Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Generálská etika

Generálové jsou ztělesněním důstojnosti. Však jsou to také nejvyšší důstojníci, nebo, chcete-li víc než důstojníci. Mají své zvláštní normy chování. Takový generál si nemůže dovolit nést po ulici kufr, zapálit si cigaretu, nebo utíkat za tramvají. Když si někdo oblékne generálskou uniformu a všechny ty tajné kultovní zápovědi nezná, podvod se snadno prozradí a vypadá, jako by si odskočil z maškarního karnevalu. Počínat si jako generál, na to nestačí zvládnout Guta Jarkovského.

Znám ale jednoho generála, který všechny tyhle hloupůstky velkoryse přehlížel a přece měl víc úcty a autority, než deset jeho kolegů. Měl vlastní normy chování a jednání. Neměl je nikde napsané, ale měl je vryté hluboko pod kůží a dokonce od dětství. Jak může mít někdo generálské zvyky od dětství, když ještě generálem nebyl, ani netušil, že ta zlatá ramena a lipové listy někdy dosáhne? Ono to bylo u tohoto člověka totiž obráceně. Nechoval se už jako kluk po generálsku, ale spíš si zachoval čistou, nezkaženou morálku chlapce z tatranských polonin i ve vysoké vojenské hodnosti.

Jeho kariéra nezačínala biflováním na zkoušky do vojenského učiliště. Dostal se do uniformy rychle a bez překážek – za povstání. Ani tou uniformou to vlastně nezačínalo. Předcházelo jí pár neděl v partyzánském bunkru se samopalem, v krpcích a černém kloboučku. Po ústupu do hor prodělal boje ve sněhu a mrazu. Posléze se připojil ke Svobodově armádě a s ní absolvoval nelehkou cestu až do konce války. Takové byly první kroky jeho vojenské kariéry. Než se dostal do vojenských škol, pořádně se nadýchal střelného prachu. To poznamenalo jeho počínání a vystupování po celém žebříčku hodností a funkcí víc, než výchova v akademii a služební předpisy.

Setkal jsem se s ním poprvé ve výcvikovém prostoru. Jako podplukovník velel motostřeleckému pluku. Doslechl jsem se, že se u útvaru koná v neděli Den velitele pluku a byl jsem zvědavý, jak takový podnik vypadá.

„Fero“ – tak se mezi vojáky všeobecně veliteli říkalo a to mu zůstalo od stáří pasáčka až po dny, kdy měl na pagonech tolik hvězd, kolik se tam jen vešlo – tedy Fero nebyl jen účastníkem toho dne zábavy a povyražení. Byl jeho hlavním iniciátorem a vlastně i vynálezcem. Zmobilizoval kdekoho a dal dohromady bohatý program sportu, umění a zábavy. Každý nápad byl vítaný a byla jich úroda. V široširé pustině výcvikového prostoru, kde byly jen vojenské tábory, sluncem vypálená tráva a křoviny, polorozpadlé zbytky stavení a pochmurná svědectví ostrých střeleb z děl, tanků a minometů, kde se celé měsíce vojáci potkávali jen s vojáky, byl kus dobré zábavy penězi k nezaplacení. A tu velitel pluku, místo aby si vymyslel důležité jednání v místě posádky a jel za rodinou, připravoval mnoho dní se svými důstojníky a s řadovými vojáky soutěž v kopané, v odbíjené, v nohejbalu, utkání mezi prapory v boxu, závody v lehké atletice, soutěže o praktické ceny ve vzpírání dvaatřicetikolové „girji“ a tucet dalších atrakcí.

Vyzval mne „na souboj“. Za vysokým valem byla flobertková střelnice. Cíle tvořily plechovky od konzerv, postavené na sloupcích. Každý jsme měli několik „životů“ – několik plechovek. Stáli jsme na jedné čáře, já jsem mířil na „životy“ podplukovníka, on na mé. Na znamení rozhodčího s vysokou hodností svobodníka „souboj“ bez krveprolití začal. Pochopitelně jsem bídně zahynul. Kam jsem se hrabal na ostříleného frontového bojovníka s hrudí plnou válečných řádů a vyznamenání. Přiznal se, že tenhle „souboj“ nevymyslel. Naučil se ho na frontě od sovětských vojáků. Jen zbraně byly jiné.

Večer se v přírodním amfiteátru pořádal koncert, který poutal největší zájem. Nevím, zda to byl projev tak horoucího nadšení vojáčků o muziku, nebo působila i okolnost, že část hostujících umělců byla v sukních. Divíte se ? Zkuste žít pár měsíců na pustém ostrově, kde potkáte jen a výlučně chlapy. A to vám možná není okolo dvaceti, kdy se takový celibát nejhůř snáší. (Tuhle poznámku adresuji přirozeně pánům a pánům normálního založení. Předpokládám, že dámy si to dokáží převést do podoby ženského kláštera.)

Fero už byl generálem s několika hvězdami na každém rameně a měl vysoké postavení v ozbrojené hierarchii, když znovu dokázal, že je pořád stejně statečný chlap. Jakýsi dobrodruh se samopalem unesl autobus plný školních dětí a vynucoval si průchod přes hranice. (Byl to terorista, který se neštítil ohrožovat dětské životy, nebo záslužný hrdina třetího odboje?) Hodiny rostlo napětí, samopaly mířily na samopal, samopal na samopaly a k smrti vyděšené děti skučely hrůzou. Fero se nechal dopravit vrtulníkem na místo, shodil generálské sako, aby demonstroval, že nemá zbraň a navzdory pološíleným pohrůžkám šel k zločinci. Jeho jedinou a silnou zbraní byla odvaha a suverénní, odzbrojující klid.

Mám s generálem Š. ještě osobní zážitky z osmdesátých let. Nejsou tak silné a přesvědčivé, jako událost okolo autobusu se školáky poblíž pomezí. Mluví však za mnohé. Stál jsem párkrát vedle něj na tribuně při májové přehlídce. Už nebyl v armádě. Zastával vedoucí postavení ve Svazarmu, dobrovolné masové organizaci Svaz pro spolupráci s armádou. Po celé hodiny okolo tribuny přecházely zástupy lidí. Neodvážím se odhadnout, kolik tisíc z nich nadšeně a srdečně mávalo mezi stovkami postav na tribuně právě tomu rozzářenému, veselému generálovi. Nehledě na prkenné normy důstojného chování odpovídal jim s otevřeným srdcem kluka z poloniny. Jen zapískat na prsty chybělo.

Errata:

19.07.2021 08:42