Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Psohlavci

Počátkem padesátých let byla služba na státní hranici zvlášť těžká. Byla to hráz, oddělující dva odlišné a protikladné politické světy, ale vybavení tomu neodpovídalo. Psalo se o „železné oponě“, ale do železa to mělo daleko. Pohraniční stráž se teprve rodila a přebírala službu od Sboru národní bezpečnosti. Hoši ještě neměli ani pořádné oblečení a chodili do plískanic, do vánic a mrazů v hraničních horách v běžných vojenských pláštích a lodičkách stažených přes uši. Trvalo ještě dlouho, než se jejich pomocníky stali psi, na některých úsecích jezdečtí koně, než byla hranice opatřena drátěnými zátarasy, elektrickým proudem a kontrolními věžemi. To všechno je zbytečné, jestliže hranice spojuje státy, mezi nimiž panuje důvěra a přátelství. V padesátých létech do toho na naší západní hranici ještě hodně chybělo.

V hluboké noci zaznělo kovové tiknutí. Ticho. Ani větřík v korunách šumavské smrčiny nezašuměl. Nebem se hnaly nízko černé mraky. Měsíc dal jen chvilkami vystoupit ze tmy lučině, okraji lesa, skupině stromů pod svahem.

Podruhé klapla pojistka samopalu. To velitel naší hlídky odpověděl. Podle domluvených pravidel pohraničníků to bylo vyzvání a heslo. Ohlas už nebylo třeba. Podle papírového služebního předpisu nás měla pravidelná hlídka zastavit, žádat heslo a říci ohlas. Kdybychom heslo neznali, měla nás zadržet předepsanou formulí: „Zde Pohraniční stráž. Ruce vzhůru. Čelem vzad.“ Tak nějak to vymysleli ve štábních kancelářích. Život u strážích rot ceremoniál redukoval na dvojí tiknutí pojistek samopalů.

Ze tmy mezi stromy vystoupila postava a za ní druhá. Žádné zdravení, žádné otázky. Otázka byla jediná a ta se rozuměla sama sebou. Odpověď byly krátká: „Nic.“

Právě tady od skupiny stromů pod svahem a po okraji lesa vedl „kanál“, kterým se čas od času pokoušela přejít z Bavorska skupina diverzantů. Sloužili tu na hranici poblíž Volar u SNB před nějakou dobou sourozenci. Jednoho dne zmizeli. Nebylo to nic těžkého. Hranice chránil jen mezník a hlídka na moře kilometrů. Protože daný úsek terénu dobře znali, začali převádět lidi, kteří měli důvod vyhýbat se legálním cestám.

Takový převaděč byl pro agentury na druhé straně penězi k nezaplacení. Dostat se kradí a bez úrazu z Bavorska do Čech a zpátky nebyla lehká věc. Stalo se, že tu chytili chlápka, který se pokusil o ilegální přechod na Západ. Při výslechu a rekonstrukci jeho cesty vyšlo najevo, že byl už několikrát v Německu, ale motal se tak beznadějně, až skončil v náručí našich pohraničníků.

I ten nejvyhlášenější převaděč se bezpečně vyznal jen v určitém úseku krajiny. Ani on se však neodvážil pustit v noci souvislým lesem. Tihle lidé se zpravidla orientovali podle nějakého potoka, terénní vlny, podle opuštěných stavení. Každý takový „kanál“ býval spojen se jménem převaděče. Skončil převaděč, končíval „kanál“. Je nabíledni, nač se pozornost pohraničníků soustředila.

Právě místy, kde jsme se s pravidelnou hlídkou potkali, jeden takový „šlak“ vedl. Alespoň donedávna. Před časem tu hlídka čekala v noci mezi krajními stromy vysokého lesa. Objevila se postava. S odstupem dvaceti, třiceti kroků druhá a pak třetí. Rozestupy se řídily viditelností. Byly co nejdelší, ale takové, aby jeden neztratil druhého z dohledu. Otevřený terén a měsíc rozestupy zvětšovaly, tma a les je zkracovaly. Poslední v řadě chodívalo „eso“, ten, na kom nejvíc záleželo.

