Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Parády

Přehlídky jsou manifestací lesku a síly armád. To platí po staletí, ba po tisíciletí. Zástupy civilistů jsou k tomu, aby se obdivovaly, záviděly a aplaudovaly.

V roce 1951 se ve výroční den osvobození Československé republiky konala přehlídka poprvé na nově upravené letenské pláni. Jako podporučík základní služby jsem byl krátce před tím přeřazen od armády k nově organizované Pohraniční stráži. Předpokládalo se, že jsem si sebou přinesl i umění šlapat podle nově zaváděného parádního kroku. Dostal jsem úkol nacvičit jej s praporem Pohraniční stráže, který se měl slavnostní přehlídky na Letné zúčastnit. Nebylo to lehké. Prapor měl být složen z nejlepších vojáků-pohraničníků, vybraných ze všech rot.

Představte si tu prekérní situaci. V každé rotě, utopené v hloubi hor a lesů se měli dva, tři hoši naučit vyumělkovaný krok, který zatím znali i velitelé jen z obrázků v nově vydaných řádech, na kterých sotva oschla tiskařská čerň.

Vydal jsem se na cestu. Objížděl jsem do půlkruhu západní hranice republiky a jako manekýn předváděl, co jsem za ukázkový krok považoval. Učili se vojáci i velitelé. Býval problém najít k tomu vhodné místo. Zkoušeli jsme, zda je menší zlo šlapat do vršku, nebo s vršku. Tertium non datur – třetí nebývalo dáno. Museli jsme se vyhýbat překážkám, protože relativně nejrovnější místo bývalo na pastvinách, a tam se zdržovala hovězí stáda.

Přes všechny nesnáze to byla nezapomenutelně krásná cesta jarní horskou krajinou. Co chlapcům chybělo na umění šlapat podle šablony, to nahrazovali chutí dokázat, že ostudu neudělají.

Pár dní před 9. květnem se celý prapor v Praze soustředil. Pilovalo se umění pochodovat stejným krokem, řady „nerozhoupat“, provést naráz „Na ruku zbraň“ a „Vpravo hleď“. Cvičili jsme v rámci celého přehlídkového vojska.

Ukázalo se, že mládež v zeleném se učila snadno. Komu nové kroky dělaly potíž byli velitelé a štáby. Starší páni, někteří i trochu s bříškem dupali horlivě, až jim brigadýrky na hlavě poskakovaly, ale přihlížející ministr skřípal zuby. Byla to podívaná věru komická, ale některým účinkujícím do smíchu nebylo. Komise bodovala a ze soutěže desítek štábů vycházel jako nejlepší náš – štáb Pohraniční stráže. Měli jsme k tomu podmínky. V čele šel štíhlý vysoký plukovník, který mohl směle vystupovat na rampách módní přehlídky. Za ním trojice mladých důstojníků, tři sportovci, stejně velicí, jako ulití z jedné formičky. Čím víc se ministr národní obrany zlobil, že štáb „policajtů“ přetrumfne vojáky, tím jsme šlapali s větší chutí. (Pohraniční stráž byla tehdy součástí vojsk ministerstva bezpečnosti.)

Jinak byly ty nácviky strašná nuda. Když už se pochodovalo, bylo to dobré. Ale nejhorší byly věčné nástupy a nekonečné čekání. Zkouška trvala půl dne a vlastní pochod během ní pár minut.

Finále za všechny těžkosti a hořkosti stálo. Chyby se srovnaly, brigadýrky už nikomu neposkakovaly, o půjčené kozácké šavle se nikdo z oficírů nepopíchal. Diváci byli nadšení. Na nepříjemné věci se zapomnělo a hezká vzpomínka účastníkům první přehlídky na Letné zůstala.

Každá vojenská paráda je hrou na dokonalost. Všechno je vybroušené, naleštěné, oslnivé. Tím nápadněji vynikne každá piha na kráse. Do očí bije i to, co je jindy běžné. Na některé takové faux pas se pak ve vojenských kruzích vzpomíná po léta. Každý pamětník si přidá něco k lepšímu.

