Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Co všechno číhá za volantem

Sjížděli jsme s mírného kopce k železničnímu přejezdu. Řada dvanácti bojových tudorů postupně zastavovala. Šlapal jsem na brzdu, šlapal, ale vůz neposlouchal. Jel pomalu, pomaličku, ale jel. V poslední chvíli jsem stočil volant doleva. To jsem tomu dal. Auto přede mnou bylo už příliš blízko, nestačil jsem se mu vyhnout. Narazil jsem šikmo do jeho zadního levého konce. Nebylo to nic dramatického. Jen poručíkovi, který právě vstával ze sedadla, spadla brigadýrka.

Kolona pokračovala v cestě. Byla to cvičná jízda útvarové autoškoly pro důstojníky. V každém voze jel jeden, dva učedníci a voják, který už měl řidičské zkoušky. Psal se rok 1951. Na našich bojových tudorech toho mnoho bojového nebylo. Zelený nátěr, místo plechové karoserie sklápěcí plátěná střecha a pár trubkových nárazníků navíc. I těhle vozů bylo pomálu. Armáda ještě jezdila na různém dědictví z války. To bylo také příčinou mé smůly na železničním přejezdu. Byl jsem zvyklý na americký džíp a ten měl citlivou brzdu. Dupnout na ni a udělali jste „hodiny“. Proto jsem našlapoval na brzdu tudoru tak delikátně, až z toho byla spadlá brigadýrka.

Po návratu do kasáren se ukázalo, že se toho cestou událo víc. Moje špatné zabrzdění také nezůstalo bez následků. Šikmý náraz zkřivil ocelový rám vozu přede mnou. Nebylo to však to nehorší, co se stalo.

Přijeli jsme do Prahy už pozdě a starší kolegové spěchali k rodině. Velitel byl svědomitý a nepovolil rozchod, dokud se nepřesvědčí, že všichni dorazili v pořádku. V polotmě na seřadišti počítal: „...deset, jedenáct.“ Považovali jsme to za zbytečné zdržování. Počítal zase, ale vozů nebylo víc, než jedenáct. Kdo chybí? Štábní kapitán X. Kdo jel za ním? Kde mohl odbočit? Dívali jsme se k bráně a čekali, že se každou chvíli objeví světlo reflektorů a pustíme se do vtipů na účet zbloudilce. Mezitím ústředna na velitelův pokyn volala na stanici SNB v Dubí. Událost dostávala jinou tvář. Dubí odpovědělo: „Ano. Vůz značky té a té havaroval. Vyjel z vozovky a převrátil se. Oba vojáci jsou v nemocnici. Svobodník je zraněn těžce. Tříska ze zlomené kostry sklápěcí střechy mu projela spánkem.“

Z nevinné vyjížďky-tragedie. Přísné vyšetřování. Byla cvičná jízda po všech stránkách řádně připravena? Kdo podepsal jízdní rozkazy? Proč havarovaný vůz odbočil ze stanovené trasy? Na vojně je vždycky tolik ustanovení, že by v tom byl zázrak, aby se nenašlo některé, na něž se zapomnělo.

Když se štábní kapitán X. vrátil po vyléčení z nemocnice, byl to změněný člověk. Cítil vinu za zmrzačení chlapce. Odešel z armády. Svobodník měl poškozený mozek a bývalý důstojník byl odsouzen trvale přispívat na jeho výživné.

Události měly dohru i pro mne. Z ministerstva přišla k útvaru komise. Vešly do autodílen, zastihli montéry v práci na pokřiveném rámu vozu. „To je ten havarovaný vůz? Ne? A co je to za auto? A jak se to přihodilo?“ Komise byla přísnost sama a trvala na tom, že musím také před soud. Velitel útvaru cítil kus vlastní viny na celé historii, protože cvičnou jízdu povolil a sám se zúčastnil. Trestní oznámení na mne nepodal a rozhodl, že budu potrestán kázeňsky v jeho pravomoci.

Měli jsme kanceláře vedle sebe a spojovací dveře většinou otevřené. Naše vztahy měly daleko do formálnosti. Přišel za mnou. „Co s tebou mám dělat? Vymysli si nějaký trest, musím to dát do rozkazu.“ V příštích dnech se mne několikrát v rozpacích zeptal, zda už mne něco napadlo. Naštěstí jsem byl záhy nato přeložen a tím záležitost s mým potrestáním skončila.

