Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kosa na kámen

Pracoval jsem u jednoho šéfa, na kterého mám špatné vzpomínky. Často si kladu otázku, zda jeho hloupost vyrůstala z domýšlivosti, nebo to bylo naopak. Asi kráčely obě přednosti ruku v ruce.

Dal mi nicméně pro život cenný dar. Naučil mne svým příkladem používat diktafon. Vynález neměl u nás tehdy ještě dlouhou tradici. Rozměry a tvarem připomínal starý gramofon, jen bez trouby a bez kliky. Byl ale přece jen výhodnější než plnící péro nebo remingtonka.

Nepoužíval jsem ho na diktování resumé z dlouhých a nudných porad, jako vzpomenutý šéf. Sloužil mi při tvorbě článků a referátů. Když jsem přešel z armády na civilní vědecké pracoviště, stal se mým každodenním pomocníkem.

V té době mi vydatně pomáhala také manželka. Těšilo ji, že dělám něco zajímavého a užitečného. Sháněla mi prameny, nadiktované texty přepisovala a byla prostředníkem s redakcemi.

V Praze U Hybernů se konala mezinárodní výstava kancelářských pomůcek. Jedna americká firma předváděla originální diktafon. Celé nahrávací zařízení se vešlo do aktovky. Namísto obvyklé pásky se text zapisoval na kotouč citlivého papíru, který byl o málo větší, než špulka nití. Všechno se ovládalo palcem jedné ruky tlačítkem na šňůře. Písařka měla samostatný aparát na přepis.

Pro Marii byl diktafon láska na první pohled. Já jsem spíš trochu bručel. Co tvořím je důležitější, než na čem to píši. Manželka se ale nedala odradit. Větší překážkou, než má skepse byl však americký výrobce a cena v dolarech. Ne že by Američané tak horoucně toužili dopravovat všechny exponáty zpátky přes moře. Měli spíš obavu, aby se jejich patenty neokopírovaly. Manželka je umluvila. Ani ne tak plynulou angličtinou, jako spíš nadšením pro jejich výrobek. Dosáhla slib, že se skončením výstavy bude diktafon její. Zbývala už jen maličkost – cena v dolarech. Na americké poměry to asi nebyla horentní suma, ale přepočteno v tehdejším oficiálním kurzu to bylo zlé. Za tu sumu v korunách by se dalo pořídit několik našich diktafonů. Získat povolení k výměně peněz a poměrně rychle, to byla v té době pro jednotlivce prakticky nepřekročitelná bariéra. Jediné řešení bylo nalézt ochotnou a v dolarech solventní instituci. Něco takového se ovšem snáz řekne, než udělá.

Marie sondovala půdu tam, kde jsme v té době oba pracovali, na Ministerstvu národní obrany. Že by se právě byrokraté v uniformě ukázali být k ztřeštěným nápadům nejvstřícnější, to se tvrdit nedá. Jejich logika byla skálopevná. Proč americký diktafon za dolary, když armáda má na letošní rok v plánu dodávku tolika a tolika našich diktafonů. Jestliže sekretářka státního tajemníka potřebuje diktafon, musí postupovat instanční cestou. To znamená obrátit se na náčelníka sekretariátu a ten podá žádanku. To bylo ovšem třeba udělat už před měsícem. Vzhledem k tomu, že tato složka vznikla nedávno, je možno zpoždění omluvit a žádost se vyřídí z rezervy.

Naštěstí úřad státního tajemníka byl ještě tak mladý a do vojenského koloběhu „nevžitý“, že se zde předpisy nebraly dogmaticky. Vyřídilo se to operativně. Marie přepadla generála mezi dveřmi, když spěchal. Neměl čas vyslechnout celou její supliku i s podrobným vysvětlením a raději se obrátil na náčelníka sekretariátu: „Soudruhu plukovníku, prosím vás, postarejte se o to. Už mám přistavený vůz?“ A věc byla vyřízená. Takovou moc má několik slov, když zazní z těch pravých úst. Plukovník sice přišel z finanční správy ještě trochu zarudlý v tváři, ale dolary byly. Diktafon za pár dní také.

