Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poručit je umění

Může se zdát, že dělat šéfa v armádě je lehčí. Dá se rozkaz, voják řekne: „Provedu“, dovolí se odejít a je to. Tak to vypadá zvenčí a na dálku. Ve skutečnosti je to právě o ten rozkaz a o to „Provedu“ těžší. Mezi pány a kmány to staví hráz. Losos těžko přeskočí vysokou říční přehradu. Pro velitele není lehké získat, čemu se říká zpětná vazba. Když je moudrý, snaží se o to. Není málo těch, kteří si nechtějí komplikovat život a myslí si, že se bez toho obejdou.

Každý velitel je současně i nadřízený, i podřízený. Nejhorší způsob, jak to zvládnout praktikují tzv. cyklisté: nahoru se hrbí a dole šlapou. Kdo prožil v zeleném stejnokroji pár let poznal nutně celý rejstřík náčelnických metod a zpravidla si jich řadu sám vyzkoušel. Na některé šéfy vzpomíná rád, něco se od nich naučil. Od jiných se také poučil – jak si počínat nemá.

Půl století není tak veliký časový odstup, abych zapomněl na generála Václava Čadka. Když jsem k němu přišel do Českých Budějovic na politické oddělení divize, ještě generálem nebyl. Byl major a já desátník aspirant. Dost velký rozdíl, že? Byl asi o deset let starší než já a podstatně bohatší o životní zkušenosti. U mne – jak to v tomhle věku bývá – byla životní neopeřenost přímo úměrná lichému sebevědomí. Nebyl jsem tam s těmihle dispozicemi sám. Čadek nám ale nikdy nedal znát, že jsme kuřata a on ostřílený kohout. Učil nás tak dovedně, že jsme se dmuli pýchou, jací jsme pro něho vydatní pomocníci.

Byl všechno, jen ne marciální typ. Už svým zevnějškem. Typická jihočeská postava. Středně vysoký, široký v ramenou i v bocích, ne tlustý ani hubený, takový pořádný kus chlapa. Chodil zeširoka, brigadýrku hodně na jedno ucho. Na studených chodbách velitelství a v našich stejně neútulných studených kancelářích bylo vzácné vidět ho v zapnutém saku. Staří oficíři z první republiky zírali s údivem na jeho zvyk zastrčit ruku hluboko za kalhoty na břiše. Vypadal spíš jako bodrý sedlák, než jako vojenská autorita.

Do armády se dostal ne docela vlastní vinou. Chtěl být učitelem, ale z jeho ročníku učitelského ústavu udělali těsně po válce osvětové důstojníky. „Jsi vlastenec? Chápeš, jak je důležité, aby Československá republika měla dobře připravenou armádu?“ Po únoru 1948 se z osvětářů stali političtí pracovníci. Tak se Václavovi, synu z venkovské hospody na Jindřichohradecku otevřela dráha až po generálské pagony.

Kus z toho učitelování si sebou přinesl do kasáren. Ne že by moc poučoval, spíš že se nespoléhal na všemocnost rozkazu. Měl cit pro vojáky a nebylo mu jedno, co prožívají. Díky tomu se těšil větší autoritě než mnozí, kteří toho měli na ramenou víc než on a odsloužili víc let.

Utkvěl mi v paměti jeho způsob řízení. Když jsme si s něčím nevěděli rady, měli jsme k němu vždycky dveře otevřené. Když s námi potřeboval mluvit on, nezavolal nás, jako to dělali v armádě šmahem všichni náčelníci, ale přišel za námi. V rozepnutém kabátě, ruku za kalhotami, bez zaklepání, bez všech vojenských opiček. Když jsme se postavili do pozoru, jako by to neviděl. „Helejte se, kluci, mám takovej problém. Co myslíte, jak bysme to mněli udělat...“ měl trochu huhňavý hlas, asi nosní mandle. Dodávalo to jeho řeči neoficiální, přátelský tón.

Otázku zpravidla nevyjádřil stroze. Vysvětlil různá řešení, jež přicházela v úvahu a jejich pro a proti. Jeho výklad nakláněl misku vah určitým směrem. Dovedl ale přednést celou záležitost tak, že jsme byli přesvědčeni, že mu velice záleží na našem úsudku. Pozorně nás vyslechl. „Vidíte, hoši, to je výborný. Tak to uděláme.“ Odpovědnost za rozhodnutí bral jednoznačně na sebe, ale nápad spojoval s naším jménem. Nebyli jsme tak naivní, aby nám uniklo, že často už způsob předestření otázky napovídal odpověď. Nebyla to jen hra. Své názory si tak ověřoval. Do řešení, na němž se podílel i náš nápad, jsme se pouštěli s chutí. Když se věc podařila, neváhal vyzdvihnout naši zásluhu. Nebál se, že jeho autorita utrpí.

Jeho schopnost a potřeba radit se s lidmi, brát v potaz jejich zkušenosti a doporučení byla příslovečná. Vedla k moudrým rozhodnutím a zakládala jeho oblibu. Nebyl ale z cukru. Kde narazil na šlendrián, dovedl se řádně rozkatit. Protože to nebývalo často, mělo to váhu.

