Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Že by to byl on?

„...potoky krve... miliony povražděných, popravených, umučených... Stalin, Gottwald po kolena v krvi...“ Vytřeštěné oči, pěna v koutcích úst.

„No ne, kdo to je?“ šeptal Pepovi soused. Pepa mlčel. Je těžké odpovědět stručnou větou. Znal toho člověka od začátku padesátých let. Jeden čas působili na stejném velitelství a seděli v téže kanceláři. Jako film procházely Pepovou myslí vzpomínky na curriculum vitae toho rozhorleného muže.

První kroky chlapce mířily do pivovaru. Nevedla ho obliba pěnivého moku, ale role učně. Byl pracovitý, pečlivý a ctižádostivý. Lichotilo mu, když ho starší soudruzi plácali po ramenou. Byl rád středem pozornosti. Nemuselo to být vždycky za úctyhodný výkon. Alespoň když se podivovali, kolik toho dokázal jednou rukou zvednout, anebo vypít. Nejvíc mu záleželo na tom, jak vypadá v očích šéfstva, mládkem počínaje.

Po Únoru osmačtyřicátého roku mu nabídli přihlášku do strany. Bez váhání a rád podepsal. Ani si příliš nelámal hlavu, co to pro něho znamená. Cítil, že to posílí sympatie v dělnické partě a to byl dostatečný důvod.

Na vojně se o významu podpisu přesvědčil. Tehdy poprvé přijímali do záložně důstojnické školy i nematuranty. Jako desátníka aspiranta a člena strany ho vybrali do kurzu politických pracovníků. Zaskočilo ho to. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by měl na schůzi říci svůj názor, anebo dokonce někoho o politice přesvědčovat. Uvědomil si ale, že to není šance k zahození. Dokáží to jiní, proč by to nezvládl on?

Měl silnou vůli. Byl schopen sám sobě poručit a svá předsevzetí plnit. Zpočátku mu přednášky z dějin VKS/b, o mezinárodním dělnickém hnutí a o socialismu připadaly jako záhady z jiného světa. Od znalostí kvalit chmele a sladového ječmene se to dost lišilo. Dovedl si odepřít i nedělní vycházku a vytrvala si vtloukal politiku do hlavy. Učil se vyslovovat nezvyklé výrazy a umínil si, že musí překonat ostych veřejně vystupovat.

Nebyl žádný poseroutka. Byl vysoký urostlý chlap a v pivovaře si někdy zjednal respekt i v šarvátce, kdy se na pravidla fair play příliš nehledělo. Když se teď poprvé přihlásil o slovo, tváře mu zrudly jako panence. Nesklidil bouřlivý potlesk, ale ani ostudu a sám pro sebe tím překročil Rubikon. Podruhé už to bylo snazší. Však jeho kolegové v kurzu, to také nebyl samý Demostenes.

Po vyřazení nastoupil jako propagandista u pluku. Byla to pro něho pořádná zabíračka. Připravoval desítky vedoucích politického školení mužstva, sám vykládal dějiny ruské bolševické strany důstojníkům. Bifloval, nelitoval čas a nastavoval večery až do noci. Často co si jeden den do hlavy napěchoval, tím následující den poučoval. S takovým úskalím nezápasil jen on sám, byl to v té době obecný problém skoro v celé armádě. Široké rozměry ideové výchovy narážely na slabou připravenost těch, kdo ji prováděli. Z roku na rok se stavěl celý politický aparát, obsazovaly se tisíce funkcí. Za těchto okolností byl Zdeněk, podporučík a záhy poručík, celkem úspěšný. Skromně řečeno: nepatřil k nejhorším. Vyšší instance si ho všimly a po žebříčku kariéry postupoval. Skončila mu základní služba a byl přijal jako důstojník z povolání. Zlato na ramenou mu rychlým tempem přibývalo. Po třech letech se ocitl jako major na ministerstvu.

Na rozdíl od řady vrstevníků byl sebekritický. Nepostrádal „zpětnou vazbu“. Viděl okolo sebe důstojníky, kteří prošli frontou, měli zkušenosti z funkcí v civilu, vyšší vzdělání. Jejich přednášky měly úroveň, psali stati a brožury, z nichž čerpal. Teď seděl za stolem naproti nim.