Zprvu jsem to ani nedocenil, ale čím dál tím víc jsem poznával, co to bylo za pokrok a jak to člověku ulehčilo práci. Jednoduchý mechanismus umožňoval soustředit veškerou pozornost na tvorbu. Myšlenky měly volný prostor a nemusely klopýtat o přepínání klapek na veliké bedně a o rozplétání věčně zamotané pásky. Rekreoval jsem se v Tatrách a posílal Marii v obyčejné obálce poštou nadiktované texty, které přepisovala a předávala vydavatelství. Citlivý papír se za pomoci jednoduchého zařízení na přístroji slepil a použil znovu. Kromě toho nám firma zanechala velkou krabici s rezervními cívkami, které by stačily na několik mimořádně tvořivých generací.

Tak jsem na skvělém přístroji psal nejen články a relace, ale i knihy, kapitolu po kapitole. Člověk ale v ideálních podmínkách lehce zpohodlní a zpychne a to potkalo i mne.

Jednoho dne se ozval telefon. Kapitán z ministerstva se omluvil, že mne vyrušuje. Nemusel se omlouvat, znali jsme se. Dělají po letech věcnou inventuru. Potřeboval by vidět a přečíslovat diktafon, který mám v dlouhodobé zápůjčce. Hned si ho zase vezmu.

V uchu mi zabzučel střeček. Hlava mi už asi kapánek prorážela oblaka. Copak mám čas běhat do nějakého hloupého ministerského skladu s diktafonem? Neřekl jsem to tak hrubě, ale z tónu hlasu to bylo čitelné. Musí přece stačit, když řeknu, že přístroj mám, že je v pořádku. Jak by nebyl, když ho dnes a denně používám.

Kapitán se zase omlouval a vysvětloval mi, že vlastně o nic nejde, že ale přece jen... Když s mou paličatostí nic nesvedl, co mu zbývalo, než obrátit se k autoritě vyšší, autoritě odpovědné.

Nevím už, zda to bylo za pár hodin, nebo následující den, telefon se ozval znovu. Už nevolal kapitán, ale generál. Nikoli státní tajemník; ta instituce byla zrušena. Také jsme se znali, ale nepomohlo to. Nutně potřebují diktafon, který mám půjčený. Musím ho vrátit.

Generál nebyl zlý, ale paličatý, asi jako já. Už jsem se nedohadoval. Neřekl jsem sice „Provedu“, to jsem se už za léta odnaučil, ale výsledek byl stejný. Sekretářka sbalila přístroj s veškerým příslušenstvím a odnesla jej vzhůru po nových zámeckých schodech do armádních skladišť. Kdybych ji byl o tuhle službu poprosil o den dříve, mohla ho zase přinést zpátky.

Takhle pod novým evidenčním číslem, pod vrstvou prachu a pavučin zrezivěl. Že ho nikdo nikdy nepotřeboval a nepoužil o tom jsem se lehce přesvědčil. Aparát bez speciálních cívek citlivého papíru nebyl k ničemu. Cívky jsem si nechal a čekal, kdy se po nich bude někdo shánět, nebo kdy se alespoň zeptá, na co diktafon píše. Nic. Ticho po pěšině. Krabice se zbytečnými kotouči překážela, párkrát se přestěhovala z jedné skříně do druhé a bůhví, kde skončila.

Když jsem o mého oblíbeného technického pomocníka přišel, už to nebyla tak citelná rána. Existovaly moderní patenty, které si s ním nezadaly. Jeden jsem postavil na psací stůl, druhý, velikosti dnešního mobilního telefonu jsem používal na procházce v přírodě. S americkým přístrojem mne ale pojila léta příjemné a produktivní práce. Kdyby to nebyl mrtvý plech a umělá hmota, řekl bych, že jsme na sebe byli zvyklí.

Moderní technika a vynálezy jsou krásná věc, ale když jim vstoupí do cesty lidská hloupost, nejsou všemocné. Nemám ani tak na mysli paličatého generála – ten vlastně o nic nepřišel – spíš hloupost svoji.

 08.01.05

Errata:

19.07.2021 08:42