Nevím, zda to byla právě tahle smolná cvičná jízda, co mi znechutilo šoférování. Po několik dalších desítek let jsem se dokázal všem řidičským kurzům a zkouškám vyhýbat, i když na to byl dokonce rozkaz ministra. Dodnes řidičský průkaz nemám.

Nenajezdil jsem se toho za půlstoletí od toho nešťastného dne málo. Seděl jsem ale raději ve voze na zadním sedadle a četl. Někdy také spal. Život už je takový, že člověk nikdy neví, co ho může v docela nevinné situaci, třeba právě ve spánku potkat.

Bylo to u Pohraniční stráže. Jel jsem na jednu pohraniční rotu. Řídil zkušený řidič. Zkušený v řízení, ale ne v prostředí na státní hranici. Než jsme dorazili k cíli cesty, byla noc. Opřel jsem si hlavu a usnul.

Probudilo mne, když vůz zastavil. Protřel jsem si oči a chystal se vystoupit. Ale ouha! Z obou stran cesty vystupovaly ve světle reflektoru jen mocné kmeny šumavských smrků. Před námi napříč cesty vysoký zátaras z neotesaných břeven. Po jedné straně volná mezera, tak právě na šíři auta. V ní se rýsovala druhá hradba. Nebylo těžké se domyslet, že za druhou byla i další. „Nevim, co to je“, vrtěl hlavou řidič. „Dvě takovýhle hradby už jsme prokličkovali, a tohle je třetí.“ Třetí hraniční zátaras. Za ním pár kroků, a jsme v Bavorsku. Kdybych si byl ještě chvilku pospal, mohlo mne potkat dost nepříjemné probuzení. Tenkrát nebylo ještě na hranicích plno ostnatého drátu, elektrického proudu a ocelových závor. S bavorskými „grencáky“ jsme se někdy potkávali mezi hraničními mezníky. Co bylo o kus dál na téhle cestě, na níž jsme v poslední chvíli zastavili, to jsem se raději nepokoušel zjišťovat. Ani po příjezdu na rotu jsem se s naší zajížďkou raději nechlubil.

Ještě na jedno bloudění si vzpomínám. To nebylo tak dramatické. Spíš zajímavé z psychologického hlediska. Jako ministerské kontrolní orgány nás všude milerádi viděli, a tak nebylo divu, že nám velitel útvaru nabídl svůj osobní vůz i s řidičem, abychom nezmeškali vlak zpátky do Prahy. Cesta z výcvikového prostoru do civilizovaného prostředí nebyla právě rovná a vyasfaltovaná a tak jsme si ji popletli. Nějak neprozřetelně jsme řidiči poradili, ten poslechl a místo zkratky jsme bloudili o hodinu déle a vlak nám ujel.

Bylo nad slunce jasnější, že jsme to zdržení zavinili naší hloupou radou. Proč jsme se vůbec pokoušeli navigovat chlapce v terénu, kde on to měl nesčetněkrát projeté křížem krážem, zatím co pro nás to byla místa typu „Zde jsou lvi“? Chtěli jsme se mu omluvit. Desátník nás ale začal horlivě přesvědčovat, že jsme vlastně měli svým způsobem pravdu, že ta cesta byla v tom a onom lepší a hezčí atd. atp.

Aha! Panský kočí – rozsvítilo se mi v hlavě. Vyhovět šaržím je první imperativ, kterým si pojišťuje teplé místečko ve velitelském záňadří. Připomnělo mi to jednu definici: Co je to subordinace? Umění tvářit se v každé situaci hloupější, než je tvůj představený.

S řidiči si v armádě každý oficír užije. Měl by za to brát zvláštní rizikový příplatek. Je to něco podobného, jako natírat panelák na výškovém lešení, nebo odstraňovat zasypané pumy z druhé světové války. Každý rok nastoupí za volanty nová směna. Bývali to povolanci, kteří prošli řidičským kurzem Svazarmu. Ujeli pár povinných hodin s instruktorem a nyní se jim svěřili vojáci na milost a nemilost. Vozili je terénem, v noci, často sta kilometrů a mnoho hodin.

Jízda a maléry nové garnitury řidičů mívaly každý rok podobné fáze. Nejprve se křečovitě drželi volantu a zírali vytřeštěnýma očima na cestu. To vypadalo hrozivě, ale nebývalo to tuze nebezpečné. Karamboly končívaly jen pomačkaným plechem. Následovala druhá etapa, řekl bych ideální. Chlapci se už jakžtakž naučili řídit, ale ještě byli opatrní. Nejnebezpečnější byla třetí fáze, která byla v nejednom případě poslední. Mladý muž si začal věřit a když vznikla složitá situace, bylo zle.