Zmínil jsem se, že se člověk může poučit i ze špatných příkladů. Mám na mysli jednoho šéfa, který také patřil k onomu ročníku adeptů na učitelování, kteří místo ve škole skončili v kasárnách.

Tenhle muž se od předchozího typu lišil zevnějškem i manýry. Připomínal také původní povolání, ale něco jako učitel matematiky a tělocviku. Štíhlý, rovný jako svíčka, s pohyby a gesty divadelního ochotníka, který byl obsazen do role důstojníka. Pro tělocvik měl skutečně talent. Výborně cvičil na nářadí a získal pro to celý náš pracovní kolektiv.

Ruka osudu, která ho učinila našim náčelníkem byla dost nešťastná. Na velitelství si ho podávali jako horký brambor. Postrkovali ho z funkce do funkce jako kus nábytku, který se nikam nehodí a všude překáží. Nebyl to celkem zlý člověk, ale pro armádu se zřejmě nenarodil. Pro co talentovaný byl, to si netroufám odhadnout. Nic mne nenapadá. Snad jedině ten tělocvik. To také není málo, ale pro majora na vyšším velitelství to přece jen nestačí. Jednoho krásného dne se ocitl ve funkci náčelníka kulturně-osvětového oddělení. Každý z jeho čtyř podřízených tady už nějaký čas pracoval, měl praxi a něčemu z té oblasti rozuměl. Pro majora to byla holá terra inkognita. Čím méně toho znal, tím víc se bál překročit práh velitelství a podívat se k útvarům, jak taková kulturně-osvětová činnost vůbec vypadá.

Než byl do této úlohy jmenován major, vedl jsem prozatím pracovní kolektiv já jako jeden ze tří poručíků – čtvrtý člen sestavy byla žena bez zeleného kostýmování. Působil jsem na daném úseku nejdelší dobu. Byl jsem teď u majora častým hostem.

Zatelefonoval, abych k němu přišel. Bylo to přes chodbu. Měli jsme celkem dvě místnosti. Dosud jsme seděli v každé po dvou. Teď si zřídil z jedné reprezentační náčelnickou kancelář a nás čtyři nacpal do zbývající. Vstoupil jsem a podle řádů se ohlásil. Seděl za stolem a nechal mne chvilku stát v pozoru, jako by byl velice zabrán do své dosavadní práce a jen pomalu si uvědomoval mou přítomnost. Konečně mi dal pokyn, že mohu stát volně a položil mi otázku. Třeba – jak bych organizoval Soutěž tvořivosti mládeže. Vyptával se opatrně, ale nebylo těžké poznat, že o věci nemá potuchu. Snažil se to zastřít naivním manévrem, jako by si ověřoval, co umím a co ne. Stál jsem u dveří jako žáček a školil pana učitele za stolem.

Když mne propustil, věděl jsem já i ostatní, co bude následovat. Telefon a rozkaz: všichni do jeho kanceláře. Situace se změnila za prvé v tom, že teď jsme stáli u dveří čtyří, a za druhé, že teď mluvil výlučně on a my jsme pilně psali do svých tajných úředně prošitých a pečetěných sešitů. Seděl za stolem a velel. Stroze vojensky. Do telegrafického rozkazu převtělil rozumy, které před chvílí ze mne vytáhl. I se všemi mými nedomyšlenostmi a omyly.

„Nějaké dotazy?“ Než se kdo stačil nadechnout: „Odchod.“ Aby se‚ propána, někdo na něco nezeptal.

Tak jsme žili několik měsíců. K žádnému většímu maléru než bývalo běžné, za tu dobu nedošlo. Měli jsme určitou zkušenost a jednali podle ní. Kdyby si byl své duchaplné rozkazy ušetřil, bylo to stejné.

Naštěstí ho záhy zase přeložili. Neskladný šifonér se o kousek přestěhoval. Koho s ním potěšili, už si s jistotou nevzpomínám. Zdá se mi, že to bylo někam do Domu armády. Oddechli jsem si.

Lidé nejsou jen bílí nebo černí, ani co do pleti, ani co do povahy a manýrů. Život je křeše a mění. Někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Někoho z jedné podoby do druhé, ale v podstatě pořád dokola. Na vojně to není jiné.

Setkal jsem se s člověkem, který mi připadal v nevelkém časovém rozmezí, jako by to byli dva úplně rozliční lidé.

Hezký mladý major. Vrátil se z několikaletého studia v Moskvě. Urostlý venkovský chlapec z východního Slovenska. Snědý, husté smolně černé vlasy, pronikavé černé oči, upřený přímý pohled. Vážný. Nepamatuji, že by se usmál. Všechny barvy na jeho stejnokroji zářily, jako by právě opustil krejčovnu.

Snažil se dělat všechno dokonale. Nebylo těžké vycítit, že usiluje smýt se sebe Kainovo znamení hocha z dřevěné vesnice, zastrčené v hlubokých horách a lesích. Byl původem Rusín. Školy měl slovenské, později v armádě české a naposledy vysokou školu ruskou. Mluvil pomalu a přesně téměř bezchybnou češtinou.