Pohraničníci zaklekli a velitel hlídky vzrušených hlasem a s prstem na spoušti zvolal: „Stůj! Zde...“ Noční ticho rozťal výstřel a za ním druhý a třetí. Než stačil velitel hlídky stisknout spoušť samopalu, cvičený agent zareagoval třikrát. Bleskurychle pálil po hlasu z velkorážní pistole. Jak se při rekonstrukci ukázalo, střílel přesně. Kulky zasáhly v prsní výšce strom, před kterým velitel hlídky klečel. Všechny tři blízko sebe, že by je přikryl dlaní.

Dávka ze samopalu urazila muži bradu. Další dva zdvihli ruce. Když zraněného dopravili na rotu a než přijela sanitka s lékařem dali mu papír a tužku. Psal a psal, jako by si tím chtěl vymodlit záchranu života. Sděloval údaje o výcviku, o úkolech, o pomahačích, o každodenním tréninku v pudové střelbě, o tisících nábojů, které mu měly zajistit schopnost spolehlivě zabíjet. Jako pistolníci z Divokého západu. Proti nim měl výhodu, nemusel tasit pistoli z pouzdra, nesl ji připravenou v pěsti.

Z takových zkušeností se naši chlapci učili, jak si ve službě počínat. Bilance ztrát životů zůstávala hluboko v náš neprospěch. Pohraničníků, kteří zemřeli při výkonu služby bylo mnohem víc, než zastřelených narušitelů. Kromě rozdílné intenzity výcviku ve střelbě tu hrála úlohu i míra lidskosti. Ono není lehké pustit dávku olova do člověka. Alespoň pro normální lidskou povahu to není snadné.

V nejednom případě strážci hranic na dobrotu doplatili. Hlídka zadržela kluky, něco okolo čtrnácti let. Umáčení, zmoření, s ruksaky na zádech se motali lesem u státních hranic. Nezapírali, že se chtěli pustit do světa za dobrodružstvím. „Zasloužili byste vejprask“. Asi v takovém duchu jim pohraničníci domluvili, když je odváděli na rotu. Cestou si jeden kluk potřeboval zavázat tkaničku u boty. Zůstal o krok pozadu, vytáhl devítku parabelu, jednoho pohraničníka zabil a druhého zranil. Přísloví říká: Pro dobrotu na žebrotu. Tentokrát nešlo o žebrotu, ale o lidský život.

Jednu vesnici přeťala hranice vedví. Několik domů na naší straně zůstalo opuštěných. Na německé straně šla náves kolmo do kopce a u samé hranice byl koloniál. Na pěšině od jednoho hraničního mezníku k druhému se naší pohraničníci běžně potkávali s německou hraniční policií. Její příslušníci byli zdvořilí a tvářili se přátelsky. Byli to už většinou tátové rodin, neměli chuť komplikovat si život a přijít při konfliktu s našimi mladými horkokrevnými kluky k úrazu.

Leželi jsme pozdě večer v polorozbořeném domku těsně u hranice a pozorovali cvrkot u sousedů. Nejdříve se zavřel obchod, který měl průčelí a pár betonových schodů proti nám. Pomalu utichal život na návsi a zhasínala světla v domcích. Něco po půlnoci přijel americký vojenský džíp a u jednoho stavení vyložil děvče. Velitel roty, který ležel vedle mne mi pověděl o té proamerické slečně celý kádrový posudek. Naši měli vypozorovaný život v německé vesnici a znali ho snad lépe, než Němci sami.

Vzájemné vztahy s Němci nebyly nejhorší. S „Amíky“ už to bylo jiné. Občas si zpestřovali nudu služby pokoušením našich pohraničníků. Početnější skupina zajela s džípy, vyzbrojenými velkorážními kulomety hluboko do našeho území a bavila se bezmocností naší hlídky. Z nějakého papírového diplomatického protestu si dělali asi tolik, jako z loňského sněhu.

