Přesuny se cvičily převážně v noci také kvůli utajení. Ještě se nepočítalo s prostředky pro noční vidění. Plášť noci měl skrýt pohyb jednotek a ochránit je před letadly.

Dnes už se rychlé přesuny zajišťují jinými prostředky. Vojáci se posadí do obrněných transportérů, aut, vrtulníků, popřípadě vznášedel a v budoucnu kdoví do čeho ještě. Za pár minut se tak dostanou na desítky kilometrů. Jen o kůži při tom běží stejně, jako při pěších pochodech. Rychleji než dopravní technika se zdokonalují prostředky usmrcující a mrzačící.

Důstojníci nám vysvětlili, jak je usilovný pochod důležitý a dali nám řadu praktických rad. Jak správně složit onuce do bot, aby se neshrnuly a nezkrvavily paty, jak upnout všechny přezky a upevnit masku, bodák i přilbu, aby nepřekážely a nezvonily. Všechno nám hezky ozřejmili a pak zůstali doma. Dostal nás v plen jen poručík K., který byl znám tím, že pochody všeho druhu jsou jeho hobby.

Byl to atlet menšího vzrůstu, který si svůj komplex kompenzoval neobyčejnou houževnatostí. Z jeho neveliké postavy vycházel o to mocnější hlas. Mluvil vlastně pořád v povelech. Když jsem se s ním později setkával mimo službu, jako by se ještě o nějaký centimetr scvrkl a změkl. Na tváři se mu objevil rozpačitý výraz, nejistý úsměv. Zjihl a nemluvil vůbec. Takových typů, které žily naplno jen v limitech výkonu velitelské funkce, jsem poznal v armádě víc. Mám podezření, že některé z nich právě vyhlídka najít v téhle roli sebeuplatnění do uniformy přivedla.

Poručík K. prodělával všechny slasti usilovného pochodu s námi. Jeho výhoda spočívala v tom, že nenesl pušku a ruksak na zádech. Měl koženou tašku přes rameno a na řemeni služební pistoli. Šel rychlými dlouhými kroky a nohy se mu kmitaly jak ve zrychleném filmu. Nemusel běžet a stálo nás dost úsilí, abychom mu stačili.

Zpočátku to šlo. Nemuseli jsme se držet přísně v trojicích, pušku si každý mohl popadnout, jak mu to nejlépe vyhovovalo. Nebylo zakázáno mluvit a tak o humor a silácké vtipy nebyla nouze. Kouřit se nesmělo, ale kdo by měl v takovém kalupu chuť plnit si plíce dýmem.

Jak se blížila Hluboká, řečí ubývalo. Když se někdo přece pokusil o něco vtipného, ozvalo se zavrčení: „Šetři s dechem.“

Na okraji osady Hluboká jsme žádostivě sledovali propocená ramena poručíka. Kdy to obrátí? První domky jsme už minuli. Do kopce na zámek nás přece nepožene. Na prohlídku by asi nebyla ta pravá chvíle. Poslední skupina návštěvníků dávno odešla a průvodci a kastelán sedí doma v teple.

Konečně. „Vlevo zatočit, protichodem...“ Tolik jsme se na tenhle moment těšili a teď jsme polykali naprázdno. Martyrium, které jsme právě prožili, nás čekalo ještě jednou. Nikdo to nahlas neřekl, ale všichni to cítili stejně.

Cesta nyní neubývala po kilometrech, ale po desítkách metrů. Vypadali jsme všelijak. Bodák už dávno nevisel na levém boku, ale přestěhoval se někam dozadu mezi půlky. Maska si to namířila pro změnu vpravo vzhůru a tloukla do brady. Přilba byla zvlášť neposedná. Poskakovala na opasku jednou sem, podruhé tam. Blůza vylézala zpod řemene, ale to nebylo ještě nejhorší. Začínala se dobývat i košile z gatí a řemen se zařezával do břicha. Pot tekl všude.

Nejhorší dílo vyváděly boty. Někteří z nás už neklusali, ale poklusávali jednou nohou a druhou vlekli za sebou jak váleční poškozenci. Měl jsem štěstí, že jsem si ovázal onuce beze spěchu. Někteří chudáci byli zoufalí.

Chytala mne bravura. Zasyčel jsem na zvlášť zmoženou postavu vedle sebe: „Ukaž flintu.“ Podíval se na mne nevěřícně, v pohledu Mona Lisy směs nedůvěry a naděje. Myslel jsem to vážně, nebo to byl cynický vtip?

Pak si oddechl. Bylo to osvobození z očistce. V příštích vteřinách se do uštvaného výrazu ponořil zpátky. Bez pušky se šlo lepší, ale do pohody bylo daleko.

Nebyl jsem sám, s dvěma puškami nás utíkalo víc. Přibývalo těch, kteří teď mohli v běhu kývat oběma rukama a cítili se, alespoň na chvíli volněji. Mezi vojáky v rotě byl značný rozdíl. Byli tu hoši z venkova, z továren, zvyklí na fyzickou námahu, sportovci. Ani ti nezkoušeli v civilu takovou lahůdku, jako je usilovný pochod, ale přece jen to lépe snášeli. Byla zde také dítka z dobrých rodin, maminčini mazánci, úředníci, studenti, kteří neměli na sport čas. A ti prožívali muka. Fyzická i psychická. Ocitli se na hranici sil. Alespoň si to mysleli. Potvrzovalo se však, že člověk vydrží mnohem víc, než předpokládá.

Vzal jsem ještě jednu pušku. Ani v tom jsem nebyl sám. Vědomí převahy nad slabšími dodávalo člověku sílu. Poslední kilometřík osvětlenými ulicemi města jsem probíhal s radostným pocitem: vydržel jsem to. Léta fyzické práce a sportu se neztratila, i když jsem poslední rok před vojnou žil spíš jako duše úřednická.

Šťastně jsme doběhli na dvůr kasáren. Zastavili jsme se a řady se vyrovnaly. Trochu jsme si upravili ústroj, abychom nevypadali jako napoleonská armáda po Berezině. Pozor! Vyrovnat! Četl se večerní rozkaz, rozdávala se pošta. Po vypjatém úsilí působil stoj v pozoru i v pohovu muka. Rozbouřená krev hučela ve spáncích, šuměla v uších a před očima se tmělo. Snažil jsem se uklidnit srdce hlubokým dechem...

Probouzel jsem se. Ale nějak zvláštně. Jako bych překonával bolestnou barieru. Kde to jsem? Co se to děje? Vědomí se mi vracelo, i když mi to připadalo jako věčnost. Kolem mne se kývalo schodiště. Pochopil jsem, že mne kamarádi nesou. Snažil jsem se z jejich paží vysvobodit a postavit se na vlastní nohy.

„Vole, ty si vomdlel“ zněla přátelská a jako by omluvná poznámka. Styděl jsem se, i když jsem vlastně neměl proč. Nebylo moc moudré nechat nás rozpálené, bez vydechnutí a uvolnění stát v šiku a nehybně.

Vzal jsem si z toho jistě poučení. Nepřeceňovat se, nepředvádět, umět hospodařit silami. Těšilo mne, že se mi kamarádi za ten kolaps nesmáli. To se zvlášť hodnotilo, protože jinak mezi námi nepanovala právě přehnaná ohleduplnost a pro nějaký ostřejší vtip si nikdo svědomí nedělal.

Dvouhodinový výlet na Hlubokou byl asi pro každého z nás hluboký zážitek. Víc jsme se poznali navzájem i každý sám sebe.

 28.5.03

Errata:

19.07.2021 08:42