Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pod zlatým deštěm

Na vojně člověk potká spoustu roztodivných lidí. Nejen potká, ale i pozná. Je k tomu mnoho příležitostí. Věčné služební cesty, cvičení, pobyt ve výcvikových táborech, denní i noční služby, poplachy, různé stupně pohotovosti, to všechno umožňuje i důstojníkům, aby si vzájemně nahlédli až do nejintimnějšího ledví.

Netvrdím, že má každý srdce na dlani. Víc než jinde se nasazuje jisté „image“, poplatné historické představě stoprocentního válečníka. Atletická postava, vypjatá prsa, rázný krok, energické vystupování, sebejistota, poněkud drsný, ale bodrý výraz.

Major Josef Polovička odpovídal tomuhle pomyslnému ideálu v duchu svého jména sotva z poloviny. U odvodu si asi musel stoupnout na špičky, aby dosáhl vojenskou míru. Oč byl menší, o to se snažil víc natahovat krok ve služební obuvi číslo 45. Co na něm příroda v jednom ohledu ušetřila, to jinde štědře přidala. Jeho ústa byla zřejmě přichystána původně na daleko širší tvář. Sahala od ucha k uchu, ani se nemusel smát. Pokročilé stadium různých kolektivních zábav zpestřoval parádním číslem. Vkládal si do pusy zaťatou pěst. A to neměl dlaň gynekologa, spíš Cassiuse Claye alias Mohamada Aliho, i když ten tenkrát ještě nebyl mistrem světa v boxu všech vah.

Pepa se nepodobal obrlajtnantu Lukášovi ze Švejka oficírskou elegancí. Měl však o to vzácnější povahu. V jeho charakteru nebylo mnoho marciálního. Vzdělaný, inteligentní člověk, ale dobrák až po hranice dětinství. Sotva kdo si ho dovedl představit rozzlobeného. Ne že by mu život nabízel k zlosti málo příležitostí. Jeho trampoty by vydaly na humoristický román. Možná, že jich nebylo tak mnoho, ale Pepa si je nikdy nenechal ze skromnosti pro sebe a ochotně je nabízel k pobavení širokému okruhu bližních. Měl potěšení z toho, když se jeho kolegové prohýbali smíchy a po tvářích jim tekly slzy nad jeho osudovými faux-pas.

Byl pověstný ještě něčím, co se na veřejnosti neuvádí ve známost, ale co nebylo tajemstvím na celém štábu. Příroda mu i v tomto ohledu nahradila menší postavu. Vyprávěli si o tom očití svědci při lékařských prohlídkách, o které není v kasárnách nouze. Obdivovali se kolegové v šatnách a ve sprchách při služební tělovýchově. Špitaly si o tom poddůstojnice, sekretářky i písařky, i když měly většinou zprávy jen z druhé ruky. Všeobecně se tato Pepova diskrétní, leč populární silná stránka označovala jako jeho „fluidum“.

Vysvětlovala se jím Pepova záhadná přitažlivost pro jistý typ krásného pohlaví. I když byl střízlík, působil zvláštním magnetismem na korpulentní dámy, jež byly nezřídka o hlavu vyšší než on. Tvořily někdy s Pepou dojemný obrázek ušatého školáčka v náručí kypré maminky. Budilo to dojem, jako by Pepa probouzel u tohoto typu žen vůči sobě něco jako mateřský cit. Závistiví kolegové často kroutili hlavami nad jeho úspěchy u žen, a to i v prostředí, kde se objevil docela neznámý. Zasvěcenci se jen pobaveně uchichtávali: fluidum. Mocné kouzlo, působící na jemnou dámskou intuici.

Nesmíme si myslet, že Pepa svou přitažlivost zneužíval. Byl všechno, jen ne sukničkář. Děvčat se nestranil, ale ani se jim příliš nevěnoval. Proto byl ještě svobodný, i když měl ranný mládenecký věk dávno za sebou. Nemohl stále natrefit tu pravou.

Jeho cesty za opravdovou láskou byly někdy trnité. Osud mu házel pod nohy víc klestí, než jeho vrstevníkům. Připomeňme si jen, co ho potkalo jedné májové noci.