Naši ale také nebyli holubičky. K prvnímu máji vyšplhali na vysoký smrk na naší straně hranice a pověsili tam heslo a výzdobu právě naproti německé návsi. Nebylo to nic chytrého. Němci si proto nohu za krk nedali, ale Američany to podráždilo. Několik jich přišlo pod smrk a jeden vylezl nahoru. Naši s tím počítali a byli připraveni. Když se objevili se zbraněmi, skupinka se rozprchla a zůstal jen onen na stromě. Tomu se dolů nechtělo. Nereagoval ani na opakovanou výzvu. Dál se potýkal s papírovou hvězdou, která ho dráždila. Naši pustili výstražnou dávkou do koruny stromu. Tomu porozuměl i bez překladatele. Možná, že mu spadlo za krk trochu jehličí, nebo i šiška, ale odvaha mu v každém případě spadla do kalhot. Sjel po smrku dolů, ne jako veverka, ale spíš jako medvěd. Měl štěstí, že to byl okrajový smrk, obrostlý pružnými huňatými větvemi až po zem a ty jeho pád zmírnily. Přesto žuchl jako pytel brambor a ani se mu nechtělo vstávat.

Incident se vyřešil celkem pokojně, ale vzájemnou lásku mezi našimi pohraničníky a Američany to neprohloubilo. Místní Němci se drželi pobaveně stranou. Zdálo se, že měli málo v lásce jedny i druhé.

Jednou jsem svlékl sako s hvězdami na ramenou, odložil brigadýrku, oblékl maskovací kabát bez distinkcí a na hlavu nasadil vypůjčenou lodičku. V Pohraniční stráži platilo, že každý, kdo přijel z velitelství na rotu musel odsloužit určitý počet hodin při ochraně státní hranice.

I když jsem měl důstojnickou hodnost, velitelem hlídky byl určen četař, který u roty trvale sloužil, znal terén a místní podmínky. Na několik hodin byl mým představeným. Jeho rozkazy jsem musel plnit. Žádná žoviálnost a hra na „jako by“ neměly místo. Služba na hranici nebyla hra na vojáčky.

Rota měla sídlo v Aši. Před nedávnem tu došlo k vážnému incidentu. Do západního Německa byl unesen, nebo „uvezen“ celý vlak i s pasažéry. Ašský výběžek hraničil na jedné straně s Německou demokratickou republikou, na druhé se Spolkovou republikou Německo. Mnohé nežádoucí návštěvy z jedné části Německa do druhé se děly přes naše území. Středem výběžku vedla státní silnice z Chebu do Aše. Právě po ní jsme zvečera vyrazili.

Setmělo se a procházeli jsme lesem. V dálce se proti nám vynořila světla reflektorů. Zalehli jsme do příkopu a čekali, až bude auto tak daleko, aby nebylo naše siluety proti jeho světlu vidět. Protože je tu silnice rovná jako čára, leželi jsme ve stoce delší dobu. A tu se to ozvalo.

Kroky. Zřetelné zapraskání větvičky pod neopatrným našlápnutím. Okolo byl vysoký les, jen před námi malá nízká houštinka, tak dvacet metrů dlouhá a o něco méně široká. Smrčky, maliní a všelijaká buřeň. Právě na vzdálenějším konci houštiny se někdo pohyboval.

„Zůstaňte a kryjte mně!“ Četař vyskočil na silnici a přeběhl na opačný konec mlází. Odvážný kousek. Na několik vteřin se vystavil jako snadný cíl. Počítal s tím, že když protivník vystřelí, stane se terčem pro mne. Měl jsem odjištěný samopal opřený sklopnou pažbičkou do ramene a prst na spoušti.

Četařův odvážný manévr se podařil. Byli jsme teď každý na jednom konci houštinky a měli jsme ji celou pod kontrolou. Z jedné strany by ten člověk musel překonat silnici, z druhé prchat vysokým lesem.