Vyrovná se jim. Musí se naučit psát. V tom teď spatřoval hlavní metu. Pracně ze sebe potil nemastné neslané články do Obrany lidu. Redakce mu je s omluvou, ale vytrvale vracela. Nevzdával se. Co si umínil, dosáhl. Nemělo to sice ducha ani jazyk Karla Čapka, ale už se to v novinách objevovalo. Zda se jeho instrukčně-metodické návody četly, to je jiná otázka. Ta se ovšem netýkala jen článků Zdeňkových.

Uplynuly sotva další dva, tři roky a – teď už podplukovník – vynikl i mezi spolupracovníky, kterým se ještě nedávno snažil vyrovnat. Měl některé kádrové kvality, které jim chyběly. Mnoho znamenal dělnický třídní původ. Kromě toho byl „člověk z praxe“ – takový zvuk měl čas, který strávil na počátku u útvaru. Tím se každý z kolegů pochlubit nemohl.

Byl vybrán na nejvyšší politickou funkci u tankové divize prvního sledu. Znovu se usilovně učil. Studoval dálkově vysokou vojensko-politickou školu, učil se řídit tank, střílet z tankového kanónu. Nevynechal nic, co ho přibližovalo snu stát se velitelem svazku. Generálské ratolesti nad ním visely téměř na dosah.

V takovém rozletu ho zastihl osmašedesátý rok. Až do té chvíle byla jeho dráha přímočará. Byl sice mimořádně ctižádostivý, ale to se v armádě, kde jde život po stupních hodností a funkcí, tak přísně neposuzuje. Teď ale jeho životní orientace a charakter stanuly před velikou zkouškou. Už nešlo jen o to, co dokáže, ale jak je to upřímné, v jaké míře mají jeho slova a činy pevný základ přesvědčení.

Zdeněk se vrátil na ministerstvo a tentokrát do jedné z mimořádně náročných pozic. Měl pocit, že všechno do té chvíle byla jen předehra a teprve teď nastala jeho příležitost. Prošel skvělou kariérou, ale byl přesvědčen, že ho čeká ještě slibnější. S jídlem roste chuť. Vedle jeho neskonalé píle a ctižádosti vystrčila růžky nepěkná vlastnost, která se zatím krčila ve skrytu: přizpůsobivost. Ze dne na den se s lehkým srdcem odřekl všeho, co skoro dvacet let studoval a hlásal. O to pozorněji sledoval, jak se otáčí dobová politická korouhvička. Razil teď zásadu „neideologické výchovy“. Něco jako horký mráz, či studený oheň. Výchova v armádě nemá být socialistická. Ale mají v ní mít stejné místo všechny světové názory a politické směry. Na otázku, jak si to prakticky představuje, odpověděl mávnutím ruky: „To je to nejmenší, co mi dělá starosti.“ A co bylo to největší? Ještě něco jiného, než kariéra za libovolnou cenu?

Ukázalo se však, že si ve všech řidičských kurzech přece jen neosvojil to hlavní – zásadu bezpečné jízdy. Obrazně řečeno – zařadil nejvyšší rychlost a sešlápl plyn až k podlaze v nebezpečných serpentinách. Následoval nutně karambol. Ne za volantem, ne za řídicími pákami, ale na vysněné kariérní cestě.

Když z armády nedobrovolně odcházel, zbylo mu do civilního zaměstnání sotva víc, než řidičské papíry. Ucházel se o místo traktoristy. Bylo třeba intervence vysokého stranického potentáta, aby ho kolektiv mezi sebe přijal. Odmítali „lampasáka“, který je po léta při všech slavnostech s tribuny přesvědčoval o jedině správné a bezchybné stranické politice a teď obrátil na pětníku a – pohořel.

Po dvaceti letech skvělé kariéry nadešlo dvacet let trpké prohry. Čím si způsobil těch dvacet hubených let po dvou desítkách tučných, to si nikdy nepřiznal. V jeho očích nesli vinu ti, kdo ho ze strany a z armády vylučovali. Kojil se touhou po odvetě.

