Odvaha z hlouposti

V šedesátých letech byla v armádě zavedena mimořádná čtrnáctidenní dovolená, které se říkalo rehabilitace. Důvodem se stal zhoršený zdravotní stav příslušníků štábů, kteří v průměru vůčihledě stárli. Pro ně byla rehabilitace určena. Měli na výběr několik rekreačních středisek, trávili tam čas bez rodin, pod vedením sportovních instruktorů. Řídili se polozávazným denním pořádkem. Režim nebyl přísný, léčilo se v prvé řadě pohodou.

Vybral jsem si zimní čas ve Vysokých Tatrách. Ubytoval jsem se v Tatranských Zrubech a dojednal si vlastní program. Dopoledne jsem psal a odpoledne věnoval výletům. Ostatní rekreanti měli program obráceně. Ráno vyráželi s horským průvodcem na túry a krátké zimní odpoledne trávili v klubovně, ve vinárně a jak to komu vyhovovalo. Jejich denní pořádek byl jistě rozumnější. Já jsem nechtěl promarnit čas docela naprázdno a psát až odpoledne po namáhavém výletě, to mnoho neslibovalo.

Můj pořádek měl velikou slabinu, jejíž dosah jsem ve své nezkušenosti nedocenil. Bloudil jsem zimními horami sám. Nejen že jsem hory neznal. Byl jsem na tom ještě o něco hůř. Myslel jsem si totiž, že je znám. Hory jako hory. Šumava je sice trochu nižší, Tatry jsou o nějakou stovku metrů vyšší, ale jakýpak je v tom rozdíl? A podle téhle sebevědomé filosofie jsem si počínal.

Měl jsem štěstí. Příroda ke mně byla shovívavá a nespěchala mne poučit. Všude ležely spousty sněhu, ale nový poprašek přibýval jen pomalu, po malých soustech. Žádné prudké vánice, závěje po pás, ani metelice, jež zalepuje oči a oslepuje.

Moje první cesty byly střízlivé. Do Smokovce vedla silnice, projetá mnoha auty a podle ní lesem sympatická stezka. Vzhůru na Hrebienok bylo sice větší stoupání, ale pro začátek jsem se svezl vagónkem lanovky. Bylo to bez velké námahy, ale chyběla mi romantika, kterou jsem si od hor sliboval. Bylo tu na můj vkus příliš mnoho lidí a to mi dojem z horské přírody kazilo. Přestal jsem se radit s lidmi v hotelu o tam, kam jít. Měli podle mne o výletech moc úzkoprsé představy. Obrátil jsem se raději k mapě. Tam byly všechny cesty narýsovány jasně a směle, bez obav a sýčkování.

Štěstí mne ani teď neopouštělo a drželo nade mnou svůj ochranný deštník. Pustil jsem se přes les k Slezskému domu. Tady už nevedla taková pohodlná autostráda, jako na Hrebienok. Dodávky s proviantem jezdily asi jinou trasou, než po téhle křivolaké pěšině. Lemovaly ji mocné smrky, jež by měli dva chlapi co obemknout. Cesta se kroutila jak hádě. Otáčela se okolo ohromných balvanů, které místy zvedaly sněhové barikády, jinde vyplouvaly nad sněžnou hladinu jako temně zelené, šedé, nebo černé ostrovy v bílém moři. Po stezce čas od času někdo prošel, to bylo patrné. Říci ale, že byla prošlapaná, to by bylo přehnané. Občas jsem sjel po kluzkém kořenu a maně mi přišlo na mysl, jak by to asi dopadlo, kdybych si tu uprostřed lesa, kde přejde živáček jednou za dva, za tři dny, zlomil nohu. Podléhat takovým co-by-kdyby se nesmí. To bychom pak museli sedět věčně doma za kamny a točit palci mlýnek.

Došel jsem ke Slezskému domu a dostal odměnu. Rovnou od vládce hor. Nad hranicí kosodřeviny se otevřel obzor bez hranic. Jako hudební symfonie klesajících a stoupajících melodií se vlnily stráně a údolí, kopce a úžlabiny. V dáli v šedém oparu srůstal horizont Nízkých Tater s olověnou oblohou. I slunko se na mne na chvilku usmálo. Proměnilo tisíce hladkých plošek strmé skalní stěny nad domem v diamantová zrcadla. Výlet mne očaroval. Hory mi připadaly jako vlídná náruč, která slibuje jen nádheru, rozkoš a štěstí.

Než jsem doklopýtal v polotmě domů, měl jsem sice nohy o decimetr kratší, ale na duši blahý pocit krásného zážitku.