„Stůj. Zde Pohraniční stráž. Vyjděte s rukama nad hlavou.“ Hlas zaburácel do lesního ticha. Tou výzvou se četař znovu vystavil velikému nebezpečí. Střelba po hlase je v noci běžná.

Nic. Ticho. Co dál? Teď zbývala jen trpělivost. Kdybychom měli čekat do rána, do rozbřesku, z té pasti nebylo pro chlapa úniku. Do rána bylo ale ještě strašně daleko, i když bylo léto a noci krátké. Nebyly však krátké pro smrtelníky v naší situaci. Hrozně štípali komáři. Snad se v celém lese domluvili, že je tu čeká pochutnání. Celé mračno jich hučelo okolo uší a po hrstech se zažíraly do krku. Marně jsem krčil rameny a kroutil hlavou. Neodvažoval jsem se zvednout ruku od samopalu. Vteřina mohla rozhodnout.

Čekali jsme a čekání nemělo konce. Uplynula hodina? Dvě? Četaři docházela trpělivost a odhodlal se k ještě odvážnějšímu kousku. Prolézal teď krok za krokem maliním a smrčím. Stromky mu sahaly někde po pás, někde po ramena. Pročesával buřeň metr po metru. Každým okamžikem jsem očekával výstřel, výkřik, vrchol dramatu. Četař už se prodral celou houštinou křížem krážem, ale bez výsledku. Mne už zatím komáři ze tří čtvrtin sežrali. Prst na spoušti jsem musel procvičovat, byl dřevěný.

Konečně se začínalo šírat. Nebe bledlo, hvězdy pohasínaly, černá noc šedla. Z šedi vystupovala zelená chvoj a světlejší listí.

Znovu zapraskala větvička. Na rozhraní vysokého lesa a mlází, pár kroků od nás. Mezi stromy prchalo stádečko jelenů. Hluboký mech dusil zvuk jejich kopýtek, jen občas je prozradila našlápnutá větvička. Vyplašil je náš neopatrný pohyb, nebo k nim vánek zanesl lidský pach.

Četař se nesmál, ani neklel, ani nedával jiný průchod emocím. Pro mne to byly nezapomenutelné chvíle vzrušení, pro něho všední kus denního chleba. Opatrnost a připravenost byly nejvážnější imperativ. O odvaze se mezi pohraničníky nemluvilo, ta se chápala jako samozřejmost.

Mezi vojáky – pohraničníky a rodinami, které tu žily a pracovaly na polích, v lese, na pilách se utvářelo pevné neformální přátelství. Pomocníky Pohraniční stráže byli prakticky všichni. Nevedly je k tomu politické sympatie a antipatie, ale nutnost. Po převratu v devětaosmdesátém jsem ve volarském muzeu četl chlubná vyprávění odsunutých Němců o výpravách přes naše hranice pro dobytek, pro majetek, který tu po prohrané válce museli nechat. Na nezkušeného člověka mohou takové zkazky působit jako zajímavé epizody. Ve skutečnosti to nebyly selanky, ale avantýry válkou protřelých zabijáků. Za nimi zůstávaly požáry, teror, vyvražděné rodiny. Bylo přirozené, že tu byli pohraničníci záštitou osadnických rodin a osadníci pomocníky Pohraniční stráže.

Pozdě večer jsme se zastavili u osamělého stavení a zaklepali na okenice. Hospodyně přinesla na stůl šrůtek vyuzené slaniny a pecen domácího chleba. Hospodář otevřel láhev slabého poválečného piva. Všechno bylo ještě „na lístky“. Pojedli jsme, pobesedovali a pokračovali v cestě. Podle předpisů jsme se dopustili těžkého provinění – během hlídky zasednout k jídlu a pití. Bylo to ale něco podobného, jako to tiknutí pojistkou samopalu namísto provolávání do nočního ticha výzvy, hesla a ohlasu. Vzájemné přátelství kovalo společnou záštitu československých státních hranic uniformovanými i neuniformovanými pohraničníky.

 17.7.03

Errata:

19.07.2021 08:42