Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dva dny nám trvalo opatrně vykutat železné tyče ze skály. Teda, nám... Kluci se snažili, střídali se u toho, protože tam bylo málo místa, já přihlížela a občas odběhla něco ukuchtit. Jen Jack si jednou po vydatném obědě povzdechl, že se asi už neprotáhne závrtem... Baltazar se bouřlivě rozchechtal a připomněl Jackovi jeho přítelkyni Wendy, která dokázala připálit i vodu na kafe.

Po vyjmutí poslední tyče jsem se honem cpala dopředu, aby mě náhodou nevynechali. Měla jsem pro to důvod – jako archeolog musím prostor prohlédnout, než ho civilové podupou. Nikdo mi nebránil, jen Jack mi vtiskl do dlaně malinký foťáček a Michal zvedl přenosný filmařský reflektor, lidově zvaný pětikilo.

„Michale, prosím tě, sviť na strop, ať je to světlo rozptýlené a odražené. Takhle na přímo je to brutálně přesvětlené, až z toho řežou oči.“

Michal poslušně otočil reflektor, světlo se rázem zmírnilo. Ne, že by tam bylo toho moc k vidění. Na podlaze nic až na návěje prachu a hlíny, na stěnách mimo již zmíněného nápisu také nic, akorát napůl zbořená zeď přehrazující cestu dál. Postoupila jsem o krok dále. To, co vypadalo jako zdálky jako lidské lebky, takto zblízka vypadalo poněkud podivně. Zdálo se mi, že nesouhlasí rozměry a poměry jednotlivých částí lebky. Pak jsem si při pokusu otřít čelo dala ťafku foťákem do čela. Rychle jsem začala fotit důležitá místa – díry po tyčích, nápis na stěně a hlavně pobořenou zeď. Zvláště jsem si dala záležet na lebkách, ty jsem vyfotila několikrát z různých stran.

Pak jsem odevzdala foťáček Jackovi a jala se zkoumat zeď a lebky. Zeď nebyla ničím zajímavá, někdo prostě kladl zhruba opracované kameny do vrstvy jílu s pískem. Něco však bylo divně. Dřepla jsem si na bobek před zdí a pozorně se zadívala na nerovné řady kamenů.

Michal ve vchodu neklidě přešlápl a pohnul s reflektorem. Stíny zavířily a mě bylo jasné, co mi chybí.

Tedy v tomto okamžiku přebývá.

Vrátila jsem se ke vchodu, pokynula Michalovi, aby zhasl světlo a posadil se vedle mě na přinesený špalek. Baltazar s Jackem stáli opodál a zvědavě po mě pokukovali.

„Nic není, jak má být,“ řekla jsem na úvod. „Tu zeď stavěli na etapy. Nejdříve to byla tak metrová zídka, jen aby se dovnitř nezatoulalo zvířectvo nebo malé děti. Je to vidět ve způsobu stavby. Bylo to stavěno z velkých kamenů a škvíry nebyly nijak ucpány. Pak asi o několik let později urychleně dostavěli zbytek a na hrubo zaplácali jílem s asi slámou nebo senem. Je to hrozně sflikované, jako by se něčeho báli. No, a v té nové zdi je ještě víc narychlo zaskládaná asi půlmetrová díra. A tu díru něco vyrazilo. Zevnitř. Na to dám krk!“

Posluchačstvu poklesla čelist.

„A co ty lebky?“ ptal se Jack.

„Jo, to je taky záhada. Lebka je tam jediná opravdová, další tři jsou napodobeniny. Ta jediná opravdová lebka byl buď mrzák, nebo to vůbec nebyl člověk. Lidská lebka má určitý tvar. Tato má větší mozkovnu na úkor obličejové části. Nosní otvor je víc roztáhnutý do stran a horní čelist je jako od šelmy. Dolní čelist jsem nenašla, možná bude o kus dál. Navíc, v té čelisti nejsou vidět žádné zuby. Buď je neměl nebo... Sakra, nevím!“

Takovou sbírku vykulených očí jsem viděla jen v jednou týdeníku v kině, kde ukazovali účinky přetížení během cvičení sovětských kosmonautů na centrifuze.

První našel ztracenou řeč Baltazar. Úplně zapomněl na to, že mi stále vyká a vypadlo z něj:

„A... Jani, jsi si jistá, že chceš v tom pokračovat?“ V očích mu přitom svítily jiskřičky zájmu.

Pohlédla jsem na ostatní. Vypadali... Dychtivě, jako když pes chytí stopu. A tak jsem dopověděla:

„Podívala jsem se přes tu zeď. Ještě asi dva metry pokračuje průrva rovně a mírně se zvedá. Pak je malá skulinka, odkud pramení potůček. A hned za pramenem se průrva prudce zvedá a zahýbá doprava. Jestli to chci prozkoumat? To si piš, že chci. Vy snad ne?“

Trojí zavrtění hlavou a halasné ujišťování, že je to také zajímá.

„No proto!“

Errata:

29.05.2021 18:59