Na velitelství jsme byli většinou přibližně stejného stáří a panoval tu kamarádský duch. Na rozdíl v hodnostech se mnoho nehledělo a náčelnická autorita se obešla bez formalit. Mezi vrstevníky to nebyli kapitáni, poručíci, majoři, ale spíš Karel, Jirka, Jáno. U Majora B. se podřízení hlásili stroze podle řádů, sako zapjaté na poslední knoflík. Byl studený – jak se říká – jako psí čumák. Během několika týdnů si stačil získat krajní neoblibu. Nemohu tvrdit, že by to způsobilo v kolektivu veliký problém. Spíš jako když si organismus zapouzdří cizí těleso. Řekli jsme si, že už má takovou povahu – a čert s ním. Obcházeli jsme ho jako patník u cesty. Když byl za čas přeložen, nikoho to ani moc nepotěšilo, ani nezarmoutilo. Prošlo mi jedním uchem tam a druhým ven, kam vlastně odešel. Nebyl jsem sám, kdo na něho brzy zapomněl.

Osud ale naše cesty po dvou, po třech letech zkřížil. S charakteristickou žlutou koženou taškou přes rameno jsem přijel jako člen prověrkové komise na letiště do Budějovic. Záhy jsem se musel štípnout, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Náš major B., teď už podplukovník, byl duší štábu. Veselý, přátelský. Kde se objevil, tam nebylo obtížné přečíst z tváří a chování lidí, že má autoritu, že ho mají rádi. Dovedl pochválit vojáky tak, že jim způsobil radost. Když něco vytkl, nebyla to „buzerace“ a pokritizovaného to mrzelo. Co se s tím člověkem stalo? Den po dni jsem nevycházel z údivu. Bylo těžké, abych s ním o tom začal mluvit. Měl přece jen vyšší hodnost a ten bývalý formální odstup z někdejších let společné služby jako by mezi nás položil stín.

Na konci prověrky o tom začal sám. Otevřeně. Proč sehrál tenkrát roli dřevěného panáka, vystrouhaného služebními řády a předpisy? Z několikaletého studia vysoké válečné školy se vrátil mezi vrstevníky a kamarády. Byl postaven do role jejich šéfa. Poprvé v životě měl podřízené. Před časem se podílel na jejich taškařicích, znal důvěrně jejich neplechy a oni stejně dobře znali jeho. Teď je měl řídit, velet jim, podle řádů je odměňovat, popřípadě trestat. A oni ho měli respektovat a poslouchat.

Byla to pro něho těžká křížovka a několik nocí starostmi špatně spal. Nevymyslel nic chytřejšího, než že se přidrží přísně předpisů a nepřipustí žádnou familiárnost, žádné kamarádské důvěrnosti.

Netrvalo dlouho a pochopil, že touhle cestou se nikam nedostane. Bylo už pozdě. Vytvořil se jistý stereotyp vzájemných vztahů a vymanit se z něj nebylo dost dobře možné. Obrátit? Ale jak? Komisně nejednal jen on s podřízenými, ale také jeho někdejší kamarádi s ním. Nevěděl jak na to a také se styděl.

Jeho přeložení přišlo jako spása. Nebylo náhodné. „Načalstvo“ nemohlo přehlédnout napjaté formální vztahy v oddělení. Usoudilo, že jeho schopnosti přecenilo, že se nechalo příliš ovlivnit výtečnými výsledky ve studiu. Poslalo ho do nové funkce, blíž k životu, k praxi. Nevzal to jako trest, jako ponížení, ale jako novou šanci. Od první chvíle změnil jednání. Neslevil v nárocích na lidi, ale víc o svěřených podřízených přemýšlel, snažil se vžít do jejich pocitů a problémů. Za schéma formálních předpisů se už neschovával.

Čím se nám nepochlubil, to za něho dořekl jeho velitel. Vojáci mají podplukovníka rádi, protože cítí, že pro něho nejsou jen kolečka v armádní mašinérii. Chce po nich hodně, ale neulehčuje v ničem službu ani sobě. Působí víc příkladem, než poroučením.

Na člověka, který má vedoucí postavení, je šéf a řídí druhé se lidé často dívají se závistí. Má výhody. Může své povinnosti na jiné přenést. Může nařizovat, kontrolovat, jedny odměnit a zvýhodnit, druhé postihnout, i v té či oné míře potrestat. Takový obraz se jeví při povrchním pohledu. Zkušený člověk ví, že desetkrát snazší, než druhému práci nařídit, je udělat ji sám. Kdo je odpovědný a svědomitý má s každým podřízeným novou starost. Řízení lidí, spravedlivé a dovedné, které přináší jak pracovní výsledky, tak i spokojenost lidí samých patří k největším uměním. A na vojně, není-li to složitější a náročnější, není to o nic lehčí.

 11.-15.12.03

Errata:

19.07.2021 08:42