V podobném duchu pokračovaly mé odpolední výlety i v následujících dnech. Stále víc jsem si věřil. Jedním uchem tam a druhým ven mi procházely rady a napomenutí. To nevíš, hochu, co hory umí... Nepohnula mnou ani historka, o níž se v těch dnech hodně mluvilo. Na frekventované stezce k jedné z chat zmizel nosič i s krosnou a metrákovým nákladem konzerv, kompotů a nápojů. Jako by se po něm zem slehla. Marné bylo pátrání Horské služby, nepomohli ani psi, ani vrtulník. O tom, kde ubohý student leží, zasypán sněhem, věděly snad jen lišky, ale nepověděly.

Na mapě mne lákala červená čára magistrály. Rozumní lidé mne upozorňovali, že je teď pro spousty sněhu uzavřena a nikdo po ní nechodí. Měl jsem už na taková varování uši otužilé. Když tam nikdo nechodí, bude to tím zajímavější. Procestoval jsem prstem po mapě kus té lákavé červené linky, vinoucí se po vrstevnici v úctyhodné nadmořské výšce, a vydal se vyzkoušet to v praxi.

Nejen na samé magistrále, ale ani na cestě k ní přes Suchý vrch nebyla lidská šlépěj. Ani zasypaná prohlubeň ve sněhu nesvědčila o tom, že by sem někdo od ranní zimy zabloudil. Nijak zvlášť mne to z míry nevyvádělo. Připadal jsem si jako traper na Klondiku. Pod klenbou vysokých smrků se mi bořily nohy do sněhu až po kolena a když jsem vyšel mezi kosodřevinu, bylo to ještě horší. Chvílemi se trasa cesty ztrácela v závějích a klopýtal jsem o pahýly kleče.

Když jsem podle řídké řady kůlů, vyčnívajících sotva metr ze sněhu pochopil, že jsem konečně na magistrále, nebylo to lepší, spíš naopak. Po vlastní stezce – kromě sloupků – nebylo památky. Svah tvořil jednu hladkou souvislou nakloněnou rovinu. Držel jsem se pomyslné linie od jednoho kůlu k druhému a postupoval metr za metrem. Duch hor na mne tentokrát zanevřel, širokým rozhledem mne neodměnil. Hory se zatáhly šedou mázdrou a horizont končil na dosah ruky. Veliké potěšení z výletu jsem neměl, ale setrvačnost mne postrkovala dal.

Dospěl jsem až k nečekané překážce. Jak obrovský had ležel napříč přes cestu ledový vodopád. Přicházel odkudsi shora, vzpínal se nad srázem, přehrazoval magistrálu a mizel vlevo dole po několika málo desítkách metrů za horizontem prudce klesajícího svahu. Namísto bílé peřiny sněhu se matně blyštěl hrbolatý temně modrý pás. Potok Kabule, vytékající z Batizovského plesa. To jsem se dověděl až později. Za normálních podmínek není překážkou a nabízí příjemné osvěžení. Zamrzlé řečiště ho den za dnem zvedalo, rozléval se do šíře, mráz ho koval a v nových a nových vrstvách vršil v kluzkou bariéru. Nejotřesnější byl pohled do mlhavé temné doliny. Ujet po tomhle toboganu znamenalo skončit v pekle.

Úděsné nebezpečí mne vyprovokovalo. Přece se nebudeš bát!

Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem se do toho pustil. Rozepjal jsem ovčí kožich, aby přilehl co největší plochou k ledu. Položil jsem se na břicho, roztáhl ruce a nohy a centimetr po centimetru se šinul kupředu. Nevím, zda jsem vůbec dýchal. Na druhé straně jsem se zdvihl ze sněhu do nitky propocený.

Tak a mám vyhráno. Anebo ne? Co teď? Jak dál? Dopracovat se takhle po metrech několik kilometrů až nad Popradské pleso a sestoupit k němu po krkolomné zledovatělé stěně? To nepřicházelo v úvahu. Zbývalo jediné: zpátky přes čertův skluz. Teď teprve mne vzal do klepet strach. Ještě před minutkou jsem měl na výběr: když se nebojíš – můžeš, když dostaneš strach – nemusíš. Teď existoval jediný imperativ: jdi! Staň se vůle Alláhova. Když mne to má potkat ať to mám radši rychle za sebou. Lehl jsem si a sunul se zpátky. Když jsem se převrátil z ledu do sněhu, přepadl mne záchvat hysterie. Ležel jsem v závěji s rozepjatým kožichem, smál jsem se olověnému nebi do tváře, řehtal jsem se a třásl smíchy, řičel jsem jako pominutý. Sama ozvěna to nebrala, hory mne ignorovaly. Moje vítězoslavné fanfáry se utápěly v mlze a houstnoucím šeru.

Ten večer jsem se nikomu v hotelu se svým bláznovstvím nepochlubil. On by pro to stejně nikdo neměl pochopení. Ten den totiž zahynul při společném výletu na Zbojnickou chatu jeden major, otec dvou dětí.

 1.3.05

Errata:

19.07.2021 08:42