Nejsem v automobilismu žádný expert, konec konců jsem se k tomu už přiznal. Myslím ale, že při řízení aut, motocyklů atd. hraje velikou úlohu nervosvalová dispozice, rychlost úsudku, prostorové vidění, odhad vzdálenosti a řada dalších víceméně vrozených předpokladů.

Znal jsem jednoho desátníka, který měl řidičský talent snad od pána boha. Jezdil klidně, rychle a bezpečně. Každou komplikovanou a nebezpečnou situaci jako by mu šestý smysl avizoval předem. Nepřidělili ho také kdekomu. Dostal novou šestsettřináctku a vozil státního tajemníka, tehdy druhou nejdůležitější osobu v armádě po ministrovi. Byl hezký, vážný, urostlý chlapec a měl i taktní chování.

Jednoho krásného dne vezl svého šéfa širou krajinou a ejhle, u patníku stopařka. Neměla dost respekt před velikými zvířaty, anebo netušila, na koho si dovolila „hlasovat“. Brát stopaře bylo v armádě přísně zakázané, ale na ty nejvyšší, kteří nařízení vydávají, bývají jejich vlastní příkazy a zákazy krátké. Generál byl dobře naložený a broukl: „Zastav.“ Možná, že v tom byla nějaká vyšší moc, která si řekla: Pobavím se.

Šestsettřináctka dojela na zpátečku ke stopařce, ta se štěstím rozzářila a hup na přední sedadlo vedle řidiče. Protože to bylo děvčátko bystré a všímavé, začalo se zajímat, kde se to vlastně ocitlo. „Jé, vy ste generál, že jo? Já sem asi generála eště takle zblízka neviděla. A máte nový auto. Krásný. V takovým sem se eště nevezla. A kolik už máte najeto. To musíte strašně moc jezdit, že jo? Jezdíte taky do cizích zemí? Dyť už máte najeto tolik a tolik tisíc. A přitom to auto je úplně jako nový...“

Brebentilka šveholila, státní tajemník třeštil oči a desátník sinal. Generál jezdil do práce a z práce, trochu po Praze a dvakrát, třikrát na delší cestu. Ale takové tisíce kilometrů?

Stopařka se svezla, poděkovala, udělala ještě kukuč na hezkého desátníka a zmizela. Netušila, co za pohromu po sobě zanechala.

Než dojeli ke generálovu bytu, řidič si všechno srovnal v hlavě. Nezbývá nic, než kápnout božskou. V sobotu a v neděli státní tajemník užíval vůz zřídka. V takovém případě to ohlásil předem. V autoparku byli zvyklí, že vozy „bafuňářů“ o weekendu vyjížděly s rodinami. Desátník měl prakticky auto v sobotu a v neděli k osobní dispozici. Protože měl milou až u Prachatic, kilometry na tachometru přibývaly. Podpisy v knize jízd nebyly problém. Generál se obyčejně zeptal: „Kde to mám podepsat?“ „Tady a tady, a eště tady...“ ukazoval desátník a generál podpisoval.

Protože šéf byl dobrák a pro lumpárny mládí měl pochopení a protože oceňoval desátníkovy kvality jako řidiče, skončilo to bez velké aféry. Nejvíc asi trpěla desátníkova láska od Prachatic. Skončily idylické sobotní a nedělní výlety s milým v krásném autíčku na Hlubokou, do Kratochvíle, na Helfenburk.

Když je řeč o vrozeném řidičském talentu, nemohu zapomenout na vojína H. Jestliže pánbů kropil povolance řidičským nadáním, toho víc a toho méně, pak nad tímhle mladým mužem mu svěcená voda v kropičce určitě nadobro došla. Nejen že neměl pro řízení auta dispozice. Měl neobyčejné schopnosti vyvádět s autem kousky, které by si normální smrtelník nevymyslel ani v nejromantičtějším snění.

Před vojnou pracoval v lese u hajného Klímy pod Helfeburkem. Bylo to shodou okolností i moje první pracoviště, když jsem vyšel za války ze školy. Dělil nás sice odstup generací, ale měli jsme si spolu o čem povídat. Byl to docela milý a slušný chlapec. Ale jen do okamžiku, než položil ruce na volant. Pak se změnil v postrach.