Někde v proudech bouřlivé kariéry se ztratili navzájem s manželkou. I tuto ztrátu pocítil v její palčivosti až nyní. Ani s určitostí nevěděl, jak k tomu došlo. Byla to přece kdysi taková láska.

Zdeněk byl hezký mládenec, blonďatý a Věra byla půvabná brunetka. Když pracoval v pivovaru, přišla do města jako služka. Byla sirotek, bydlela u tety a Zdeněk jí byl nejbližší člověk na světě. Milovali se horoucně, jako by na tom závisel celý život. Když se vzali, měli jedno děcko hezčí, než druhé. Věra nikdy nepřestala vzhlížet k Zdeňkovi jako k svatému obrázku.

S lety měl Zdeněk na ženu a na rodinu stále méně času. Nebo je přestával potřebovat a moc vzácného času mu zabíraly? Pletlo se okolo něho plno jiných ženských. Ne že by o ně stál. Ale tady obdivná poznámka, tady koketní kukuč, dráždivý náznak, žert při kolikáté skleničce vodky, chápající duše právě ve chvíli, když byla manželka v nenáladě... Pak přišlo malé dobrodružství, které ho ještě upřímně mrzelo. Pomalu přicházel na to, že ani tyhle „nebenšprunky“ nejsou tak zlé a mají něco do sebe. Manželka byla smutná a měla uplakané oči. Nějaká soucitná sousedka pokládala za povinnost sdělit jí: „Nic mi do toho není, ale...“

Když se zhroutil veliký sen o kariéře, leželo už v troskách i kdysi hezké manželství a rodina. Náhražky byly čím dál ubožejší. Co kdysi Zdeňkovi přidávalo chuť a vervu do života, teď jen prohlubovalo zavšivenou kocovinu.

A pak se dějiny zase zamotaly a Zdeněk se dočkal. Dvacet let se užíral dychtivostí po pomstě. Teď si schladí žáhu a dostane zpět i s úroky, obrazně i doslova, oč ho připravili.

Růžové naděje se zase nenaplnily. Čekalo ho ještě jedno rozčarování. Dostal sice okázalou satisfakci, ale symbolickou, nic si za ni nekoupil. Glejt, podepsaný ministrem mu vrátil hodnost. Nestálo to víc, než arch papíru. Stejně lacino ho mohli jmenovat generálem, nebo třeba maršálem. Naděje na tučné odškodnění splaskla. Noví mocipáni miliardové bohatství společnosti čiperně roztáčeli, ale neměli chuť dělit se s ukřivděnými staříky. Přijetí starého pána zpátky do služby nepřicházelo v úvahu.

Penzionovaný traktorista v plukovnické hodnosti polykal nové zklamání. Kdo to způsobil? Kdo nese vinu za jeho zbabraný život? Na stará kolena mu mozek ztvrdl ve vápenné skořápce. Vina není v tom, že obrátil kabát a v nepravou chvíli, ale vinni jsou komunisté. Ti ho v jeho nevinnosti svedli a zavedli jak lesní panna na jelínku nebohého Tomana. Nenávist k těm, kteří ho na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vylučovali se do kornatícího mozku vryla hluboko a nezvratně.

Na shromáždění vojenských důchodců si teď vylévá žluč. Moc se to sem k dvěma obloženým chlebíčkům, černé kávě a dárkovému koši nehodí. Náčelník vojenské správy a sekretářka, kteří tenhle „raut“ připravili, se po sobě v rozpacích dívají. Co si mají s tím rozkaceným dědou počít?

Soused Pepovi šušká: „Ten člověk je hrozně podobnej náčelníkovi politickýho oddělení naší divize. Věčně nás péroval. Že máme omezený technický myšlení. Já sem byl totiž šéf přes techniku. Že musíme víc študovat marx-leninismus. Že by to byl von? To neni možný.“

„Je to on.“

„Co ste to měli, proboha, v politickým aparátě, za zrůdu?“

 16.01.05

Errata:

19.07.2021 08:42