Bylo to někdy v první polovině padesátých let. V Ústředním domě armády na dejvickém náměstí se konala taneční zábava. Vypravila se na ni skupina kamarádů s Pepou. Někteří s manželkami. Svobodní měli bohatý výběr „z místních zdrojů“.

Je třeba se zmínit o neobvyklém Pepově kostýmu. Měl v příštích událostech sehrát jistou úlohu. O jaké odění šlo? Byla to uniforma, ale ne běžná. V armádě se zaváděl letní bílý vycházkový důstojnický stejnokroj. Něco podobného nemělo u nás tradici a proto se s tím přicházelo opatrně, jaksi „na zkoušku“. Nedalo se očekávat ani bouřlivé nadšení veřejnosti. A tak zatím kdo chtěl, dal si bílou uniformu ušít, kdo nechtěl, obešel se bez ní. Pepa patřil v tomto případě mezi parádníky. Poprvé vyrukoval v cukrářském právě na zmíněnou zábavu. Nebyl sám, ale na nedostatek pozornosti si stěžovat nemohl.

Kouzlu jeho drobnější postavy v bílém se neubránilo urostlé tělnaté děvče, které přivedl osud do domu armády čirou náhodou. Byla z venkova, přijela k tetě a vyrazila si v sobotní večer do společnosti. Nikoho tu neznala, ale její pohled rázem utkvěl na elegantním bílém Pepovi. Protože tady panovala permanentně rovnoprávnost, došla si pro něho a vyzvala ho k tanci. Zrodila se láska na první pohled a oboustranná. Po prvním společném tangu následovalo druhé a polka a valčík a kdo by všechno počítal. Byl to páreček k pomilování. Pepovy líce mizely mezi mocnými ňadry jako děťátku při kojení.

Jak večer pokračoval, vřelý cit naší dvojice nabýval na intenzitě. Stěny tanečního sálu už byly těsné. Vyšli na vzduch. Noc byla plná kouzla, měsíc svítil jako příslovečné oko z ryby. Děvčeti ani jejímu průvodci se nechtělo rovnou domů. Vzali se za ruce a kráčeli vzhůru k Prašnému mostu. Překročili jindy živou, nyní pustou křižovatku a pokračovali směrem k Hradu. Vlevo strměla nevábná zeď vojenské akademie, ale vpravo rozkvétala řada zlatého deště. Co chvíli se zastavili a objetí byla stále horoucnější.

Posléze rozhrnuli rozkvetlé větve a usedli do trávy. Nebudu popisovat něžnosti, které jsou vždycky neopakovatelně rozkošné a jedny druhým podobné, jak okvětní lístky zlatého deště. Všechno plynulo jako omamný sen, snad na něčí vkus až příliš rychle. Zdálo se, jako by i jakási vyšší moc byla překotným tempem událostí pohoršená a rozhodla se žhavé vášně surově schladit. Kdyby ti dva byli bývali zdrženlivější, došli pěkně k tetičce a domluvili si příští schůzku, mohla mít láska druhý a třetí díl a možná i happy end. Tahle skončila náhle a trapně.

Pepa se nepochlubil, jak se s dívenkou rozloučil. K tetičce ji nedoprovodil a ani to nebylo dost dobře možné. Po spěšné očistě z toho nejhoršího se proplížil zpátky do domu armády a tam dlouho bílé kalhoty a sako mydlil a drhl. I potom byla pro něho cesta noční Prahou cestou křížovou. Podobala se přískokům mezi parčíky a domovními průjezdy. Každý náhodný chodec byl nebezpečím, před nímž bylo třeba se ukrýt. Pár nočňátek se podivovalo, co to bylo za zmrzlináře, který pozdě v noci pobíhal ulicí jako by chvátal do jednoho domu, ale vzápětí si to rozmyslel a spěchal do jiného o kus dál.

Pepa nokturno přežil. S odstupem několika dní se s ním podle zvyku i upřímně pochlubil. Nepřežila to však nadějná láska, ani zbrusu nová původně bílá uniforma. Ona se ta cukrářská paráda u nás vůbec neujala. Její křiklavá okázalost byla našemu střízlivému vkusu cizí. Málokdo se v ní ukázal víckrát než jednou, i když pro to měl důvody méně drastické, než působily v případě Josefa Polovičky.

 26.05.03

Errata:

19.07.2021 08:42