V jednom na svou dobu významném učilišti se konalo vyřazení absolventů. Na slavnostní přehlídku byl ohlášen ministr. Jeho příjezd a počátek přehlídky byl stanoven na desátou hodinu. Jak to na vojně bývá, každý na žebříčku šarží si pro jistotu přidal časovou rezervu. Velitel učiliště, generál, ostřílený voják nařídil nástup v devět hodin. Čekání pro něho bylo zvyklostí a samozřejmostí života. Přecházel před čelem jednotek sem a tam a čekal, jako čekali všichni. Občas se pozdravil a prohodil pár slov s někým z čestných hostů, kteří se pomalu scházeli. Přicházeli rodiče a děvčata mládenců, kteří prožívali slavnostní den, poprvé s čerstvými hvězdičkami na ramenou. Trousily se zástupy na podívanou, která byla každoroční tradicí města.

Minuty ubíhaly, čekání se prodlužovalo. Kdo se ráno hodně napil, měl potíže. Měl je i generál, však byl už v letech. Nedělal si s tím těžkou hlavu. Byl z fronty zvyklý na vážnější situace. Poodešel k drátěnému plotu, otočil se k nastoupeným jednotkám a k divákům zády a dopřál tělu, čeho se domáhalo.

Co čert nechtěl. Právě v té chvíli se vynořila řada černých limuzín. Blížily se zvolna a důstojně, jak se na ministerskou kavalkádu sluší. Početné řady vojáků a diváků ztichly. Stovky párů očí těkaly z přijíždějících vozů na široká záda odvráceného generála. Nesčetné duše s ním prožívaly napjaté chvíle. Jediný, kdo zachoval ledový klid byl generál. Otočil hlavu přes rameno a zahřímal mocným hlasem: „Učeliště, na můj povel pó-zór!“ Dokončil, co právě konal, upravil se, pokročil pár kroků před řady vyšponovaných čerstvých poručíků a s klidnou svrchovaností, nevyveden z míry pokračoval v povelech: „K uvítání zprava...“ atd.

Přehlídka skončila znamenitě. Ministr, maminky i dívky novopečených oficírků byli spokojeni. Navíc si odnesli pikantní historku, která se po léta tradovala. Generálovi na autoritě a na oblibě neubrala, spíš naopak.

V jiné vojenské škole, v jiném místě byla také přehlídka. Podle zdejších možností a tradice se konala na náměstí. Bylo kapánek s kopečka, ale co se dalo dělat, vhodnější místo se tu nenašlo. Velitelem nebyl střelným prachem fronty očazený generál, ale mladý ctižádostivý kapitán. Mládí je dychtivé novot. I náš velitel přemýšlel, čím by představení, k němuž se scházívalo celé město, zpestřil. Měl smysl pro romantiku a rozhodl se, že přehlídku vykoná na koni. Znal zatím jízdu spíš z filmů a ilustrovaných časopisů, ale věděl, že se člověk musí celý život učit. V momentě, kdy se člověk přestane učit nové věci je starý. Jezdit se naučili i lidé, kteří nevynikali inteligenčním quocientem a on byl vzdělaný a sportovně založený mladý muž. Však nebyl jmenován náčelníkem významné vojenské školy náhodou. Představení skládali v jeho schopnosti důvěru.

Zavolal si podkoního, „koňáka“, jak se mu říkalo a vydal příslušné dispozice. Protože velitel velí a nedoprošuje se, koňák sice překvapeně zamrkal, ale řekl „Provedu“ a dovolil se odejít. Šel sedlat koně.

Vojenský národ se od dob skytských nájezdníků dělí na ty, kteří na koni jezdit umí a na ty, kteří to neovládají. Ti první těm druhým už od věků hledí připravit nějakou kulišárnu, aby se pobavili. Protože náš podkoní patřil k těm prvním, hlavou mu bloudily různé nápady. Po delším přemítání se rozhodl pro žertík, který nebyl nápadný a nehrozil potrestáním.

Pečlivě vybíral, až našel toho pravého klidného valáška. Impozantní bělouš nekopal a nekousal – kromě sena a ovsa. Nepoužíval ani obvyklý trik vojenských „hajter“, kterým se po generace zbavují nepohodlného jezdce. To znamená – nevzpínal se na zadní a vzápětí zadkem nevyhodil, což je manévr, jemuž stěží odolá i dobrý jezdec. Byl to zkrátka koníček jako malovaný.

