Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno přijela avizovaná dvojice v otřískané Ladě Niva, přivítali se s námi, hned nato jsme se my zůstávající rozloučili s odjíždějícími a začali chystat prvotní průzkum.

Nejdřív jsme se seznámili, Michala znali, mě ještě ne. Ten bláznivý speleolog měl i bláznivé jméno Baltazar, ten druhý byl Jakub, ale říkalo se mu bůhvíproč Jack. Ukázalo se, že Lada je pojízdná speleologická základna. Zadní dvojsedadlo chybělo, aby byl zavazadlový prostor prostornější. Nebyl. Všude visely svazky horolezeckých lan, v drátěných koších nezbytné skoby, karabiny, osmičky a další serepetičky. Na jedné stěně viselo nouzové lehátko, jen ho sklopit. Hned nad ním veliká souprava první pomoci, neboť oba měli za sebou několik zdravotnických kurzů. Jak řekl Jack, v případě potřeby jsou schopni dát do kupy spadlého horolezce, aby vydržel do špitálu. Myslela jsem, že se vychloubají, ale i Michal potvrdil několik takových případů.

Zbývalo vyřešit ubytování. Nabízelo se několik možností, ale ukázalo se, že pánové jsou zcela soběstační. Vytahali z Lady několik balíků a během půl hodiny stál na břehu potůčku čtvercový vojenský stan. Dvě nafukovací lůžka, kuchyňský koutek, miniaturní chemický záchod, vše odděleno látkovými stěnami. Akorát si vyprosili občasnou návštěvu mé koupelny. Poté jsme se začali chystat.

Jelikož se jednalo o prvotní průzkum a neočekávalo se, že se budeme někam procpávat, nebrali jsme toho moc. Dvacet metrů lana, svítilny čelovky pro každého, přenosnou lékárničku pro všechny případy, malé kožené pouzdro se základním nářadím – kombinačky, štípačky, pár šroubováků apod. Jelikož jsme neměli velblouda, který by to vše nesl, hodili si kluci na záda batohy. Já dostala do opatrování onu lékárničku a informaci, že vše je uloženo ve filcu, takže s tím můžu i spadnout.

Už jsme s Michalem věděli, kudy jít, takže za slabých dvacet minut jsme byli na místě. Průrva vypadala přesně stejně jako minule. Ústí přehrazeno železnými pruty, hlouběji nezřetelná zřícená zeď. Oba speleologové si prohlíželi trhlinu a svorně kroutili hlavou. Jack vytáhl jednookou zrcadlovku s bleskem, a párkrát vyfotil trhlinu z různých úhlů. Pak Baltazar vydoloval z báglu velkou svítilnu, prý speciální konstrukce a posvítil do průrvy. Potemnělá chodbička se rozzářila jako na slunci.

„Jacku, pojď sem, nebo mi raději půjč ten foťák.“ natáhl Baltazar ruku dozadu, aniž by spustil oči z vnitřku.

Jack mu podal fotoaparát, Baltazar s ním třikrát blýskl, pak zhasl baterku a otočil se.

„Jak jsem vyrozuměl, tady slečna Jana je studující archeoložka. Jde totiž o to, že mezi těma popadanýma kamenama je několik lebek. Jakoby je někdo přizdil do té stěny. Kosti jsem žádný neviděl, takže asi jen ty lebky. Chcete se podívat a nesekne to s vámi?“

Jako ve snách jsem od Baltazara vzala baterku, rozsvítila a pohlédla do průrvy. V jasném světle přede mnou vyvstaly detaily. Lebky se skutečně válely mezi popadanými otesanými kameny, mě však zaujalo něco jiného. Těsně pod stropem bylo něco napsáno. Různě jsem se kroutila, svítila z různých úhlů, až se mi podařilo nápis přečíst. Otočila jsem se k ostatním, abych na ně viděla a řekla jsem:

„Kameny jsou opracované, lebky jsou velice umně vytesané z něčeho bílého, asi sádrovec. Zajímavý je nápis pod stropem. Jakousi kombinací špatné latiny a staročeštiny je tam asi toto: »Apage Satanias! Toto jest předsíň sálu ďábelského, jež oči mámí a podivnými jevy myšlení kurví«. Skutečně je tam napsáno kurví, nevymýšlím si.“

Ostatní na mě hleděli jak na zjevení, když jsem hodila do placu otázku:

„Co teď? Půjdete do toho se mnou? Protože podobné nápisy byly zpravidla u všech důležitých nálezů. Co lidé nedokázali pochopit, připisovali buď bohu nebo ďáblu. Budu potřebovat chlapskou pomoc, dolovat ty tyče ze skály bude asi fuška.“

Rozsekl to Baltazar:

„No, v tom případě budeme potřebovat pořádnější vybavení, než co máme sebou.“

Vrátila jsem se do domečku, kluci zatím zkoumali, jak Ladu dostat co nejblíž k trhlině, aby pro maličkost nemuseli klusat kus cesty. Nakonec se jim podařilo zaparkovat asi sto metrů od trhliny, a to je tam musel Michal svým teréňákem poslední kus cesty dotlačit. Jack vytáhl odkudsi dva bubny kabelu a spekuloval, jak z domečku připojit elektřinu. Nakonec to vyřešili přehozením kamene s tenkým provázkem přes haldu křovin. Tenkým provázkem přitáhli lehké lanko, tím pořádné horolezecké lano a nakonec i kabel. To už jsem na ně halekala, ať toho na chvíli nechají, že je jídlo na stole. Michal už byl znalý věci, ale ti dva koukali značně udiveně na slavnostní tabuli. Musela jsem jim vysvětlit, že mají před sebou nejen budoucí slavnou archeoložku, ale i vynikající absolventku hotelové akademie. Baltazar jen prohodil, že toto vědět, tak do Lady přibalí frak po dědovi...

Odpoledne jsme prolenošili a probírali plány, co a jak budeme dělat. Jack si pouze vymínil, že si hned ráno zajede...ehm, nezajede, Lada je v lese...ukecá Michala, aby s ním zajel do nejbližšího foto-krámu, že přikoupí další paměťové karty, těch není nikdy dost. Bude přece fotit ve zhoršených světelných podmínkách, takže pro jistotu několikrát. Baltazar vytáhl blok a propisku a začal sepisovat, co mají a co by bylo vhodné ještě dokoupit popřípadě někde půjčit. Všem nám bylo jasné, že jakmile vlezeme do průrvy, všechny plány jsou na nic a budeme muset improvizovat.

Errata:

29.05.2021 18:59