Působil jsem tenkrát na takovém pro armádu atypickém pracovišti – pro řízení vědy. Podezírám dopravní prapor, že nám tohohle řidiče přidělil z krutého žertu.

Škodovka při jízdě úpěla, skřípala, kašlala, škubala sebou, jako by se chtěla zpod strašného vedení osvobodit. Střídavě se vrhala vpřed, až nám praskalo za krkem a „štosovala“, že jsme měli chrup v ohrožení.

Některé zážitky byly nezapomenutelné. Jeli jsme po nábřeží od Karlových lázní k Národnímu divadlu. Na křižovatce u divadla svítila zelená. H. pro jistotu zastavil. Auta za námi zlostně troubila. Aby se H. znovu rozjel, to si vyžádalo nějaký čas. Než se mu to podařilo, blikla oranžová a po ní červená. Vpravo od nás na kraji mostu stál směrem do centra autobus. Teď měl zelenou a také pomalu – na štěstí pomalu – se rozjížděl. Řidič nemohl tušit, že se mu v té chvíli začne plést pod kola zelená škodovka, která už hodnou chvíli před tím tak opatrně zastavila po jeho levé ruce. Seděl jsem na předním sedadle a do smrti nezapomenu na tupý nos autobusu, který se nade mnou zprava tyčí. H. jel, pořád jel napříč křižovatkou. Uhýbal doleva, pořád dál doleva. Už nebyl jen v protisměru. Věřte mi nebo ne, projel v opačném gardu slavnostním průjezdem, kterým přijíždí do Národního divadla hlava státu. Ještě že to bylo po ránu a divadlo zavřené. Že jsme neskončili ve Strašnickém krematoriu, za to vděčíme duchapřítomnosti šoféra autobusu. Anděl strážný mu přece jen pošeptal, aby se podíval, co se mu to plete pod koly, a v poslední chvíli uprostřed křižovatky zabrzdil. Trvalo hezkou chvíli, než se ten blázinec rozmotal.

Kromě toho, že jsme to bez úrazu přežili, měli jsme ještě jedno štěstí. Podařilo se nám zmizet dřív, než na nás dopadla mstící ruka zákona. H. se tentokrát rozjel a ujel poměrně hbitě. Nebýt toho, jako velitel vozu bych si byl také přišel na své.

Tahle příhoda vypadala strašně, ale žádné sklo neřinčelo, ani plech neskřípal. Pár dní nato už to bylo horší. Jeli jsme pro změnu v opačném směru přes Jiráskovo náměstí. Několika přískoky se nám podařilo překonat křižovatku a před námi se otevírala volná cesta až k osudnému Národnímu divadlu s prezidentským slavnostním podjezdem. H. se tentokrát rozjel opravdu s vervou. Jako kdyby toho dodatečně litoval, sotva projel křižovatku, na úrovni trávníku prudce přibrzdil. Asi ho k tomu inspiroval strach, aby nevjel vozu před námi do kufru. Nám v patách se v té chvíli hnala celá plechová kavalkáda. Když H. zabrzdil, následující řidič to ještě zázrakem zvládl. Horší to měli ti další. Rozléhaly se duté šťouchance jednoho auta do druhého. Vesele cinkalo po dláždění sklo. Řetězová bouračka jako vymalovaná. Štěstí, že pár kroků za křižovatkou ještě vozidla nestačila nabrat velikou rychlost. Otevírala se dvířka aut, ozývaly se vzrušené hlasy a zoologické tituly. Podle nepsaného pravidla se zloba každého řidiče obracela proti tomu, kdo mu šťouchl do kufru. Než si to desítka postižených stačila srovnat v hlavě a rozmyslet, plukovník – tentokrát jsem nebyl šťastným velitelem vozu já – štěkl: „Jeď!“ H. osvědčil zrnko talentu, zareagoval rychle a bez škrábnutí na kapotě i na bezúhonném štítu jsme zmizeli.

Záhy nato vojína H. přeložili. Vyslyšeli u dopravního praporu x-tou zoufalou prosbu našeho náčelníka a výjimečným řidičským talentem potrestali jinou složku.

Co asi H. dnes dělá? Doufám, že si neotevřel autoškolu anebo nezakotvil u dopravní policie.

 02. 06. 03

Errata:

19.07.2021 08:42