Výcvik pokračoval ke kapitánově spokojenosti. Jezdil nejprve na lonži krokem, pak klusem a posléze i cvalem a v terénu. Nechal si předvést i trysk, ale ten odložil na pozdější dobu. Zatím nezkoušel ani bravurní džigitovku a nepokoušel se zvedat v trysku brigadýrku ze země.

Při zkouškách na přehlídku včetně generálky s hudbou chodil zatím pěšky. Efektní příjezd na koni si schovával na premiéru.

Dojem byl vskutku velkolepý. Začátek přehlídky probíhal podle zvyklostí. Vojáci – posluchači školy nastoupili ve vyřízených čtvercích, chodníky se zaplnily diváky, tribuna byla obsazena místní honorací a plukovníkem z vyššího velitelství. Kapitán se s hosty pozdravil a pak odkráčel do přilehlé uličky. Bylo to nečekané a lidé si nedovedli vysvětlit, proč odchází, když má být hlavním aktérem. Že by nějaké zažívací potíže? Hosté hleděli překvapeně jeden na druhého.

Hádanka byla vzápětí rozluštěna a rozluštění za to stálo. Ozval se zvonivý cvakot podkov a kapitán předjel po „kočičích hlavách“ na vznosném bělouši. Náměstí zahučelo překvapením a obdivem.

Odbyly se formality, odezněly delší projevy i kratší zdravice a nastoupila rozhodující chvíle. Velitel zaburácel mocným hlasem několik povelů, seřazené čtverce začaly šlapat na místě a velitelé rot vykročili před své jednotky. Zároveň zaduněly bubny, třeskly puklice a vojenská kutálka spustila řízný marš.

A tady se ukázala podlost záludného podkoního. Bělouš s prvním taktem hudby zděšeně vyvalil oči, rozšířil nozdry a vzepjal se. Beránek se proměnil v saň. Kapitánův jezdecký výcvik nebyl ledajaký a tuhle fázi koňské svévole zvládl. Bělouš se ukázal být natolik taktní, že nenásledovala stojka na přední nohy a vypálení zadkem k nebi. Osud byl ke kapitánovi milostivý. Místo toho se však valach pustil v trysk a pádil dolů s kopce a pryč z náměstí, co nejdál od strašné muziky. Diváci i tribuna vzdychli zděšením. Protože nácvik jízdy tryskem zatím v kapitánově výcviku chyběl a protože mu ve zmatku vyklouzly nohy ze třmenů, vzdal se estetické stránky jízdy a objal koně kolem krku. Na náměstí zatím propukl chaos. Kapelník stál zády k jezdecké scéně a proto nebyl „in“. Polovina muzikantů poslouchala dál pokyny jeho taktovky, druhá polovina ztichla. Velitelé se snažili pokračovat podle programu a šlapali slavnostním krokem podle tribuny. Vojáci za nimi si počínali různě. Jedni dodrželi dekorum a ukázněně dupali za velitelem. Hlavně ti v prvních řadách. Zadní byli nakaženi všeobecným veselím a proměnili vyrovnaný čtverec v rozházenou tlupu. Ti, kteří měli ještě šlapat na místě, vesměs šlapat přestali.

Přehlídka skončila do ztracena. Muzikanti konečně definitivně přestali hrát, čestní hosté ztratili víru, že bude program pokračovat a tribunu opustili. Velitelé rot odvedli nespořádané řady svých jednotek do kasáren.

A kapitán? Splašený kůň s ním uháněl k řece. Hříva a ocas bělouše vlály spolu s třmeny a otěžemi. Ještě se kus proběhl po měkké travnaté labské navigaci a pomalu se uklidnil. Párkrát rozčileně zafrkal a potřásl hlavou, jako by z ní chtěl vyklepat poslední zbytky hudebních dojmů, zastavil se a dal se do pastvy. Kapitán ho přestal objímat a sjel do trávy. Váhal, zda má toho hříšníka odvést do kasáren, nebo ho tu nechat a poslat pro něj podkoního. Že by znovu nasedl, to mu na mysl nepřišlo.

Po přehlídce už v jezdeckém výcviku nepokračoval. Ještě po letech se nedoporučovalo zmiňovat se před ním o jízdě na koni. Do povědomí města se svým rajtarským matiné zapsal hlouběji, než řada jeho předchůdců i následníků.

 26.08.04

Errata:

19.07.2021 08:42